neoBlast

Gimme Shelter (1970)

Gimme Shleter  je spíše pocitovým dokumentem než informačním. V unikátních záběrech se podíváme na obří hudební festival, který symbolicky ukončil éru hippies. K zajištění bezpečnosti byli pozváni účastníci motorkářského gangu (to se mohlo stát jenom v šedesátkách), tato naprosto nekvalifikovaná, agresivní pracovní síla byla jedním z hlavních katalyzátorů nešťastných událostí, jež se nakonec udály.

Dokument zachycuje velmi sugestivně všechny události a nakonec i záběry konfrontuje se samotnými Stones (i s výrazným závěrečným twistem). Zážitek velmi odlišný od feelgood Woodstocku a podobných glorifikací šedesátkové éry.

Tenká modrá čára / The Thin Blue Line (1988)

Errol Morris opět. Jeho asi nejznámější dílo chytne a nepustí ani přes fakt, že už má pěkných pár křížků na krku. Aby se nikdo nemýlil, výraz Tenká modrá čára označuje policii, pomyslně dělící společnost od anarchie. Jak trefná definice...

Podmanivá opulentní hudba Philipa Glasse ve spojení s citlivým okem Morrise (krásné rekonstrukce, skvělé nasvícení) dodávají punc výjimečnosti a v dokumentárních vodách pozdvyhuje na kultovní status. A téma? A příběh? Zajímavé, všechdotýkající se a s dechberoucím tempem vyprávění.

Spellbound (2002)

Jistě znáte z filmů ty americké hláskovací soutěže, tzv. spelling bee, včeličky při kterých musejí soutěžící poctivě vyhláskovat zadaná slova. V čestině jednoduchý úkol, v angličtině je nutno hledat rozené šampióny a vzorně trénovat.

O jedné takové soutěži je dokument Spellbound, který je význačný a pozoruhodný hlavně svým odvážným žánrovým zpracováním. Soutěž je pojata téměř jako arénovka typu Mortal Kombat a napětí je budováno postupy známými z filmů Alfreda Hitchcocka (!). S podivem si uvědomuji, že jsem fandil obrýleným geekům s rovnátkami stejně rovnako jako to dokáži při sledování Ellen Ripleyové v akci nebo při pokusu o obhajobu titulu Rockym. Napětí je hlavní charakteristický úkaz provázející Spellbound a funguje tak skvěle, že snímek stojí za zhlédnutí nejenom dokumentárními fandy.

Anvil! The Story of Anvil (2008)

Anvil je kanadská kapela, kanadská metalová kapela. Která, stejně jako spousta jiných jejich kolegů, se ne a ne prosadit, i když berou svou zálibu velmi vážně, téměř jako vnuknutí Boha. Sledujeme jejich neustálé reuniony a hlavně také low cost turné po Evropě zařízené a sponzorované od (zřejmě bláznivého) mecenáše/fanouška.

Ano čtete dobře, všechno zní jako Hraje skupina Spinal Tap Roba Reinera a zároveň kanadský depresivní sníh a odtažitost navozují atmosféru wrestlerského eposu Darrrena Arnofského. Chvilku člověk brečí nad zabedněností těchto  "metalheads" i nad jejich oddaností, ale vždy je tak trochu vnitřně chápe a chtěl by vyjet s kytarou v ruce s nimi (ehm... kdyby teda nehráli metal...).

Standard Operating Procedure (2008)

Pokud jste nežili podledních pár let s hlavou v písku či jiném témném místě, jistě jste zaslechli o "bad apples" americké armády, o týrání a nedůstojném zacházení s Iráčany americkými vojáky v nechvalně proslulé věznici Abu Ghraib. Tento bagdádský skandál byl téměř okamžitě zmapován hned několika dokumenty jako HBO pokus Přízraky z Abu Ghraib nebo i okrajově, oscarem oceněným, Taxi na temnou stranu.

Ale po zhlédnutí Standard Operating Procedure nemůže dokumentární divák pochybovat kdo je tady (smutným přihlížejícím) králem. Ono se mi těžko popisuje čím je právě SOP kvalitnějším a působivějším než výše zmíněné dokumenty, ale je to hlavně přístup režiséra. Errol Morris je jedním z několika mála významných dokumentaristů, jejichž chápání dokumentární kinematografie překračuje hranice jeho soukmenovci. Jeho filmy musí ocenit všichni filmoví fanoušci, a dokumentaristé s dobrým vkusem chtějí tvořit jako on.

