Flakotaso

Tak tohle bylo poměrně mohutné překvapení. Člověk čeká minimálně jeden z nejhorších Uherových filmů v podobě jalového psychologického dramatu/podobenství a místo toho dostane možná jeho nejujetější dílo, nad kterým zůstává rozum stát přibližně každé dvě minuty, zato imaginace plesá radostí nad tím, co všechno a s jakou samozřejmostí se v něm děje. Většina postav, včetně ústřední hrdinky Evy, je napsána zcela neotřelým způsobem a jejich chování je opravdu nepředvídatelné, obraty nálad se dějí v řádech vteřin, zdánlivou absolutní vyrovnanost střídají nečekané výbuchy hněvu a škodolibosti a v zasazení do sítě vztahů ve filmu působí ještě absurdněji. Penelopa také obsahuje množství různých navracejících se motivů a v některých případech spíše "running jokeů", na čemž by nebylo nic zvláštního, ty jsou ale ve svém množství využívány či spíše nadužívány až neuvěřitelným způsobem (pokud zkusíte během filmu počítat alespoň ty nejvíce bijící do očí a uší - tedy "láska sa rodí v...", "čekanka", "počkaj ma pod akloporou" a "rýč, lopata a hůl" - nedopočítáte se). Podivuhodná zaplněnost filmu se projevuje i na úrovni výběru lokací a jejich podobě - krajina kolem vesnice, studánka, hrad, lom, sál s freskou, hospoda, dvůr zaskládaný stavebním materiálem - všechno je z jistého pohledu neobvyklé nebo alespoň neobvykle vyhlíží. Příkladem budiž i závěr na zahradě před svatební slavností, kdy Uherovi nestačí pouhá plocha s rozestavěnými stoly, ale nad trávníkem se musí rozvalovat husté chuchvalce mlhy. K tomu má Penelopa navíc skvělé úvodní titulky. Nejedná se jistě o žádnou kanonicky kvalitní klasiku, ale jako normalizační kuriozita, vyhýbající se množství klišé, je to velmi osvěžující.

Angloameričtí kritici se museli už absolutně zbláznit, pokud tento film dávají do žebříčků nejlepších děl roku. Hlavně, že je to o ženách, které jsou tak odvážné a emancipované a správně genderwomansky uvědomělé, že se v baru dokážou rádoby rebelsky postavit na stůl a vřískat na zákazníky a na ničem jiném už nezáleží, o umění přece dávno nejde. Jedna hvězda za tělo Shayny McHale.

Vylhaný a neupřímný film od začátku do konce. Je docela podivuhodné, že i když se odehrává v realistických prostředích a forma jaksi taky logicky inklinuje k realismu, výsledný tvar působí až nepříjemně strojeně. Na Vnitřní slunce se nedá napojit ani skrze banální procházku po ulici, protože i ta je natočena jalově. Nepříjemné postavy se motají po Paříži a tváří se jako intelektuálové, k troše nadhledu jim nepomáhá ani množství sexu a peněz - v něčem mi to připomnělo Garrelovy slabší filmy nebo Desplechinův Vánoční příběh. Vlastně mi tohle "typicky francouzské zcizování zdánlivě neprostupným intelektualismem" (cituji sebe po vzoru Kikiny), postavené na podobném principu jako zde nebo ve zmíněných filmech, uvěřitelně fungovalo jenom v méně známém, ale po všech stránkách skvělém Chéreauově filmu Všichni kdo mě mají rádi, pojedou vlakem. Kdyby se na Vnitřní slunce alespoň dobře dívalo díky rafinovanému stylu, tak bych to i v tak špatném filmu ocenil. Člověk se však dočká pouze otřesně přesvícených záběrů s mohutným šumem, vyblitých barev a podivně vedené kamery (ani ta denisovská taktilnost tady moc není). Ale pozor! Je tady dialog, natočený pomocí švenkování mezi herci, nikoli záběrem a protizáběrem! To asi ještě nikdy nikoho nenapadlo, padá mi brada. Za zmínku stojí snad jenom ve své stupiditě vtipná scéna s olizováním prstů a postava Bruna Podalyése, ve které je kupodivu cosi správně vystiženo a která mi připomněla jednu nejmenovanou reálnou osobu.

Ukázkový příklad filmu, který je z jistých úhlů pohledu tak špatný, až začíná vykazovat nečekané kvality, blížící se téměř campu. Pustil jsem si to hlavně kvůli lákavému spojení předlohy od Wolkerse a debutu herečky a nyní už i režisérky Monique van de Ven, která natočila v 70.letech geniální dílo Turksfruit s Verhoevenem a Hauerem, a ano, také podle Wolkerse. Patrně pro ni tato role i spolupráce se spisovatelem hodně znamenala, pokud se kruhem vrátila právě k tomuto autorovi. Hlavním kladem Zommerhitte je především fascinující prostor ostrova Texel, díky němuž má snímek i přes víceméně sterilní filmařské techniky poměrně dobrou atmosféru a je zajímavé ono prostředí už jenom sledovat a objevovat, přestože se z pochopitelných důvodů lokace často opakují. Člověk postupem času dokonce začíná věřit, že by dění ve filmu mohlo být realističtější, než se z kostrbatě lámané zápletky o dvou krosnách narvaných drogama a lehce podivných hereckých výkonů dalo na první pohled usuzovat. Kde jinde, než na ostrově, který vypadá tak "jinak"? Celé to završuje tak nepředpokládaný dějový zvrat a happyend, že nad tím zůstává rozum stát. A nebo ne? K dobru filmu bych přidal dvě skvěle podivné a opět pravděpodobně nepravděpodobné vedlejší postavy s výmluvnými jmény Federico Federici a Mumie. Pro mě měl film navíc bonus v tom, že hlavní herec Waldemar Torenstra vypadá jako frontman mé oblíbené rakouské skupiny Bilderbuch a že hlavní herečka Sophie Hilbrand je vysoká blondýna. Nelze také nezachytit velice očividné odkazy na Zvětšeninu, které jsou docela roztomilé. Nesouhlasím však s předkomentátorem hygienikem, na poměry Jana Wolkerse zde bylo erotiky překvapivě docela málo.

