John Wick 2

"John Wick 2": Dalo by se to do značné míry postihnout tak, že je velmi zábavné počítačovou hru hrát, ale už o dost méně se na ni dívat. Podstata oné zábavnosti totiž spočívá v tom, že jste přímo uvnitř dění a přímo operativně zacházíte s postavou. Nejde přitom o postavu, kterou pouze sledujete, ale jste s ní coby hráči specificky propojeni. Mám teď na mysli východisko "3rd person", kdy za postavu hrajete a zároveň ji před sebou vidíte, čímž vzniká rozhraní mezi instrumentálním zacházením/ ovládáním a ztotožněním se. Postava se tedy chová částečně jako nádoba, do níž se můžete projektivně investovat a částečně jako loutka, s níž můžete dle libosti operovat. Jinými slovy - v počítačových hrách nejsou plnohodnotné filmové postavy, ale jakési prázdné figurativní skelety, na něž se různými postupy nabalují charakteristiky, informace, dějové linie a dramatické momenty. První moment, kdy jsem pojal podezření, že režisér Chad Stahelski pracoval v minulosti na filmových sekvencích počítačových her, byl záběr uvozující postavu bosse Abrama Tarasova ( Peter Stormare). Jde o frontální záběr - polodetail, v němž kamera nejdřív zabere ceduli se jménem "Abram Tarasov" a následně panoramuje vzhůru na ruce s doutníkem a tvář bosse. Nenašel jsem žádnou informaci o tom, že by Stahelski pracoval na počítačových hrách, ale jeho režie počítačovou hru připomíná nejen z hlediska výstavby akčních scén ( v důsledku docela dost otravných a vykonstruovaných), ale zejména v momentech, kdy standardně vypráví obrazem. Uvození gangsterské figury tím, že zaberu frontálně její stůl a vertikálně panoramuji z cedulky se jménem na muže, který si chystá připálit tlustý doutník, je typický obraz filmového intra nějaké počítačové střílečky. Pominu faktický základ - totiž skutečnost, že si postava takového typu vrazí před sebe na stůl cedulku s vlastním jménem. Což na mne působí dojmem evokace starých mafiánských časů, jak si je představují tvůrci odněkud z Rock Star Games nebo kýho šlaka. Podstatnější je pro mne ona vizuální informace, způsob její koncentrace a vyslání k příjemci. Jde o čistý, plochý, typizovaný údaj. A takto se chová celý film. Zejména právě ve vztahu k hlavní postavě. Je s podivem, že film ( byť jde o snímek žánrový, akční atp.), který má ve svém názvu jméno hlavní postavy, prakticky nemá hlavní postavu. Kdo je John Wick ? John Wick je "pan Nikdo". Způsob, jakým film presentuje svou hlavní postavu, prakticky ukazuje, že John Wick je opravdu ona "Baba Jaga", onen strašák, zabijácký fantom. John Wick nemá charakter, vnitřní život, psychologii. Většinu času divák Johna Wicka sleduje, dívá se na jeho akci: John chodí ( ano, v tom filmu se opravdu hodně chodí) - sledujeme jeho chůzi zezadu, zepředu, z podhledu, z nadhledu atd., John někam dojde a tam vede dialog ( dialogy jsou většinou striktně jeden na jednoho, zbytek osazenstva je stafáž), John kupuje zbraně, John kupuje oblek, John se ozbrojuje, John zabije postavu, John utíká, John jede autem, John zápasí, John střílí atp. Další důležitou rovinou je ústní tematizace postavy: Většina figur začíná svoje promluvy zvoláním "John Wick" nebo postavu alespoň jednou osloví jménem. Populárním sportem je také verbální mýtizace postavy - "John Wick je koncentrovaný, odhodlaný a co si umane, to taky splní.", "Bodli jste ďábla do zad atp." A pak přichází Keanu Reeves a jeho jeden, abych nekecal - jeden a půl výrazu obličeje. Touto "dodatkovou" cestou je řešena nejen rovina mýtu, ale i rovina psychologie. Rozumím tomu, že film chce a potřebuje hrdinu, který je nedotknutelný coby heroický princip ( díky čemuž pak mohou vyniknout fyzicky náročné akční scény ve smyslu "On to opravdu dokáže. Mýtus žije !."), ale i přesto postavě něco chybí. Něco banálního , ale přesto zásadního, nějaký prožitek, něco, co by stálo mimo mechanickou, plytkou výstavbu. Problematičnost filmu nejvíce vyniká tam, kde si autoři tuto skutečnost uvědomují. Takže tu zaslechneme z úst hlavního protivníka monolog o tom, že "John je závislý na pomstě" ( ve finálové scéně, jež se odehrává uvnitř výstavního labyrintu zrcadel, kde doprovodný ženský vokál hlásí cosi o "Odrazech duše" – co mohlo v kontextu her typu Max Payne působit vhodně artistně, působí v celovečerním filmu plytce a návodně). Tady zase vidíme hrdinu, jak ve spáleništi svého domu (pozor prší !) prohlíží fotografii z doby, kdy spokojeně žil se svou přítelkyní. A nebo sledujeme flashbacky na společné šťastné momenty. Jde o rozprostraněnou mechanickou nápodobu zacházení s vnitřním životem figury. Postava je chápána jako kompilát vnějších emblematických údajů vedených konvenčními cestami. Není tu žádný moment překvapení, nic živoucího, specifického. Dál už se mi o tom filmu moc nechce psát. Ale ještě možná jednu věc. Jednak mi to přišlo barevně ošklivý ( ta modrá a karmínově (?) červená, no to ee…). A pak by mě zajímalo, kdo se na tenhle typ akčního filmu dívá ? Z jedné strany brutální násilí, z druhé jakási snaha o artistnost – místy až hloupá, zápletka prakticky nulová, napětí vůbec, a čím víc mrtvejch, tim víc Adidas. Do toho ty účesy, kérky telefonistek atp. Esteticky je to pro mě kýč jak bič, s mentalitou zhruba 13 (.. a méně) – to je ten věk, kdy jste ještě děcko a myslíte si, že už to máte jako hodně zmáknutý. „Art and hard“. Díky, trojku nechci… (09.06.2017) (menej) (viac)

