Napříč Paříží

Putování dvou mužů, kteří musí pronést kufr plný masa z černého trhu z jednoho konce okupované Paříže na druhý by se mohlo nabízet jako námět pro jednu z řady francouzských válečných komedií, navíc pokud v obsazení figurují dva známí komici, mezi jejichž nejlepší filmy patří právě zástupce žánru. Kdo si od jediného společného filmu tří legend francouzské kinematografie tedy slibuje zábavu na tento způsob, může být zklamaný. Film Napříč Paříží vznikl jedenáct let po skončení druhé světové války a tudiž se jeho tvůrci patrně ještě báli odvázat a ukázat tuto trýznivou dobu v odlehčenějším duchu (ačkoli povídka Marcela Aymé patrně také nebude úplně nejveselejší). Nedá se ale říci, že by humor zmizel z filmu úplně. Jeho nositeli jsou Jean Gabin, který si opět zahrál protřelého bonvivána (neustále zaskakujícího Bourvila) a samozřejmě Louis de Funés, jehož cholerická postava zde dostává trochu jiný rozměr a který sice neprostupuje celým filmem, ale jeho hádka s Gabinem je jedním ze silných momentů filmu. Tím druhým mohl být konec, který ovšem shazuje podle mě lehce nastavená poslední scéna. Nejen kvůli tomu na film, kde sice jsou tři ikony pohromadě, snadno zapomenete. Budete sice vědět, že jste ho viděli, ale o čem, že to bylo, si už tak snadno nevybavíte. (10.08.2010)

Plakát k filmu slibuje mnohé - účast Funése, Bourvila a Gabina by měla být zárukou kvalitní podívané. Jenže: 1) film není ani trochu komedie, jen jakási podivná směs tragikomedie a válečného dramatu (film vznikl v době, kdy Francouzi natáčeli vesměs žánrové kousky a přitom jde o žánrově tak nevyhraněný film); 2) Funés se ve filmu (ač jde o důležitou postavu a je v podstatě, co se týče prostoru, třetí nejdůležitější) "mihne" jen na nějakých 10 minut, oproti svým standardům jde navíc spíše o tragickou postavu v pro Francouze tak nelehké době; 3) Ač jde o řemeslně kvalitně odvedenou práci (někdy až přehnaný akademismus, především co se svícení týče) a intimita noci zprostředkovává nejen slovní souboj Bourvila a Gabina, práce v interiérech filmu spíše uškodila - valnou část filmu jsem si totiž připadal jako v divadle, přitom natáčení se skutečnými pařížskými reáliemi na pozadi se přímo nabízelo, ačkoli se valná většina filmu odehrává v noci; 4) podivná motivace obou hlavních postav, jde mi zejména o scénu, kdy dorazili na místo určení. !SPOILER! Oba se snaží v průběhu celé cesty vyhýbat problémům, tedy policejním hlídkám francouzským, natož německým-nacistickým. To, co oba předvádí ve zmiňované sekvenci, je proto absolutním popřením toho, oč se celou cestu snaží. Tehdejší doba byla přece nasycena obrovským strachem o vlastní život a až na odbojáře si téměř každý hleděl jen svého, vyhýbal se jakýmkoli problémům/konfrontacím, zbytečně na sebe neupozorňoval. Jednání obou postav mi v této scéně přijde naprosto vytržené z kontextu a vzpírá se racionálnímu vysvětlení, alespoň z mého pohledu; 5) úplný závěr, tzn. happy end namísto očekávaného je jen potvrzením toho, že tvůrcům se film jaksi vymkl z rukou. I přes všechny výše uvedené výtky jde ale jistě o nadprůměrný počin tehdejší francouzské produkce, a tak by se na něj mělo hledět. (03.07.2013)

Napříč Paříží pro mě dokonale ztělesňuje to, co jsem četl o filmech francouzské tradice kvality. Jedná se o technicky perfektní řemeslnou práci (kontinuální hollywoodský střih, perfektní svícení, atd). Problém je žánrové zařazení, film se deklaruje jako komedie, pokud se chce ale člověk vyhnout zklamání (trio Gabin, Bourvil, Funés je více než slibné), neměl by k filmu s tímto apriorním očekáváním přistupovat. Až na pár momentů, které v nejlepším případě vyvolají úsměv na tváři, mu zcela chybí komediální náboj. Kam ovšem snímek jinak zařadit? Je sympatické, že se Autant-Lara pokusil zbořit mýtus Francouzů, coby hrdinných odbojářů, ale činí tak nicneříkajícím příběhem, který bezradně přešlapuje na místě. Film má všehovšudy dva silné momenty. První, kdy se vyjevuje pravá tvář Grandgila a osvětlují se motivace jeho chování a druhý, když Martina odvážejí nacisté na konci filmu. Úplný konec je pak jen uměle přilepeným pseudohappyendem, což je patrné na první pohled. V celkovém souhrnu jde o nepovedenou variaci na Renoirovu Velkou iluzi, které chybí její emoční i morální rozměr "předlohy". (31.07.2011)

Říkat tomuto filmu komedie je vážně hodně zavádějící. Je to s přimhouřenýma očima tragikomedie, ale ještě spíš malé neokázalé drama, postavené na dialozích mezi dvěma muži, kteří společně odnášejí pašovaný proviant zatemněnou Paříží a nevědí, nakolik mohou jeden druhému důvěřovat. Film je výrazně lepší, než jsem po trpkých zkušenostech s Louisovým předhvězdným obdobím očekával. Funés hraje zapamatovatelnou, přesto epizodní postavu hektického šmelináře. Celá působivost filmu nicméně leží na bedrech Bourvila a Gabina. U prvního z nich oceňuji chvályhodnou zdrženlivost, u druhého naopak nečekanou expresivitu. Bourvil je ustrašený běžný Francouz, který chce přežít válku bez problémů a neustále tiše řeší dilema mezi osobním prospěchem a obecnou slušností. Gabin hraje záhadného muže, o kterém stejně jako Bourvil nic moc nevíme a vztah k němu si vytváříme až na základě situací, jimiž společně projdou. Protože francouzské odbojářské filmy jako Armáda stínů jsou na můj vkus moc plakátové a komedie málokdy dosáhnou kvalit Velkého flámu, jsem filmem příjemně překvapen a rád přehlédnu i pokrytecký eskapismus jeho závěrečné scény. 90% (16.11.2010)

Vydala jsem se napříč noční okupovanou Paříží spolu s pány Bourvilem a Gabinem a v pojetí filmová jednohubka se to dalo zvládnout bez problémů, ti dva totiž pobavit umí a oba se mi moc líbili. K příběhu dvou mužů s napěchovanými kufry vepřovým mám sice spoustu připomínek, neb jsem měla pocit, že se to scenáristům vymklo z ruky (místy drama, chvíli komedie, sem tam tragédie, občas nuda), ale nechám si je od cesty.. (29.04.2020)