Matty

Ada aneb Žár (V. Nabokov)

Bad News (Edward St Aubyn)
Beton (T. Bernhard)

Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent (Marcela Linková, Naďa Straková)
Call Me By Your Name (A. Aciman)

Celý život (Jan Zábrana)
Fragmenty milostného diskurzu (R. Barthes)

Francouzova milenka (John Fowles)

Homo Deus - Stručné dějiny zítřka (Yuval Noah Harari)

Hrdinové kapitalistické práce (Saša Uhlová)
Možnost ostrova (M. Houellebecq)
Na onom světě se tomu budeme smát (V. Jamek)

O pošetilosti života i smrti (B. Brouk)

Orlando (Virginia Woolf)

Paradoxní štěstí: Esej o hyperkonzumní společnosti (Gilles Lipovetsky)

Portrét Dámy (H. James)

Reinventing Hollywood: How 1940s Filmmakers Changed Movie Storytelling (David Bordwell)
Scrappy Little Nobody (A. Kendrick)
Sebevražda (É. Levé)
Sedmá funkce jazyka (L. Binet)

Skoro směšná story (Ned Vizzini)

Slovník lásky (David Levithan)
Světy na pokračování (R. D. Kokeš)
Továrna Barrandov (P. Szczepanik)
Umění počítačových (H. Bendová)
Utopie pravidel (D. Graeber)
Zóna (G. Dyer)

Život návod k použití (Georges Perec)
Život s vysokou inteligencí (M. Stehlíková)

Hlavním tahákem srpnového čísla Sight & Sound byl přehled 100 prozaických knih točících se více či méně okolo kinematografie. Jestli vás tenhle typ literatury baví a máte poblíž nějakou lépe zásobenou knihovnu, třeba vám přijde vhod tenhle miniseznam, v němž by měly být všechny ze zahrnutých knih, které vyšly česky:

Blondýnka (Joyce Carol Oates)
Bod Omega (Don DeLillo)
Den kobylek (Nathanael West)
Drazí zesnulí (Evelyn Waugh)
Fialka z Prátru (Christopher Isherwood)
Hollywood (Charles Bukowski)
Já, Cheeta (James Lever)
Kniha iluzí (Paul Auster)
L. A. Přísně tajné (James Ellroy)
Lady Boss (Jackie Collins)
Měl jsem zůstat doma (Horace McCoy)
Morelův vynález (Adolfo Bioy Casares)
Moudré děti (Angela Carter)
Nejmodřejší oči (Toni Morrison)
Obora (Norman Mailer)
Peníze (Martin Amis)
Pohlednice z Hollywoodu (Carrie Fisher)
Pohrdání (Alberto Moravia)
Poslední magnát (Francis Scott Fitzgerald)
Rajský plyn (Pelham Grenville Wodehouse)
Rozčarování (Budd Schulberg)
Sestřička (Raymond Chandler)
Smích ve tmě (Vladimir Nabokov)
Údolí panenek (Jacqueline Susann)
Věčný divák (Walker Percy)
Ztratila jsem dívčí úsměv (Jane Allen)

S blížícími se osmadvacátými narozeninami z nějakého důvodu stoupla má potřeba rekapitulovat, co jsem za dosavadní život zažil, viděl, slyšel, četl. Zřejmě nemám trpělivost čekat do třicítky. Soupis nejzásadnějších filmů bych si zřejmě vzhledem k jejich množství sestavit netroufl. Také v případě knih jde ovšem o výběr z velké části ovlivněný pamětí, momentálním naladěním, případně i tím, u kterých děl jsem spíše ochoten připustit, že na má slova, myšlenky a činy mohla mít výraznější vliv.

Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie (David Bordwell, Kristin Thompsonová)
Základy, na kterých lze stavět.

Deník (1959 – 1974) (Pavel Juráček)
Žádnou knihu jsem nečetl tak dlouho (neboť skutečně nejde o lehké čtení), v žádné knize jsem se „nenašel" v takovém rozsahu (což mne znepokojuje, jelikož Juráček není člověk, kterého byste si vybrali jako svůj idol).