Dear Zachary: A Letter to a Son About His Father (2008)

Nejdříve si prosím přečtěte popis děje, třeba v mém komentáři zde. Zachary zní jako obrovsky laciné vyprávění - tragický příběh zavražděného muže, dítěte, které nikdy svého otce nepozná... Jedná se spíše o zajímavý experimentátorský námět, který ale v konečném důsledku působí téměř opačně než to o co se většina běžných dokumentů snaží - zachytit realitu. Lyrické vyprávění (moc děje nehledejte), které zde Kurt Kuenne používá působí více surrealisticky a diváka právě paradoxně odtrhne, odcizí od nepříjemné reality.

Jistě zajímavý pokus, který určitě stojí za zhlédnutí, aby si každý mohl vytvořit vlastní nahlížení a konečný názor, zda jde o lacinou báchorku zneužívající skličující situace, nebo o skutečně jemné zpracování příběhu od člověka, kterému na Zacharym záleží téměř nejvíce.

Zátoka / The Cove (2009)

Zbývajících dvanáct dokumentů  je už z mého pohledu opravdu vyrovnaných. Určitě bych byl schopný říci, že jedna šestice je silnější než ta druhá, ale o to těžší výzvou je poskládat do smysluplného a obhajitelného pořadí v tomto seznamu - toť úděl top listů.

Ale zpět k Zátoce, oskarový dokument zapůsobil na ekologické téma, stejně jako před lety Nepříjemná pravda. Navíc ale místo nudné přednášky přináší dobrodružství ve stylu třeba Dannyho parťáků, tiché plíživé výzvědy v inkriminované Japonské zátoce. Chvílemi umí být dokument pěkně napínavý, to je spolu s univerzálním tématem jeho hlavní devizou oproti standardní dokumentární tvorbě. A navíc velmi dojemný konec.

Ať už jste vyrůstali na Delfínovi Filipovi, ujíždíte na prostořekosti Dnu delfína, nebo tyhle malý potvory nenávidíte od dob C&C: Red Alert 2, pochybuji, že s Vámi Zátoka emocionálně nezacloumá.

Ne, zemí neomezených možností není Rusko. Ale stále ve Spojených státech je možné téměř všechno. Například tento článek na serveru The Week poukazuje na "nejsměšnější důvody proč žádat vrácení vstupného".

1) film byl nudný (Strom života),

2) film nenaplnil "rychlozběsilé" očekávání (Drive),

3) nelíbil se mi konec (The Devil Inside),

...

Sympaťák Tom Hanks vrátil osobně vstupné jednomu páru po zhlédnutí jeho filmu Larry Crowne a ještě přislíbil, že se budou příště více snažit.

Poslední případ požadované refundace naprosto chápu - na čipmuncích byl v první řadě naháč. Taky bych chtěl za to utrpení s Jasonem Leem proplatit zpětně vstupné... :-)

The English Surgeon (2007)

U nás absolutně neznámý malý dokument, ke kterému je těžké hledat cestu, ale o to účinněji působí na divákovy emoce. Henry Marsh je špičkovým britským neurochirurgem, který se pravidelně vydává na ukrajinský venkov, kde pomáhá v těch nejzávažnějších případech.

Zní to absolutně nudně a schematicky, ale to by platilo ve fiktivní tvorbě, vidět tohoto člověka v "akci" ve skutečném dokumentu je opravdu inspirativní a nutí k zamyšlení nejenom nad rozdílným stavem zdravotnictvím v různých částech světa, ale v druhém sledu i nad přerozdělováním životních zdrojů a přístupu k nim pro všechny v rámci globalizované planety.

Mladí srdcem / Young at Heart (2007)

Založit kapelu to chce mít koule. Ale jaký ekvivalent těchto kulí musíte mít, abyste založili vokální skupinu důchodců jednou nohou v hrobě? Mladí srdcem je překrásné krasosmutnění nad těžkým podzimem života, kterému se vyhne jen málokdo. Příběh zrození show, kde bohužel častým problémem není neúčast na zkouškách z důvodu zaspání, ale neprobuzení se...

Ale když na nácvik přijdou, jsou živější než většina z "nás" mladých a překypují entuziasmem záviděníhodným. Mladí srdcem nabízí spousta inspirativních a dojemných minipříběhů, které jistě nekončily pouhým vypnutím kamery.

Větší, silnější, rychlejší / Bigger Stronger Faster* (2008)

Jeden z odlehčenějších dokumentů, který přitáhne hlavně tématem. Kulturistika, a hlavně ve stínu se poťouchle smějící dopingové problémy sportu všeobecně, je právě tímto atraktivním rámcem. Režírující Chris Bell není žádný zkušený filmař typu Errol Morris nebo Werner Herzog, ale přidává zase pohled z druhé strany - nadšený amatérský kulturista/wrestler, který nemůže pochopit proč mu někdo rozvrací jeho milovaný sport nefér hrou.

