Deti moje

George Clooney v posledních několika letech předvádí naprosto dokonalé herecké výkony, u kterých mám pocit, jako kdyby to byl můj parťák, se kterým občas zajdu na pívo a pokaždé na něm vidím, co ho trápí a co ho bolí. George nejenom, že naprosto lidsky předvádí ty nejtěžší možné psychické stavy lidí, on je předvádí se vší ctí, kde mu věřím jakýkoliv pohled jeho očí třeba i do prázdna. A pokaždé poznám, co tím George zamýšlí. A ani v tomhle filmu mu osud nenechal nic v poklidu. Pořádně ho vnitřně vykuchal a mně se to líbilo. Možná to bylo prvoplánové, ale mně se to líbilo. Líbilo se mně hlavně to, že ukázal, jak nádherně se nad vším dá povznést. Kdyby to tak fungovalo na celém světě, nebylo by kolem nás tolik zloby. (27.02.2012)

"Haló tady Clooney, víte, ona ta smrt není jednoduchá věc, hlavně když máte dvě zdravé děti, miliony na kontě, barák na Havaji a ženu, co vám z nuda zahejbala s realitními makléřem..." -- "Já vím, Georgi, ale už mi nevolejte..." Terapeuticky bezzubý a emocionálně instantní produkt otupělý a neschopný si připustit, že skutečná důstojnost smrti ve filmu vypadá trochu jinak než tahle předžvýkaná hřejivá road movie, které absolutně chybí cokoli hořkého a realistického... Mrzí mě, že to musím napsat, ale Clooney je tak trochu Jeckyll a Hyde současnosti - na jednu stranu bystrý kritik současné společnosti, na druhou stranu inženýr lidských srdcí ve službách kapitalistického realismu. Děti moje jdou i přes pár pěkných scén (dialog Clooney - dcera v bazénu či scéna u manželčiných přátel) mimo mě podobně jako Lítám v tom. S filmem, kde v potencionálně nejsilnějším dialogu otec-dcera nahradí tátu rodinná terapeutka, není podle mého vše v pořádku. Ani se světem, který se nad tím dojme. Můj boj. (10.01.2012)

Celým Descendants se jako tenká nit táhne zkušenost, jak míra projeveného zájmu ovlivňuje mezilidské vztahy. Když je ho příliš, přináší sebou škodu, když je ho málo, přichází odcizení.. Zasadit diskomfortní životní situaci do reálií pozemského ráje považuji za chytrý tah, stejně tak vtipná odlehčení v tu správnou chvíli. Škoda jen, že to tlačení se do civilnosti a „upřímného“ sentimentu je stejně křiklavé, jako šatník havajského hráče na ukulele. Apropo, když člověk hodinu a půl poslouchá havajské lidové songy, dojde ke zjištění, že být v kómatu zase není tak špatné.. (17.03.2016)

No takhle fakt ne. Něco tak rutinního a klišoidního jsem dlouho neviděl, o to hůř, že v kině. Jako komedie to takřka vůbec nefunguje (pousmál jsem se jednou, dvakrát?), takže by snad mohlo jít o drama, ale zase jaké. Ty slzičky jsem tam nevěřil snad nikomu a herci mě také příliš nenadchli. Clooney měl být hlavním tahounem, ale jeho postava je snad krom 2 situací mdlá (možná už jen proto, že starý mládenec George se na roli otce absolutně nehodí) a tak nejvíc mě zaujala Shailene Woodley, která kromě toho, že dobře vypadala (možná až příliš), taky předvedla ucházející herecký výkon. Na druhou stranu mě šíleně iritoval "pohodář" (rozuměj vypatlanec) Nicka Krause, který tam byl jak páté kolo u vozu a ještě dost na ranu. Pozdější (ne)čekaná pohnutka ohledně spravovaného území byla trapná a stejně tak hledání onoho milence. A o konci se radši ani nezmiňovat (zvláštní, proč si na ten gauč ještě nepřisedl duch jejich milované mámy?). Uznávám, s takhle stupidním scénářem se toho asi moc udělat nedalo, ale jestli Děti moje promění jenom jednu ze svých nominací na zlatého plešouna (beztak Clooney jo), začnu už vážně uvažovat nad totální ignorací příštích Oscarových adeptů (i když největší gól by byl, kdyby ho film dostal právě za ten scénář). (10.02.2012)

Obyčejné drama, složené ze střípků životních příběhů, kterých bylo natočeno nespočet - osoba blízká v kómatu, nevěra, nezbedné děti, těžké rozhodnutí v obchodních záležitostech apod. Nic víc, nic míň. K tomu jde o knižní adaptaci, která je dobrá na to, že se jedná o knižní debut spisovatele K. H. Hemmingse, ale ne tak výrazná, aby se převáděla na filmové plátno. (24.01.2012)