John Wick je zpět a je v lepší formě, než poprvé a to je co říci. Takovýhle film v kině hodně dlouho chyběl. Akčních filmů je ročně dost, ale je na nich cítit, že jsou buď vyměklý a nebo až moc béčkový. John Wick představuje čistou hranici mezi nimi. Rozhodně není vyměklí a v jeho případě o béčkovosti nemůže být řeč, jelikož na to je až moc dobře natočený. Režisér Chad Stahelski odvedl výbornou práci. Naprosto pochopil co dělá Johna Wicka Johnem Wickem a znovu to zopakoval, a udělal to ještě lépe. Nechápu, jak se mu to povedlo, ale jsem za to hrozně moc vděčný, protože takovouhle vzpruhu akční filmy potřebují jako sůl. Akční scény jsou jedním slovem: úžasné. V úvodu to není ještě tak znát, ale jakmile se dostaneme do Říma, tak se to rozjede neuvěřitelným způsobem. Katakomby, souboj s Commonem, likvidace zabijáků, honička po nádraží a následně druhý suprový souboj s Commonem. A pak geniální poslední dvacetiminutovka, která představuje přehledné akční inferno. To co se stane v muzeu je boží. Jedna velká akční scéna plná nápadu, které gradují v zrcadlovém labyrintu. Úžasné kamerové oblety, práce s choreografií a hlavně výborné vizuální cítění. To všechno dělá z akčních scén pastvu pro oči, že si je budete chtít pouštět dokola. Keanu Reeves je parádní a ta jeho zarputilost z filmu doslova stříká jako krev z prostřelených hlav. A zbytek herců je super ať už jde o Commona, Ruby Rose, Riccardo Scamarcioa, Iana McShanea nebo v malých roličkách Laurence Fishburna a Petera Stormarea. Ve filmu je toho spoustu a těch luxusních scén je tady opravdu hodně. Třeba scéna s tužkou, znaková řeč, povídání u drinku, odevzdání auta na opravu, pořizování zbraní a obleku v Římě nebo samotné finále v Central Parku, které je perfektní vygradování celého filmu. Jediný můj velký nedostatek u filmu je, že John Wick rozhodí všechno. Tady je doslova polobůh, který přežije a rozhodí ohn Wick je zpět a je v lepší formě, než poprvé a to je co říci. Takovýhle film v kině hodně dlouho chyběl. Akčních filmů je ročně dost, ale je na nich cítit, že jsou buď vyměklý a nebo až moc béčkový. John Wick představuje čistou hranici mezi nimi. Rozhodně není vyměklí a v jeho případě o béčkovosti nemůže být řeč, jelikož na to je až moc dobře natočený. Režisér Chad Stahelski odvedl výbornou práci. Naprosto pochopil co dělá Johna Wicka Johnem Wickem a znovu to zopakoval, a udělal to ještě lépe. Nechápu, jak se mu to povedlo, ale jsem za to hrozně moc vděčný, protože takovouhle vzpruhu akční filmy potřebují jako sůl. Akční scény jsou jedním slovem: úžasné. V úvodu to není ještě tak znát, ale jakmile se dostaneme do Říma, tak se to rozjede neuvěřitelným způsobem. Katakomby, souboj s Commonem, likvidace zabijáků, honička po nádraží a následně druhý suprový souboj s Commonem. A pak geniální poslední dvacetiminutovka, která představuje přehledné akční inferno. To co se stane v muzeu je boží. Jedna velká akční scéna plná nápadu, které gradují v zrcadlovém labyrintu. Úžasné kamerové oblety, práce s choreografií a hlavně výborné vizuální cítění. To všechno dělá z akčních scén pastvu pro oči, že si je budete chtít pouštět dokola. Keanu Reeves je parádní a ta jeho zarputilost z filmu doslova stříká jako krev z prostřelených hlav. A zbytek herců je super ať už jde o Commona, Ruby Rose, Riccardo Scamarcioa, Iana McShanea nebo v malých roličkách Laurence Fishburna a Petera Stormarea. Ve filmu je toho spoustu a těch luxusních scén je tady opravdu hodně. Třeba scéna s tužkou, znaková řeč, povídání u drinku, odevzdání auta na opravu, pořizování zbraní a obleku v Římě nebo samotné finále v Central Parku, které je perfektní vygradování celého filmu. Jediný můj velký nedostatek u filmu je, že John Wick rozhodí všechno. Tady je doslova polobůh, který přežije a rozhodí úplně cokoliv co Vás napadne. Krvácí, plazí se po čtyrech, ale i tak se vždy trefí a všechny přepere. Je to taková větší výtka, která mě pak začala trochu vadit(v porovnání s jedničkou). John Wick 2 je jasná trefa do černého a jeden z nejlepších akčních filmu, který je správně nekompromisní a drsný. Je dost možné, že lepší akční scény tenhle rok už neuvidíme, takže hurá do kina.. (26.02.2017) (menej) (viac)