novoten

Jeden ze Soukupových vrcholů, který mi kdysi díky své romantické linii přišel jako opravdu výborný film. Nakonec to je skutečně jen průměr, ale pošmourná disco-clubová atmosféra se povedla na jedničku.

Jak zkultovnět pohádkové bytosti v komedii aneb scénáristická bouře nápadů.

Vzpomínám si, jak jsem po prvním zhlédnutí zůstal sedět velmi zklamán. Čekal jsem jízdu plnou propletených vztahů, velkolepých akčních scén a hlubokých emocí. A viděl jsem jednoduchou pohádku o dobru a zlu a zároveň drama jedince nepřijatého společností. A napodruhé jsem zůstal sedět znovu. Ale tentokrát z opačného důvodu. To, co jsem napoprvé chtěl mít a neměl, tam najednou bylo. Jenom komornější, příjemnější a vhodnější. Raimiho pojetí sice v detailech kašle na komiks, ale funguje více než dobře. Následující dva díly jsou ale přece jen o něco dál.

Někdy k úspěšnému sci-fi stačí pouze nastřelit kulisy a přitvrdit muziku. Verhoeven na to jde poněkud pochybným způsobem, pouští ze řetězu svůj zvrácený vkus a dává Arniemu pocit, že hraje v důmyslně zaobalené hře na diváka proti všem zlým členům společnosti. Ne, tudy ne. Krev se hodí do Robocopa a drsné vypořádání se s netradiční manželskou krizí do otevřenější satiry.

Původní Jurský park dozrál do absolutní klasiky a i mnou původně nenáviděné pokračování nakonec rozkvetlo ve snesitelné dobrodružství. Veškeré zištně-vojenské akce sice pořád nemám rád a finální večírek s Godzillou mi silně vadí, ale o to víc vynikne příjemné, přírodu-milující poselství. Se Ztraceným světem jsem se tak konečně smířil, ale bez jeho existence bych se v klidu obešel.

Parádní akční jízda s notnou dávkou klišé, ale překvapivě i s dostatečným nábojem honiček a i tentokrát úžasného pocitu při objevení zvířat. Navíc létající tvorové v závěru jsou velmi vydařeným oživením. Po zbabrané dvojce nečekaná záplava triumfových es v kombinaci s "druhým Spielbergem" Johnstonem.

Úžas, meče, Amidala, osud, Vader, "I hate you!", objevení imperátora a hlavně s přehledem nejlepší epizoda celé ságy. Mrazivé a i po dalším a dalším zhlédnutí geniální. Lucasův pomník.

Do neuvěřitelné intenzity dohraný snímek, který dojímá, hladí i mrazí a který přibije do křesla a nepustí až do závěrečné katarze. Kvůli jeho emočnímu náboji už mi z hlavy nikdy nevymizí, hlavně zásluhou fascinující stínohry, která zahaluje tělocvičnu a ze které působivě vystupují tři dokonalé herecké výkony.

Já věřím na víly.

Nečekané vzepětí na pokraji sil vyčerpaného koně. Hřebejkova filmařská nejistota a Jarchovského tématická roztříštěnost se po nesnesitelně únavném Pupendu znovu zvýrazňuje úměrně tomu, jak blíže současnosti se přibližují. Proto by měl dát zvláštní honoráře hercům, kteří ze sebe až na pár výjimek dostali životní maxima. O to větší škoda pak je výsledná pachuť toho, jak moc pomíchané všechno je a do příjemně stravitelných životních problémů se za každou cenu musí dostat příznaky společenské krize.