Fragmenty milostného diskurzu (Roland Barthes)
Na emoce s rozumem. Všechno co potřebujete vědět o lásce, ale nedokázali jste pro to najít ta správná slova.

Chladnokrevně (Truman Capote)
Sugestivní román faktu, po jehož přečtení jsem přehodnotil svůj postoj k životu (a smrti).

Jak být ženou (Caitlin Moranová)
Váhal jsem, které z nemnoha počeštěných klasických děl feminismu vybrat (Druhé pohlaví? Feminine mystique? Strach vzlétnout? Eunušku?). Pro humor, odvahu a čtenářskou přístupnost jsem nakonec „kompromisně" vybral bestseller britské autorky, navazující na odkaz všech uvedených titulů a sloužící tudíž jako skvělý úvod do feministického myšlení.

Moc bezmocných (Václav Havel)
Tutoriál k myšlenkovému světu českého národa. Napsaný v období nejtužší normalizace, platný dodnes. Stěžejní kniha při mém psaní diplomky.

Ticho - Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit (Susan Cainová)
Kniha, díky které jsem lépe pochopil sám sebe (jen bych potřeboval, aby byla napsána tak o 10 let dříve).

Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu (David Bordwell, Kristin Thompsonová)
Osmá edice Film Art představovala můj první krok na cestě do hlubin filmového díla.

Umění milovat (Erich Fromm)
Stejnou měrou můj postoj ke světu formovalo Mít, nebo být?, ale teprve díky této knize jsem si uvědomil, na čem v životě opravdu záleží.

Vědomí konce (Julian Barnes)
Vybrat alespoň jedno čistě prozaické dílo byl nejtvrdší oříšek. Dřív by to byl Stopařův průvodce Galaxií, o něco později Proces (protože mi realita mnohdy přijde stejně absurdní jako Kafkovi), Mechanický pomeranč (pro jazykovou invenci) nebo Lolita (protože je zkrátka úžasně napsaná). Nakonec vybírám Barnesovu útlou knihu o lásce, paměti, smrti (a mnohém dalším), jejíž zásluhou jsem začal víc přemýšlet nad následky svých slov a činů a přestal spoléhat na to, že věci se skutečně odehrály tak, jak si je pamatujeme (resp. chceme pamatovat).

Pro lepší přehled o tom, co jsem přečetl a co se přečíst chystám, jsem se začal více věnovat svému profilu na Databázi knih: http://www.databazeknih.cz/uzivatele/matty-6782

"I lost a Tony Award to Broadway legend Audra McDonald when I was twelve, so I´ve been a bitter bitch since before my first period."

Vtipně a s velkým nadhledem sepsané příhody ze života jedné z mých oblíbených hereček. Vzpomínání přírozeně začíná dětstvím, kdy si Anna Kendrick poprvé uvědomila, že její identita je určená jejím malým vzrůstem a proto se bude muset hodně snažit, aby byla vidět a slyšet a aby nezůstala po celý život outsiderem. Leitmotivem knihy je pak popis její proměny z uťápnuté holky, která vždy následovala pravidla, snažila se zavděčit druhým a byla ráda za každou roli, v soběstačnou a sebevědomou dospělou ženu, jejímiž obrannými mechanismy se staly kousavý humor a schopnost vypadat před kamerou chytře.

Nebyl by to nijak strhující příběh (respektive série příběhů), nebýt autorčina vypravěčského daru a schopnosti sebeironie, kterou nejlépe zužitkovává, když "nastavuje zrcadlo" zábavnímu průmyslu a barvitě například líčí, jak vypadá zákulisí příprav na oscarový ceremoniál, jaký opruz pro herce představují press junkety nebo jak si při natáčení jisté filmové scény připadala jako na place nejdivnějšího porna na světě.

