Onoda
Onoda, 10 000 nuits dans la jungle
Onoda - 10.000 Nächte im Dschungel
Onoda, 10 000 nuits dans la jungle
Onoda: 10,000 Nights in the Jungle
VOD (2)
Obsahy(1)
Japonsko, 1944. Dvadsaťdvaročný Hiroo Onoda, ktorý podstúpil špeciálny vojenský výcvik, má svoje rozkazy - na ostrove Lubang bojovať proti americkým jednotkám, neustúpiť a nevzdať sa za žiadnu cenu. Japonsko kapituluje už o rok, Onoda však svoje pozície bude držať ešte ďalších 10 000 dní... (RTVS)
Recenzie (23)
Príbeh Hira Onodu vyznieva v danom kontexte doslova tragikomicky. Po roku účasti vo vojne pokračoval Hiro ďalších 29 rokov v domnienke, že vojna pokračuje, a tak sa k tomu aj postavil. Od tohto filmu som čakal veľa, ale tá kompozícia a spracovanie sa mi bohužiaľ až tak nepozdávali. Niektoré pasáže pôsobili dosť lyricky a ťažkopádne, takže to bolo miestami na môj vkus také strnulé. Ale globálne to tu bolo vcelku dobre vystihnuté a Onodov vzdor tu bol zobrazený v relatívne vierohodných formách, aj s príslušnými okolnosťami, ktoré si tento "oddaný" vojak vysvetlil po svojom = paranoja par excellence. Film sa mi teda napokon páčil, aj keď bol najmä v úvodných fázach zbytočne natiahnutý a miestami to bolo až príliš komorné (alebo ako to nazvať). Ale inak veľmi dobre podané aj s dôrazom na psychologický rozmer. ()
Strašne som sa tešil na tento film. Možno pol roka pred tým, než film uzrel svetlo sveta som mal knihu pripravenú v šuplíku nočného stolíka. Času bolo pomenej, tak som to stále odkladal, no nový film ma postrčil a jednoznačne som chcel najprv prečítať knihu a porovnať ju s filmom... Úvod nádherný, to je ono, hovorím si v duchu. Zrazu sa objavila postava Suzukiho, presne ako z knihy, sympatický, rifle a sandále na nohách...Herecky obsadené fantasticky, predstaviteľ Onody úplne dokonalý. Film je fajn, ale mohol byť o dosť lepší, keby sa režisér vernejšie držal knihy. V knihe nie je ani zmienka o tom, že by niekoho zabil (ak aj tak nevedomky, nevedel o tom pre vysokú trávu). Vo filme nejakých mŕtvych máme kvôli dramatizácii deja a na wikipédii je zmienka o nejakých 30 mŕtvych. Pravdu vie najskôr iba Onoda sám. V tom mal asi režisér voľnú ruku, ale osudy a smrť spolubojovníkov Onody mohol bez debaty zobraziť presne ako v knihe, to by predsa šlo, nie? Nestálo by to ani cent naviac, chcelo to len iný prístup, vernejší knihe...V rieke sa nestratil pištoľ, ale nohavice z uniformy. Náročné prežitie v džungli sa dalo zobraziť lepšie, chýbajú bitky a hádky medzi sebou, mohli spomenúť prerábanie a schovávanie nábojov, neustále presúvanie bunkra, arzenálu. S rozhovoru so Suzukim v závere sa zdá akoby Onoda nechcel rozprávať, no v skutočnosti prekecali celú noc... Sú to detaily, ale ľahko sa dali do filmu zapracovať, niečo ukázať, niečo doplniť vnútorným hlasom Onody, tak ako v úvode. Vnútorným hlasom sa dalo povedať mnoho. Napriek výhradám, kvalitný film podľa neuveriteľnej skutočnej udalosti. 80%. ()
Škoda, že tenhle neuvěřitelný příběh nenatočili sami Japonci. Francouzský pohled na jejich myšlení, které je úplně mimo tenhle svět, je takové... nijaké. Harari nenatočil ani drama, ani dokumentární rekonstrukci, je to celé moc nezúčastněné, a mě by zrovna zajímalo, co se někomu jako Onoda odehrává v hlavě. Jeho knihu jsem ještě nečetl, ale doufám, že bude jako voiceover pro tenhle laxní film. ()
Poetické a zároveň epické vyprávění posledního vojáka a zbytky jeho jednotky vedoucí partyzánskou válku dalších třicet let po skončení války v strašně smutné nevědomosti a ještě smutnější opuštěnosti nadřízenými. ()
