Matty

Fantastická žena začíná tam, kde většina melodramat končí – úmrtím jednoho z partnerů. Smrtí Orlanda pro Marinu začíná několikafázový proces obhajoby vlastní identity. Před lékařem, policejní vyšetřovatelkou, členy Orlandovy rodiny musí bránit vše, co utváří její „self“ – jméno, tělo, hlas. Skoro nikoho nezajímá, co Marina chce. Nikdo se nezeptá, co cítí. Ostatní v ní nespatřují sobě rovného člověka, ale anomálii, ohrožení statu quo. Každá z postav, kterou je Marina souzena, zároveň zastupuje určitou instituci, čímž příběh jednoho odloučení získává politický rozměr. Marina nehájí jenom právo žít plnohodnotný život. Reprezentuje každého, kdo se lidem jako Orlandova exmanželka nezdá být dostatečně normální. ___ Lelio vyprávění zakládá více na paralelách a variacích než na kauzálním řetězení událostí a dějových zvratech. Marininu nahotu vnímáme během jejího milování s Orlandem odlišně než během pořizování policejní dokumentace či zmíněné scény v sauně. Když v nočním klubu objímá neznámého muže, moment postrádá vřelost jejího dřívějšího, podobným nájezdem kamery zachyceného tance s Orlandem. Hrdinčino hledání silného hlasu je motivováno nejen touhou po rovnoprávnosti, ale též snem o pěvecké kariéře. Právě v nenásilném propojení individuálního a emancipačního příběhu se projevuje Leliův režisérský um možná ještě výrazněji než ve scénách, kdy opouští dominantní realistický styl a umožňuje hrdince alespoň pomyslný únik do světa, ve kterém může být sama sebou. ___ Fantastická žena patří k filmům, v nichž každý záběr vyniká svou promyšleností. Barvy, rámování, objekty v mizanscéně nesou významy a vypovídají o životní situaci, v jaké se postavy nacházejí. Marina například během většiny filmu nosí na krku řetízek ve tvaru půlkruhu. Když si uvědomí, že svou identitu nemůže zakládat na ne/přítomnosti kompatibilní druhé polovičky, vyměňuje poloviční kruh za klíč. Nejde o nejsubtilnější metaforu pro nalezení klíče k vlastní duši, ale Lelio o jemnost neusiluje. Jeho odvážný, v detailech přesný, v závěru povznášející snímek stejně jako hlavní hrdinka nic neskrývá a svému publiku se nebojí jít vstříc. Současně se nepodbízí a nežadoní o soucit. K tomu, abyste Marinu přijali ve vší její rozmanitosti, vás nenutí. O to větší hodnotu má závěrečné uvědomění, že byste s touto fantastickou ženou rádi strávili mnohem víc času. 90%

Nejen film o vzniku Muže na Měsíci, ale také fascinujíce studie metodického herectví dovedeného do krajnosti. Jim Carrey, jehož mluvící hlava tvoří společně s dosud nezveřejněnými záběry z natáčení základ dokumentu, velmi otevřeně vypráví o tom, proč pro něj v dané fázi kariéry bylo tak důležité přivést k životu Andyho Kaufmana a jak jej daná role proměnila. Na jedné straně je překvapující, že Miloš Forman (kterého Carrey mimochodem dokáže skvěle imitovat) představitele hlavní role, který byl osinou v zadku par excellence, nenahradil někým kontrolovatelnějším. Zároveň je možné, že kdyby Carrey neprodělal transformaci v Kaufmana/Cliftona a zpět a nepoznal díky tomu plný rozsah svých hereckých schopností, dodnes bychom jej znali jenom jako legračního magora s gumovým obličejem, ne jako citlivého a přemýšlivého herce. Resp. tohle je "poučení", které bychom si z dokumentu podle toho, kterou linii nejvíc akcentuje, měli odnést. Jako životopis rozkrývající life-changing období v životě Jima Carreyho ten film, snažící se současně upozorňovat na paralely mezi oběma komiky a pravidla filmového marketingu (záběry Carreyho zbaveného pout původně vznikaly pro EPK), funguje nejlépe. Věřit tomu můžete, ale taky nemusíte. Jako čemukoliv spojenému s Kaufmanem/Cliftonem. 75%