Feministický apel, který se od píšících hereček dnes bere skoro jako samozřejmost, je v případě Scrappy Little Nobody utlumenější než v knihách od Leny Dunham nebo Amy Schumer ("in my experience, women are less comfortable pretending to known what they're doing when they don't"), byť se dotýká podobných témat - ženská sexualita, uplatňování dvojího standardu (práce s herci bývá problematičtější než práce s herečkami, ale málokdo jim to vyčte, herci jsou v rozhovorech zřídka dotázána na jejich šaty), normotvorné požadavky na ženskou krásu, utvářené magazíny jako Vogue.

Anna Kendrick nakládá oběma pohlavím a nejvíc sama sobě. Nebojí se jmenovat konkrétní celebrity (lněné prádlo přirovnává ke koulím Jacka Nicholsona bez Botoxu, díky Zacu Efronovi prý pochopila, jak dokázal Charles Manson přesvědčit tolik lidí ke spolupráci) a shodit hereckou profesi (("Film actors are treated like useless idiots, because we often are"). Tam, kde se pohybuje na hraně, zároveň přemýšlí, jak na některé její myšlenky budou reagovat média nebo kolegové a rovnou si ze slov tká záchrannou síť pro otázky, jež by mohly po vydání knihy přijít.

Na konci sice přichází prozření a poučení, ale primárním cílem knihy je pobavit čtenáře, což se Anně Kendrick daří výborně takřka na každé stránce. Navíc je vtipnější než v jakékoliv své filmové roli, protože není omezována scénářem a režisérem. Dlouho jsem se u ničeho takhle nebavil a doufám, že autorka bude v psaní knih pokračovat, případně napíše vlastní scénář.

Po Mindy Kaling (naposledy Why Not Me? z roku 2015) a Leně Dunham (Not That Kind of Girl, česky Holka a ne ledajaká) vydala svou první knihu další z výrazných amerických komiček, Amy Schumer. Její kniha vtipných i mrazivých historek ze života The Girl with the Lower Back Tattoo nabízí přesně to, co byste očekávali na základě stand-up speciálů jako Live at the Apollo (u nás jej vysílala stanice HBO) nebo skečového pořadu Inside Amy Schumer (nebo, pakliže nic z uvedeného neznáte, na základě obálky knihy s nahou, ke čtenáři zády otočenou Schumerovou). Schumerová beze studu obnažuje svůj osobní život a skrze vlastní příhody s nadhledem pojmenovává to, co zřejmě zažívaly a zažívají také mnohé další ženy v jejím věku nebo dříve. Samotné obnažení pro ni jinými slovy není cílem. Slouží jí k prezentaci myšlenky s obecnější platností a (zpravidla) feministickým apelem.

Tón knihy udává hned první kapitola, nazvaná „An Open Letter to My Vagina", ve které Schumerová vede dialog se svou vagínou (kterou později klasifikuje jako „innie", nikoli „outie") a omlouvá se jí za někdy méně citlivé zacházení a některé z nečekané/nepříjemné návštěvníky. Stejně otevřeně jako ke svému pohlavnímu ústrojí ovšem Schumerová přistupuje k bolestivým rodinným záležitostem (příhody s otcem neschopným kontrolovat své anální svěrače, v mírnější podobě přenesené do filmu Vykolejená, jehož autobiografičnost vynikne teprve po přečtení knihy) nebo k dušezpytu. Mnohé zřejmě překvapí komiččino přiznáním, že je povahou introvertka (jako mnoho jiných bavičů, u nichž byste to podle sebevědomého vystupování před davy lidí nečekali) a před většími společnostmi dává přednost malým skupinkám přátel nebo času trávenému se svou milovanou sestrou Kim.

Také ostatní introverty Schumerová nabádá, aby neměli zábrany trávit čas osamoceně. Podobně o několik kapitol dál v mnoha odstavcích popisuje výhody životy singles, na který je tak snadné si zvyknout, nebo připouští, že neví, zda by chtěla děti (s dodatkem „Maybe not"). Toto vzepření se normě družného života a odmítnutí výchovy dítěte s partnerem/partnerkou po boku jako nejvyšší mety, o kterou by žena i muž měli usilovat, je možná více provokativní než záliba ve fekáliích (čímž kniha připomíná nejen gross out komedie, ale také Strach vzlétnout Ericy Jong) nebo vyprávění o všelijakých sexuálních eskapádách, zahrnujících seznámení s penisem tak velkým, že by penetrace připomínala snahu procpat krocana roličkou toaletního papíru.

