-bad-mad-wolf-

Roky jsem s filmem neměl tak k posrání dobrej zážitek – ve smyslu skutečnýho prožitku, neomezujícího se na klasickou frázi „je to prostě dobrej film“ (ač je mi jasný, že je to ryze subjektivní záležitost). Vzal bych to v bodech: Beineix je bezprostřední, naturalistickej, umělecky sebevědomej a taky trochu praštěnej - nebo je takovej prostě celej jeho film. Banální setkání se v něm často zvrhnou v komicky výstřední/absurdní situace, který lítají někde za pomezím uvěřitelnosti, nicméně řeknou přesně to, co říct mají. /// Je tu nadměrný množství nahoty a sexu, aniž by to působilo samoúčelně; film je všeobecně hodně otevřenej. /// Ztvárnění součástek a kontrastů extrémního vztahu se tu rozkrývá v celý paletě: stereotypně žijící třicátník vs impulsivní dvacítka; smířenej a neúspěšnej umělec versus živelná múza s nadšením; racionální versus iracionální; ochota učinit cokoliv versus nejasnost blížící se hranice (sebe)zničení. /// Béatrice Dalle je nepopsatelně nádherná a stejně nepopsatelně hraje - jeden by okamžitě věřil, že musí bejt psychicky narušená i ve skutečným životě. Ještě jsem neviděl tak apokalyptickou femme fatale s naprosto vykloubenýma emocema. /// Celej film ÚŽASNĚ vypadá. Ne proto, že by v něm byly krásný scenérie a nákladný kulisy – Beineix „jen“ má pro obraz fantastickej cit. Barevná paleta, kamerový úhly i pohyby, celá mizanscéna, všechno je každou vteřinu bezchybný a drží kontext s děním (už jen rámec příběhu, kdy se začátek odehrává na prosluněný pláži a konec… ne, žádný SPOILERY nebudou). Dokázal bych z toho vytípat celou řádku screenů, který bych si hned pověsil na zeď – a to je ten film čtyřicet let starej. /// Film má dvě verze a já rozhodně doporučuju tu tříhodinovou. Je v ní víc absurdity a zatahuje do ještě větších extrémů výstupy Zorga i Betty, ale TO je právě dobře. /// Závěrečná scéna se už teď zařadila k mým nejoblíbenějším, protože strašně krásným způsobem naznačuje, že si i z těch největších sraček musíme odnést kousek něčeho důležitýho.

Vesmír nemusí být přeplněn pouze roztodivnými lodičkami a breberkami všech myslitelných tvarů a velikostí (Hvězdné války), ani nemusí tančit valčík v elegantních bílých barvách (2001: Vesmírná odysea). Koncem sedmdesátých let protrhlo plátna kin torpédo s názvem Vetřelec. Film, který místo okázalých triků nasadil propracované scenérie, přesvědčivé interiéry a biomechanicky vyhlížející kreatury, pod nimiž se podepsali mistři oboru H. R. Giger a Carlo Rambaldi, stále oslňuje potemnělými vizemi kosmu a ojedinělou zážitkovostí. Hrůzné skulptury, připerverznělé motivy a monumentálně sugestivní výjevy dodnes neztratily ani zrnko ze své působivosti, což se potvrdilo i po uvedení perfektně ošetřeného díla na Blu-ray. Vyjádření kosmu jako tichého, obrovského a odlidštěného prostoru, kde „nikdo neuslyší tvůj křik“, je vlastně jedním z nejreálnějších obrazů vesmíru vůbec. Kosmická loď Nostromo, nesoucí se temnotou v podobě neživého kusu kovu, příliš dobrých nadějí nevzbuzuje; výsledný dojem umocňuje kamera, libující si ve lhostejně statických záběrech a nervózně plíživém pohybu. Samostatnou kapitolou je návštěva nehostinné planety, na níž trůní proslulá mimozemská podkova s neméně proslulým Space Jockeyem. Scéna s jeho odhalením, doprovázená bizarními hudebními štěky, tvoří jeden z vrcholných okamžiků žánru. Nejproslulejším prvkem filmu je ovšem vetřelec sám. Netvor, jenž se svým brutálním životním cyklem dávno přesáhl filmový žánr, se na scéně téměř vůbec nevyskytuje, v čemž tkví jeho síla - schopnost děsit tušeným, avšak neviděným. Zneklidňující práce s hudbou a zvukem (cinkání řetězů ve scéně prvního útoku jsou stejně charakteristickým doprovodem, jako smyčce v koupelnové vraždě z Psycha) tvoří vizuálnu odpovídající kulisu. Scénář rozděluje příběh na dvě stejně dlouhé části, které shodně začínají pátráním, pokračují napětím a končí hrůzným adrenalinem (vetřelcův drastický zrod/thrillerové finále). Nezvyklým tahem bylo zvolení ženy jakožto hrdiny v žánru, který bývá považován za mužský – její úloha se navíc vyprofiluje až v průběhu filmu. Posádka Nostroma je ztvárněná jako skupina civilistů, jejichž rutina bez zbytečné efektnosti působí věrohodně i po třiceti letech; leccos zařídila částečná improvizace při natáčení. Z dnešního hlediska Vetřelec v některých disciplínách pochopitelně ztrácí (prehistorické počítače, místy okatě gumový vetřelec, klišovitý akční závěr, gore už nešokuje), přesto zůstává nejlepším sci-fi hororem všech dob. Pravda, nikdy neměl příliš početnou konkurenci...

