StarsFan

Patnáctiminutové reportážní okénko zabalené do celovečerního filmu. Zpracováním tuctový dokument, který nenabízí žádný hlubší vhled do života jednoho (ne)úspěšného muzikanta, ani žádné nadčasové myšlenky a který z vod zapomnění zachraňuje jen netradiční příběh muže v jeho centru.

Humor Vlastníků mě bohužel zcela míjí, tudíž jsem při sledování filmu cítila pouze stejnou iritaci z jednání postav, jakou cítím při setkání s neprůchodnou byrokracií nebo lidskou stupiditou. Doufala jsem, že vystavením příběhu budou Vlastníci jakýmisi českými 12 rozhněvanými muži, na rozdíl od nich však postrádají vývoj a spád a devadesát minut se příběhově jen točí v kruhu.

Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo.