Battle Royale

"Musíš bojovat sám za sebe. Nikdo tě nezachrání. Ale o tom je život, že?" ________ 'Battle Royale' je bezpochyby jedním z nejoriginálnějších filmů z počátku nového tisíciletí, který definoval svůj samostatný subžánr, a dnes se již právoplatně řadí na piedestal japonských filmů s kultovním statusem – jó, a jen tak mimochodem, měl (nečekaně) zásadní vliv na tvorbu Quentina Tarantina...... 'Battle Royale' totiž koncepčně determinovalo jak filmový, tak primárně stejnojmenný herní žánr – tedy battle royale – moderní gladiátorské hry, jež jsou ve skutečnosti krvavou reality show, v nichž vítězem, přesněji řečeno přeživším, může být pouze jeden. Přitom nejde o kdovíjak prvoplánovou glorifikaci násilí – tahle filmová řežba o partě studentů kteří se snaží navzájem zabít, protože jim to nařídila vláda v rámci školní reformy, totiž vychytrale mísí adrenalinovou akci, gore horor, černohumornou sociální satiru, a orwellovsky laděnou vizi dystopického fikčního světa, kde se státní autority snaží získat zpět svou ztracenou reputaci – režisér Fukusaku zde taky v Kubrickovském stylu geniálně využívá klasické hudby, čímž perfektně umocňuje drastickou bizarnost celé synopse...... Oddělují se však v oné hře snad zrna od plev? Ne. Je to vlastně jen hra – a vyhraje v ní ten, kdo si vytáhl nejdelší stéblo. Ostatně, když během devadesátých let spisovatel Kóšun Takami napsal stejnojmennou knižní předlohu, reflektoval v ní tehdejší krizi japonské společnosti spjatou s prohloubením propasti mezi mladou a starou generací. Jenže v souvislosti s prasknutím ekonomické bubliny se rozplynula klasická linie životopisu "střední škola - univerzita - dobře placené zaměstnání - pozice jistá na celý život", a mládež se tak ocitla bez jistot, sebevědomí, a ideálů...... Což jsou zároveň důvody, proč se Fukusaku rozhodl knížku s tak společensko-kritickým rozměrem filmově zadaptovat. O to víc deprimující je, že se za těch třicet let v aktuálním globálním měřítku takřka nic nezměnilo, a generační příkopy i sociální nejistoty, na které snímek upozorňoval, eskalují neustále dál. Ale bylo by naivní si myslet, že nějaký film něco vyřeší. Sayonara, budoucnosti! (01.10.2021)

Na krásné modré vybíjené.. Strašný japonský svět pod dominancí dospělých vyžaduje velmi krutou maturitu z dospělosti, ovšem pokud se nemá jednat jen o kontroverzní vraždění dětí ve školních uniformách, musí se přidat nějaká nadstavba. Jednalo se snad o studii příčin násilí ve společnosti? Pokud ano, tak nebyla moc šikovná a jak ukázala budoucnost, měla spíše kontraproduktivní účinek. BR je sice přecpáno srdceryvnými výlevy na pokraji smrti, ale ani jeden není schopen diváka emociálně zasáhnout a co je nejhorší, ačkoliv se nabízela cesta bodrého nadhledu (viz. poslední koláček pana učitele Kitana), zůstalo jen u patetické obhajoby přátelství a cílevědomosti. Druhý plán násilné eliminace 9.B mě zkrátka minul jak pilot kamikadze domovské letiště.. Tak si říkám, přijít s podobnou reformou náš ministr školství, to by bylo zase řečí, protestů a netransparentních výběrových řízení na dodavatele střelných zbraní.. (17.12.2012)

