Faidra

Sci-fi odjakživa používala jinotaje k tomu, aby poukazovala na současné události a problémy, ovšem "nenápadný" odkaz na americkou zahraniční politiku by nemohl mlátit do hlavy víc, ani kdyby Cumberbatch nosil plnovous a turban a Klingoni jezdili na velbloudech.

Manžel reagující na můj komentář k Umělci: "Tak to se může stát opravdu jenom jednou za čtyři roky."

Reorganizace literatury v našem domově je věc, vedle které vypadá nečekaná návštěva španělské inkvizice jako příjemný způsob trávení víkendu. Leccos napoví fakt, že můj manžel vyjádřil poprvé lítost nad tím, že si mě vzal, když bylo potřeba zajistit přestěhování mých tří knihoven pod společnou střechu a polovička neopomněl dodat, že příště se ožení jedině s někým negramotným. Srovnávání knih jsem si zpestřila dychtivým plánováním, co bude jednoho dne číst potomstvo a tak jsem Lindgrenové, Foglarovi, Verneovi a Mayovi slibovala další dozrávající generaci, ale nemohla jsem při té příležitosti nevzpomenout na vlastní dětství. Moje matka se jednoho dne zamyslela a jako vždy ji tato činnost dovedla k poznatku, že schopnosti členů rodiny jsou nesporné, tudíž neuškodí rozšířit jejich pravomoce (čti: mají nějak moc času a energie, musím je zaměstnat). Tak došlo k tomu, že byl otec pověřen každovečerním předčítáním pohádek. Jako mnozí dorostlí jedinci už pozapomněl na krvelačnost dětské duše a po několika dnech si nad Němcovou a Erbenem stěžoval, že z těch hororů nemůže v noci spát. Matka uznala, že vykuchané a znovu zašité ohrožené živočišné druhy, upalované seniorky, týrané nevlastní dcery žijící ve společné domácnosti se sedmi muži a košile z kopřiv nejsou zrovna něco, co by člověka při načatém večeru povzbudilo, a vytasila se s knížkou ruských pohádek v naději, že se situace zlepší. Otec se skeptickým "mráz přichází z Kremlu" zmizel v dětském pokoji a zahájil večerní rituál. Naneštěstí k tomu zvolil pohádku o zamilované carevně. Ta se při přehlídce zamilovala do urostlého vojína, což jí nijak nezabránilo poslat ho do bitvy s Tatary, kteří se s tím nijak nemazali a milého vojcla rozsekali na nespočetně kusů. V carevně se hnulo svědomí a - předpokládám, že s plastovým pytlem - se vydala na bojiště, aby zjednala nápravu. Už si nevzpomínám, zda se jí všechny kusy podařilo posbírat napoprvé a zda nebylo potřeba pomoci ochotných zvířátek (vran, šakalů...), nicméně vojáka nakonec poskládala dohromady, pocákala nějakou tou aqua vitae a mohla se slavit veselka. Otcovo už tak chabé odhodlání po tomhle zombie hororu zesláblo ještě víc, ale protože jsme šíleli nadšením a dožadovali se dalších kousků, absolvoval s námi ještě Kostěje Nesmrtelného a dobrodružství bohatýra, který slíbil sani, že ji ušetří, pokud mu vydá své poklady. Saň mu tedy přinesla zlato, stříbro a drahé kamení a Ivan Ivanovič jí usekl hlavy. Otec neocenil praktický příběh ze života, flákl s ruskými bylinami i českými kyticemi do nejzapadlejšího kouta knihovny a jal se po Saturninově vzoru uvádět pohádky na pravou míru. Musím uznat, že i když jakožto správnou chásku nevděčnou nás vysvětlování typu "princezna nemá co spolíhat na hejska, co ji možná přijde zachránit, takže sama draka uspí a zavolá do zoo" a "myši a dýně jsou v životě celkem na nic a když chcete dostat prince, tak se na to musíte voháknout a pořádně to na plese roztočit a ne sedět v popelu a spolíhat na to, že nikdo v celým království nenosí sedmatřicítky" tehdy příliš netankovalo, coby příprava do života to bylo celkem na místě.

Po zhlédnutí Válečného koně jsem drahé polovičce řekla: "Tak ti nevím, ale jediný, co tam stálo za to, byl ten kůň a Cumberbatch." "A jak jsi je od sebe rozeznala?" podivil se choť. Poučení: nepronášejte podobné inzultace před cumberbitch, která má po ruce těžké předměty...

