-bad-mad-wolf-

Pokud existuje kniha a film, respektive film natočený podle knihy, bývá obvykle v nevýhodě dílo, které se do kontaktu s člověkem dostane až druhé v pořadí. Pokud je tím druhým film, končí nezřídkakdy s nálepkou "kniha je lepší", protože si čtenář na její motivy vysní vlastní reálie a ty filmové se s nimi nevyhnutelně (s nějakou tou občasnou vyjímkou, že) rozcházejí. Pokud se druhou stane kniha, není už zážitek kvůli znalosti děje tak velký, nemluvě o slabých podnětech pro fantazii, která si na příslušná místa automaticky dosazuje tváře a scény z filmu. Filmová Zelená míle se mi i přes pořádnou porci sentimentu líbila moc, ale její kvality v mých očích mírně opadly po přečtení knihy. Ta si totiž přes obdobný sentimentální nános dokázala uchovat více syrovosti a působivosti, navíc má podstatně bohatší, výřečnější závěr a já při dalším vidění Darabontova snímku zjišťoval, že mi to všechno hrozně chybí. Možná i proto, že se jinak předlohy tak věrně drží...

Ryzí béčko, který si v jistých drobných kruzích vydobylo bezmála kultovní status. Z béčkový rutiny občas vykoukne svěží moment nebo áčkovej atribut, v paměti uvízne roztomilá osada vězeňských správňasů a potěší místama křečovitý přehrávání jak ve filmu z padesátých let. Blbost, pro kterou mam slabost.

Krásná ukázka toho, jak prakticky z ničeho udělat bombu a ještě s ní třísknout diváka po čumáku. Pád do tmy nepřínáší nic nového, neboří ultimátně standarty a ani se o nic takového nesnaží. Jedinečný je však ve svém přístupu, který těží maximum z absolutní přirozenosti. V jeskyni je tma, že? Správně. Takže žádné nasvícené pozadí, žádné tmavé filtry, žádné tlumené osvětlení. Vidíme buď to, co vidí světla našich hrdinek, nebo nevidíme nic. Máme vytvářet falešné naděje, drasticky natahovat úmrtí postav a podobně? Ne. Potvory drásají psychiku i dámské tělesné schránky na kusy a životy ubejvaj. V jeskyních, zvláště v těch neprozkoumaných, je nebezpečno, že? Ano, zlomené kosti nejsou vyjímkou. Vypjaté situace přinášejí vypjaté psychologické stavy a řešení, není tomu tak? Ano, ano, ano. Pád do tmy převelice šikovně představí několik brutálních, přímých a vypjatých momentů, kdy jsou příšery v pozadí a válčí mezi sebou jen vyhrocené nervy holčin. A taky je pravda, že je lepší jedna pořádná lekačka, než deset laciných, no ne? Tvůrci to se šokingem rozhodně umí. Parádní věc.

Emmerich je monstrózofil k pohledání. Kolosální destrukce a vtipné momenty jsou víceméně to jediné, co kdy uměl. Godzilla je stejně blbá od začátku až do konce (myslíte, že byste přeslechli stometrovou věc, když vám probíhá za zády?), herci spadají do kategorie guma a dějové schéma je prachsprostá kopírka o třídu lepšího Dne nezávislosti - rychlý nástup neznámého objektu gigantické velikosti, invaze, demolice, první pokusy o boj... a stejně jako ve Dni nezávislosti v době nečinnosti gigantických talířů nastoupily roje emzáckých stíhaček, tak i tady Godzillu dočasně zastupují smečky jejích mláďat. Roztomilé. Monstrozita filmu se dotkla také stopáže filmu, která je hrubě přetažená. Kladem zůstávají triky, něco vtipných okamžiků a závěrečná honička. Jen ta poslední scéna filmu má naivně béčkový kukuč a je až strašidelně sprostá.

Nuke 'em! Humor ve stylu populárních sitcomů, slušné triky, neustálá demolice, Will Smith kopající do omráčeného mimozemšťana, americký prezident ve stíhačce. Že to nejde dohromady? Den nezávislosti svítí v Emmerichově filmografii právě díky šikovně namixovaným blockbuster trademarkům a výborně obsazeným rolím. A co se týká monstrozity, byl mistr demolice opravdu silně při chuti.... zábava, které je poněkud nefér vyčítat debilitu.

