Rojkovia

Snílky jsem viděl poprvé před šesti lety a napodruhé se mi líbili stejně jako tehdy. Bylo to příjemné shledání z jedním z mých "starých známých" filmů, na které se nezapomíná. Snad jsem od té doby nakoukal hodně nových filmů a vyspěl do určité divácké velkorysosti, která mi umožnila si novou projekci tohoto snímku opravdu užít. Potěšilo mě, že jsem poznal alespoň jeden film, z něhož je do Snílků prostříhán jeden záběr (Godardovo "U konce s dechem), což je pokrok oproti první projekci, kdy pro mě byla většina citovaných filmů velkou neznámou. Rovněž jsem mohl ocenit zmínku o Nicholasi Rayovi a jeho snímku "Rebel bez příčiny", o němž se zde postavy v jedné scéně baví, a který jsem nedávno viděl a velmi se mi líbil. A takových odkazů a převzatých záběrů z klasických černobílých filmů je tento film plný a patří to k jeho hlavním přednostem, které z něj dělají skvělou poctu kinematografie a cinefilů, mezi něž se též řadím. Dalším pozitivem je herecké obsazení hlavních postav - musím vyjádřit svůj hold především Evě Green a její odvaze, s níž se ve Snílcích odhalila. Rozplýval-li jsem se nedávno nad jejím herectvím v její nejnovější roli v Burtonových "Temných stínech", pak u Snílků mohu pouze užasnout, že byla stejně jedinečná, dokonalá, svůdná a herecky přesvědčivá už tehdy, před devíti lety. Zde mi tane na mysli, že jsem vlastně kdysi četl i stejnojmennou literární předlohu skotského autora Gilberta Adaira, který podle ní napsal k tomuto filmu i scénář a který na konci loňského roku zemřel. Nepamatuji si již ten text příliš podrobně, ale vzpomínám si, že to byla poměrně zajímavá novelka, která zašla v líčení bohémského života ústřední trojice ještě dál než film, a závěrem sklouzávala až do roviny degutantních popisů detailů, do nichž vyústilo soužití oné bizarní trojky. V tomto ohledu se film ještě držel relativně při zemi, protože pokud by se vydal cestou doslovné adaptace, těžko by mohl do běžné distribuce. Ostatně, ačkoli sám se považuji za mimořádně otrlého diváka, detailní záběry na genitálie herců mě poněkud vyvedly z míry - mužský penis je přece jenom v současném filmu stále ještě tabu, nebo mi to tak pořád přijde. Časy se ale asi mění. UPDATE 5.6.2021 - Na potřetí po mnoha letech se k tomu filmu už stavím spíše vlažně a začínala se mi tam vkrádat nuda. Celý ten příběh je dost slabý a jeho zasazení do dobového kontextu není podle mě příliš dramaticky vytěženo. Chápu ten film ale hlavně jako Bertolucciho nostalgické ohlížení za vlastním mládím, a v tomto ohledu to celé relativně funguje. Což je zajímavé, že to píšu zrovna já, protože Poslední tango v Paříží, které nese se Snílky řadu podobností, mi přišlo zcela nesnesitelné, ale Snílci mi kupodivu nevadí, a to zde mají přitom horší hodnocení. Btw. nově mě tam pobavilo - čehož jsem si dříve nevšiml - že tam Anna Chancellor hraje matku Evy Green, což znamená, že by ji musela mít nejpozději v 15 letech, protože přesně takový je věkový rozdíl mezi oběma herečkami, a za druhé Theo a Isabelle opakovaně mluví o tom, že jsou dvojčata a mají stejné mateřské znamínko na rameni, ale přitom mezi Evou Green a Louisem Garrelem je věkový rozdíl 3 roky. Jsou to drobnosti, ale osobně mi to pak kazí dojem z celého filmu. Jinak ten byt, ve kterém to bylo natočeno (pokud to nebyl ateliér), byl neuvěřitelně krásný - zařídit si takto bydlení umí jen Francouzi. (07.07.2012) (menej) (viac)