Reklama

Reklama

Malý pitaval z velkého města

(seriál)
  • angličtina Minor Tales of Crime from a Major City
všetky plagáty
TV spot 4
Československo, (1982–1986), 14 h 8 min (Minutáž: 49–63 min)

Réžia:

Jaroslav Dudek

Scenár:

Jaroslav Dietl

Hrajú:

Jiří Krampol, Ladislav Frej st., Michal Pešek, Pavel Zedníček, Josef Abrhám, Svatopluk Skopal, Jan Faltýnek, Vlastimil Hašek, Vlastimil Zavřel (viac)
(ďalšie profesie)

Epizódy(15)

Kolektív kriminalistov rieši (vždy s úspechom) menej závažné prípady, drobné krádeže či rozkrádanie majetku v socialistickom vlastníctve. V každom dieli vždy vynikne jeden z príslušníkov Verejnej bezpečnosti. Keď sa mu nedarí, ostatní kolegovia mu pomôžu, ba dokonca aj chápajúci, ale prísny a zásadový náčelník (Ladislav Frej). Seriál Malý pitaval z velkého města je jeden z posledných, ktoré vyšli z autorskej dielne najúspešnejšieho českého seriálového scenáristu – Jaroslava Dietla. Pôvodne vzniklo deväť epizód, v roku 1986 k nim pribudlo ďalších šesť. (TV JOJ)

(viac)

Recenzie používateľa Adam Bernau k tomuto seriálu (4)

Malý pitaval z velkého města (1982) 

Ze zamýšleného projektu soustavně komentovat jednu každou epizodu zůstalo torzo čítající první tři a vracet se k tomu už nebudu. Budiž tedy alespoň poznamenáno, že překvapivě to je jeden z nejlepších viděných krimiseriálů. Často nechtěně zábavný (Narkomani nebo třeba Bartoška jako vekslák kunsthistorik), leckde dietlovsky přitažený za vlasy (Autorka detektivních povídek - ale on ten díl vlastně je jako taková detektivní povídka - proto je taky nečtu), na druhé straně nechybějí opravdu silné monenty (vyvrcholení konfrontace syn Kratěna - otec Sklenčka) a "Bezpečnost. Jste zatčen." nikdy nebylo vysloveno tak mazácky jako v skvostné scéně, v níž Hašek s mladým Peškem zatýká nebezpečného zločince, an jde s košem. Haškova postava por. Pekaře má vůbec potenciál kultovnosti a Frejův náčelník Břéťa vstoupil do lidové slovesnosti (ovšem prostřednictvím Krampolova "Břéťo"). Co do realističnosti kriminalistické práce se Pitaval dočkal překonání až v Případech prvního oddělení. Ve služební kanceláři (myslím, že náčelníkově) sem tam zahlédneme podobiznu F. E. Dzeržinského, podobně jako v jiných dobových kriminálkách, z čehož lze usoudit, že šlo o součást povinné výbavy tehdejších služeben SNB. V souvislosti s takřka nulovou mírou režimní propagandy v průběhu celého Pitavalu je nápadné, že divák si opravdu musí chtít všímat, aby si byl portrétu jednoho z nejvražednějších bolševiků a zakladatele Čeky (pozdější NKVD, pozdější KGB) vůbec vědom. K problematice oné nulové míry propagandy se blíže vyjadřuji v komentáři k 3. dílu. V seriálu o esenbácích z poč. 80. let je to věc opravdu povážlivá a básník Jiří Martínek je toho názoru, že ježto ideologii, propagandu a lživé převrácení moderní historie pokryl kovaný Major Zeman, nastupuje Pitaval s plněním úkolu udělat z esenbáků normální sympaťáky (podobně Marthos). Čehož se nemohl nikdo zhostit efektivněji Dietla. Čtěte: Marthos, Šandík, PollyJean, type_B. ()

Aranžér (1982) (E01) 

Normální husťácká kriminálka. Bodie Krampol je při neúnavném vyslýchání vedoucího zeleniny drsnej jak struhadlo, Schimanski hadr, ale znáte to. Máš velkej případ, kolegové tě podceňují, stopa, po níž zarputile jdeš, se ukáže slepou, výlohový démon vybírá jednu kasu za druhou, vedení tlačí, do případu se ti začínají drát federálové z Městský správy. Nevzdáváš to. Trpělivě vystřihuješ trojúhelníčky, po konfliktu s nadřízeným se ti podaří protlačit logistickou monstrakci, jakou ještě nikdy nikdo nezkoušel, jenže démon je zrovna na dovolené. Na poslední chvíli to klapne. Při scénách v dispečinku jsem si říkal, to je blbost, to nemají co na práci, proč tam vysedávají, když je tam přece dispečer. Teprve když se tam poslední den slezou všichni a nakráčí i sám nadnáčelník, došlo mi, že jde především o umění a toto poznání si pro sledování kriminálních filmů odnáším natrvalo. Z epizodních postav je samozřejmě epeso Bláha jako vedoucí prodejny, ale nejvíc epeso je nepřetržitě vysmátá mladice Bydžovská. ()

Milenec (1982) (E02) 

