Obsahy(1)
Inspirující příběh dvou rockových veteránů a jejich přátelství. Anvil byla populární metalová kapela v osmdesátých letech 20. století, která na nějaký čas zmizela, ale pak se opět vrátila na scénu. (oficiálny text distribútora)
Videá (2)
Recenzie (47)
Přiznám se, že tenhle dokument bych neobjevila, kdyby nebylo Trenta Reznora z NIN a jeho vychvalování. Takže jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám a koukla na to. Sice metal neposlouchám, ale rozhodně nelituju. Je to hlavně o oddanosti k hudbě a nepřestávající víře, že se těm dvěma chlapíkům splní i po padesátce velký hudební sen. ()
O skupině Anvil jsem měl jakési povědomí. Znám jejich desku Metal On Metal, ale o jejich osudu jsem nevěděl vůbec nic. Proto existence tohoto dokumentu byla jako blesk z čistého nebe. Takový intenzivní zážitek jsem opravdu od dokumentu nečekal. Viděl jsem tam hodně pararel s Wrestlerem. Ten byl film s určitými dokumentárními prvky. Tohle je dokument s filmovými prvky. Oba jsou o lidech, kteří byli na vrcholu slávy v 80. letech, pak se stáhli do ústraní. Dělají podřadnou práci (u Anvil jako rozvoz jídla do školních jídelen u Lipse, nebo práce se sbíječkou u Robba) a hudbu (wrestling) dělají pro radost a pokoušejí se vrátit zpět na výsluní. Když se dokument po nepodařeným turné po Evropě (zmeškání vlaků, nezaplacení za koncert v pražském klubu Hells Bells, mizivá návštěvnost apod.) vrátíme zpět do Kanady přijdou na řadu citové výpovědi a Lipsovo a Robbovo velké odhodlání stále pokračovat. Může to vypadat jako citové vydírání, ale já to chlapcům sežral i s navijákem. Protože je to prostě skutečné a být tohle film, je to na Oscara. Vše končí self-releasem nového alba a koncertem v Japonsku, do kterého se kapela vrací po 25 letech. P.S.: Uvedení dokumentu vzbudilo bouřlivý ohlas díky nadšeným recenzím a reakcím a zapomenutá kapela se opět ocitla v hledáčku metalových fanoušků. Dostala pozvaní dělat předkapelu AC/DC nebo Saxon a hrát pro tisíce lidí oproti pár desítkám, co jsme viděli v dokumentu. Za to jejich obrovské odhodlání v dobrých i zlých časech si to zaslouží. Snad naloží s obnoveným zájmem rozumně. ()
Slash to pekne zhrnul na konci... Takúto dobu spolu vytržali Stouni, The Who a Anvil. Ale zatiaľ čo prvé dve menované kapely držali možno po kope aj sláva, prachy a manažéri, Anviláci 30 rokov tlačí dopredu len neskutočná vytrvalosť, láska k heavy metalu a možno fakt slepá vidina toho, že raz sa konečne dočkajú a prijde zaslúžený úspech a uznanie, aké sa dostalo všetkým kapelám, s ktorými začínali (Bon Jovi, Metallica, Motörhead) a ktoré teraz prehadzujú doma peniaze vidlami, zatiaľ čo Anviláci si berú bočáka popri práci, aby mali za čo zaplatiť nahrávanie albumu...Takú zapálenosť a vytrvalosť, to som v tejto branži ešte nevidel. Každý dokument o nejakej inej rockovej legende je povačšinou sled drogových a alkoholových exscesov, že z toho máte dojem, že sláva im nakoniec proste spadla z neba sama, zatiaľ čo "Anviláci" sa krvopotne otrocky snažia a bez výsledku. Ale veľké sympatie a rešpekt páni. Hold, shit happens. ()
Lemmy: "Musíš být ve správný čas na správným místě". ANVIL v začátku 80.let měla na to, aby se stala velkou hvězdou. Ale jenom o muzice a skvělých živých vystoupeních to není. METALLICA a další podepisují velké smlouvy s nahrávacíma společnostma velkého formátu. ANVIL vydávají desky u nezávislého labelu. Velký kapely mají vlastní týmy managerů. ANVIL nemají nic. Pouze velký sen být velkou rockovou hvězdou. Ten sen se jich drží přes 30 let. Dnes většinou padesátníci dřou v normální práci, aby svůj sen udrželi. Takto jak to je v dokumentu, to funguje u většiny malých a neznámých kapel. Hudbu dělají pro radost a fanoušky, na turné si berou dovolené, pro nahrání desky si berou půjčky a jsou rádi, když na ně přijde aspoň pár fanoušků. Kapele bych asi doporučil kašlat na dodavatelé a překupníčky a prodávat muziku sami. Což nakonec i na konci začnou dělat. ()
To nemůže být pravda. To prostě nemůže být pravda! Anvil je kapela, jejíž název většině lidí vůbec nic neřekne, přesto se k jejímu odkazu hlásí řada významných rockových a metalových hudebníků. A já jako člověk, který viděl fiktivní dokument Hraje skupina Spinal Tap, jsem se zpočátku zdráhal uvěřit (a vlastně tomu stále nevěřím), že kapela, o které se oslavně vyjadřují např. Lemmy z Motörhead, Lars Ulrich z Metallicy nebo otylý Slash, by mohla skutečně existovat, aniž ji kdokoliv zná. A mému přetrvávajícímu pocitu nedůvěry a paranoie příliš nepřispívají ani „náhody“ (nezáměrné) - bubeník Anvilu se jmenuje Robb Reiner a pokud si vyhledáte jméno tvůrce, který stojí za Spinal Tap, pochopíte, na co narážím, (záměrné) - návštěva Stonehenge a krátký záběr na legendární jedenáctistupňovou aparaturu, které celou domněnku o nepravosti podporují. Po projetí googlu na vás sice vyskočí tisíce odkazů, které existenci a autenticitu Anvilu potvrzují, ale nikdo mi nevymluví, že je snímek zela záměrně koncipován a natočen tak, aby působil jako mockumentary. Ať už je pravda jakákoliv, můj názor, že se jedná o vynikající podívanou, která vás v jednu chvíli dojme vyprávěním dvou padesátníků, kteří se přes 30 let snaží urvat svůj kus žvance z metalového koláče, a vzápětí za zvuků řízného hevíku přiměje vztyčit paroháče vysoko nad hlavu, nic nezmění. ()
Reklama