novoten

Krásné v exteriérech, v hudbě, ve scénáři i v hmatatelné chemii hlavní dvojice. Lehce rozmělněné ve zbytečných vedlejších liniích, které ubližují naléhavosti přítomného citu. Přesto ale díky letadlu, mytí vlasů a "Já tě strašně chci" nezapomenutelný počin, který mi svým teskným vyzněním nadlouho rozházel myšlenky. 90%

Brandon Lee, kytara v ruce, kýč na maximu a nostalgie možná ještě dál. Přestože se celý film nedostaneme z temnoty vizuální ani duševní, příslib budoucnosti z Vrány nakonec zasvítí. Láska je přece to největší na světě a hlavně - nemůže pršet pořád.

Nejvyzrálejší Trojanův výkon, Zelenka bez potřeby prázdně exhibovat nebo lacině oslňovat a atmosféra, kterou hledá každý český vztahovou náladou namíchaný snímek - a kterým se to ve většině případů nedaří. Bez zbytečně rádoby překvapivého závěru by to byl geniální film.

Rozpačitá kapitola vetřelčí mytologie, které výrazně podkopává nohy zásah producentů. V jejich sestřihu je totiž film hrou na efekt, která přihraje Ripley do cesty partu drsoňů (ad Aliens) do depresivně laděného prostředí (ad Alien). Speciální sestřih sice neřídil Fincher, ale podle jeho původních poznámek vznikla nepřekvapivě propracovanější verze, kde se v dialozích více odkazuje na starší díly, prozkoumává se zamračená planeta...a vetřelec se nelíhne ze psa. Přesto třetí obraz alienovské mozaiky nemusím. Podivné vedlejší postavy, zbytečný náboženský podtext a vyloženě špatné triky nedokáže přehlušit ani silný závěr.

Přeskočit téměř nedosažitelně vysoko posazenou laťku byl nemožý úkol, ale James Cameron udělal co mohl. Ripley pořád funguje a i Newt, Hicks nebo Bishop mi přirostli k srdci velmi rychle. Přesto jsem Aliens začal mít rád až po rozšířené verzi, která teprve dává psychologickému podkladu první poloviny ten správný náboj. Svůj podíl na dodatečném diváckém úspěchu má pak i nestárnoucí akce a dechberoucí momenty plné elegantně smrtících záporáků.

Fascinující legenda, která si více než čtyřicet let od vzniku s přehledem podává všechny filmy se sugestivní atmosférou neznámého zla. Strhující výkon Sigourney Weaver, nemožnost uhodnout, co se na posádku chystá v příštích vteřinách a k tomu potemnělost, strach a děs za pomoci minimálních triků. Neopakovatelný vrchol Ridleyho Scotta a důkaz, že i film, kde se za polovinu filmu nestane téměř nic, může být dokonale dechberoucí po celou stopáž.

Několik let po odeznění nesnesitelného hypu je z Kill Bill podívaná, která ve vícežánrové akci dodnes nemá obdoby. Jakkoli byl Tarantino po mediální stránce právě v tomto období někdy až otravný, cit pro tempo pomsty, soundtrack a vedlejší postavy byl takřka dokonalý. A když se objeví Hattori Hanzo a já spolknu všechny dřívější předsudky, nezbývá než dosadit pátou hvězdu.

Kdyby Marc Lawrence věděl, co chce svým scénářem říct, mohla být Živelná pohroma povedenou živelnou romancí. Takhle se ale klasická romantická komedie mění do průměrné konverzačky a v závěru pak nepochopitelné drama koketuje div ne s duševní obrodou. Ve výsledku je z toho čtvero ročních dob na téma vztahů a setkání, ale protože je celé navěšeno na dvě hlavní postavy, nemá paradoxně šanci uspokojit nikoho.

Jednoznačně nejlepší Van Dammeův film a atraktivní (rozuměj nesmrtelné) turnajové téma. I s velkým odstupem má ztělesněný arénový pot svoje kouzlo.

Zapomenutý seriál, který si k mé velké radosti bere z herní mytologie opravdu hodně a vše rozvádí do místy překvapivých rovin. Jenže časem ustupuje ústřední linie stranou a trojice poněkud mělkých hrdinů upadne do stereotypních epizod typu "dívka je nalákána do pasti halucinací svého zemřelého otce", které jako by vypadly z laciností typu seriálového Pána šelem. O to větší překvapení bylo pak finálové zakončení, které kromě silně duchovní linie přidává i téměř neustálou akci a hlavně konec, u kterého budete přemýšlet, jak je možné, že vám nedošlo, že zkrátka přijít musel.