Brilantně natočená romance. Velkofilm v pravém slova smyslu, extrakt toho nejlepšího z pojmu mainstream. Pouze tehdy, kdy se divák dokáže oprostit od potřeby myšlenkového masírování mozku, od touhy po ojedinělých formách a třeskutých tvůrčích experimentech, jedině tehdy může s oněmělým úžasem sledovat tenhle úkaz, vzniknuvší v kontextu s prvotním účelem filmu - bavit a ohromovat, ohromovat a bavit. Není nutná katarze, stačí úcta a ohromení z řemeslně až absurdně dokonalého díla. BRAVO!

Jedna hvězda za americké město v gotickém kabátku. Jedna za Brandona Leeho. Jedna za temnokrásné fragmenty, jakými jsou například Ericův návrat na místo činu, brokovnice plná prstenů nebo poprava v přístavu s následným zapalováním vrány. Jedna za nestárnoucí příběh pomsty. Jedna za to, že jsem tam někde uvnitř taky zmalovaná mánička, co miluje gotický smutný obrázky. A když tak zrovna koukám z okna... vážně nemůže pršet pořád?

Třířádový rozdíl mezi průměrným hodnocením zde a na IMDB dává za pravdu tvrzení, že řada lidí neunesla urážlivé ztvárnění naší (sousední) země. Skutečně, zdejší Slovensko se mnohem více podobá určitým oblastem Balkánu či bývalým zemím Sovětského svazu, nicméně si myslím, že to jde s pobaveným úsměvem snadno přejít. Ovšem i když pomineme mezinárodní brblání, nic moc k pokochání nezbyde - v Hostelu se celou první hodinu neděje vůbec nic, z herců si nejsnáze zapamatujete kozy několika dívčin a atmosféra neexistuje. Zoufalství úžasného západního člověka marně se dovolávajícího pomoci ve strašlivém a depresivním světě východu taky nefunguje. Napětí zůstalo na nule a pokud hledáte poslední záchranu v gore scénách, odejdete s prázdnou i zde, pokud pominu přetínání achilovek a jednu "oční" scénu. Hostel chtěl být temnou, depresivní a brutální řezničinou, místo toho je jen nudnou a vyprázdněnou bublinou. Ostatně filmy Eliho Rotha jsou často nejbrutálnější právě v propagaci sebe sama (stačí si pustit trailer na Green Inferno).

Zážitek z filmu regulérně dospívá spolu s divákem. Zatímco dříve si pubertální jedinec pošmákl na "týpkovi", který bez váhání trestá všechny možné delikty té zkažené doby, později si nutně uvědomuje cosi o lidských schopnostech snášet tlak. Dříve byla basebalová pálka cool, později se stává prvním varovným světýlkem... Skutečná povaha Williama Fostera, alias muže s označením D-FENS, není samozřejmě o nic lepší, než všechno potkávané zlo. Volný pád je gradující sondou do jednoho zkratovaného mozku, jenž mate svým vzezřením i jazykem. Je chybou hledat moment, kdy už není cesta zpět; po skončení filmu a sesbírání všech indicií je naprosto jasné, že D-FENS z cesty nesešel v průběhu filmu, ani nenašel cestu jinou, nýbrž pouze pokračoval v pádu. Tvůrci navenek jednoduchou story o chlápkovi, jemuž stres příliš dlouho tloukl na buben, nacpali do atmosféry sluncem rozžhaveného železobetonového pekla a každá vteřina se nese v příslibu totálního kolapsu. Tohohle dusna pak využívají k poněkud paradoxnímu, avšak chytrému tahu - D-FENS bředne do bahna právě ve chvilkách, které slibují oddech a zastavení. Ochlazování se plechovkou, procházka parkem, vybírání snídaně - nevinně začínající scény končí D-FENSovým přehřátím a výbuchy, které provázejí nejpůsobivější chvíle filmu. Přelomový moment, který Fostera přemění z padajícího šutru v odjištěný granát, se pro jistotu odehrává rovnou ve tmě jednoho zavšiveného skladu. Výborným protipólem je postava Martina Prendergasta (civilně hrající Robert Duvall). Policajt před důchodem a podpantoflák, bačkora. Naoko. Pokud Foster padá, Prendergast chce na poslední chvíli postavit pomníček svojí policejní cti. Příběh titulních dvou charakterů je dostatečně poutavý a tvoří neobvyklou chemii i přesto, že tváří v tvář se prakticky nesetkají. Možná proto, že Prendergast je prostě hodnej chlap, ačkoliv jsou neustále propírané jeho chyby a nedostatky; Foster už se jen řítí do záhuby, i tak mu ale občas fandíte. Chvályhodný je fakt, že v téhle two man show má prostor i několik vedlejších postaviček, které povětšinou nějakým způsobem ovlivňují charakter či jednání obou. Zmínil bych především Rachel Ticotin a Barbaru Hershey, přesvědčivé jsou i Tuesday Weld jako Prendergastova žena a Lois Smith v roli Fosterovi matky. Poslední dvě zmíněné mají málo prostoru, avšak je jim dopřána jedna vděčná paralela v kauze Prendergast; ostatně různých paralel lze ve filmu nalézt více. A víte co? Klidně se na to vybodněte. I s vypnutým mozkem je to zatraceně poutavá podívaná. Nepopírám, že na tomhle filmu miluju každičké okénko filmového materiálu. P.S. Po dlouhém hledání jsem konečně sehnal atmosférický soundtrack od Jamese Newtona Howarda, který vyšel v kombu s hudbou k filmu Flatliners. Nádhera.