Základní poselství knihy jedné z mluvčích generace mileniálů zní příznačně „Love yourself!", což ale nutně neznamená, že nemůžete milovat nikoho jiného (jen byste měli být opatrní v tom, kdo koho všechnu lásku investujete, abyste posléze nelitovali). Povzbuzující heslo je přitom cíleno přednostně na ženy a dívky, okolím v mnohem větší míře přesvědčované, že plnohodnotný život mohou vést jedině s milovanou osobou, která jejich existenci dodá smysl. Genderovým stereotypům a ženským právům se Schumerová věnuje napříč celou knihou, k jejímž vrcholům patří z hlediska feminismu kapitola o ztrátě panenství.

Dívky jsou podle autorky odmala vedeny k sexuální zdrženlivosti, jejímž nedodržením (tj. vyzývavé chování) riskují, že budou označeny za „coury", v horším případě rovnou znásilněny (protože si o to řekly). Společnost je stále nastavena tak, že na ženu oznamující sexuální napadení pohlíží s podezřením jako na lhářku, ačkoli k tomu – jak uvádí Schumerová – statistická čísla nedávají moc pádné argumenty. Sama Schumerová potom v jedné z vážnějších, byť rovněž s nadhledem napsaných kapitol sugestivně popisuje, jak se stala obětí sexuálního násilí. Pointa je jasná – nebát se o své zkušenosti, jakkoli nepříjemné, mluvit, a pomáhat tím odstranit nesmyslné společenské tabu. Časté zpochybňování toho, zda skutečně došlo ke znásilnění a otázku, zda oběť ve skutečnosti není spoluviníkem, Schumerová rázně odmítá: „Everyone should understand that there are no excuses for nonconsensual sex." Opomenuty nejsou ani vnucované normy toho, jak by veřejně se prezentující žena měla vypadat (photoshopování žen na obálkách časopisů) nebo generalizování při hodnocení „ženského" umění (jak vtipně poznamenává Schumerová, když Seth Rogen natočí nový film, kritici se na jeho základě nesnaží odvodit, čím se vyznačují všechny „mužské komedie" oproti těm ženským).

Přestože jsou mnohé kapitoly delší než by vyžadovala příhoda, na které celé stojí, některé patetické části se do knihy tematicky ani tonálně vůbec nehodí (střelba během promítání Vykolejené) a autorčina stylistika zatím není tak vybroušená jako např. u Caitlin Moran, díky střídání obsáhlejších vzpomínkových pasáží s různými soupisy (typu „Kdy je v pořádku, nedovede-li muž během sexu ženu k orgasmu"), průběžné komunikaci Schumerové se čtenářem a sebeironickým poznámkám, vztahujícím se často k její (nad)váze („much like household pets or toddlers, I am food-motivated") nebo k úrovni a prezentaci vtipů („Amy, stop explaining your jokes and get on with it"), působí kniha podobně dynamicky jako stand-up vystoupení. Schumerová v podstatě proměnila nevyrovnanost a nepředvídatelnost knihy v její výsadu, když ji tím přiblížila živému vystoupení.

Zejména pro ty, kdo Amy Schumer znají a chtějí ji poznat více, jde o povinnost. Jenom nečekejte novou feministickou klasiku, která by sdělovala něco zásadního, ale jen lehké čtení s občas vážným podtextem a mnoha trefnými postřehy.