Na pohled pěkné, ale mooooc dlouhé a bez výrazných scén, díky kterým by stálo za to si film pamatovat. ()
Velmi dobre natocene drama a absurdni tragikomedie, citliva charakterova studie deziluze ve staromodnim stylu. Stopaz je tedy hrozna. Je videt, ze takovyto druh "velkeho" filmu lze natocit s relativne malymi prostredky. ()
Stopáž tohoto snímku by mohla na neznalého diváka působit poněkud přebujele, ale vzhledem k tomu, že film popisuje třicet let partyzánské činnosti japonské armády na ostrově Lubang, není to žádná hrůza. Když jsem před mnoha lety četl knihu Onodových válečných pamětí ("Moje třicetiletá válka") nevěřil jsem vlastním očím, ale snímek mě tak nemohl zaskočit nepřipraveného. Tvůrci s tématem naložili velmi slušně, přestože neodolali a tu a tam zbytečně dramatizovali (proč připsali do děje postavu Iniez, to jsem fakt nepochopil- kvóty?); oba představitelé Hiró Onody ale působili naprosto věrnou podobou s originálem, a i když se místy odehrávalo pramálo toho, co by jen trochu zavánělo akcí, ani na chvíli jsem se nenudil. Užíval jsem si příběh houževnatosti, smyslu pro povinnost a kvalitního výcviku, který vás naučí, že nelze věřit lživé nepřátelské propagandě. Já tedy Onodův přístup obdivuji, i když to asi Filipínci, trpící jeho záškodnickou činností, viděli a vidí jinak. / Poučení: Když už dál nemůžeš, zatni zuby a vytrvej. 5*- ()
Tenhle fascinující příběh jsem sice povrchně znal už dávno (první české vydání knížky vyšlo dokonce už v roce 1984, jak vidím), ale podrobnosti jsem se dozvěděl teprve teď. Pokud tedy scénárista příliš nepřibarvoval, nevylepšoval, nevynechával... A o to právě jde. Pokud/dokud si nepřečtu autobiografickou Onodovu knihu, nemůžu film hodnotit z hlediska jeho věrnosti realitě. A o tu mi jde u filmů ''podle skutečných událostí'' nejvíc. Podle toho, jak v něm byl Onoda vykreslený, mi příliš sympatický nebyl, žádný velký soucit jsem s ním neměl a ani pochopení pro něj. Omezené fanatiky bez vlastního mozku, nepřístupné objektivním a logickým argumentům, nesnáším. Ale na skutečných fotkách vypadá mnohem sympatičtěji, hlavně ve spokojeném stáří. Takže zatím dám provizorně "pouze" čtyři a zajdu asi po čase zase do knihovny. // No a podle některých zdejších komentářů od kolegů, kteří knihu četli, je mi už teď jasné, že moje hodnocení zvyšovat určitě nebudu. ()
Silný, absurdní a až tragický příběh o tom jak fascinující pastí může být vytrvalost a ideologická houževnatost jedince. ()
Už som niekedy dávno počul, že v sedemdesiatich (!) rokoch minulého storočia našli niekde v Ázii japonského vojaka, ktorý ešte stále bojoval (aktívne či pasívne) v dávno skončenej ll.svetovej vojne. Vtedy som sa asi nad tým chytal za hlavu. Teraz tu máme tento príbeh krásne na farebno. Šialené a fascinujúce. ()
No ty kráááávo. Nemám nic proti válečným filmům, které trvají přes dvě hodiny ale tady ta stopáž je totálně v hajzlu. Téměř tříhodinové utrpení mě zcela vyšťavilo. Vážně nechápu, proč to Harari tak nátahl. Kdyby tady bylo co sledovat tak nic nenamítám ale vesměs zde divák pozoruje chování hrstky japonských vojáků v čele s Onodou, kteří se po válce nevzdali a přežívali dál v džungli. Ta psychika a ''rozklad'' osobnosti tady není vyobrazen úplně špatně, což je asi jediný důvod, proč dávám jednu hvězdu. Co mě ale opravdu fascinuje je to, že je Onoda ukázan v duchu jakéhosi morálního hrdiny, který vlastně za nic nemůže a jen plní rozkazy. Leda hovno. On to totiž žádný svatoušek nebyl. Když má film tři hodiny, proč zde není ukázána nějaká jeho sabotáž a záškodnické práce ? Proč nevidíme jak vraždí nevinné filipínské civilisty, jak jim krade jídlo apod. ? Ať jde Harari s tímhle do prdele. Já mu to nežeru. Snad jeden z nejhorších filmů co jsem za poslední dobu viděl. ()