Stephen King napsal krátkou, nenápadnou novelu s názvem Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank. Zrodilo se něco, co se mělo stát předlohou filmu, který v době svého vzniku odešel potupně poražen Forrest Gumpem, ale svou vynalézavě latentní krásou časem dobyl vrcholy mnoha žebříčků. Zatímco kniha se drží více při zemi, scénáristé zdravě vyhrotili klíčové chvíle, přidali něco nových postav, mírně pozměnili osudy těch původních a vůbec postavili vypravěčsky natolik pevný most, že by po něm projelo i dvacet Forrestů v tanku Maus. Shawshank ani náznakem nechce naturalisticky vypovídat o hnusu ve věznicích - je oslavou pozitivna, dobra a hřejivých odstínů citového spektra, což se snaží uvést do kontrastu s vězeňskou slupkou. Shawshank je navzdory Redovu tvrzení především pohádka. Smutek a ztracenost tu přeci jen přítomny jsou, a nemyslím tím těch několik drsnějších scén, občas chladících idylku zdánlivé pohodičky. Příběh starého Brookse je krapet sentimentální, je však potřebný minimálně pro působivý dialog s Redem a jako názorná ukázka faktu, že je zle - šeredně zle - pokud se Shawshank stane ve vašich očích něčím postačujícím. Krom toho, film je plný nádherných scén. Pokud pominu mou nejoblíbenější s dehtováním střechy, kde startuje Andyho sofistikovaný plán na dobytí vnitřních struktur věznice, je tu vězeňský daňový úřad, šikovně poskládaná závěrečná pasáž a ten jeden dialog, následující po Andyho návratu z díry za gramofonovou šou. Tak jednoduchý, tak přímočaře útočící na emoce, tak spolehlivě fungující. Pocitová působivost je individuální, ale závěr je prostě dokonalý. Red potřeboval své finále, a finále se nabízelo v zadaných parametrech jediné. Přemýšlel jsem, jestli je poslední záběr před koncem nutný - a nevím, každopádně novela si tenhle moment odpustila a ničemu to neuškodilo. Po technické stránce je vše v pořádku. Krom skvělého scénáře zmíním pro potřeby filmu nutnou neexhibující, do posledního detailu přesnou režii, překrásnou kameru a hudbu. Herecky lépe být rovněž nemohlo. Freeman, Robbins, Gunton, Sadler, Brown a další se typově pro Shawshank snad narodili a jejich výkony není třeba komentovat - především ústřední kombo Robbins-Freeman se nedopustilo jediného pochybení ve své přirozené přesvědčivosti - rozhovor o louce je jejich nejlepší moment. Věřil jsem každé gesto, každé cuknutí v obličeji. Vykoupení z věznice Shawshank je kolosální pocta klasickému vypravěčství, klasickému dramatu, naději a všemu pozitivnu, co v člověku je/bylo/může být. Srdcovka z nejsrdcovatějších.