"Na stáří je nejhorší, že si pamatujete, jaký je to bejt mladej." Film, kterej je pro mě výjimečnej už od mých šestnácti, kdy jsem ho poprvé viděl; film, kterej vleze za srdce a odmítá vylézt, i kdybyste si chtěli hrát na sebetvrdší chlapáky. David Lynch občas opouští svý surreálnem prosáklý doupě a dokazuje, že umí kráčet po stejný planetě, jako všichni ostatní - a vždycky to stojí za to. Straight Story je mocnou poctou stáří a lidskýmu životu; je vyprávěnkou o skutečných hodnotách a dávných zraněních, volajících po léčení. Když Alvin při epizodních eskapádách a setkáních bilancuje a odhaluje vlastní příběh, je extrémně těžký s ním nesoucítit, přestože přetéká zlozvykem a neojedinělou chybou všeho druhu. A kdo ne? Kdo jinej ti popíše průser i způsob jak se ho vyvarovat, než ten, kdo se ho dopustil? Kdo ti líp řekne, o čem to je a co tě pak provází? Kór když jsou ty zmíněný eskapády a setkání skoro všechny ojediněle skvělý. Tu přetejkaj bizarním humorem (jelen! bráchové!), tu poučujou (stopařka), tu nostalgicky rozjímají (váleční veteráni). Když k tomu přidáš baladickou Badalamentiho hudbu a spoustu nádherných záběrů pozdně letní Iowy, neodoláš. Téměř osmdesátiletej bejvalej kaskadér Richard Farnsworth si po zásluze vybojoval oscarovou nominaci a Sissy Spacek v roli mírně zaostalý dcery nezůstává pozadu. Závěrečná kratičká anabáze Harryho Deana Stantona je pak monumentálním završením týhle ždímačky slz pro chlapy a důkazem, že dobrej herec dokáže sakra hodně i na minutový ploše. Když starý oči symbolicky vzhlíží k nebi, kde už dávno nemůžou vidět žádný hvězdy, je vám jasný, že některý věci prostě chcete udělat správně. Tak STRAIGHT, jak jen to půjde...

"Byli jsme pryč jen dva dny, ale město se nám teď zdálo jiný. Menší." Do dnešního dne jeden z nejlepších filmů o dětství a prvních náznacích dospívání.

Příběh o muži, který se dychtivě, bezmocně snažil režírovat něco, čeho mohl být maximálně hercem. Málokdy se vidí tak přesné vykreslení jednoho života, mizícího pod nátlakem strachu z nicoty. Cadenovo pohlcení hrůzou z umírání se postupně mění v touhu vybudovat něco monumentálního, pravdivého a nezapomenutelného; staví repliku velkoměsta v životní velikosti a nutí stovky herců hrát šedivé myšky v jeho ulicích. Jenže nakolik jde Cadenovi o divadelní představení a nakolik o repliku méně útrpné podoby vlastního života? Nakolik dokáže být herec jeho samého skutečnější, než on sám? Jak může jeho dílo dosáhnout finální podoby, když taková logicky neexistuje? V samém závěru už pouhá troska titulní postavy bloumá mrtvými kulisami, naslouchá působivému řečnění "režiséra" a Synecdoche se hned po prvním vidění stává jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Síla slov o životě graduje, vrcholí a máchá diváka ve fatalisticky silném ztvárnění zoufalství osamělosti. Krásný scénář, krásné nápady, dávka humoru, zajímavá symbolika (hořící dům), bezchybně umístěná hudba, pozoruhodné zacházení s dějovými rekvizitami a zvláštní, ale nezaměnitelní herci - to vše je filmu vlastní. Mysl zůstává zaměstnána od začátku až do konce... a vlastně i dlouho potom. A rozhodně má co zpracovávat... "Jak tě lidé, kteří tě obdivovali, přestávají obdivovat, jak umírají, jak jdou dál, jak se jich postupně zbavuješ, jak se zbavuješ své krásy, svého mládí, jak na tebe svět zapomíná, jak poznáváš svou pomíjivost, jak začínáš ztrácet své vlastnosti jednu po druhé, jak zjišťuješ, že tě nikdo nesleduje a nikdy nesledoval, přemýšlíš jen o jízdě. Ne o odjíždění odněkud, ne o přijíždění někam, jen o jízdě, o odpočítávání času. Teď jsi tady. Teď jsi... pryč." Mimochodem, znáte význam slova synekdocha? 10/10

Baseballovou nostalgií a příjemnou atmosférou přetékající guilty pleasure. Jako bejk.

