Banda pro sebe

Lepšie byť bohatí a šťastní ako chudobní a nešťastní. Kamera je kvalitná, herci sú výborní komedianti, dialógy prirodzené, svižné a nezáväzné, doba je zakonzervovaná výborne od športových áut po architektúru. Inovatívnosť cítiť v dialógoch alebo polminúte ticha. Zdanlivá bezdejovosť slúži na prepájanie fikcie a reality a prekvapuje každým okamihom. Cítiť slobodu, hravosť a chuť do života. Vitalita však nestačí, keď chýba hlbšia charakterizácia postáv. (22.02.2020)

„♪♫ Françoise Hardy: Oh Oh Cheri.“ Tohle mě namlsalo, bohužel film byl zklamání. Proč? Protože Godard. Stručná charakteristika aneb vyloveno z cizího termitiště: „Dysnarativní heist movie, která dekonstruuje žánrová schémata, film interpretuje... vychovává diváka... zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami.“ A pozor, velmi vypasený termit: „...reakce nediegetického světa na diegetický.“ Teď chvíli česky. Asi mi uniklo poselství filmu. Krást se (ne)má? Obzvláště když se to neumí. Jedna divně hloupá naivka, byť s uhrančivýma očima, v totálním vleku dvou budižkničemů. Tři výstřely by měly stačit. OKÉNKO aka Fr: [][] Pár důvodů, proč film vidět: ♪ ♫ Rád bych se proběhl Louvre. ♪ ♫ Mám holku a chci ji naučit líbat. ♪ ♫ Nemám holku a chci vědět, jak nějakou sbalit. Jednu jí ubalit?  ♪ ♫ Měl jsem holku, ale nechtěla držet ani minutu hu... ticha. ♪ ♫ Chci zjistit, proč měl Godart varovnou cedulku „POZOR! Divácky nevstřícný!“ už na kolíbce. [][] Jo a Matty říkal, že v tom kdosi rozbil nějaký narativ? Já to nebyl! Faustka je mi svědkem, že už to bylo rozbitý... (06.08.2023)

Na úvod zdůrazním to, co už řekl "Lavran": Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované." Film nejen ryze godardovský, ale i ryze francouzský: s francouzským šarmem, vtipem, ironií a poťouchlostí. A přitom stojí v opačném gardu vzhledem k těm promyšleným, na všechny eventuality připraveným, časově sladěným a lidsky spolehlivým vloupačkám. Hra může být hrou, i když jde o peníze, končí však, když dojde na střelné zbraně. A pro toho, kdo přežije je to zase jen hra. (19.08.2014)

Dysnarativní heist movie, v němž se sice moc nestane, ale myšlenek je v něm za deset dějem natřískaných žánrovek. Godard ústy postav i dekonstruováním žánrových schémat prozkoumává hranici mezi fikcí a realitou, slovem a činem, lží v umění a lží v životě. Neustálé proměny stylu a nálad, zpomalování (nebo úplné zastavení) málo sdílného vyprávění, nečitelnost postav a jejich úmyslů, reakce nediegetického světa na diegetický (vypnutí zvuku), střihy přes osu nebo komentář, jenž jako by chvíli patřil vypravěči a chvíli kritikovi, který film interpretuje - všechny tyhle zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami a nechat se poklidně unášet příběhem. Film je tvořen pásmem her, jimiž tvůrce i postavy utíkají od závažných témat. Nakonec jim ale stejně neutečou. Režisér si hraje s žánry, jichž jsou postavy stejnými oběťmi jako mnozí diváci. Odhalení pravidel hry rozbitím narativu se tak stává stejně důležitým jako hra samotná - namísto toho, abychom se vyprávěcími mechanismy nechali ošálit, můžeme (resp. musíme, chceme-li si film užít) zkoumat jejich podstatu. Způsob, jakým zde Godard "vychovává" diváka, přitom vzbuzuje pocit, že se učí společně s námi, že není intelektuálně povýšeným kantorem, který připouští jenom a pouze svůj vlastní názor. 75% (01.12.2006)

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe. (10.06.2010)