Gamer

Rozhodne to neni tak tragicky, jak by se podle hodnoceni zdalo, ale ani to nejsou zadny akcni orgie. Problem je, ze Neveldine s Taylorem neznaj miru. Flakaj tam pres sebe super barevny zabery a do toho sceny z boje, ktery jsou spis do sediva. To vse navic v ultra rychly, jakoze super cool kamere, ktera jim ale tentokrat nevychazi a pusobi to jen desne neprehledne. Aspon, ze Butler je totalni drsnak, kterej tam z naprostym prehledem kazdyho masakruje a cela ta myslenka je taky fajn. Proste zklidnit kameru, aby si z ty akce clovek trochu uzil a vyhazet ty neakcni momenty, ktery tady bohuzel zabiraj dobrou tretinu filmu a byla by to paradni jizda, takle jen slusnej akcnak. (21.11.2009)

Dvě naspeedované surikaty Neveldine&Taylor zase vystrčily čumáčky z nory, aby nabídly nevšední audiovizuální mixáž - tentokrát chaoticky nataženou na videohru, kašlající na nadhled (čest výjimce v podobě muzikálové kreace Dextera Sinatry) a před divákem snaživě mávající cedulí se značně pokryteckou myšlenkou.. Ta nebohá zvířátka bych na chvíli poslal asistovat k panu Malickovi, ať se hodí do klidu.. (12.11.2012)

Že by se tvůrcům CRANKů podařilo natočit něco normálnějšího? - Ani náhodou, GAMER je snad ještě větší šílenost a výplach. Epilepticky podaná vize budoucnosti, kdy prošel herní průmysl zásadní změnou. Herními charaktery jsou teď skuteční odsouzenci na smrt, feťáci a další lůza, díky technologii, která umožňuje dálkově ovládat buňky v mozku. To vše dílem maniaka. Výsledek je pro hráče a diváky dobrá zábava, pro ovládané (včetně diváka) pěknej hnus. Bylo to celkem psycho, a sledovat to v kině s většinou netušících lidí, o to lepší. Jsem rád, že jsem nedal na dost negativní ohlasy (který mimochodem chápu) a zašel na to co nejdřív. Takový zážitek se hnedtak nezopakuje. Oproti CRANKu tady chybí taková ta aura lehkosti a nevázaný zábavy, není to tak kompaktní (tempo bohužel nevydrží až do konce), ale míra šoku, možnýho znechucení, otrávení a označení za úplnou sračku je ještě vyšší. Abych nezapomněl, do filmu jsou parádně zasazený dva klasický songy - Mansonova verze "Sweet Dreams" a "The Bad Touch" od Bloodhound Gangu. No... víc se rozepisovat nebudu. Líbilo se mi to. Neveldine & Taylor - teď pro mě ještě umocněnější králové akčního extrému. I když tohle je možná zároveň i hřebík do jejich rakve. (24.09.2009)

Zpočátku jsem uvažoval o jedné *, konec vše trochu vylepšil. Z děsivého mixu se nakonec vyklubal obehraný příběh, který se vcelku dá. Ovšem některé sekvence mají tak prasácký střih, že bych autory posadil před monitor a pouštěl jim je do rána. A to se v bonusech ještě chlubí, jak že jim RED kamera hezky posloužila... Alespoň že krev moc počítačově nevypadá, skoro bych řekl, že bude možná pravá... (22.12.2010)

Pravidlo stanovené fanoušky hlásá, že „videoherní filmy jsou na pytel“, ale současně existuje také hrstka uznávaných adaptací (Mortal Kombat, anime Street Fighteři a Fatal Fury). To neříká vůbec nic o filmech samotných, ale naopak odhaluje velmi mnoho o fanech. Zakládají si na vymezení se vůči masovým konzumentům, ale přitom patří k nejvíce konzervativním segmentům trhu. Hollywood už definitivně pochopil, že pochlebovat jim znamená tučné výdělky. Pokud jde o videoherní filmy, chtějí fanoušci, aby se věrně držely předlohy a hlavně nevymýšlely cokoli netradičního – jak ukazuje absurdní uznání brakově pitomého "Mortal Kombatu", ale odstřelení nápaditých ("Silent Hill"), hravých ("DOA", " Super Mario Bros.") či subverzivních a sebereflexivních ("Street Fighter") adaptací. Není tedy žádným překvapením, že se na vrcholné dílo dua Neveldyne/Taylor snáší apriorní kritika. Nejedná se o vykrádačku „Běžícího muže“, ale naopak o jeho tvůrčí aktualizaci pro dobu hyperrealistických videoher a sociálních sítí, která pod zdánlivě prostinkým a chaotickým povrchem skrývá sofistikovanou variaci na kyberpunkovou ideu o spojení těla a technologie, které posune člověka na nový (ne lepší, ani horší) vývojový stupeň. Příznačně se zde spojuje pohled hráče, který je ve virtuálním prostoru hvězdou, ale v realitě nicka, s hlediskem fyzicky zdatného člověka, který je mistrem na bojišti, přičemž až jejich symbióza zajistí naprosté vítězství. Formální zpracování přináší geniální filmové ekvivalenty zážitků z virtuálního prostoru internetu a především hraní FPS arénovek typu "Unreal Tournament" či "Quake 3", kde smrt protivníka hráč vnímá pouze jako frag, ale nepozastavuje se nad aktem samotným – tomu odpovídá frenetický pohyb kamery a rychlý střih, jimiž se pozornost v okamžiku zásahu ihned přesouvá jinam, k dalším potencionálním cílům. Takže jen směle vstříc „nadintepretacím týkajícím se otisku videoherní kultury na plátno (...) a úvahám o anarchii nebo punku“, protože právě ty jsou základ tvorby Neveldina/Taylora, která samozřejmě není pro každého a obzvláště filmovým fanouškům adresuje jeden s gustem vystřižený fuck-off za druhým (zde mimo jiné opět grandiózními cameo rolemi, které tentokrát jdou proti statutu svých představitelů - Milo Ventimiglia jako zhovadilý úchylák, Lloyd Kaufman coby vypatlaná figurka bez vlastní vůle či kaskadérská hvězda Zoë Bell, jež nemá nejmenší šanci se předvést a jen plní funkci kannonenfutteru). --- více v recenzi na Aktuálně.cz. (21.09.2009)