Toto mi fakt nesadlo: vydrzali sme to dobru hodinu, ale nemalo to ani hlavu ani patu; japonske "kokoniny", aby som to vyjadril slusne slovami mojej manzelky 😁; akoze kukat na ryzove polia a potom na mocariny a potom na komare - a potom pocuvat, ako sa v "tajnej skole" ucia rakosnici tajne pesnicky na tajne misie, s tajnym nasadenim a este tajnejsim koncom, ako je kazdy serzant sam sebe a dobrych tajnych vojakov je malo a preto su tajne akcie take tajne.. No hrozne utrpenie, viac-menej pre rakosnicke gusto; po hodine dokonca vystrelili asi 3x z pusky a dokonca si jeden tajny musel tajne zabalit svoj tajny prst do tajneho facu. Ja chapem, ze existuju aj vacsie hovadziny na CSFD ako tento preslap, ale fakt nemozem inak, pre mna cisty odpad; ale pisem to malymi pismenami, nie velkymi, lebo su rozne stupne odpadovosti a toto je proste len nenormalna zlatanina, kde som napriek vsetkym protiargumentom typu - ved to uz mame doma, ved iny film uz teraz nerozpozerame, ved sa to uz vlecie hodinu a urcite sa to uz vylepsi etc. - to proste uz zastavil a zmazal a ideme si citat Slovenske hrady a zamky. Manzelka skontatovala, ze chvala Bohu, strata casu a ja sa pridavam. ()
Léta strádání na filipínském ostrově, seznámení se stavem věcí a návrat do vlasti. Vojáci mu před odletem prokazují zaslouženou čest......... Pozoruhodné připomenutí válečných hrůz... ()
Dlouhý, ale dobrý. Zpracovat tohle téma ale měli Japonci. Knihu jsem nečetl a ani jsem neměl tušení o existenci vojáka, který hájil zájmy císařské říše až do sedumdesátých let. ()
Neuveritelné dobrodružstvo vojakov,ktorí zostali vo vojne aj 30 rokov po kapitulácii Japonska.Onoda v sebe spája hned niekolko silných tém,najmä tému opustenia vojakov vyslaných mimo súostrovia,najmä v Filipinach.Onoda je nejednoznačný hlavný hrdina,je tvrdohlavý,odmieta možnosť porážky,je chladný a krutý voči filipinskym rolníkom,udržiava však aj pamiatku na svojích padlých bojovníkov.Film šikovne necháva na divákovi aby si našiel možné dôvody jeho správania.Film Onoda ponorí diváka do džungle ,kde sa ukrýva hrstka vojakov,uväzni ích v jej samote. ()
Největším problémem filmu je bezpochyby kompozice scén a práce s kamerou, která se promítá do kvality celkových záběrů. Ty jsou buďto nesmírně nádherné, anebo, bohužel, k zblití ohavné. Nejtypičtější příklad tohoto technického antagonismu lze spatřit hned v úvodu snímku, kdy první minuty nastolí dech beroucí obraz, fenomenální kontrasty a perfektně zvládnutá hra se světlem. Vše je ovšem následně naprosto nemilosrdně análně zprzněno pohledem na scénu, kdy protagonista přijíždí na člunu, aby se aktivně zapojil do bojových operací. Že se občas nepovede zkorigovat ostrost obrazu, to jsem jako fanoušek starých italských gore prasáren schopen odpustit. Co ovšem nejsem schopen odpustit je, když mi v přepáleném jasu celý obraz zrní před očima a jebe mě do hlavy tak, že mám pocit, jako by mi někdo strčil péro do ucha a párkrát mě s ním prošťouchnul. A to je bohužel přítomno celých sto-šedesát-pět minut, po dobu kterých snímek trvá. Nejdříve nádherná ostrost a kompozice a najednou prásk a následné plesknutí přes držku nahulenou světlostí a viditelností téměř každého