Sice v kuchyni víc experimentuju než respektuju zavedené recepty. ale rozhodně nepohrdnu inspirací, ať už poskytnutou kolegyněmi nebo filmem. Aaronovi Eckhartovi a jeho receptu na pravé italské špagety od babičky (z Miami) z Koření života vděčím za to, že jsem se jednou o půlnoci na podlaze v kuchyni futrovala špagetami a nedělit se s domácím zvířectvem, procpala bych se do těstovinového kómatu (nevím, co to je, ale zní to zlověstně). Někdy ovšem dojdou filmovo-gurmánské počiny nečekaných konců. Když jsem se před pár minutami bavila po Skypu s otcem, zmínil se mezi řečí, že včera se dívali na Pelíšky a dnes měli k večeři noky. Pominula jsem samu se nabízející otázku, zda dotyčný výrobek splňoval parametry oslizlosti, a místo toho jsem podotkla, že by matce raději neměl pouštět Mlčení jehňátek. Následující půlhodinu jsme strávili dohadováním, zda bude nutné do rodičovské domácnosti dokoupit červené fazole a nakolik velkým prohřeškem proti bontónu by bylo připravit lidská játra na fazolích bílých.

Norská mystifikace Lovec trolů z hlediska naší rodiny s přehledem zvítězil v kategorii nejpamátnější zážitek z Varů. Festival byl pojat též jako oslava shledání s mladší sestrou Ivou po jejím studijním pobytu v zemi Williama Shakespeara, kterou zmíněná sourozenkyně pochopila jako příležitost ke konzumaci chleba pevného i tekutého, protože obojí za kanálem La Manche stojí za pendrek, tudíž na Lovce i vzhledem k pokročilé hodině vyrážela v náladě bujaré. Třikrát jsem okolí vysvětlovala, že nejsme lesbické orientace - třikrát ne proto, že počtvrté (popáté, posedmnácté) se nás na to už nikdo nezeptal, ale proto, že jsem potřebovala všechny síly, abych vlekla sestru dále a byla s to ignorovat její opilecké "já tě tak miluju." Lovec měl ale opojné účinky i na mě, už nějaký ten měsíc nuceně abstinující. Tím pádem jsme po návratu skýtaly pohled civilizovanému oku nelahodící a naše nejstarší sestra Dag pronesla znechucený projev zakončený slovy, že je jí bytostně proti mysli sdílet bytové prostory s jedním sourozencem opilým C2H5OH a druhým C18H24O2 (pro chemicky slabší: první je ethanol, druhé estradiol, alias hormon z estrogenové skupiny). Ivino poučení, že ona se nešpiní s nějakým ethanolem, ale nejlepším svijanským ležákem, mělo pouze ten následek, že rozlícená Dag se jala sepisovat rovnici, kterou ukončila vítězoslavným "tady máš to svoje pivo" ve chvíli, kdy se oknem draly první sluneční paprsky po mnoha dnech a Iva si přetahovala polštář přes hlavu s mumláním "nenávidíme oššklivé ššedivé ssvětlo, miláššku, bolí nás do ošišek - zlatá Anglie, tam když nechčije, tak je mlha!"

Řeč je o jisté výhradně dámské záležitosti a necukejte sebou, vložky, barva dupaček a Sex ve městě tentokrát hlavní roli nehrají. Ona i taková nenápadná změna příjmení umí slušně zatopit nejen okolí, ale i dotyčné. Pokrok ovšem nezastavíš; teď už občas na své nové jméno i zareaguju, zatímco když se mě bezprostředně po svatbě v práci návštěva zeptala, kde by našla paní W., moje reakce zněla: "W? Tak tu taky neznám."

Konečně jsem zmobilizovala síly na dlouho odkládané vytřídění šatníku a podle očekávání jsem se zásadě "co jsi neměla rok na sobě, bez milosti vyřaď," zpronevěřovala od samého začátku. "Takhle by to nešlo," prohlásila pomáhající sestra rozhodně. "Vyřadíme nejdřív věci, co v nich vypadáš lacině. Co třeba tohle?" "Zbláznila ses?" rozčílila jsem se. "Víš, jak to bylo drahý?"

Dávám sice jednoznačně přednost BBC verzi Pýchy a předsudku s Colinem Firthem a Jennifer Ehle před adaptací z roku 2005 (i jinými), ale musím uznat, že po stránce kostýmů to novější verze vyhrává. Jednou jsem si na jarní ples ve spolupráci s mou matkou ušila šaty inspirované šatstvem dam Bennetových z BBC seriálu a myslela jsem si kdovíjak nezazářím. Teprve když mi tři lidé po sobě pogratulovali a zeptali se, kdy se to má narodit, pochopila jsem, že se někde stala chyba (ne v tom, že Keira/Elizabeth v nové verzi by těhotně nevypadala, ani kdyby měla Darcymu povít trojčata). Nicméně šaty se nemusely bát, že už nikdy nenajdou využití. Jen bych ráda věděla, zda byly dámy z dob regenství na podobné reakce zvyklé a zda to náhodou neuspíšilo okaté využívání korzetu. Jane Austenová o tom cudně mlčí.

Kolegyni Ivanu jsme při příležitosti jejích jmenin a narozenin ve stejné datum obdarovali lahví její oblíbené tekutiny, což kvitovala s vděčným: "Paráda. U mě to vždycky touhle dobou vypadá jak v krematoriu, ale vy dobře víte, že kytek se člověk nenapije."