Zážitek z filmu regulérně dospívá spolu s divákem. Zatímco dříve si pubertální jedinec pošmákl na "týpkovi", který bez váhání trestá všechny možné delikty té zkažené doby, později si nutně uvědomuje cosi o lidských schopnostech snášet tlak. Dříve byla basebalová pálka cool, později se stává prvním varovným světýlkem... Skutečná povaha Williama Fostera, alias muže s označením D-FENS, není samozřejmě o nic lepší, než všechno potkávané zlo. Volný pád je gradující sondou do jednoho zkratovaného mozku, jenž mate svým vzezřením i jazykem. Je chybou hledat moment, kdy už není cesta zpět; po skončení filmu a sesbírání všech indicií je naprosto jasné, že D-FENS z cesty nesešel v průběhu filmu, ani nenašel cestu jinou, nýbrž pouze pokračoval v pádu. Tvůrci navenek jednoduchou story o chlápkovi, jemuž stres příliš dlouho tloukl na buben, nacpali do atmosféry sluncem rozžhaveného železobetonového pekla a každá vteřina se nese v příslibu totálního kolapsu. Tohohle dusna pak využívají k poněkud paradoxnímu, avšak chytrému tahu - D-FENS bředne do bahna právě ve chvilkách, které slibují oddech a zastavení. Ochlazování se plechovkou, procházka parkem, vybírání snídaně - nevinně začínající scény končí D-FENSovým přehřátím a výbuchy, které provázejí nejpůsobivější chvíle filmu. Přelomový moment, který Fostera přemění z padajícího šutru v odjištěný granát, se pro jistotu odehrává rovnou ve tmě jednoho zavšiveného skladu. Výborným protipólem je postava Martina Prendergasta (civilně hrající Robert Duvall). Policajt před důchodem a podpantoflák, bačkora. Naoko. Pokud Foster padá, Prendergast chce na poslední chvíli postavit pomníček svojí policejní cti. Příběh titulních dvou charakterů je dostatečně poutavý a tvoří neobvyklou chemii i přesto, že tváří v tvář se prakticky nesetkají. Možná proto, že Prendergast je prostě hodnej chlap, ačkoliv jsou neustále propírané jeho chyby a nedostatky; Foster už se jen řítí do záhuby, i tak mu ale občas fandíte. Chvályhodný je fakt, že v téhle two man show má prostor i několik vedlejších postaviček, které povětšinou nějakým způsobem ovlivňují charakter či jednání obou. Zmínil bych především Rachel Ticotin a Barbaru Hershey, přesvědčivé jsou i Tuesday Weld jako Prendergastova žena a Lois Smith v roli Fosterovi matky. Poslední dvě zmíněné mají málo prostoru, avšak je jim dopřána jedna vděčná paralela v kauze Prendergast; ostatně různých paralel lze ve filmu nalézt více. A víte co? Klidně se na to vybodněte. I s vypnutým mozkem je to zatraceně poutavá podívaná. Nepopírám, že na tomhle filmu miluju každičké okénko filmového materiálu. P.S. Po dlouhém hledání jsem konečně sehnal atmosférický soundtrack od Jamese Newtona Howarda, který vyšel v kombu s hudbou k filmu Flatliners. Nádhera.

"Musíš to udělat, abys s námi zůstal." Geniálně gradované sociální schízodrama s mistrem podivínských rolí Michaelem Shannonem. Ten chlap má patent na role v kritikou oceňovaných, nicméně diváky ignorovaných filmech (viz výtečný Friedkinův Brouk, který tu má smutných 47%). Doplňuje ho půvabná Jessica Chastain (Strom života) a bezchybný soundtrack, který ví, kdy přestat být pouhým minimalistickým podkresem. Permanentní psychóza, doplněná mysteriózními hádankami, je ukončená mocným závěrem, k němuž by se takový Shyamalan nedokopal ani za šestset let. SPOILER: Chvályhodné je, že právě závěr umocní nejednoznačnost filmu, jehož druhá rovina funguje jako převrácená metafora o hodnotách rodiny - neparafrázuje totiž obvyklý mustr s uslzeným happy endem, nýbrž nechává po zlomovém uklidnění situace všechny trnout ve vědomí, že je s sebou Curtis stáhl do pekla. Pekla, jemuž se snažil čelit, a do nějž je všechny přivedla právě touha zůstat spolu. Perla. Viděno zcela příhodně v podvečer za blížící se bouřky.

Film o únicích z reality, který se diváka nesnaží konfrontovat s krutým vystřízlivěním a ani se netváří, že by reálná část jeho já měla být méně šílená než ta snová. Říká "neseď tady, jdi si za svým, něco udělej" a jeho poselství rozhodně není protimluv - jen v závěru poukazuje na fakt, že i zdánlivá rutina může plodit zásadní hodnoty a že všechno má svůj smysl (samozřejmě, občas navzdory našim touhám) - aneb ano, někdy musíme a chceme něco změnit, což neznamená, že bychom se měli stydět za svou minulost a litovat dosavadní práce. A hrajou k tomu všemu bomba písničky. Zkrátka filmový energy drink roku, jemuž odpustíte i to, že neobjevuje nic nového a "jen" krásně klouže po pocitovém povrchu. Cyklojízda po Islandu za znění Dirty Paws je vlhký sen. Miluju ten film.