pixelu. Jinak se ale jedná o opravdu bravurní dílo, kde, vyjímaje technické stránky, funguje úplně všechno: scénář, herecké výkony, atmosféra, dokonce i poměrně silný a svým způsobem obdivuhodný přesah, jenž na první pohled může vyznít banálně, ale pokud se člověk na okamžik zastaví a pokusí se nad tím vším zamyslet, jen tak se nevyspí, což pokládám za velké plus. Nejkrásnějším okamžikem bylo, když jsme vyšli z kina a ani jeden z nás nedokázal účinně rozšifrovat, jaké že vlastně bylo hlavní téma filmu. Nezlomná vůle či nebezpečí fanatismu? Věrnost nebo absence individuality? Tradice nebo pokrok? Dodnes nevím. Takových snímků potřebujeme více. ()
Velmi silný příběh, pěkně natočen s uzasnou hudbou. Bohužel tempo je pomalejší, pomohla by kratší stopáž. ()
Z vojáka skautem, I tak by se dal nazvat život posledního japonského císařského vojáka Hiroa Onody. Film byl pěkný, pomalejší tempo a neakční styl vyprávění tomu sedne (na stylu filmu je vidět, že to netočila Hollywoodská produkce) . Skvěle herecky odvedený a tak celkově nemám tomuto filmu moc co vytknout, možná to, že mu přeci jen chybí nějaké to hlubší emoční zasáhnutí. I přesto že většina věcí co se ve filmu děje je dojemných, chybí jakékoliv emoce. Na druhou stranu mu to dodává na věrohodnosti a film se vyhýbá lacinému citovému vydírání. Jediné co mi trochu pokazilo dojem je hudba. Jeden z motivů mi až podezřele připomíná hlavní motiv z filmu Mandariinid (jak přes kopírák) V situaci a podmínkách ve kterých Onoda prožíval svoje osudové drama asi nebylo moc prostoru na emoce. Hiro Onoda je po zásluze legenda a já k němu chovám (za jeho přežití v divočině) hluboký respekt. ()
Fascinujúci príbeh Hiro Onodu, posledného vojaka 2. svetovej vojny v pacifiku. Produkcia je výborná takže s hlavným hrdinom a jeho spolubojovníkmi môžeme autenticky prežívať všetky neľahké situácie, ktoré ich počas stoviek dní v džungli postretli. Obaja herci stvárňujúci Onodu si počínajú výborne. Hlavná emotívna záťaž však leží na Kanji Tsudovi, pretože on musí prežiť ten okamih existenciálnej straty a tá skutočne nie je malá. Podarilo sa tak zachytiť kúsok vojnového fanatizmu spojeného so špionážnou paranojou, ktoré nedovolia hlavným hrdinom ukončiť svoju misiu a návrat do mierového života. ()
,,Muselo to být těžké!... Teď si odpočinete... '' --- Knihu jsem samozřejmě četl již před mnoha lety. Spolu s kniho Ohně na planinách přináší čtenářovi představu co se asi tak dělo v Tichomoří poté co se odpor císařské japonské armády zhroutil a co se dělo dál po kapitulaci. Strategicky důležité ostrovy Američané doslova čistili od zbytků Japonců. Někteří vojáci volili hromadné sebevraždy buď kdesi mimo frontu nebo posledním útokem na nepřítele. Někteří se vzdali byť to leckterým přineslo doživotní trumata a opovržení doma od pozůstalých těch, co zemřeli jako hrdinové za císaře. A některé Američané prostě nechali být. Ačkoliv věděli, že na tom a tom atolu je japonská posádka, dobře také věděli, že bez zásob tam dlouho nevydrží. Taktika vyhladovění známá už od prvopočátků obléhání skvěle fungovala i zde. Mnoho atolů bylo bez zásob dlouhodobě neobyvatelných. Onoda měl tu smůlu, že jeho ostrov nabídl člověku, který se umí přizpůsobit rozmarům přírody i jejím darům relativní komfort pro dlouhodobé přežití. Samozřejmě velkou roli hrálo i to, že si občas pro zásoby prostě došel se zbraní v ruce k domorodcům... Díky této shodě příznivých okolností a díky jeho diverznímu výcviku došlo k naprosto absurdní situaci, kdy