novoten

Malý příjemný kult, který byl oblíbený vlastně už ve chvíli, kdy vznikl. Má všechny aspekty, které film potřebuje, abych si ho zamiloval - sympatické lidi v hlavních rolích, úžasný soundtrack a příběh, ve kterém je velmi snadné se najít, ale právě ta samozřejmost, která z Garden State čiší, mě nakonec odpudila. Ano, dokážu si představit, že jsem Andrew, který dokáže kouzelné Natalie Portman vyjádřit lásku po čtyřech dnech, ale bloudění po kořenech minulosti a zákrutách vlastní duše zůstává daleko za hranicí příjemné věrohodnosti. A navíc scénář si rozdal karty tak, že je ve finále téměř jedno, jak se kdo rozhodne, protože v takových situacích už se dnes překvapení neobjeví.

Vím přesně, co budu cítit, až příště znovu Lolitu uvidím. Budu posté žasnout nad čarovně svůdnou Dominique Swain, budu mít oči plné slz nad steskem po Lolitě, a budu na dvě hodiny Humbertem, který by pro další chvíli, kdy bude Dolores v jeho náruči, obětoval a zahodil vše. To, co Irons v hlavní roli předvádí, není totiž dobrý herecký výkon, je to naprosté položení do postavy, dokonalé souznění s charakterem a zhmotnění všech mužských vášní a tužeb, byť v jakkoli nezdravé formě. Takže až se na Lolitu zase podívám jeho pohledem, ucítím lásku, která mění životy.

Na komedii příliš záludné a děsivé, na horror zase příliš rozjuchané. Přesto zajímavá a naprosto netypická podívaná, obzvlášť díky bezkonkurenčně nejkrásnější čarodějce Michelle Pfeiffer a dokonalému démonovi Nicholsonovi.

Soderbergh někdy umí a někdy naopak strašně otravuje. A osobní příběh ženy v současné společnosti prostě nemohl dopadnout jinak než druhým případem. Když Julia Roberts hraje snahu, hraje odhodlání a hraje zaslouženě úspěšnou, může to dopadnout i tak, že jí to neuvěřím ani za mák. Z žádného z přítomných herců neukápne ani troška upřímné emoce a Soderbergh celou dobu kašle na diváka, který chce vidět slibované drama. Zato nenápadně pochlebuje všem kritikům společnosti (ohavně prospěchářská veřejnost vs. svoboda a rodinné hodnoty). Američané se někdy nechají zmást pouze změnou závoje.

Občas poněkud otravné politicko-společenské pozadí a zbytečně propletené okolnosti, ale v dětství pro mě tahle dvojka byla naprostý kult. S trochou nostalgie byl Dempsey mým prvním regulérním seriálovým vzorem.

I takhle končí superhrdinové. S patosem až na kost, s nulovým řemeslným umem a s paběrkujícím hereckým osazenstvem. Singer by zasloužil pomník za to, že dokázal svým Superman Returns poslední dva díly škrtnout a vynést Kal-Ela znovu na vrchol.

Doslova odpudivý film, který nadlouho degradoval mého milovaného Muže z oceli na figurku podporující mír, zachraňující svět před globálními či společenskými problémy a mající často problém víc sám se sebou než se zákeřnými protivníky. Při absenci Lexe a minimalizování rozsahu postavy Lois je tak jediným zajímavým momentem souboj Clarka s Kal-Elem. Fanoušky předlohy sice potěší objevení Lany Langové, ale i tenhle motiv nakonec vyzní nějak do ztracena. A teď to hlavní negativum: koktající, protivný a věčně na plátně překážející Richard Pryor. Bez něj by to bylo jenom slabé, s ním je to pro nejlepší postavu DC comics katastrofa.

Famózní James Van Der Beek uprostřed filmu plného prázdných řečí. Suverén se nevěrohodně mění v citovou trosku a svým cynickým bonmotům tak dlouho piluje hrany, až z nich udělá neposlouchatelné fráze. Když si nakonec zopakuje i několik vět své unylé idolky, srazí tím i poslední zbytky pseudopříběhu do nesledovatelných vod. Tenhle pokus si hraje na něco, čím nikdy nemůže být a prachbídnou druhou hvězdu mu zachraňuje tehdy ještě zcela neznámý Ian Sommerhalder

Asi nejvíc nedoceněný seriál, co znám a svého času i jeden mých nejmilejších. První čtyři série zážitků party z Capeside mě budou provázet pravděpodobně už celý život. Často se setkávám s názorem, že "to dobře začalo, ale pak už to nebylo ono". Já to vidím tak, že každá série má jiný náboj. Zatímco první série je spíš jen takovým jemným oťukáváním a zkoumáním terénu, druhá a třetí už je pak jasným vrcholem celého vývoje, kde jsou emoce hlubší a vztahy složitější a obzvláště ve třetí sérii jde o nejlepší zápletku konfliktu dvou nejlepších přátel v tom nejtěžším souboji. Řada čtvrtá pak v naprosté uvěřitelnosti dovádí všechny k maturitě a hlavně i k duševní dospělosti. A tady právě nastává problém. Zde, ve chvíli, kdy Joey s Dawsonem znovu stojí u otevřeného okna a život mimo mateřské maloměsto právě zavolal, tam měl přijít konec a právě tam se třeba měla udělat ta chvíle, kdy napsat "o pět let později" a přijít s finálovým dvojdílem. Bohužel tvůrci nechali hrdiny řešit svým nenapodobitelným způsobem vztahy i v Bostonu a tím Dawson's Creek do jisté míry zničili. Plno nevýrazných vedlejších postav (které mají tendenci nenadále a nenávratně mizet), matné opakování předchozích zápletek a nechutně časté střídání partnerů v podání hlavních hrdinů - to je stručná charakteristika páté a šesté série. Je jen zoufale málo momentů, které tyto dvě sezony dokážou vytrhnout z letargie (pohřeb a řada smutných vzpomínek v páté a úžasný díl s Paceym a Joey přes noc v marketu v šesté) a chybělo málo a tenhle skvost by skončil v hodně kalných vodách. Naštěstí přišel spásný nápad přivést pro finále seriálu otce, polozapomenutého Kevina Williamsona. Ten stvořil dvojdíl, na který se nezapomíná, dvojdíl, který navázal na ty nejlepší díly, který propojil všechny osudy a geniálně je završil. Dawson, Joey, Pacey, Jen, Jack a Andie - nezapomenu.

Singer dosahuje vztahového a citového vrcholu, do minulosti a současnosti postav zahrnuje velmi atraktivní odbočky z nejrůznějších období komiksu a přináší dostatečně wolverinovsky drsnou akci a uchvacující finále na přehradě. V porovnání s prvním dílem se sice ztratila jistá komornost, ale díky novým postavám či jednomu nenápadnému přechodu na druhou stranu barikády sahá Xavierova škola znovu po dokonalosti.