Khagan1389

Film Příslib Megumi je příběh co ve mě zůstane rezonovat dlouhou dobu. O unášení obyvatel Jižní Koreje a Japonska do Severní Koreji jsem již nějakou dobu věděl, ale nikdy mě nenapadlo se zamyslet, kolik utrpení a bolesti za tím vším stojí. Japonka Megumi vyrůstala v idilické rodině, měla ráda badminton, hrála si kamarády, chodila spokojeně  do školy a asi by ji nikdy nenapadlo, jakému psychickému teroru bude vystavena. Jejím únosem do Severní Koreji se její život převrátil a s ním se i nenávratně zruinoval život  mnoha dalším (samozřejmě nejvíce její rodině). Někteří  dodnes čekají na její návrat. Těch dívek a lidí takto unesených bylo mnoho. Kolik lidských životů to poznamenalo si netroufám odhadovat. Film Příslib Megumi je 100minutovou sondou do (nejen) jejího únosu a vystavení totálnímu teroru a brainwashingu ze strany Severokorejců, ale i utrpení jejich nejbližších - těch co zůstali, těch co čekali a těch co čekají i nadále. Zobrazení zlomení těch lidí a zejména dívek je naprosto dechberoucí a jde z toho mráz po zádech.Nelze odhadnout jestli je Megumi stále na živu, ale pokud ano, tak mé přání je, aby žila šťastně co nejvíce může.

Volně navazující na film His Trust. Film se odehrává několik let poté co se George poprvé ujal rodiny muže kterému sloužil. Dále se stará o pánovu dceru, kterou na svůj úkor podporuje. Pozitivní vyznění filmu narušuje stereotypy tehdejší doby a nese tak pozitivní poselství o tom že nejvíce záleží jaký ma člověk charakter a ne barva jeho kůže.

Ačkoliv je D.W. Griffith v dnešní politicky korektní době považován za rasistického režiséra (a do určité míty po právu), tak v tomto snímku ukazuje afroamerického služebníka George jako velmi čestného člověka, co  neváhal obětovat to málo co měl pro dobro rodiny, kterým sloužil. Hlava rodiny  totiž padl ve válce a jeho usedlost byla vypálena. George se nezdráhal při záchraně dcery svého pána a rovněž i jeho šavle kterou svíral v boji do poslední chvíle. Zajímavý film nabourávajíci zažité stereotypy  jak dnešní doby tak i tehdejší. FIlm má spád a dobře se sleduje i přes jeho stáří (více než 110 let po jeho vzniku).

Americká občanská válka byla v roce 1910 ještě v živé paměti a tak byla často používanou tématickou látkou  velikána filmu D.W. Griffitha. Tento příběh pojednává o hanbě dezertéra, kterého obětavě v bitvě zastoupila jeho sestra. Sama padla během bitvy a zachránila tak čest nejen rodiny ale i svého bratra, za kterého ji všichni považovali. Matka onoho zběhlíka jej zabarikáduje doma, aby se nikdo nedozvěděl o jeho hanbě a zůstal tak naopak oslavován jako padlý hrdina. Na konci ovšem dva kolemdoucí (zřejmě veteráni) bratra spatří a on (zřejmě) umírá na infarkt.  Mám filmovou tvorbu D.W. Griffitha docela rád, jeho filmy nejsou chaotické jako spousty jeho tehdejších režisérských vrstevníků. Dobře se na to kouká a má to hlavu a patu.

Z dnešního pohledu to může být i relativně úsměvné, je tu však jedno velké Ale. Jedná se totiž o jeden z nejstarších dějových filmů vůbec. Zdařilé kostýmy, parádní kulisy, kolorizace a v závěru i  novátorské  efekty. V pouhých Deseti minutách odvyprávěný celý příběh o Johance z Arku. Méliés odvedl dobrou práci a celkově tímto dílem posunul film o několik kroků kupředu.

Jednoduch děj - rozprášení búrské dělostřelecké jednotky. Začátek válečného filmu a začátek vojenské/válečné propagandy. Ve filmu je alespon poznat, kdo je kdo, což v mnoha podobných snímcích té doby nebylo. Těžko se to hodnotí, protože to nemá děj a je to spíše taková válečná scéna pro lepší představivost tehdejšího obecenstva jak vypadala Búrská válka.

