-bad-mad-wolf-

Žádné přehnané nadšení se nekoná. Villeneuova dvojdílná (zatím) Duna je prostě typická sedmička, kdy mě ke čtyřem hvězdám dotlačila audiovizuální masáž. Bardemův vtipně fanatický Stilgar a rozervaná Zendayaina Chani jsou top mezi charaktery, Paul s máti jedou na jistotu, Butlerův vybělený gumák je k smíchu i s celou svou stručnou průpravou. Nepochybuji o cenách za zvuk, který je tu tak MASIVNÍ a tak efektně používaný, že prakticky dorovnává slast, jíž v člověku obvykle vyvolávají spíše efekty vizuální. Do celku sedí i Zimmerova tradičně burácející hudba (byť už má na krku lepší soundtracky) a navzdory vyumělkované strohosti i design staveb, interiérů a oděvů pouštní planety. Příběh se povedlo převést docela dobře - scénář celkem pravidelně rozhazuje rychlé a stručné vysvětlivky v podobě neurážlivě polopatických scén, v součtu s dlouhou stopáží si tak Villeneuve mohl dovolit svoje rozvážné tempo a účinné působení OBŘÍMI TVARY (a tvory). Takže? Jsem rád, že jsem tuhle Dunu viděl, opáčko si ale hned tak nedám a sám od sebe ji nejspíše doporučovat nebudu.

Atraktivní námět i prostředí a pozoruhodné odhalování mechanik - málokterý seriál ovšem přežije s nezajímavými postavami, u nichž si ještě v poslední epizodě nepamatujete ani jména.

Ghoul dominuje jaxviňa. Jeho osud (i celý příběh série) je retrospektivně po vrstvách dešifrován a sympatie směrem k závěru rostou, protože jak všichni víme, PEOPLE = SHIT. Navíc je cool a má dobrou bambitku, neasi! Zhmotněné guilty pleasure. Seriál jinak mixuje prvky videoherní a filmové, moderní a retro, nákladně epické i pulpově laciné. Koktejl je to střelený a může působit nekonzistentně, nicméně i přes občasnou křeč je to prostě vděčná zábava, kde se znalci předloh budou bavit povědomými prvky a neznalci přívalem ulítlého bizáru. Jen ty vertibirdy jsou tu dost na chuj a létají pravděpodobně jen proto, že je země pro jejich škaredost odpuzuje (boomer joke limit naplněn). Videoherní série, jejíž kořeny sahají do osmdesátých let (pradědeček v podobě hry Wasteland) a která se částečně inspirovala Mad Max univerzem, de facto vyvrcholila ve svém druhém pokračování z roku 1998 - opravdu populární se ovšem stala až s příchodem her od Bethesdy (hlavně díky tomu, že přišly v době, kdy už videohry nebyly vnímány jako okrajová zábava pro umaštěné nerdy a v jejich produkci se točily velké peníze). Přestože se Bethesda atmosféře a kvalitám prvních dvou dílů nikdy nepřiblížila, trademarky dokázala zpopularizovat dostatečně. Máme tu tak postapokalyptický svět, jehož radioaktivní pustina obsahuje relikty alternativně historické poloviny dvacátého století a spoustu úchylných existencí. Původní Fallouty rezignovaly na stereotypy přežívajících zoufalců a čestných bojovníků za lepší zítřky - jejich prostory obývaly záplavy vrahů, zlodějů, kurev a zmutovaných kreatur, přičemž kdo mohl, ten byl součástí gangu nebo rovnou nějaké mimořádně pošahané sekty. To vše bylo obaleno hromadou extrémně přepálené brutality, morbidního humoru a dějového pozadí, jež děsivě i humorně vycházelo z propagandistických žvástů poválečných let. Seriál sice není tak odvážný jako herní předlohy a vyzněním má blíže k těm novějším (hloupějším), přesto mě dost bavil. Je totiž jako zfilmovaný Fallout-Con - barvitý, nadšený a plný roztomilých píčovinek všeho druhu. Tvůrcům se tak povedl husarský kousek: solidně mě potěšili, i když nepřinesli to, co bych od filmové podoby Falloutu čekal.