Faidra

Shakespeare se pletl, je něco úžasného v státě dánském. Platí to o Mikkelsenovi, film samotný místo země Vikingů odkazuje na největšího Čecha a chlast samotný, protože prvek očekávání je zákonitě střídán prvkem zklamání.

Jakmile čtyřem v tanku chybí Šarik, jde zákonitě vše do slunečnic.

Před tabulí bude vždy džungle, i kdyby se stokrát tvářila jako francouzská zahrada. A jak je známo, džungloví predátoři nemění své skvrny, jakkoli jim jejich úsilí přináší jen slabou a neduživou kořist místo ušlechtilého dvanácteráka Klinea. Snad i platí, že charakter člověka je jeho osudem. Bezcharakterní člověk vlastní osud nemá, jen jeho stín dopadá na osudy těch druhých.

"Jste ovce a svět patří řezníkům!" Soukromá hodina filosofie, v níž se korálky cynismu, pragmatismu a zpozdilých ideálů spojí ve šperk drsné a neopracované, ale nevídané krásy. I s korunovačním klenotem po dvě desetiletí v trezoru je zřejmé, že český herecký trůn náleží R. Hrušínskému jednou a provždy.

Psovi psí smrt. A podvraťákovi doživotí... Příběh soudruha, kterého požvýkal a vyplivl jeho vlastní Moloch, aby mohl pokračovat v jeho dalším uctívání, tentokrát z bezpečné vzdálenosti, kupodivu neztratil na působivosti ani po půl století od vzniku a třicet let poté, co čas železnou oponou trhnul, stejně jako se náboženství sice vytratilo z komunistické ideologie, ale v její každodenní realitě v podobě kréda, veřejného vyznávání hříchů a flagelanství vystrkovalo hlavu zas a znovu. A inkvizice nelenila. Co udrželo víru Londona a jemu podobných? Upřímnost? Hloupost? Neschopnost uznat chybu? Nevím. Někdo bude přísahat na světlo na konci tunelu, i kdyby na cestě k němu byly vytrhané veškeré pražce...

Šílenství, v kterém není metoda.

Pokud bychom srovnávali H. Poirota s jeho bájným jmenovcem, byl by tento případ ekvivalentem čištění Augiášových chlévů. Žel Diovi ani čerstvý mořský příliv nevymyl ze všech spár hnůj vynucovaného humoru a Peter Ustinov tentokrát vítězí ve své verzi nejen ve váhové kategorii. Málokteré klišé mi tak naleptává žaludeční sliznici jako když po vyřešení zapeklité situace stojí hrdinové v hloučku a sborem se hihňají nějaké kravině. Výkonnost šedých buněk pak poněkud zpochybňuje fakt, že si u takové scény pokaždé vzpomenu na tezi doktora Vlacha o hysterickém smíchu...

Max Riemelt podává svého pedofila natolik přesvědčivě, že až obsluze v knajpě sdělí, že tentokrát se spokojí s jedním prckem, může nastat problém. Bohužel příběh neuhne z předem vyjetých kolejí až do tristní konečné stanice a scény s vlkem svou do hlavy mlátící průhlednou metaforičností způsobí divákovi objevení vlka na úplně jiném místě, než je měsíčním svitem zalitá paseka...

Nevesely truchlivy jsou ty vodní kraje. Taky bych byla, točit se o mně tohle.

Jak už tomu tak bývá, tragédie nenastává v okamžiku úmrtí v rodině, ale čtením závěti. Šedé buňky mohou v poklidu spát, postačí dostatečně vyvinutý čich. V rutinní pohřební hostinu podává jediný zákusek jen začínající Fassy, který tu hraje černou ovci famílie, což se pozná podle toho, že zívá v divadle a kouří cigáro ve špičce.