Občas trochu moc "spurlockovsky" nakousne příliš témat, ale ve většině argumentů s ním musí rozumově zdravý člověk souhlasit. Např. proměna baseballistů či pozastavení nad "augmentacemi" jak z Deus Ex je určitě zajímavým bodem. Doporučuji, odlehčené téma pro dobrou konverzaci sportem ošlehaných atletů... u piva.

Collapse (2009)

Mezi nejvíce depresivní dokumenty současnosti jednoznačně Collapse patří. Přímý potomek Zeitgestu představuje svoji vizi jak se zbortí současná společnost trochu odlišně proti svému vzoru. Některá tvrzení jsou samozřejmě hodně odvážná, ale o to více je vyprávění jistého Michaela Rupperta působivé. Člověk z branže, který ví o čem mluví i když mu už trochu zřejmě šplouchá na majáku je zkrátka ZAJÍMAVÉ.

Mezi "konspirační" odnoží dokumentární tvorby je jistě Kolaps významným počinem, který je strhující nejenom svým obsahem, ale i atraktivním provedením a kvalitní režií.

More Than a Game (2008)

More Than a Game určitě nění žádným soupeřem v těžké dokumentární váze, diváka hlavně upoutá svou živostí a energií, kterou nelze nemilovat (co byste také čekali od sportovního snímku). Parta okolo LeBrona Jamese, suverénně největší hvězdy NBA současnosti, svým příběhem diváka pohltí a nadchne. Vsadím se, že po premiéře More Than a Game se basketbalové plácky zaplnily nadšenými dětmi co chtěji být jako LeBron. Dokument je hodně atraktivní chutnými montážemi, dobrým výběrem "mluvících hlav" a spoustou zajímavých záběrů.

Bonusový tip.

Koho zajímají sportovní dokumenty, musím doporučit sérii celovečeráků od amerického sportovního kanálu ESPN s názvem 30 for 30. Věnuje se významným i méně známým sportovním historickým událostem, o kterých většinou Čech nikdy neslyšel (...dobře většinou je to kvůli tomu, že se jedná o americký fotbal nebo baseball). Konkrétně bych doporučil epizodu Winning Time, která se přímo věnuje basketbalu a pro filmového fanouška je zajímavostí účast Spikea Leeho jako jednoho z "nechtěných" účinkujících.

Bitva o Černobyl / The Battle of Chernobyl (2006)

Dobře, zde možná převažují mé osobní "sympatie" k tématu než objektivní kvality tohoto díla jako feature lengh. Zkrátka miluji herní sérii Fallout i to je také jedním z důvodů proč jsem se kdy podíval na Tarkovského Stalkera.

Během devadesáti minut jde Bitva opravdu do hloubky a jelikož se událost odehrála relativně nedávno, můžeme díky televizní technice vidět spoustu unikátních záběrů (čekám, že se podobné zanedlouho vynoří z trosek postihnuté japonské jaderné elektrárny ve Fukušimě).

Katastrofa je lehce starší než já a to jí přidává mnohem větší působnosti, třeba ve spojení s krátkometrážním počinem Chernobyl Heart o dětech postižených právě radioaktivním spadem z Černobylu.

Sigur Rós - Heima / Heima (2007)

Heima byl můj první zážitek, který jsem prožil s islandskou skupinou Sigur Rós (ačkoliv jsem o kapele již "věděl" dříve). Kapela plně předvádí svoji výjimečnost na poli hudebním (o tom snad nikdo nepochyboval), ale dokázala v tomto dokumentu ukázat i svoji domovinu v tom nejkřišťálovějším světle (Heima v překladu z islandštiny znamená domov).

Turné na "domácí půdě" ukazuje přesně to co se o Islanďanech povídá - jsou přátelští, rodinní, vřelí... a všichni milují toto dávat na odiv (těžko se tato PG PR omáčka popisuje, je nutné vidět tu atmosféru a kouzlo koncertů, alespoň zprostředkovaně). Spousta překrásných záběrů se točí dokola přes hodinu a půl a pochybuji, že někdo kdo toto pozře nemá chuť vyjet na Island s baťůžkem.

Závěr roku 2011 a následující dny byl pro mě ve znamení dohánění starých restů (hlavně protože jsem přestal chodit do kina a čekám na kvalitní release). Proto se mi nahromadilo několik skvělých filmů, které, ač mají k sobě daleko hlavně z žánrových důvodů, tak naprosto dokazují, že rok 2011 byl jednoznačně ve znamení HERECKÝCH VÝKONŮ a skvěle napsaných CHARAKTERŮ.

Pětihvězdičkové výkony si zasloužily všechny, a ať už se bavíme o arénovce Warrior, o hypnotickém mlčochovi v Drive, nebo o sportovním dramatu těch nejvyšších kvalit (Moneyball), vždy mě při sledování poháněly skvěle napsané postavy a po loňském suchu jsem se vyloženě bavil při hltání jejich jednání, která byla více než povedená.

