Claude Autant-Lara se narodil v Luzarches nedaleko Paříže a pocházel z umělecké rodiny; jeho otec Édouard Autant byl architektem a stýkal se slavnými výtvarníky, například se sochařem Rodinem, matka Louise Lara byla přední herečkou slavného divadla Comédie Française. Po obou rodičích měl tedy Claude genetické předpoklady k umělecké dráze, po matce pak později přijal i její jméno. Studoval na uměleckých školách v Paříži, za první světové války pak v Londýně, kam jej matka jako přesvědčená pacifistka vzala s sebou z válkou stižené Francie.
Po skončení první světové války začal Claude pracovat u filmu, přičemž jeho počátky jsou spojeny s avantgardou, s níž se ve 20. letech zcela ztotožňoval. V oblasti filmu začínal Autant-Lara jako asistent režisérů R. Claira nebo M. L'Herbiera, prosadil se také jako kostýmní výtvarník, scénograf a produkční, výjimečně se objevil i před kamerou jako herec. Již jako dvacetiletý se pustil i do samostatné režie, jeho debutem byl krátký film FAIT-DIVERS (1923). V době němé éry pak realizoval ještě několik dalších snímků, významný podíl v několika profesích měl na filmu NANA (1926) režiséra Jeana Renoira. Výrazným uměleckým počinem byl film CONSTRUIRE UN FEU (1929) podle literární předlohy Jacka Londona, kterému se však dostalo značně kontroverzního přijetí. Po nástupu zvukového filmu se Autant-Lara načas odstěhoval do Hollywoodu, kde realizoval francouzské verze amerických filmů a především zde získal cenné zkušenosti.
Po návratu do Francie natočil svůj první celovečerní francouzský film, muzikál CIBOULETTE (1933), z jeho další tvorby pak vyniká veselohra FRIC-FRAC (1939), která však paradoxně není spojována s jeho osobou, protože se na ní režisérsky podílel ještě Maurice Lehmann a osobnosti obou režisérů především zastínila účast řady tehdejších hvězd. Své nejlepší filmy natočil Autant-Lara v době německé okupace, kdy vytvořil ostře satirické tituly podle scénářů Jeana Aurencha, LE MARIAGE DE CHIFFON (1942) a DOUCE (1943). Tehdejším Claudovým mottem byla myšlenka, že film bez špetky jedu je bezcenný. To mu také vyneslo pověst anarchisty, která jej provázela i po válce, přestože po roce 1945 měl nepochybné zásluhy na obnově zdecimované francouzské kinematografie.
K dalšímu uměleckému vrcholu dospěl Autant-Lara s filmem ĎÁBEL V TĚLE (Le diable au corps, 1946), který byl natočen podle románu Raymonda Radigueta a odehrává se v letech první světové války, během níž se odvíjí příběh věkově nerovné lásky studenta a vdané ženy. Diváci film odsoudili jako protifrancouzsky zaměřený, kritici jej naopak pochválili. Film byl nominován na cenu Zlatého lva na festivalu v Benátkách, kterého sice nezískal, ale byl oceněn Stříbrnou stuhou Italského syndikátu filmových novinářů. Další dosud známý film, dodnes svěží komedie ČERVENÁ KRČMA (L'auberge rouge, 1951) byl naopak označen jako skrytý útok na církev. Z dnešního pohledu se s nepochopitelným atakem kritiky setkaly další dodnes ceněné filmy NAPŘÍČ PAŘÍŽI (La traversée de Paris, 1956) a V PŘÍPADĚ NEŠTĚSTÍ (En cas de malheur, 1958). Naopak sázkou na jistotu byl filmový přepis slavného Stendhalova románu ČERVENÝ A ČERNÝ (Le rouge et le noir, 1954), za který Autant-Lara dostal Cenu kritiky od Francouzského syndikátu filmových kritiků. Vesměs všechny filmy se setkaly s komerčním úspěchem a několik z nich překročilo čtyřmiliónovou návštěvnost v kinech; komedie LA JUMENT VERTE (1959) s Bourvilem v hlavní roli sice nepatří k režisérovým uměleckým vrcholům, nicméně ve francouzských biografech ji vidělo bezmála šest miliónů diváků.
Co se týče námětů, Autant-Lara tvořil svým způsobem progresívní, vždy ale nejednoznačně přijaté filmy. Nikdy neměl mnoho přátel, o to více kritiků, od 40. let tak musel svou práci obhajovat ve vlastních knihách a také na stránkách časopisů. Na přelomu 50. a 60. let se pak dostal do ostrého sporu s mladými tvůrci nastupující nové vlny, kteří mu vyčítali upřednostňování scénáře a herců na úkor režiséra, zatímco oni naopak stavěli osobnost režiséra na první místo. Několikaletá polemika s mladými filmaři Autant-Laru značně vyčerpávala, nicméně se nevzdával a nadále točil. Zatímco u nás jsou spíše známé filmy jako HRÁČ (Le joueur, 1958) nebo HRABĚ MONTE CHRISTO (Le comte de Monte Christo, 1961), odborníci naopak vyzdvihují další filmy s kontroverzními tématy jako LE JOURNAL D'UNE FEMME EN BLANC (1965) a UNE FEMME EN BLANC SE RÉVOLTE (1966). Již zmíněný spor s mladými tvůrci vyústil v to, že Autant-Lara odmítl přijmout tzv. novou vlnu jako celek a sám se tak dostal na okraj zájmu, na přelomu 60. a 70. let se pak prakticky umělecky odmlčel. Jeho posledním prací byl film GLORIA (1977).
V polovině 80. let publikoval Autant-Lara své paměti pod názvem Vztek v srdci (La rage dans le coeur, 1984), nakonec se jako sympatizant pravicové politiky dostal do Evropského parlamentu (1989), kde však opět vystupoval natolik kontroverzně, že se musel svého mandátu krátce poté vzdát a byl donucen i k rezignaci na post viceprezidenta Akademie umění. Následně odešel do soukromí a zemřel po dlouhé nemoci v Antibes v jižní Francii 5. února 2000 ve věku 98 let.
Uměleckou dráhu Claude Autant-Lary lemovala kromě již zmíněných ocenění také další vyznamenání. V roce 1954 získal Velkou cenu francouzského filmu, o dvacet let později pak Evropskou filmovou cenu udělenou v Itálii (1974), ve Francii byl pak jmenován rytířem Čestné legie a byl také dekorován Řádem literatury a umění ministerstva kultury. Jeho manželkou byla pomocná režisérka a příležitostná scénáristka Ghislaine Auboin (1912-1967).
Pavel "argenson" Vlach