I v druhém dílu je základem tragédie smutná skutečnost, že si někdo chce žít luxusněji, než lze v jeho zařazení v socialistické společnosti financovat legálními příjmy, a tak si po vzoru členů vládnoucí garnitury, o níž se dosud taktně mlčí, opatřuje finanční prostředky zločinnou cestou. I zde nešťastník potřebuje mít především soukromý rekreační objekt ve formě přepychové vily. Po výlohovém démonovi z 1. dílu (ďábelský Lub. Lipský) vykrádajícím malé prodejny ale nastupuje ostřejší střelec, k tomu záhadné telefonáty... vyšetřující Zedníček (jinak plnící v seriálu v rámci zadání "nic lidského není eSeNBákům cizí" obligatorní roli toho, který je na holky) má zamotanou hlavu, málem nespí, jako s každým správňáckým poldou s ním cloumají emoce, takže zdemoluje telefonní sluchátko, nedbá domlouvání nadřízeného, aby to nechal být, musí to rozkrýt stůj co stůj. Naštěstí si získal ochotného dobromyslného jazyka Dvořáka. Kochat se lze v tomto díle zejména fajn účetní Štěpánkovou, ale i geniálním taktem Haškova por. Pekaře "když si sednete na chodbě, tak se nemůžete minout." ()

Benjamínci (1982) (E03) 

Ve 3. díle začíná jít do tuhého. Zločinecky i společensky. Ještě před vyšetřením rozkrádání prádla ze šňůr je třeba odhalit organizovanou zločineckou bandu, která si mimo jiné pořídila loupeží ve skaldu zbraní arzenál ze samopalů a pistolí. K tomu vzhledem je zarážející, že naši vyšetřovatelé nikterak neztrácejí dobrou náladu a vůbec neberou v potaz možný politický rozměr tak závažné věci. To jako vážně. Velmi zajímavý je jejich protivník v psychologickém zápase: vzorný gymnazista z lepší rodiny, jejíž vily interiér i distinguovaná máti napovídá vzdělanecky-buržoazní původ, mladík pyšný, sečtělý, inteligentní, individualistický, uzavřený do sebe a zvrhle ctižádostivý, v odpovědích duchaplně jemně jedovatý, prostě jako vystřižený z romanticko-psychologického románu přelomu 19. a 20. století nějakého lepšího, nejspíš německy, možná francouzsky píšícího autora. Tady se Dietl opravdu vytáhl a Schneider to dává delikátně suverénně. A ačkoli jde o společensko-politicky pro normalizační kriminálku vysoce exponovaný, žádoucí a rafinovaně konstruovaný typ (v součinnosti s již zmíněným profilem rodiny) pachatele, nikde ani náznak příslušného hodnocení, jeho vlastnosti vyčítáme toliko z jeho komunikace s vyšetřovateli a též naopak jejich přístup je ryze věcný a, lze-li to tak říci, proklientsky individuální. Prostě ta očividná možnost postavit to třídně je zcela opominuta, což je myslím dost cenné pozorování. Není zač, přátelé, jsem tu od toho. Ze společensko-politického hlediska (ne v příběhu samém, ale v tom, co se divákovi předkládá) je velmi pozoruhodná také scéna v tančírně, kde nejenže anglicky zpívá rockandrollovým bandem doprovázený Miki Volek, ale navíc můžeme mezi hosty sálu vedle několika vymazlených typů obdivovat i povážlivé vlasatce, jejichž tváře nenaznačují vřelý vztah k socialistickým ideám a zřízení, a přesto zde nejsou žádným náznakem problematizováni, jsouce prostě jedněmi z davu ve vší slušnosti se bavících hostů. Nutno k tomu ovšem podotknout, že očividně nejde o ortodoxní hároše a navíc stran "odvážnosti" celého toho obrazu máme co do činění se záludným anachronismem, protože pseudononkonformní mládež pařící na hudbu, na níž mainstreamově ujížděli její rodiče, že ano... Tyhle chytáky Dietl uměl a uměl to tak, že prostě nevíte a i soudruzi jistě nevěděli, co tím jako ten soudruh scénárista vlastně myslí. Nebál se jevy, které se bez negativních filtrů neukazovaly, bez těchto filtrů ukazovat, podle mě ale s tím ďábelským záměrem, aby je přivedl ke smíření, ztupil jejich hrany a pojal je i s divákem do všeobjímající náruče Strany (v tomto seriálu doposud cudně neviditelné, což je vzhledem k prostředí zvlášť zchytralé, ačli je mé podezření správné). Co do obsazení je zde nepřehlédnutelná rozkošná sisynka z prodejny kožešin (Magd. Holendrová), poskytnutá zde coby možná známost "benjamínkovi" sboru Peškovi, jenž se na tomto, svém prvním velkém, případu stává hrdinou dne. Naučil se používat znalosti a postřehy starších kolegů i svědků, absolvuje, nedbaje utržených ran (které jsou zcela v logice dramatu, jak se záhy vyjeví), akční noční honičku po střechách, v jejímž závěru se (pro někoho nelogicky, pro mne bezpodmínečně nutně) s přímočarou nereflektovanou odhodlaností vrhá za svým podezřelým do několikametrové skleněné hlubiny, takto s ním navazuje mystický vztah (společně si projdou údolím smrti), což posléze jemu i nám - samozřejmě skrytě v symbolické mluvě policejní taktiky - přivádí ke vzklíčení guru náčelník Břéťa, odhalující se v této fázi jako pravý mystagog, aby vše vykvetlo tím, co se zde v policejní mluvě nazývá výslechem. Následuje odlehčující fáze plató, během níž jsou ostatní zadržení pachatelé, mezi nimi jeden kladší ozbrojený odpor (scéna pro otrlé, v níž slyšíme několik výstřelů v garáži), vedeni k výslechům jako na nějaké obchodní jednání. Po prodělané iniciaci posílá guru našeho adepta vyšetřit krádeže sušícího se prádla, tím se ale nenechme zmást. Sledujeme-li znovu veškeré střetávání oněch blíženců - vyšetřovatele a pachatele - od samého počátku, nemůžeme už nyní nechápat každé hnutí (např. nastupování a vystupování z tramvaje) jako symbolické zobrazení jednotlivých fází Cesty. Název "Benjamínci", jakkoli trapně zní, je hluboký, hluboký! () (menej) (viac)

Reklama

Reklama