díky nevěření pravdivým informacím o konci války byl v daném místě schopen dlouhodobě přežít. Je zajímavé, že hroutící se armády nakonec skončí u výcviku diverzních skupin. Podobné jednotky zakládali i Němci na konci války a je zajímavá shoda že i jednotky Werwolfů byly založeny v roce 1944 tedy v době kdy Onoda zahajuje diverzní výcvik. Film je opravdu dlouhý, ale ač si jindy na dlouhou stopáž většinou stěžuji, zde to bylo na místě. Jen tak divák mohl pochopit tu dobu tam na Lubangu strávenou. Jen tak mohl pochopit nevyřčené myšlenky, které se asi honily v hlavě Onody po setkání s turistou. Muselo to být fakt husté, když si poprvé uvědomil, že ty roky tam byl zbytečně. Že vše co tam dělal bylo zbytečné... Že mu život utekl mezi prsty, navíc v dost drsných podmínkách a s krví na rukou. Já ale na něm obdivuji nejvíce to, že nakonec vydržel tak dlouhou dobu sám. Viděl jsem reality show, kde v rámci soutěže o peníze borci šli sami tábořit do divočiny jen se třemi věcmi co si vybrali. Většinou nožem, nějakou plachtou atd... Některé vyděsili medvědi u tábořiště hned první den, některým se stala nehoda, nebo promrzlí a vyhládlí volali vrtulník aby je vzal zpět do lůna civilizace. Ale byli i tací, kterým život v drsné přírodě nedělal problém. Udělali si funkční obydlí, zajistili teplo, uměli lovit či si zajistit potravu sběrem. A začali se nudit. A tak si stavěli potní chýše, nebo z proutí kanoe... A i přesto většina z nich to nakonec vzdala a požádala o vyzvednutí vrtulníkem. Proč? Kvůli samotě a stesku. Člověk je tvor společenský. Vždycky byl. Samota vás sežere. Jenže poručík Hiroo Onoda to dal. A sakra dlouho sám. Za to má můj velký respekt. K filmu bych dodal pár historických údajů. Během těch let skupina zabila na ostrově 30 lidí. Místní pochopitelně věděli, že tam tihle duchové války jsou a že jim kradou a všelijak škodí, proto chodili i oni ozbrojeni. Na rozdíl oficiálních snah skupinu letáky či jinak přemluvit, že válka skončila, místní by záležitost nejraději vyřešili silou a likvidací hrozby. Po vzdání se svému veliteli Onoda následně ještě oficiálně odevzdal svůj důstojnický samurajský meč filipínskému prezidentovi Ferdinandovi Markosemu. Úřady jej omilostnily, byť místní měli na věc opačný názor. Do Japonska se vrátil jako hrdina. Zemřel v 91 letech. O svém neuvěřitelném příběhu vydal knihu, která u nás vyšla pod názvem Moje třicetiletá válka. Film se mi líbil moc ... ehm až na ten žlutý neválečný džíp užívaný Japonci v úvodu. jednak šlo o poválečné auto a pak při příjezdu na ostrov má vymlácená světla, ale při nočním ostřelování japonské základny americkými křižníky už světla má... asi je kucí mechanický japonský před den domontovali.. :-) Ale co bralo dech, byly herecké výkony herce Kandži Cudy, který hraje Onodu v závěru filmu (staršího). Ty byly fakt dechberoucí a i velmi dojemné. Když vystoupil z džungle s kompletní výstrojí, navzdory opotřebovanosti všeho, v záplatované uniformě, i tak z něj čišela taková ta samurajská důstojnost a hrdost japonského válečníka, co se nevzdal. To se filmařům moc povedlo... Člověk by málem zapomínal, že šlo o vojáka armády před jejímiž zvěrstvy v Číně bledly leckdy i kovaní nacisté a psali o tom vyděšené dopisy Hitlerovi do Říše. Armády, která okupovala Čínu, Filipíny, Barmu, Thajsko, Koreu a celé Tichomoří. Poručíka velmi brutální, neúprosné a nemilosrdné armády s naprosto odlišnou mentalitou ... Za zpracování tohoto skvělého filmu dávám 5 kalíšků saké! * * * * * () (menej) (viac)