Louis de Funès

Vážný pěstitel růží, jemuž přinesly slávu až role vztekajících se staříků. Zůstal kontroverzní osobností, ale stal se tváří francouzské komedie 20. století.

Kdo jiný by mohl současně vyvolávat tolik protichůdných názorů na svou vlastní osobu i herectví a přitom být jednoznačně z největších velikánů francouzské komedie 20. století než Louis de Funès? Tak jako se mohou zdát stejné všechny postavy, které ve filmu představoval, může připadat obdobně prosté udělat si názor na tohoto komika. Skutečně, pod téměř jediným výrazovým prostředkem, jímž byla škála opakujících se grimas a pohybů, které se vystřídaly snad i padesátkrát za minutu se skrývalo možná stejné množství skutečných tváří ...nebo snad i jen jedna jediná. My si však můžeme představovat pouze rozechvělé obrysy Louisovy pravé tváře.

Jedněmi nebyl uznáván ani na vrcholu kariéry, herečtí kolegové jako Jean Marais, s nímž spolupracoval na Fantomasovi nebo Jean Gabin (Tetovaný) neskrývali pohrdání ke komice 164 cm vysokého Funèse jenž se v asi padesáti letech konečně stával hvězdou a mohl by být snad mnohem populárnější než oni sami. Přesto se našli tací, jako Jean Girault (tenkrát ještě režisér s nemnoha úspěchy), kteří uvěřili v jeho možnosti a svěřili mu tak první hlavní roli (Pouic-Pouic, 1963). Od tohoto okamžiku začala spolupráce přátel Giraulta a Funèse nést sladké plody popularity. Další herečtí kolegové, přitom zjevně stejnou měrou oblíbení (Bourvil, Galabru) s ním naopak vycházeli velmi dobře a nikdy nešetřili obdivnými výrazy. Obdobně se liší výroky sousedů, známých, zaměstnanců. Jedni mluví o velkodušnosti, jiní o posedlosti penězi, jedni o toleranci, druzí o nepřístupném nesnášenlivém člověku...

Funèsova originalita bude zakořeněna hodně hluboko. Končily právě časy La Belle Epoque a Starý svět vstupoval do války, když se 31. července 1914 na pařížském předměstí narodil Louis Germain David de Funès de Galarza do rodiny pokoutního obchodníka s drahými kameny ze Sevilly a nervózní Španělky, jejíž tragické scény se stanou prvními rolemi malého Louise. Zkušenosti s mnoha dalšími obory a povoláními (kožešník, fotograf, aranžér...) jimiž prošel se ve všech budoucích rolích sice doslova nezrcadlily, ale styl osobité komiky, která mu byla únikem z reality se tak nadále formoval... Podle jeho slov bylo to jediné o co se skutečně, avšak jen ve skrytu duše vždy zajímal - umění. Živil se jako jazzový klavírista na Montmartru a poznával pestrobarevnou směsici hostů, jenž se stanou dalšími dílky a odstíny z palety barev jeho budoucí komiky. Styl, který můžeme považovat za výsledek náhodných vlivů zaostřily Simonovy herecké kurzy v Paříži. Víc než dalších deset let však stále hrál výhradně nepatrné role a to jak ve filmu tak na jevišti. Pak přišel divadelní kus Oskar (1958) a náhoda, která mu pomohla hlavní roli získat. Od tohoto okamžiku se kritika začíná shodovat ve vyjádřeních o klaunství jenž se dotýká velikosti. Sám konstatoval (skromně, obdivně či promyšleně?): „To, čím jsem se stal je dílo mé ženy.“ Svatba barového klavíristy s chudou Jeanne, avšak neteří Marie de Maupassant vlastnící zámek de Clermont au Cellier ze 17. století kousek od Nantes se konala v roce 1943 a mladý pár býval na Loiře vřele přijímán. A když Jeanne zámek zdědila, stal se sídlem rodiny de Funès (a zde také 27. ledna 1983 skončí Funèsův život i dílo druhým srdečním infarktem) a Louisovým osudem možná stejná role jakou si vyzkoušel ve snímku Hibernatus (1969), kde si Hubert de Tartas nechává podepisovat šeky svou velmi milovanou a velmi bohatou manželkou Edmée... S Jeanne má dva syny. Starší Patrick se stal lékařem a Olivier pilotem linek Air France Europe. Ještě před tím však hrál v několika filmech společně s otcem. Počínaje tou nejmenší ve Fantomasovi až po hlavní roli v Piti piti pa.

Od 60. let, zejména po úspěchu Četníka ze St. Tropez se již mohl stát člověkem, který ve svém profesním životě stejně tak jako ve své milované zahradě nesnesl plevel. Puntičkářství malého, velkého komika se stávalo pověstným. Přesto se však nechával zlákat množstvím nabídek hlavních rolí v ne vždy stejně kvalitních projektech. Totálně odlišné role halil do na první pohled stejného hávu, ať už to byl komisař Juve neúnavně pronásledující Fantomase, ředitel školy v Senzačních prázdninách nebo výběrčí daní z dávného Španělska don Salluste z Pošetilosti mocných. Poctivě jim přiděloval z té stejné duše člověka, který tvrdil, že komické není držení těla, ale výraz ducha. Svérázný herecký projev se shledává s velkým ohlasem a stává se nejoblíbenějším komikem konce 60. let. Díky spolupráci s režisérem Gérardem Ourym vznikají ještě cennější a kvalitnější díla typu Velký flám. Počátkem 70. let však nečekaně přichází první vážný infarkt a následná dlouhá pomlka. Po čase se opět vrací, ale své role si již vybírá pečlivěji, tou první byl věhlasný gastronom Duchemin z Křidýlko nebo stehýnko. V roce 1979 si pak plní sen realizací vlastního projektu vycházejícího z Molièrova Lakomce. Funès v hlavní roli Harpagona, je autorem scénáře i režisérem. Zdá se, že na konci života se tímto přirozeným výběrem přiblížila komika dvou vážných osobností. Molière i de Funès patrně byli obdobnými originalitami, řemeslníky i umělci ve službách Komedie, jejíž maskou se stali. Kdyby se měla francouzská komedie zhmotnit do lidské bytosti nebo si alespoň obléci karnevalovou masku, je jisté, že jedním z dílů masky by musel být Louis de Funès. To, jak velký výřez z té masky mu přidělíme, je ale na každém z nás.