Po Marathon: The Patriots Day Bombing a Patriots Day třetí ambiciózní film věnovaný teroristickému útoku během bostonského maratonu. Gordon Green zvolil namísto mozaikovité rekonstrukce události z různých hledisek komornější přístup a natočil velmi intimní portrét jednoho člověka.___Výborná je zejména první hodina, velmi syrově, skoro v reálném čase zachycující lékařské úkony, které musí Jeff podstupovat (sundávání obvazů patří zásluhou Gyllenhaalova herectví k nejbolestivějším scénám, co jsem letos viděl). Sledujeme jednotlivé fáze jeho léčby a jeho prohlubující se depresi, nepochopení blízkých (kteří oproti podobným filmům nejsou vždy milí a ve všem nápomocní) i jeho nevděk (protože jej ponižuje odkázanost na pomoc druhých) a nahlížíme do zákulisí přípravy vítězoslavných okamžiků jako je zahájení utkání NHL. Namísto patetické oslavy hrdinství, která byla prezentována veřejnosti, vidíme bolest, stud, únavu, nejistotu, rezignaci (v tematizaci toho, co a za jakou cenu dělá člověka hrdinou, připomíná Stronger některé pozdní filmy Clinta Eastwooda).___Většina sick-flicks vypráví o hrdinech, kteří díky milujícím bližním a solidnímu materiálnímu zabezpečení nemusejí bojovat s ničím jiným než svým zdravotním stavem. Jeff má jako příslušník pracující třídy, jehož přítelkyně si není jistá, zda s ním chce zůstat (před útokem se v podstatě rozešli), spoustu jiných starostí a namísto toho, aby získával sílu a šířil lásku, padá na dno. Kameraman Sean Bobbitt hodně využívá (tělesných) detailů a záběrů s malou hloubkou ostrosti, takže stejně jako Jeff pořádně nevíme, co se děje kolem, náš i jeho „dosah“ je výrazně limitovaný, což prohlubuje frustraci.___Druhá polovina už není tak semknutá, protože se Greenovi nedaří najít klíč k tomu, jak propojit tři roviny vyprávění (Jeff jako člověk s osobním traumatem, Jeff jako partner, Jeff jako člověk inspirující druhé), a poslední minuty jsou plné laciného patosu, kterému se sympaticky věcný film jinak vesměs dokázal vyhnout. Místo u moře tak sice zůstává nejkomplexnějším a nejpravdivějším dramatem o vztazích a traumatech z poslední doby, ale jestli se chcete dojmout a zároveň nemít pocit, že vás někdo zneužil, tohle je taky dobrá volba (a Gyllenhaal zaslouží přinejmenším nominaci na Oscara, kterého měl získat už za Slídila). 75%

Dokonalé naplnění jednoduchého konceptu: 108 (nikoliv 114) restaurovaných lumiérovských filmů v původním formátu od „klasiky“ po kuriozity, které na YouTube budete hledat marně, rozdělených do 11 tematických bloků (např. počátky, lidé při práci, děti, komedie). Každý z nich vidíme od začátku do konce a s doprovodem Frémauxova komentáře. Vtipně a poučeně vypráví o historii jednotlivých snímků i kinematografu jako takového, pokud je to relevantní, upřesňuje, koho a co přesně vidíme, analyzuje kompozice (oblíbené dělení obrazu do několika plánů), „herectví“ (přehrávající chlapík se plácá do kolen, aby nám došlo, že daný výjev má být legrační), načasování akce (vše se muselo odehrát během cca 50 vteřin) nebo způsob jejího inscenování do hloubky (využívání diagonálních linií, pohyb v pozadí), upozorňuje na detaily, kterých by si divák jinak nemusel všimnout a které jsou někdy poměrně zásadní, jindy slouží hlavně k pobavení (tady pochoduje 5 tisíc vojáků, tři z nich nemají knír, tenhle, tenhle a tenhle; v pravém dolním rohu vidíme lahev koňaku, takže jde zjevně o francouzskou snídani). Na konci budete mít solidní přehled o tom, co Lumiérové (a jejich kameramani vysílání do světa) točili a uvědomíte si, že třeba přemýšlením, kam nejlépe umístit kameru, strávili podstatně víc času, než naznačuje zdánlivá primitivnost oněch filmů. Pro cinefily film z kategorie „viděl jsem a můžu zemřít“, pro studenty filmu užitečná učební pomůcka, pro všechny ostatní hodina a půl filmečků, které jsou tak krátké, že nikdy nezačnou nudit. 90%