Je to zábavný film, to už je vidět na tom, že jsem se na něj dokoukal, místo abych šel do posilky, kterou jsem si kvůli němu přesunul na osmou večer. Prvotní nápad je hezky originelní, konečně opravdovej důvod pro vyvražďování mladistvých. Ne jen nějakej švihlej hromotluk v masce a s motorovkou místo vycházkové hole. No, jenže pak se tam objevují pro mě trochu zbytečné a neuvěřitelné milostné a láskyplné vsuvky. Kčertu, já taky chodil na gympl, ale že by se všech patnáct párů lidí navzájem milovalo? To jsem si nevšiml. Pak taky nechápu pár drobností, jako jaktože ten jejich učitel byl tak velký zvíře při samotným vybíjení, jak se ti dva náhle přibraní dozvěděli, na kterou školu mají jít, když se do BR chtěli vrátit, jaktože ti mladí nevěděli vůbec nic o BR, když na začátku bylo pár prostřihů do té televizní reportáže atp. Možná jsou to na první pohled zbytečnosti, ale kazí to výsledný efekt a přeci jen to ukazuje, že to až tak moc propracovaný snímek není. Další věc je, jak se občas "hráči" vyvražďovali. Ne, logiku v tom nehledám, tak naivní nejsem. Ale přeci jen, občas mi to přišlo až hodně hloupý. Někteří ostřejší se takříkajíc objevovali doslova všude, měli proti sobě i víc než jednoho protivníka a vždycky z toho vyšli bez většího zranění. Tedy až do chvíle, než se setkali s našimi hlavními hrdiny. A výběr zbraní? No, poklička od kastrolu se s kulometem asi dá srovnat jen velice těžko. Pak se mi taky nelíbil konec, kterej, nic ve zlým, byl absolutně mimo ostatek filmu. Jako kdyby patřil někam jinam. Nějaký pseudokydy, pár zachráněných hrdinů, "záporák" zabit a znovu oživlý a pak opět mrtvý. Nevím, ale konec mě nenadchl. Vlastně nejlepší je asi tak první hodina a pak už je hodně cítit, že většina smrtí je spíš jen proto, aby se do konce filmu stihla kvóta. Ono zabít čtyřicet lidí za dvě hodiny asi dá docela fušku. S Isherwoodem souhlasím málokdy, ale tentokrát má v jedné věci pravdu. Nebyl tam nikdo, komu bych opravdu fandil. Žádná postava mi k srdci nepřirostla ani co by se za nehet vešlo. Možná ještě tak ta vražedná Mitsuke byla celkem fajn osůbka (v mezích možností mi připomínala nejvíc normálního člověka), ale jinak všechno spíš jen (a že nesnáším americký slovíčka v češtině, tak ho přepíšu česky) lúzři! Celkově zábava a docela příjemně uběhnutý dvě hodinky, ale nic jinýho to není. A kontroverzní to je jen pro profesionální kritiky, kteří to musí hlásat, aby neztrratili tvář. Jo, ty obojky doslova (i vzhled) opsali z filmu s Rutgerem Hauerem Obojek (27.07.2006)

Pravej japonskej nářez! Koho nudí hollywoodské vyvražďovačky, tak tady si přijde na své, protože gusto šikmookých je pravda trochu jiné. U této drsné reality show si člověk občas říká, jestli už to není za hranicí vkusu, nicméně myšlenka rozhodně originální a celkem i dobře zpracovaná. Jen ten konec je takový blbý. Proto musím nerad s hodnocením trochu dolů. (09.05.2009)

Asi jen ve východní Asii se může zrodit takovýto film - jednoduchý, originální, působivý. Už výchozí pozice je zajímavá: 1 ostrov, 40 studentů, 3 dny. Tři dny na to, aby naživu zůstal pouze jeden. Brutální vyvražďovačka s tíživou atmosférou a nepopsatelným napětím. Sice se najdou různé nelogičnosti a zjednodušení, mladí herci především křičí a utíkají, na druhou stranu, působí to docela "přirozeně" a nikoliv křečovitě. Takeshi Kitano jako sadistický učitel je třešnička na dortu. (01.10.2004)