-bad-mad-wolf-

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění.

Vzbudil jsem se. Slunce žhne, všude je ticho. Rádio mlčí, telefony jakbysmet. Ulice je prázdná. Jsem sám. Úplně sám na světě... Takhle nějak se cítí Zac v samotném úvodu. Podezřelý klid se po projížďce městem přelije spíše v duševní neklid; vše se zdá být opuštěné v jediném okamžiku. Příjezd na vědecké pracoviště. Proč je tu najednou mrtvola? Na čem Zac pracoval? Ovlivnila jeho práce samotný chod vesmíru? Úvod je snímán civilně, prakticky bez hudby, všudypřítomné ticho umocňuje silnou sugesci prázdného světa. Vozidla volně stojící na silnici i mimo ní, prázdná benzínka, místnost zahalená parou z konvice, která už k plnění šálků nebyla použita, tekoucí voda v opuštěném domě... a kdo ví, jestli se ve scéně se spadlým letadlem neinspiroval Spielberg a spol. při točení Války světů. Jakmile Zac definitivně ví, jak se věci mají, začíná "jednat" - scény, v nichž v dámské noční košilce, s pumpovací brokovnicí v ruce, likviduje v kostele ukřižovaného Ježíše, nebo pořádá proslov ke kartonovému lidu z balkónku svého nového luxusního sídla, za zvuků jásotu z magnetofonových pásek, patří k nejsilnějším vůbec. Jenže Zac není úplně sám. Potkává Joanne a štěstí z nalezení živé duše těm dvěma věříme. Později naráží ještě na Apiho a trojice je kompletní. Dialogy a dedukce postav jsou chvílemi dosti bizarní, stáčejí se především ke hře na Boha, ke skutečnostem, co se vlastně stalo, jaké následky mohlo mít to záhadné cosi, na čem pracoval Zac, a jakou roli by v tom všem mohla hrát smrt. Zajímavost bohužel v závěrečné třetině klesá. Boj o primárního samce mi nijak přesvědčivý nepřišel, i když roli v opuštěném světě, kde se pohybují tři postavy s pošramocenou psychikou, určitě hraje. A pořád, pořád je tu to zvláštní cosi, kvůli čemu je všechno jinak... vše eskaluje k závěrečnému pokusu, který se odehraje ne zcela podle plánu... Přichází legendární závěrečná scenérie, s již běžícími titulky a definitivním zjištěním diváka, že vše bylo trochu jinak... Velmi zvláštní, neklidný a nejednoznačný postapokalyptický film. 9/10

Opuštěné metro by bylo ideálním prostředím pro horor, kdyby ho tvůrci nezasypali příšerným nelogickým bordelem - v Londýnských tunelech si pobíhá magor, vraždí lidi včetně ostrahy na potkání, schovává se v záhadném doupěti s lékařským materiálem a nikdo o ničem samozřejmě neví. Uprostřed noci v metru stále jezdí vlaky a člověk přesto nemá šanci dostat se v jednom z největších evropských měst ven, protože zavřeli - co to sakra je? Největší slabina je však v záporákovi - nic mizernějšího, co se týká nápadu i provedení, jsem snad ještě neviděl. V jedné scéně tenhle ocásek masakruje člověka s kadencí armády terminátorů, v další dostává nakládačku od vyděšené holky, v jiné se chová jako neškodný idiot. Pokus o nástin záporákova původu je docela komická záležitost. Možná si někdo uvědomil, že tenhle průjem už lepší nebude a chtěl ho mít rychle za sebou, takže se stejně ve výsledku nedozvíme nic. Metro nakonec zachraňuje jen slušná atmosféra a občasné známky napětí v první polovině - 6/10. Druhá polovina, kde už je kašpar v roli záporáka odhalen, je čistokrevný odpad.

Těžko se mi hodnotí takový film... zdánlivě bez děje, zároveň ale plný (spíše smutných) pocitů člověka, rekapitulujícího svůj život. Dobře byla zvolená forma jakés takés roadmovie, jelikož profesor Borg musí cestovat, avšak spíše po duševní dálnici a opačným směrem... skutečná cesta dává svými zastávkami i nahodilými setkáními s několika vedlejšími postavami průchod jeho vzpomínkám a my sledujeme, co se za tím štítem sobectví pana profesora vlastně skrývá... Ve snech je odkrývána Borgova narůstající zášť, aby v autě s pestrou posádkou mohla být objevována... lítost? Smíření? Pocit viny? Všechno má svůj čas, ale není už pozdě? Smutek a samota. Závěr je hodně silný; celkový dojem přesto neměl takový dopad, jak bych očekával, ač pocitů bylo opravdu spoustu. Proto "jen" 8/10.

Mně se to líbilo... vlastně si takhle nějak představuji kvalitní historické drama. Příběh bastarda beze cti Lorenza je plný dějových obratů, nenudí, ani nepůsobí zkratkovitě a Goya je v podstatě jen takovým nedotknut(eln)ým (nebo nevyužitým?) prostředníkem. Inés... Inés je často odstraňována dějem ze scény, sic v druhé polovině již pomatená, ale Natalie Portman byla OK. Krásná je kamera a celá vizuální stránka, potemnělá jako Goyovy obrazy. Nic vyjímečného, žádný opravdu silný moment, prostě "jen" hezké historické drama.