Že to armáda nebude mít s naší rodinou jednoduché, bylo jasné už od chvíle, kdy můj z vycházky se navrátivší otec místo odpovědi na otázku, jak se voják socialistické armády mohl ocitnout v takovém stavu, pozvracel kapitánovi stůl. Dalo by se nicméně polemizovat o tom, že stopy vedou do daleko vzdálenější minulosti, kdy můj pra-pra-prastrýc coby příslušník armády c. a k. prohrál v kartách šavli. Moje zkušenosti se až donedávna omezovaly na otce mého kamaráda z dětství Vráti, který byl vojákem z povolání a když si jednou Vráťa při hře rozrazil hlavu, reakcí tohoto milujícího rodiče bylo, že synkovi vypálil ránu rozpáleným železem, díky čemuž se Vráťovi dodnes přezdívá Muž s cejchem smrti. Tudíž když mi ředitelka našeho bor- podniku oznámila, že mám vysvětlit chod našeho zařízení novému klientovi, který je plukovník, řekla jsem: "Tak já mu to všechno vysvětlím pomalu a několikrát."

Kolegyně s něžným jménem Pavlínka se před chvílí zjevila v mých dveřích s talířem v ruce a neněžnými slovy na rtech: "Ten můj oběd není k žrádlu. Nechceš ho?"

Když jsem se dnes stavila u rodičů, mámin britský modrý kocour Gregory se ke mně měl až do chvíle, kdy jsem nastartovala auto. V mžiku uháněl pryč rychlostí, která spíš než vykrmovaného domácího mazánka připomínala geparda spatřivšího gazelu, což náležitě okomentovali řemeslníci pracující na sousedním domě. Opáčila jsem, že kdyby se jejich zkušenosti s auty omezovaly na zážitek, kdy vás do něj narvou a odvezou na místo, kde vám uříznou koule, nejspíš by se chovali podobně.

Jsem asi tak trpělivá jako Beatrix Kiddo ochotná nastavit druhou tvář, tudíž jsem nečekala, až filmová várka konce zimy dorazí do našeho kina a výsledkem je, že mi místo trvalého pobytu bylo přepsáno na nejbližší Cinestar. Po dnešním komentáři ke Králově řeči je už moje konzervativní založení nejspíš jasné i slepci, nicméně moji přátelé už začali být otrávení z mého remcání, že v sálech Cinestaru to dík všem těm sametovým sedadlům, podivným lampičkám a rudým závěsům vypadá jako v laciném bordelu, který se snaží vypadat luxusně. Navrhovali, ať si před rudými závěsy zkouším představovat tančícího trpaslíka namísto děvčat a kunčoftů, ale snaha zanést Lynche do výkladní skříně komerce vedla akorát k zatměním mysli, kdy jsem kupříkladu celý film naštvaná, protože za sebou slyším, jak někdo chroupe, mlaská a srká a když se rozsvítí, tak tam nikdo není. Navíc naše městské útulné kino je laděné celé do modra, takže při příští návštěvě zřejmě budu čekat, kdy a odkud na mě vycení Dennis Hopper zkažený chrup. Navíc jeden z mých nejbližších přátel eufemisticky řečeno kope za oba týmy, takže nemám nejmenší pochybnosti o tom, kdo mi při takové příležitosti pošeptá: "Let's fuck anything that moves."

Je fajn mít kamarády, kteří sdílejí vaše záliby. Někdy.

Po filmu, při kterém jsem měla občas co dělat, abych při nejrůznějších asociacích udržela cukající koutky v mezích civilizovaného chování v biografu, jsem svému společníkovi vyprávěla starý vtip, kterak nepříliš kulturně gramotní manželé vyrazí na Labutí jezero a ona se ptá: "Nevíš, proč ta děvčata v těch krátkých sukních chodí pořád po špičkách?" On se zamyslí: "No, to víš, jsou tam ty labutě, tak tam nejspíš bude nasráno." Obohatila jsem to o poznatek, že tyhle obavy by u Černé labutě mít nemuseli, protože ta sere mramor.

Dodatek č.2: Ovšem zcela nepoznamenaná jsem nezůstala. Když se před chvílí Alyssa objevila na ICQ s obvyklým "hey sweetie," automatický pilot ze mě vyhrkl: "DON'T. CALL. ME. SWEETIE. EVER." Alyssa nepřekvapeně konstatovala: "So, you've already seen Black Swan, haven't you?"

Netipuju, nesázím se, nezvažuju objektivně šance, jenom fandím, a to velice, Colinu Firthovi v jeho opakovaném klání s Jeffem Bridgesem a doufám, že oproti loňsku se role obrátí. A zároveň mávám dvanácti nominacemi King’s Speech vítězoslavně před nosem kamarádovi, který v době, kdy jsem se doslechla, že se tenhle film bude točit, moje nadšení komentoval slovy: „Koktavej král? Kdo se na to sakra bude dívat?“ Tehdy jsem mohla argumentovat jenom tím, že obdobně („Kulhavej doktor? Kdo se na to sakra bude dívat?“) už odbyl http://www.csfd.cz/film/215295-dr-house/ I když s „hluchou agentkou FBI, kdo se na to sakra bude dívat,“ měl pravdu.