Banda pro sebe

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe. (10.06.2010)

Ve filmu, literatuře má každý detail význam pro celek příběhu. Když například Bogart ve filmu někam jde, tak má pořádný důvod tam jít. V životě outsiderů je jedno kam jdou a co dělají. Mohou sice na chvilenku zažít jakousi slast ze života, jakýsi pocit souznění a výjimečnosti (tanec ve třech, běh Louvrem), ale za pár vteřin se zase nuda hlásí o slovo. A zločin? Trapnost nad trapnost a že by to byla nějaká slast...Tři hrdinové žvaní a žvaní, zatímco odtažitý vypravěč nachází ty správné věty z "vysoké" literatury (viz četba pí učitelky), chlapi si přehrávají scény z filmu (začátek), zatímco dívka vlastně nemá nic ráda, a hledá něco, něco, ale neví co./ Bohužel Godard vypráví o svých outsidrech velice nezajímavě, bez jakékoliv umělecké formy. Jistě, byl to záměr, točit na ulici, v plném provozu, mezi lidmi (dialogy doprovází reálný hluk ulice či hospody), ale výsledek je nudný. Forma nemusí být odrazem duší hrdinů. (27.11.2009)

Dysnarativní heist movie, v němž se sice moc nestane, ale myšlenek je v něm za deset dějem natřískaných žánrovek. Godard ústy postav i dekonstruováním žánrových schémat prozkoumává hranici mezi fikcí a realitou, slovem a činem, lží v umění a lží v životě. Neustálé proměny stylu a nálad, zpomalování (nebo úplné zastavení) málo sdílného vyprávění, nečitelnost postav a jejich úmyslů, reakce nediegetického světa na diegetický (vypnutí zvuku), střihy přes osu nebo komentář, jenž jako by chvíli patřil vypravěči a chvíli kritikovi, který film interpretuje - všechny tyhle zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami a nechat se poklidně unášet příběhem. Film je tvořen pásmem her, jimiž tvůrce i postavy utíkají od závažných témat. Nakonec jim ale stejně neutečou. Režisér si hraje s žánry, jichž jsou postavy stejnými oběťmi jako mnozí diváci. Odhalení pravidel hry rozbitím narativu se tak stává stejně důležitým jako hra samotná - namísto toho, abychom se vyprávěcími mechanismy nechali ošálit, můžeme (resp. musíme, chceme-li si film užít) zkoumat jejich podstatu. Způsob, jakým zde Godard "vychovává" diváka, přitom vzbuzuje pocit, že se učí společně s námi, že není intelektuálně povýšeným kantorem, který připouští jenom a pouze svůj vlastní názor. 75% (01.12.2006)

Zajímalo by mě, zda Jean-Luc Godard viděl Krejčíkovo Probuzení. Vzhledem k jeho evropským úspěchům bych to nevylučoval. Banda pro sebe je podobná v tolika ohledech, až je to podezřelé. Ale zatímco Jana Brejchová a Petr Kostka byli gauneři, jež bylo možné pochopit, se zájmem sledovat a vlastně s nimi trochu smypatizovat, hlavní hrdiny Bandy bych popsal jako dvě nafrněná hovádka a venkovskou husu. Godardův syrově chladný odstup od postav mi nikdy moc nevyhovoval. Já chci k hrdinům citově přilnout. :-) 60% (14.05.2008)

Na úvod zdůrazním to, co už řekl "Lavran": Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované." Film nejen ryze godardovský, ale i ryze francouzský: s francouzským šarmem, vtipem, ironií a poťouchlostí. A přitom stojí v opačném gardu vzhledem k těm promyšleným, na všechny eventuality připraveným, časově sladěným a lidsky spolehlivým vloupačkám. Hra může být hrou, i když jde o peníze, končí však, když dojde na střelné zbraně. A pro toho, kdo přežije je to zase jen hra. (19.08.2014)