Shyamalan našel starosvětskou světnici našich prababiček a ze stěny sundal starý, melancholii probouzející obrázek podzimní krajiny. Absorboval jeho obsah a pak ho oživil. V zažloutlém rámu se rozvíjí příběh lidských pohnutek, postavený na dráždivé esoteričnosti a nevinnosti, kterou současný člověk ve viktoriánsky laděných výjevech spatří. Fyzická uzavřenost zobrazené komunity kameramanovi slouží podobně jako rám zmíněnému obrázku. Záběrů na lesy, louky a podzimem svlečené stromy si užijeme v různých podobách do sytosti, aniž by je vyrušovaly přechody do jiného prostředí. Pestré a životaschopné jsou dostatečně; v kombinaci s přenádhernou hudbou Jamese Newtona Howarda pak tvoří silně návykovou drogu pro podzimem nakaženou duši. Nádhera. S příběhem je to podobné - je třeba mít pro podobné báchorky cit a náladu. Za každým kamenem je tu ukryté kvantum hlubokých pocitů a záleží jen na vás, zda je chcete obracet. Titulní idea si bere na paškál touhu po zajištění blaha a bezpečí svým nejbližším, strach z vlastní viny, zoufalou bezmoc a její vykoupení čistou, neposkvrněnou láskou, která tu vzkvétá a má zůstat navždy. Druhý prvek tvoří tlustá slupka mystérií, jimiž je Vesnice zahalená. V lesích žijí Ti, o nichž se nemluví, a kvůli kterým nikdo nemůže komunitu opustit. Nikdo neví, co jsou zač, základní vědomostí zůstává nebezpečnost červené barvy, která je přitahuje a jakási pradávná dohoda, dle níž tvorové nevstoupí za vymezené hranice osady. Jednoho dne je ale jeden z obyvatel těžce poraněn a potřebuje lék, dostupný pouze ve městě. Pokud má přežít, je třeba porušit veškerá pravidla a vydat se skrze lesy pro pomoc... Proč všechny ty řeči? Ano, uhodli jste správně, Vesnice je ohledně divácké vstřebatelnosti silně kontroverzní. Pokud vás podzimně zbarvená panorámata neberou, nechcete se vžívat do příběhu poněkud naivně žijící "nové" generace izolované komunity, rozplétat s ní smutný příběh hořké minulosti a navíc rádi shledáváte každou drobnou nedořečenost záporem, film vás bude patrně nudit. Mě ale trefil tenhle šíp přímo do srdce a v určitých subjektivních oblastech ho dokonce rád dosadím na úplný vrchol. Za ty nádherné obrázky a nádhernou hudbu... za skvěle obsazené i zahrané role... za celou zápletku s Těmi, o nichž se nemluví, která má neopakovatelnou atmosféru starých českých pověstí... za nápad, který je sám o sobě velmi silný... za tu silnou auru nevinnosti a záplavu pocitů... za všechno. Síla, s jakou mění tvůrci v malá umělecká díla i zdánlivě obyčejné momenty, je také obdivuhodná. Každá chvíle, jako je ta, v níž Lucius odvádí Ivy do sklepa, pro mě byla zážitkem. A filmařská stránka? Kamera s hudbou jsou jednoznačně oscarové, herecké výkony všech bezchybné (kvarteto Howard - Brody - Hurt - Phoenix ale vede), režie vnímavá a celková estetická úprava překrásná. Scénář jako jediný sem tam skřípe, občas dokonce s lomozem brzdícího vlaku, nicméně ve správných chvílích ho zachraňují výše uvedené elementy a mocně ho podpírá i síla námětu. Vesnice prostě vypráví svou story o lásce vehementně každým okénkem a tam, kde někdo selže, vám okamžitě podá ruku někdo jiný. Miluju tenhle film. Pokud jsem vás o tom nepřesvědčil, je mi to tentokrát fuk.

Žil byl jednou jeden aligátorek, který nechtíc skončil v hajzlu a následně v kanále, kde se přežral čoklů s upravenými hormony. Tak začala báchorka, kterak se aligátorek, už hodně přerostlý a ještě víc hladový, vydal hledat potravu mezi dvounohé pány tvorstva. Jednička byla ještě v rámci žánru solidní vyžíračka, tenhle průser je ale dobrý maximálně v záběrech, které si půjčil právě z dílu předchozího. Zoufale pitomá hovadina, pitomá tak moc, že není ani zábavná. Absence triků a gore jí posílá do žumpy definitivně. Tvůrcům dlužím vstupenku do bezbariérového terária s aligátory.

Pohlednice ze železobetonového světa. Kamera pohrdající horizontálním klidem, papírové zdi, střípky životů a těžká urbanistická deprese. Neklidný film.

Na tyhle filmy jsem asi už moc mladej... :) Každopádně se musí nechat, že je tu řada dechberoucích kompozicí, masových scén a kamera je výborná (ejhle, netušil bych, že si to dovolim říct o filmu z roku 1925). Kapitola Oděské schody je jednoznačně nejlepší.

"Taková lepší a nádherně vymalovaná telenovela", muhaha. Akční scény působivé (hlavně ta v bambusovém porostu), ale největší klady vidím v nádherné hudbě a v poslední čtvrthodině, která je přesně tak epicky vášnivá a osudová, jak tvůrci chtěli.