Když jde o lásku, slova bývají stejně neuspokojivá jako sex bez vyvrcholení, kterým nový film Claire Denis začíná (a který zde není jediným svého druhu). Proč je citový i milostný život protagonistky neuspokojivý, zjišťujeme po vzoru Barthesových Fragmentů milostného diskurzu z epizodické série jejích setkání s již ozkoušenými i nově nalezenými milenci. Liší se od sebe svým vzezřením, intelektem i třídní příslušností. Někteří z nich si sami sebou nejsou jisti vůbec, jiní až příliš. Isabelle je atraktivní žena, která k sobě krátkými sukněmi a vysokými botami na vysokých podpatcích přitahuje mužskou pozornost. Málokterý z partnerů ale vysílané signály dokáže správně dekódovat jako vyjádření potřeby porozumění, nikoliv neukojeného chtíče. Sama Isabelle ovšem úplně přesně neví, co chce a v něčem se projevuje stejně bezohledně jako její partneři. Není divu, že si své štěstí nedokáže udržet ani když narazí na muže, který před sebou netlačí (jako hovnivál kuličku) své ego a se kterým se zjevně cítí dobře. Zdá se, že upřímná dokáže být Isabelle pouze k lidem, od nichž si nic neslibuje a před nimiž se nebojí alespoň s pomocí slov zcela obnažit. Muži, kterého pravidelně potkává u obchodu s čerstvými rybami na zdvořilostní otázku po pravdě odpovídá, že se nemá dobře. Podobně se ani taxikáři nebojí svěřit, že je nešťastná. Zacyklenost situace, ve které se octla a která vyplývá z toho, že ujištění o sobě samé neustále hledá u druhých (kdo taky ne), vtipně shrnuje závěrečný rozhovor s jasnovidcem, z něhož se vyklube další egoista jednající jen v zájmu vlastního prospěchu. Celý film sleduje hrdinčinu neúspěšnou snahu o úspěšnou komunikaci. O komunikaci při které budou partneři hovořit stejnou řečí a dokážou si (třeba i beze slov) sdělit, co jim vadí, co se jim líbí, po čem touží, co od druhého chtějí. Denis si udržuje lehce ironický odstup nejen od vztahových problémů pařížských bohémů, ale také od své hrdinky, která se kamarádce svěřuje, že s majetnickým bankéřem zůstávala hlavně proto, že ji vzrušovala představa, že spí s podobným „starým hnusákem“, čímž v podstatě překrývala skutečnost fantazií. Jenomže vztah založený na iluzi dlouhodobě udržitelný není. Dříve či později musí přijít vystřízlivění, vyjádřené ve scéně v baru pomalým odjezdem kamery od obou herců (v kontrastu se svižně plynoucím, na vědomém přijetí určité role založeným dialogem, snímaným namísto tradiční techniky záběr/protizáběr švenkováním mezi oběma herci). Není to typická francouzská komedie s široce přístupným humorem, která by své myšlenky balila do hezkých frází, ale maximálně nepodbízivá, krásně smutná komedie mravů (s nádechem třídní satiry), ve které (tak jako v milostném diskurzu) nese význam každé gesto, každé slovo i každá zámlka. Proto je důležité, že herci, především úžasná Juliette Binoche, umějí do nepatrné změny výrazu nebo způsobu, jakým říkají určitá slova, shrnout dlouhý seznam důvodů svého pohrdání nebo několikaletou historii jednoho přerušovaného soužití. Díky přesnosti a věcnosti, s jakou zachycuje jednotlivé fáze scházení a rozcházení a vystihuje, jak umí být vztah naplňující i frustrující, jde o jeden z nejlepších filmů o lásce a komunikaci. 90%