Krásně dynamický film s parádním "nervním" hereckým výkonem Mircei Diaconu (dále viz Huppert v Schroeterově Malině, celý Zulawski, Petri apod.) a skvělými ženskými postavami. Vytahování jablek z všemožných kapes při každé příležitosti ála Pan Tau či jiný kejklíř je velice stylové - divím se, že se toho nápadu dosud nikdo nechytil.

Rebelství podle Malicka Coelha: skákat v obleku do moře. WOW! Otravnějšího režiséra snad neznám.

Celovečerní debut Krzysztofa Kieslowského vychází ještě z režisérových dokumentárních kořenů a tak se zdaleka nepodobá jeho pozdějším opusům, směřujícím k mnohem větším přesahům. Na dobu vzniku se však Jizva dotýká poměrně odvážného tématu – rozdávání státních zakázek na výrobu továrny a s tím spojenými morálními, pracovními, osobními a politickými problémy. Divák se do jinak docela chladně a s odstupem natočeného filmu dostává pouze skrze postavu nově dosazeného ředitele vznikající chemičky, což byl jistě režisérův záměr (výborný Franciszek Pieczka). V závěru filmu, který obsáhl několik let jeho ředitelování, je hlavní hrdina vyčerpán – ví, že udělal množství chyb, ale zároveň se snažil jednat dle svého vědomí a svědomí. V jeho mysli jsou tyto dvě veličiny neoddělitelné a v „systému“, nikoli pouze socialistickém, to možná ani jinak nejde. Z dnešního pohledu je zde zajímavá významná role novinářů, kteří se samozřejmě nesnaží přímo odhalit „nepravosti“, ale mluví o popsání věcí a lidi takových jací jsou (a nepravosti už snad vyplynou samy, což je tázajícím i dotazovaným jasné) – že by novináři nebyli hlídacími psy pouze demokracie?

Egon Günther, který se často věnoval historickým látkám a adaptacím klasických románů, se ve filmu Ten třetí zabýval tématem zcela odlišným a to postavením ženy v moderní socialistické společnosti. Hlavní hrdinka, matematička na počátku středního věku, se zde potýká právě s předsudky této společnosti – žena si prý nemůže vybrat muže, dle standardů to musí být právě naopak. A tak když v jistém Hrdlitschkovi, kterého zná od vidění z práce, najde ideálního potenciálního partnera, snaží se jej spíše zaujmout než ulovit, jelikož sama nemá příliš zkušeností. Film lavíruje mezi experimentálnější narací konce 60.let, obsahující skoky v čase tam a zpět a poměrně suchým realismem. Výsledkem je docela kvalitní, ale přesto poněkud „vlažný“ film, jehož nejvtipnějším momentem je scéna v bytě u „prvního“, kdy v hrdince, dosud nesmělé panně, probudí oheň až náhodně zaslechnutá revoluční píseň „Bandiera Rossa“.

Svou strohostí a zároveň analytičností, úhlem zkoumání postav, důrazem na realističnost, popř. rámováním obrazů a střihem mi to připadalo jako takový kompromis mezi bergmanovským a hanekeovským přístupem. Výborný, nenávodný a pečlivě "zosnovaný" (zrovna toto slovo nebylo použito náhodou) film. Není se co divit, že Malmrosovy díla jsou v Dánsku klasikami.

Jak nemám Natalii Portman rád, tak lze říct, že tuto roli zahrála docela působivě. Podivuhodná je především modulace hlasového projevu, která kolem filmu možná časem vytvoří kultovní status, kdoví...každopádně jako komplexní herečka mě zajímat nezačala a ani nezačne, tyhle typy jako ona, Rooney Mara, Marine Vacth a podobné mě nudí herecky i esteticky. Pakliže je ale Larraínův film myšlen jako tryzna, tak se mě nedotkl a vlastně je mi obecně nesympatické vytvářet kolem "hlav" jakési polobožské aury jenom proto, že byly/staly se "hlavami" nebo manželkami "hlav" a proto strašně trpěly. Takže tři hvězdy spíše jenom za poměrně svěží formu - kamerové, střihové a hudební nápady to hodně táhnou. Larraín mi ale stále připadá jako poněkud přeceňovaný filmař. (škoda, že ten film není radši o jazzmanovi Jackie McLeanovi, mnohem důležitější osobnost)