Pět žen Louise de Funèse  

Louis de Funès nebyl z těch francouzských herců, kteří jsou proslaveni mnohem vyšší měrou svými milostnými pletkami než filmovými rolemi. V dobách největší slávy plnil sloupky novin lecčím, ale o jeho vztazích k ženám toho nikdy moc nebylo. Přesto se dá říct, že v jeho životě bylo pět důležitých žen.

Tou první byla dozajista matka - Leonor Soto Reguera (1879), drobná  žena, nejčastěji celá v černém, která dovedla ztropit křik z každé maličkosti.

V roce 1936 se de Funès oženil s jednadvacetiletou Germainou Elodií Carroyer (1915). Tenhle omyl Louisova mládí však neměl dlouhého trvání... Stále neměl jistou existenci a zamilovanost dvou mladých lidí nemohla stačit, zvlášť, když zrovna začínala válka. Později to upřesnil tak, že ve své roztržitosti úplně zapomněl na toto manželství, a až teprve když se chtěl oženit s Jeanne uvědomil si, že je ženatý a musel se nechat rozvést!

Začátkem 40. let, to se právě mladý Louis živil jako klavírista v barech, vstoupila do jeho života „slečna Pravá“. Jmenovala se Jeanne Augustine Barhélemy de Maupassant. Byla sice příbuznou slavného spisovatele Guy de Maupassanta, ale právě Barhélemy nebyli urozenou větví slavného rodu Maupassantů. Její otec zemřel v první světové válce a matka zakrátko po něm. Malá Jeanne (1915) se tak ocitla u svého strýce a tety - hraběte a hraběnky de Maupassant. Do tradice tohoto starého francouzského rodu se Louis, syn španělských přistěhovalců natolik nadšeně začlenil, že dokonce odmítal mluvit španělsky se svými příbuznými ze Španělska.

Jeanne od počátku bedlivě sledovala kariéru svého muže, a protože nebyla spokojena s jeho dosavadním agentem, jednoho dne prohlásila: od nynějška to budu já! Stala se jeho nejvěrnější přítelkyní v dlouhých těžkých časech, kdy si o popularitě stále ještě mohl nechat jen zdát. Ještě dnes madame de Funès říká, že ji manželovy filmy dokáží rozesmát, a že si v nich vždycky všimne něčeho nového.

Roku 1967 do Louisova života - tentokrát hlavně filmového - vpadla další důležitá dáma. Claude Gensac (1927) mu byla stálou partnerkou ve většině komedií. Stala se například nezapomenutelnou madame Cruchotovou z Četník se žení, zasněnou madame Bosquier v Senzačních prázdninách nebo bohatou Edmée de Tartas z Hibernatuse. Byla však také dobrou přítelkyní Louise de Funès.

A která že byla ta pátá? Zasáhla jeho život jako poslední a hned čtyři roky na to zemřel. Ale právě vidět nadšeného dědečka Louise de Funèse při hře s vnučkou údajně inspirovalo režisérku Coline Serreau k napsání a natočení snímku Tři muži a nemluvně, který kdysi dostal Césara za scénář a vzápětí vznikla i americká verze. Dnes pětadvacetiletá Julia de Funès se však o film příliš nezajímá...

Molière

Jean Baptiste Poquelin řečený Molière (1622 - 1673) byl tvůrcem klasické francouzské komedie na nejvyšší úrovni. Jeho genialita odkrývala přetvářku a bláznovství společnosti skrze satiru. Nadšený umělec v mládí zanechal advokátní praxe a stal se hercem, autorem divadelních her a později hlavou herecké skupiny „Comédie Francaise“ s nejistou budoucností. Když úspěch nepřicházel, zadlužoval se, ale zkrátka umění bylo to, čemu chtěl obětovat život.

Molière je vzorem herce a autora, který bral komedii velmi vážně a nikdy nespoléhal na to, co přinese situace na jevišti. Důkladně vystavěné scény plné ostrých narážek přitom bývaly reakcemi na situaci u dvora Ludvíka XIV. O pečlivé práci tohoto řemeslníka svědčí fakt, že ačkoli z jeho her již všechna situační komika dávno vyprchala (kdo se dnes orientuje ve vztazích a pletkách dvořanů Krále Slunce ve Versailles 17. století?), tak jsou stále uznávanými standardními vzorci komedií.

Ať již jde o jeho kousky jako Směšné preciózky, Lakomec, Škola žen, Tartuffe, Zdravý nemocný, Láska lékařem nebo Misanthrop, jsou to díla mnohokrát zfilmovaná, na divadlech stále hraná, studovaná, vydávaná i čtená.

ČSFD.cz