Volné pokračování Generace Singles. Film má opět lehce autoterapeutickou formu a Počtová si s jeho pomocí ujasňuje postoj k určitému tématu (tentokrát početí a výchova dětí). Protagonisty také tentokrát našla mezi svými přáteli, kteří neměli problém s natáčením velmi intimních okamžiků a kteří zároveň reprezentují různé varianty rodičovství (a nerodičovství). Výpovědi šestice netradičních rodin režisérce slouží k prozkoumání toho, proč a za jakých okolností si dnes lidé pořizují potomky, jaké uzavírají svazky či proč se rozhodnou děti nemít. S empatií natočená a empatii vyžadující časosběrná sociologická sonda bez vynášení soudů ukazuje některé z mnoha podob, které v dnešní době mohou rodina i mezilidské vztahy mít. Díky nadhledu a otevřenosti protagonistů filmu nechybí humor ani dojemné okamžiky. Stejně jako v případě Generace Singles platí, že vás dokument osloví tím víc, čím blíže máte k životní etapě, ve které se nachází autorka. Přestože jde o sympatický počin, který s lehkostí naplňuje zvolený koncept, jako jediný důvod, proč jej namísto televize uvádět v kině, vidím možnost následné diskuze s odborníky na dané téma (kteří ve filmu zastoupeni nejsou). 70%

Nechtěně vtipný brak s pochybnou morálkou, maskovaný za psychologické drama. Postavy na pokraji nervového zhroucení se projevují pouze brečením, ječením nebo tím, že chtějí někoho zabít. Když potřebujete nějakou informaci, použijte brutální násilí. Když chcete získat zpět milovanou osobu (nebo dvě), zabijte pár lidí. Libovolný díl 96 hodin je zábavnější a upřímnější. Druhá hvězdička za jednu (poslední) scénu, ve které Mélanie Laurent není hysterická a za Caneta maniakálně křičícího „Upeču ti nohu!“ 35%

Dokument, který se snaží v devadesáti minutách splnit tolik úkolů, že by na ně nevystačil ani desetidílný seriál. Hlavním cílem bylo zřejmě zmapovat dějiny filmové hudby počínaje povinným výrokem „silent films were never silent“ a konče Zimmerem, který zde v bordó saku a pruhovaných ponožkách vzpomíná na skladatelské legendy, které jej ovlivnily. Stejně tak na své předchůdce i žijící kolegy pějí chválu další současní umělci. Kromě toho říkají věty jako „hudba je srdcem a duší filmu“ a snaží se nás přesvědčit, že soundtracky dnešních blockbusterů jsou stále experimentálnější, načež vidíme záznam nahrávání hudby k Mimoňům. OK. Jako progresivní mladý umělec se ve filmu objeví Brian Tyler, jehož tvorba je pro mne spíš výborným důkazním materiálem k videoeseji o zapomenutelnosti hudby k marvelovským filmům (The Marvel Symphonic Universe). Zmínka o šibeničních termínech, v nichž někteří současní skladatelé musí dokončovat svou práci, je pak zaonačena tak, že díky špičkovým technologiím a profesionalitě všech zapojených nejde o žádný problém. Do toho jsou velmi zjednodušeně vysvětlovány základní pojmy jako hudební motiv (a způsoby jeho použití) nebo rozdíl mezi melodií a rytmem a útržkovitě je nám přiblížen vznik soundtracku od prvního setkání s režisérem po nahrávání ve studiu (což je třeba fascinující proces, který by si zasloužil samostatný, soustředěný dokument). Jako kdyby velká tematická šíře, vedoucí k ještě větší plytkosti, nebyla dostačující, jedna vědkyně a Moby (no kidding) rozebírají, co se během poslechu hudby děje v našem mozku. Přestože jde o roztěkaný, sebechvalný, sebedojímavý a pramálo objevný dokument (zvlášť pokud trochu sledujete bonusové materiály na DVD, případně máte přečtené výborné Dějiny filmové hudby), který navíc vytváří dojem, že kromě Morriconeho neexistují žádní významní skladatelé pracující mimo hollywoodský mainstream, jako zrychlený průlet dějinami (americké) filmové hudby jej lze akceptovat. Raději si ale na YouTube najděte videa jako „Steven Spielberg with John Williams talk about the soundtracks for E.T. and Jaws“, z nichž jsou ve filmu použity jenom krátké ukázky. Dozvíte se toho z nich podstatně víc.