A samozřejmě musím zmínit také komediální Bláznivou, zatracenou lásku, kde vedle Stevea Carella opět úřaduje Ryan Gosling (a tím v mých očích plně vyfoukl ročník protěžovanému Michaelu Fassbenderovi).

Jen hustěji propracovaných charakterů, ať nemusím stále referovat k "postaršímu" The Social Network.

Edit: Musím dodat ještě stručně další výborný snímek 50/50. Joseph Gordon-Levitt v takto šablonovité roli nepůsobil vůbec kýčovitě a právě on byl důvodem proč nepůsobil snímek přehnaně sentimentálně nebo naopak směšně.

Zeitgeist: The Movie (2007)

Pokud má něco z mého seznamu privilegia, je jím právě první dokument z řady Zeitgeist. Byl asi prvotním důvodem, proč jsem se nachomýtl k dokumentární tvorbě a nezapomenu jak jsem ani po půlnoci, kdy jsem s projekcí začal nestíhal, natěšeně žasnout a naslouchat Peteru Josephovi - hlasu hnutí Zeitgeist.

Film se skládá ze tří částí, byl jedním z prvních kdo se začal uceleně věnovat konspiracím okolo 9/11 a "finančnímu otročení". Přesto mi připadá jako nejsilnější první kapitola srovnávající téměř všechna náboženství a ukazující, že stojí na společném (pochybném) základu. Jednotlivé části nestíhají nudit a působí uceleným dojmem, který hluboko uvnitř patři k sobě.

Tenhle Duch doby je prostě těžká váha. A ačkoliv se k jeho odkazu hlásí spousta dokumentaristů (Korporace, Peníze jako dluh, Obama Deception), zůstává na mém pomyslném vrcholku této subkategorie. Pokračování již vůbec nedosahují rozsahu a zajímavosti původního Zeitgeistu. Impresivní je i to, do jakých výšin své názory Peter Joseph dotáhl.

Metallica: Some Kind of Monster (2004)

Dokument Some Kind of Monster již trochu trochu zlidověl a ve svém tématu není jistě jediný. Existují desítky dokumentů o krizi identity, kreativity a uměleckém bloku. Ale Some Kind of Monster dokáže oslovit i nefanoušky zaseknuté kapely. V tomto případě jsem toho nejzářnějším příkladem, protože Metallicu doslova nenávidím (staré ego šrámy z jejich zarputilého boje proti mp3).

Je cítit až trochu soubojové osudovosti na plátně, když se střetávají kreativní myšlenky Jamese Hetfielda a Larse Ulricha, z jejichž "nekompatibility" má chvílemi i nepřející divák jako já radosti plné hrsti.

Jednoznačně "must watch" pro fanoušky a nepřítele, pouze pokud Vám rocková hudba nic neříká, máte volno.

Hell House (2001)

Dalším zajímavým dokumentárním kouskem je Hell House. V US je celkem “tradicí” stavět výročně strašidelné domy při příležitosti oslav a festivalů. Jedním z nich je i jeden malý v Cedar Hill v Texasu. Zdejší Církev svaté trojice každoročně v něm ale straší trochu odlišněji než si pod pojmem strašidelný zámek/dům představuje běžný Čech – strašidelnými atrakcemi jsou sebevraždy, potraty, nemanželský sex a další hříšné činy (v roce 1999 předváděli místní “ochotníci” dokonce scény ze školního masakru – jen pár měsíců po strašlivé události v colorádském Columbine).

Prozradím [spoiler alert], že za posledními dveřmi se skrývá náborové středisko, které poslušně konvertuje vystrašené školáky do řad (dle mého osobního názoru) zfanatizované církve. Zkrátka Pekelnej dům... peklo na zemi.

Enron: The Smartest Guys in the Room (2005)

V mém nedávném příspěvku zmiňovaný oscarový Alex Gibney mě nejvíce zaujal svým dokumentem s poeticky přesným názvem Enron: The Smartest Guys in the Room.

Ačkoliv se jmenuje Enron, není jeho hlavním aktérem před deseti lety bankrotující společnost ale hlavně lidé stojící na pozadí. Gibney vysouvá do popředí svého snímku hlavně postavy manažerů a jejích "téměř fiktivní" chování (ve smyslu neuvěřitelné) v čele jedné z tehdy největších společností v USA. Za bankrotem stáli právě lidé - proto je přesné a žádoucí, aby dokument o Enronu nebyl jenom deskriptivním dílem a pokusil se nahlédnout trochu hlouběji. Tímto úspěšným zaměřením povýšil Alex Gibney svůj příspěvek nad úroveň obyčejné History Channel výplňovky.