Nevídané, neslýchané

Druhý film, kde si Funès zahrál hlavní roli, byl natočen za necelé dva měsíce od poloviny srpna 1957, uvedení do kin se dočkal až v dubnu následujícího roku. Régameyho Smolař (1957) se začal promítat 4 dny po zahájení natáčení Nevídáno, neslýcháno. Film výrazně inklinuje k Funèsovým oblíbeným groteskám, Funès předvádí spíše kabaretní komiku, ale v každém případě se již v tomto filmu propracoval k nepopiratelné osobitosti a mnoha zdařilým gagům. Tento film byl jasným zárodkem budoucí dodnes velmi ceněné Funèsovy komiky. A jako příjemné překvapení musím zmínit práci Václava Faltuse, přenesl se přes počáteční zakolísání, zbytečně přeháněl šeplání, ale celkově podal nadmíru zdařilý výkon. Že současný český dabing stojí za zlámanou grešli, není jeho vina, zřejmě již dvacet let stávkují ruchaři a především tvůrci dialogů. (07.07.2011)

Jeden z prvních filmů, kde L.d.Funes má jednu z hlavních rolí. Domnívám se , že je nejvýraznější postavou příběhu o nenapravitelném pytlákovi, kterého pronásleduje obecní četník a to vše pod přímým dohledem starosty. Pytlácké kreace / jedna dokonce za asistence velitele vězení/, závody v rybolovu a scénky neúspěšných snah dopadnout pytláka při činu, výrazně čerpají ze zlaté éry němých grotesek. Opět škoda, že filmy počátku prosazování se Funese do hlavních rolí z konce 50tých let jsou u nás opomíjeny... (22.08.2008)

Tak musím uznat, že i přes to, že jsem obrovským milovníkem Luise, tak mě tento film vůbec nedostal. První půlku jsem si pouštěl v českým dabingu, kde Funese nadaboval Václav Faltus a to bylo něco tak hroznýho, že se to nedalo poslouchat. On totiž jenom šišlal, že mu vůbec nebylo rozumět a s panem Filipovským to mělo pramálo společného. Tak jsem si druhou půlku pustil v originálním znění a to bylo 100 a 1! I přes to mě film nepobavil, některé scény byly vyloženě trapné a nebýt Funesových xichtů a grimas, tak by snímek nestál za nic. Je mi líto, jsem zklamán. (23.11.2012)

Průměrná taškařice s Funésem, jehož standardní padesátkový škleb opět leze na nervy. Vesnický kolorit je utvářen skrze několik typických postaviček - pytlák, starosta, policista, zhýčkaná dcera místního boháče, její učitel klavíru, ředitel věznice. Interakce mezi těmito postavami má vytvářet vtipné situace a momenty, ale filmu se to daři jen částečně, příběh je totiž až příliš prostoduchý. (03.07.2013)

Ač ctitel de Funèse a francouzského filmu vůbec, necítím povinnost před tímhle křepčit radostí a jásat, že je to dobrý. Mě to moc nebavilo. Film Taxi, maringotka a korida ze stejného roku má celkovým pojetím náběh k šedesátým letům, tohle se ale místy vrací až k němé grotesce (podtrženo vhodnou hudbou Jeana Wienera). Má to ale příjemnou atmosféru venkova se spoustou zajímavých figurek, do které těžce nezapadá krásná Noëlle Adam na motorce a oblečená v kůži (známe ji později z Piti piti pa a i tady je z jejích pohybů zřetelné, že její hlavní profesí byl tanec). De Funèse mám přecejen raději v četnické uniformě nebo fracích ředitelů a podnikatelů, zatímco zde ho vidíme lézt po čtyřech na zabláceném dvoře a krmit prase. (17.06.2012)