Clooney se po vzoru pozdních tvorby Prestona Sturgese snaží skloubit dvě zdánlivě neslučitelné polohy. Velmi pozvolna stupňovaný, černohumorný (pokud se dokážete smát tomu, že někdo vypil kafe s louhem) coenovský thriller o zločinu, který se vymkl kontrole (protože postavy jsou z větší části nekompetentní idioti) prokládá seriózní kritikou rasové nesnášenlivosti. Afroamerická rodina terorizována svými bílými sousedy je ve vyprávění dost upozaděna (známe jen jejich příjmení, skoro je neslyšíme promluvit), v čemž má zřejmě spočívat pointa filmu. Příslušníci majority jsou frustrováni kvůli problémům, které si způsobili sami (a které zastiňují závažnější problémy celé společnosti), a hledají, na kom by si vybili svůj vztek. Jako první jsou na ráně minority. Film je ovšem ve vytváření kauzality mezi oběma typy násilí dost neobratný a uchyluje se k němu poměrně pozdě (hodně na poslední chvíli zachraňuje závěrečný dialog). Zpočátku, kdy ještě neznáme skutečné záměry postav, jsme navíc vedeni k tomu, abychom soucítili s týmiž hrdiny, kterými budeme o něco později pohrdat, což mi zpětně přijde jako pouhá scenáristická zlomyslnost, nijak nenapomáhající v předání ústřední myšlenky. Jako nedotažený nápad vyznívá také volba dětské perspektivy, která není dodržována moc důsledně. Scény z pohledu Nickyho zejména zesilují pocit ohrožení, abychom zprostředkovaně zakusili, čím si prochází černošská rodina. Oceňuji, co se Clooney snaží o náladě v dnešní Americe (a nejen tam) sdělit, stejně tak skutečnost, že nezvolil tu nejsnazší cestu, ale výsledek je pozoruhodný zejména tím, proč a jak nefunguje. 65%

Hezká práce s dějovými motivy, vyprávěcími vzorci a ikonografií westernu, jehož romantismus se zde střetává s nesentimentálně vykreslenou sociální realitou současné Evropy, kde se opět vytyčují kdysi zbourané hranice. Namísto kovbojů dobývajících indiánské území parta německých dělníků kolonizujících bulharskou vesnici (vyvěšení vlajky, osedlání cizího koně, sblížení s místní ženou). Téma střetu dvou kultur je klíčové, jenom jde ve větší míře o střet východu a západu než civilizace a divočiny. Příslušníci obou subsvětů, mezi nimiž se pohybuje protagonista, si ve skutečnosti rozumí méně, než jak se navenek tváří. Nejednoznačný samotářský hrdina, pro kterého je svoboda zjevně důležitější než rodinné zázemí. Přesto ale zřejmě chce někam patřit, být přijímán druhými (těžko ale říct, po čem přesně touží, neboť skrývání emocí je součástí jeho povahy). Na můj vkus ale přebývaly náladotvorné záběry bloumajícího hrdiny s cigaretou v ruce, jejichž četnost zřejmě souvisí i s volnější strukturou příběhu, která jako kdyby vznikala teprve „za běhu“. Stylem i strukturou vyprávění mi film dost připomínal dlouhou řadu jiných festivalových dramat (veristické snímání, závěrečný násilný střet následovaný katarzí) a téma expanze západních firem (a majetnického způsobu myšlení) do „rozvojových“ zemí východní Evropy výstižněji zpracovala Maren Ade v Tonim Erdmannovi. 75%