-bad-mad-wolf-

Druhý film Terrence Malicka je v mnoha ohledech podobný tomu prvnímu: Opět nám představuje dva mladé lidi na poněkud nemorální cestě životem a opět jejich romantizaci lemují záběry poklidné přírody (respektive polních lánů). I tady se vznáší hlava v oblacích a poetické obrázky osamocené farmy jí velkoryse pomáhají; i tady dojde na střet ideálů s realitou. Oč méně nabubřele se Malickova podívaná jeví, o to více je navzdory své zpoetizované formě uvěřitelná. Velkým citům se ve všech polohách vyhýbá, vše podstatné umocňuje raději obrazově (těžká práce na poli - úlevná radost po sklizni a svatbě - nálet kobylek a požár) a cit nalezneme především v celkovém vyznění. Pocity Malick předává s grácií génia, zachytává duši momentu, otiskuje vše potřebné do diváka a na konci, kde by jiní dramatizovali a zaplavovali morálním ponaučením, nechává věci až lhostejně plynout dál a neprosí se slzavých údolí. Stejně jako život. Říká: "Já si to nevymyslel, já tam s nimi byl. Vím, jak to vnímali. Nesoudím, pouze sdílím." Nemůžu si pomoct - na mě to prostě funguje dokonale.

Možná jsem nenažraná svině, ale dát téhle srandě po plejádě asijských duchařin více než dvě hvězdy by bylo hororové rouhání se. Bezpříběhový klip nabízí dvojí klišé - nepřirozeně rozpohybované strašidlo a jeho otravnou digitvář. Uvidíme, jak bude fungovat celovečerák, jelikož obdobná témata fungují pouze v poctivě budované atmosféře a táhlém napětí. Tmavým filtrem proceděná tříminutovka postrádá prakticky všechno, co by jí mohlo činit zajímavým.

Kdo přišel na výpravnou trikovou fantasy, asi bude zklamán, že jsou všechna (nepříliš kvalitní) triková lákadla nacpaná v prvních a posledních minutách filmu. Ve zbytku sledujeme potemnělou story o souboji napraveného parchanta se středověkým Michaelem Myersem. Příběh samotný nemá moc co nabídnout - není zrovna nejoriginálnější, vnitřní boj titulní postavy je značně rozháraný a závěrečné zvraty divák přejde bez mrknutí oka. Hudba nijaká, akční scény bez vzruchu. Nejlepší je pasáž, v níž se Solomon jako vyděděnec potuluje krajinou a překážkou jsou mu maximálně lupiči či čarodějnice. Pasáž to bohužel není dlouhá. Michael J. Bassett si buduje pověst notorického béčkaře.

Vzletné myšlenky o dinosaurech a významných historických událostech brzy vystřídá vědomí, že většina z nás by časem nejraději cestovala proto, aby odvrátila své vztahové a rodinné krachy, svá selhání a osobní neúspěchy. Je to smutné? Je to lidské a v Safety Not Guaranted také svěží a roztomile přitroublé. Náramně neortodoxní a odlehčená romance. Má recenze zde.

Smrtící hlášky na začátku, smrtící hlášky na konci a jeden velký Flash Gordon odér zajišťují nezvykle obsazené (Wahlberg + plyšový medvěd) buddy komedii čtvrtou hvězdu. Příběh je až nebezpečně obyčejné schémátko expozice - kolize - krize - peripetie, nicméně punc originality a zábavy mu zajišťuje právě fakt, že je jedna z postav živý plyšový medvěd. Scény ve stylu "Haló, policie? Chci nahlásit únos... unesli mi medvídka!" či "Celý život mi uniká, páč největší mou zábavou je zhulit se s plyšovým medvídkem!" v notně přisprostlém podání skutečně JSOU v mnoha případech zábavné. Korunu všemu nasazuje geniálně stupidní (ano!) scéna se Samem Jonesem, završená zfetovanou bitkou s asiatem. K závěru už se film malinko táhne a lezení po stožárech asi nutné nebylo, na celkovém dojmu se však nic nemění. Flash - a-ááááááááá!

Příjemné nedělní chillout drama, které originalitou rozhodně neoslní. Alexovo "tajemství minulosti" je čitelné od začátku a žádná zvláštní psychologická či emocionální hra nás na jeho základě nečeká. Rozhodně ale potěší výborné obsazení i herecké výkony.

První půle je perfektní. Lehká, vtipná, okouzlující. Příjemná seznamka s příjemnými postavami, odlehčený humor, tragikomický tón a několik hořkosladkých momentek (pes Sorry, stopnutý řidič) - to vše dlouho ponechává naději, že uvidíme jednu z nejpříjemnějších romantických komedií z US produkce za poslední léta. Pak bohužel lehkost odezní a ačkoliv je film díky Keiře i Carellovi stále snesitelný, začne být té sladkobolnosti, slziček a řečiček o pokaženém životě moc. Poslední sekundy před titulkami utečou naštěstí i přes svou plačtivost důstojně. Možná proto, že (SPOILER) k žádnému velkému happy end zvratu nedojde.

Bezkrevný a narychlo spíchnutý plagiát Paranormal Activity dává přesně to, co se od něj dá čekat: Nic. Hošan drží kameru i v momentě, kdy si vybírá nářadí z kufru, jinak dlouhé desítky minut zabírá dům, kde se nic neděje. Není objasněno, jak a kdy rodina ke svým problémům přišla. Není pořádně objasněno, proč se paranormální entita podepsala jako Maron. Není objasněno, proč se všichni chovají jako debilové. Když se dívka, po níž očividně temné síly jdou, ztratí v noci ze svého pokoje, její prudce inteligentní bratr radši bloumá domem i zahradou s kamerou a ani nezkusí zavolat její jméno. Jasně, noční záběry domu, kde něco není v pořádku, lehké náznaky strachu místy vypracují, nicméně vzhledem k tomu, že si vše půjčují z původního filmu, z nějž dokonce ukradly zvukový efekt, není absolutně o co stát.