WooW. Tak toto je absolutní vrchol bizáru. Souboj chobotnic proti opicím, kdy nejdříve chobotnice výjdou z moře a bojují s puškou v ruce, aby se posléze přesunuli do vodního prostředí, kde ničí torpéda mácháním klacku. Nechápu co jsem to viděl, nevím jak to výstižně popsat. ale je to ztřeštěnost největšího kalibru.

Japonská animovaná tvorba se vždy těšila okázalé popularitě. Je tomu tak dnes a bylo tomu tak I dříve. Nevyhla se ani užití k propagandistickým militárním účelům. Jedním z příkladů budiž dvou a půl minutový kraťas Osaru no Sankichi totsugekitai jež lze přeložit jako Opičák Sankichi a vojáci bouře režírovaný Mitsuyem Seoem (ach, to české přechylování). Mitsuyo Seo je dnes nejvíce znám díky své další military-propagndní tvorbě na filmech Momotarō no Umiwashi a Momotarō: Umi no Shinpei (první celovečerní anime) o japonských pilotech. Všechny jeho díla nesou podobné rysy především jistý komediální prvek a antropomorfizace. V tomto případě sledujeme opičáka Sankichiho a další opičí bojovníky (Japonci) bojujícího proti medvědům (Rusové). Sankichi stojící na tanku pomocí značek koriguje střelbu děl obou armád (Medvědi mají stopku – Opice povoleno). Po chvilce usedne do tanku a přejede k nepřátelským liniím, poté se tank změní v dělo a dojde ke kosení nepřátel. Medvědí nepřítel je poražen a opičky projevují radost z vítězství. Film je odkazem na Japonci vyhranou Rusko-Japonskou válku (1904-1905). Osaru no Sankichi totsugekitai je již značně zapomenutou hravou kratičkou propagandní groteskou. Jedním z prvních japonských válečných filmů, které se dochovaly a lze je jednoduše dohledat (třeba na youtube).

Mrazivý film - směs brutálního realismu ve kterém se odráží špína, klaustrofobie, úzkost, strach ze smrti a další nepříjemné pocity, které prožívali vojáci v této válce. Je to takový protipól Remarkova Na Západní frontě klid jen z druhé strany - ony francouzské, v konečném důsledku to vyjde na stejno. Mladí kluci natěšení na dobrodružství se s patriotskou písní na rtech vydají do totálního pekla a živoření v blátě, nějakou dobu přežijí, ale na konec skončí rozpáraní v území nikoho volající všechny svaté a nejvíce svou matku. Tyhle děsivé události bychom nikdy neměli zapomenout.

Troufnu si tvrdit že je to jeden z nejlepších válečných filmů o První světové válce. Boj Mezi Italskými a Rakousko-Uherskými horskými jednotkami v nádherných vysokohorských Alpských výběžcích, které byly pro obě armády smrtelně nebezpečné a neúprosné - laviny, kluzký a úzký povrch, extrémní mrazy apod. Jak tam dokázali vytáhnout děla a jinou palebnou techniku,  zůstává rozum stát - neboť to musela  být dřina nepředstavitelná. Film je skvělý v tom, že není zaujatý vůči jedné straně, ale vojáky bere celkově jako oběti nesmyslné války. Jde tu spíše o smíření a respektu obou stran (viz začátek i konec při šplhání po  horách, kdy přátelé bývalí vojáci a účastníci  těchto bojů znovu zdolávají vrcholky na kterých bojovali o život). Žádný patos zde nehledejte. Postavy nejsou nijak výrazné to nejspíše nebyl ani záměr, záměrem bylo spíš ukázat jakým extrémním podmínkám museli tito stateční muži čelit. Co musím rovněž  hodně vyzdvihnout je, že se film natáčel na opravdových místech (ne v žádném  ateliéru) a ten mráz a nebezpečí si lze mnohem lépe představit (to natáčení v těch podmínkách taky musela být pěkná dřina) . Unikátní film, který by měl každý fanoušek válečných filmů z WWI vidět.