Dobře. Tvůrci se rozhodli (podobně jako v případě Záhady Blair Witch), že postavy v pokračování nebudou k prvnímu dílu přistupovat jako k předchozímu dění, nýbrž stejně jako divák - i v jejich realitě byl všechno pouhý film. Díky tomu sledujeme jakéhosi teenagera, který si vyhoní u porna a pak si začne myslet, že Grave Encounters pouhým filmem nebyl. Začne obrážet retardované matky zmizelých tvůrců jedničky i akčně tajnůstkařící (přijď tam a buď tam přesně, protože tohle je kolosálně superepická událost, kterou se nesmí nikdo dozvědět, proto nás napadl ten geniální tah s filmem!) producenty a když je definitivně přesvědčen, že je Grave Encounters skutečný, napadne ho ta nejlepší možná myšlenka: Pojedeme tam a budeme taky natáčet! A to i přesto, že v předchozím videu všichni chcípli a z budovy, v níž se všechno odehrává, se nejde dostat ven! Parta dementů krátce poté vážně sbalí haldu kamer, cestou málem přejedou sekuriťáka a bez váhání vlezou do jámy lvové, načež začnou halekat: "Wow, to je vážně vono! Tady se to všechno stalo, no to je nářez!" Někde tady pravděpodobně tvůrcům došlo, že natáčí opravdu neskutečně debilní film, takže se okamžitě vykašlali na veškeré pokusy o napětí a vypustili na plátno okoukané digitální bubáky. Parta dementů změní své halekání na pokřiky typu "Všichni tady chcípneme! Já se tak bojím!" a na chvíli začne hrozit, že se z přívalu hrůzostrašnosti vážně poděláte, protože pokud jste před filmem nevypili alespoň deset piv a flašku becherovky, váš mozek příval imbecility patrně nevydrží. Sranda se začne ubírat jiným směrem, když parta dementů najde přeživšího z jedničky. Podíváme se na povinnou scénu s papáním krysy a pak se dozvíme, že k desetiletému přežití v budově digitálních strašidel stačí plánek a větrací šachta. Když konečně většina přítomných dementů zařve, dozvíme se, že bubáci chtěli jen propagační video, aby nalákali další party dementů, které budou přejíždět sekuriťáky a lézt do opuštěných cvokhausů. Ach jo. Nejhorší je, že i formálně je Grave Enfuckers 2 strašlivě zvoraný film: Je neuvěřitelně špatně sestříhaný, díky čemuž se divák chvílemi ztrácí v kontinuitě jednotlivých scén. Má špatné triky, kvůli čemuž "nejstrašidelnější" bubák vypadá jako Shavo Odadjian s digitálním anusem místo ksichtu. Děj je směšný, afektovaný, zkratovitý a zoufale nelogický. Herci jsou jednoznačně strašní - ústřední postava se permanentně tváří jako zhrzené emíčko a když se jeho kolega rozhodne natočit svou závěť, film jsem vypnul a z milosti dokoukal až o hodinu později. Nejhorší na celém projektu je, že postrádá jakékoliv ospravedlnění pro svou existenci; celou dobu se divák zoufale ptá, proč celý tenhle balast vznikl. Jeho vztah s (rovněž velice špatnou) jedničkou je tragický, nemá ambice pro vlastní mytologii, často zesměšňuje sebe i diváka a stejně často vypadá jako nezdařilý a nedokončený pokus, který na poslední chvíli v záchvatu bezradnosti někdo uvolnil do distribuce. Křečovitá recyklace použitého se snoubí se špatně zakrývanou neschopností najít atraktivní nové, každá druhá scéna působí jako něco, co chtěl mít rejža co nejrychleji vyškrtnuté ze seznamu a už to nikdy nevidět. Zatímco jednička ještě lehounké náznaky strachu způsobit dovedla, dvojka je dokonale bezzubá - nebo je snad v pořádku, pokud u hororu, který sleduju o samotě ve tři hodiny v noci, několikrát vyprsknu smíchy a během hodinového přerušení na netu googlím rozhovory s tvůrci, zda se nechtěli pouze vysmát předchozímu filmu? Achich ouvej...

Přelet nad kukaččím hnízdem light. Narušení si mě získalo především obstojně budovanou atmosférou léčebny, s jejímž kolektivem narušených děvčat se divák rychle sžije (čímž neříkám, že by divák byl zralý na psychiatra, ehm... opravdu ne). Scénář se možná až moc chlubí drobnokresbou charakterů, jako by už před natáčením tušil, že se tu sejde několik excelentních hereckých výkonů. Příběh samotný tak upadá trochu do pozadí a nabízí jen jeden opravdu silný vrchol: tvrdou kolizi Susanniných prvotních ideálů s neúprosnou realitou, již zažije na útěku s Lisou. Tu ztvárnila Angelina Jolie a vzhledem k tomu, že o jejím výkonu básnilo snad více lidí, než kolik jich film vůbec vidělo, asi není nutné cokoliv dále rozebírat - její psychicky rozstřelená divoženka stojí vážně za to. Finále nijak zvlášť nenadchne a působí poněkud zbrkle, celkový dojem z filmu však příliš nenarušuje. Dobré to bylo.