Hannah McGill ve své pravidelné rubrice Object Lesson, věnované vždy nějaké výrazné filmové rekvizitě a jejím více i méně explicitním významům, tentokrát zacílila na objekt, který chtě nechtě musí párkrát za den použít každý z nás (a tím připustit, že jsme stejná zvířata jako všichni ostatní, nehledě na vznešenost toho, co si o sobě jinak myslíme) - toaleta. Jak autorka v úvodu upozorňuje, záchodovou mísou coby prostředkem, který nám pomáhá zbavit se toho, co nás usvědčuje z našeho hříchu, je fascinován i Slavoj Žižek (viz např. jeho rozbor záchodové scény z Rozhovoru v Perverzním průvodci filmem). McGillová neopomíjí ani klasické skatologické scény, v nichž se hrdinové v doslovném i přeneseném významu topí ve sračkách z Velké žranice a Trainspotitngu. Záchod jako prostředek zrovnoprávňující (co do obhroublosti) ženskou komiku s tou mužskou byl pak použit v rovněž vzpomínaných Ženách sobě.

Následující dvě strany jsou věnovány pozapomenutému průkopníkovi britské kinematografie jménem Robert William Paul, mladému elektrotechnikovi, který natočil zřejmě první britské filmy, které jsou stejně jako jeho osud teprve nyní objevovány a zasazovány do kontextu. Paul se podle nedávného zjištění stáhl ze světa filmu poté, co při natáčení jednoho z jeho snímků zemřelo na otravu dítě.

Z festivalů uplynulých týdnů se právem dostalo prostoru boloňskému Il cinema ritrovato. Ze stovek promítnutých titulů James Bell vypíchl retrospektivu filmů od studia Universal poté, co jej převzal Carl Laemmle Jr (např. opulentní King of Jazz, ve flashbacích vyprávěný Only Yesterday nebo komedie podle scénáře začínajícího Prestona Sturgese The Good Fairy).

Jestli nepatříte k fanouškům jedné z nejtvárnějších a výběrem nelíbivých rolí nejodvážnějších hereček současnosti Isabelle Huppert, dlouhý rozhovor, který s ní vedl šéfredaktor Nick James, můžete klidně přeskočit. Z větší části jde o obecné postřehy k tomu, jak fajn bylo natáčení s určitým hercem nebo režisérem. Za pozornost stojí snad jen informace, že nikdy nečetla knižní předlohu Pianistky, protože jí to Haneke zakázal, že prvním filmem, který viděla, byl Jeřábi táhnou a že fyzicky nejnáročnější pro ní bylo natáčení Mendozova filmu Captive (do něhož by nešlo, kdyby byla bývala věděla, o jakou zkoušku odolnosti půjde).

Výrazným ženám evropské kinematografie jsou věnovány také dva následující texty o režisérce/scenáristce Mie Hansen-Løve, potažmo sebekritické optimistce Ingrid Bergman (u příležitosti uvedení dokumentu, který o ní natočil Stig Björkman). Za "ženské" ale můžeme označit celé číslo, neboť následuje článek iniciovaný premiérou Mělčin, v nichž Blake Lively bojuje s lidožravým žralokem, a text o Almodóvarově Julietě, dvojportrétu jedné ženy vystavěném jako řecká tragédie (což je společně s červenou barvou, přenosu viny z generace na generaci a stárnutím jeden z klíčových motivů filmu). 

V jiném světle po přečtení zářijového čísla Sight and Sound vnímám nejen tvorbu od Jaumeho Collet-Serry, který prý natáčí "middle-range standalone genre pictures" tak chytře jako málokdy jiný (a je fascinován nefunkčními rodinnými vztahy, "the more fucked up the better"), ale právě i Julietu, která má přes svou vypravěčskou uměřenost (spíše Bergman než Sirk, "silence is the key to both it's narrative and aesthetics") pravděpodobně více vrstev, než jsem se po jejím zhlédnutí domníval.

Výstižného názvu Life's Bitch se dostalo textu o novém filmu Todda Solondze Wiener Dog (Solondz v doprovodném rozhovoru mj. označuje Trumpa za užitečné zosobnění toho, co by pravicové strany raději popřely, tedy za jejich id). Čtveřici povídek o majitelích jedné jezevčice má být další sebeironickou destrukci amerického snu o tom, že každý se může stát tím, kým touží být. Jednou z postav trpících předsudky a nedostatkem empatie je přitom Dawn, která se objevila již v Solondzově debutu Welcome to the Dollhouse (a Palindromy začínají jejím pohřbem). Film, který zřejmě nepotěší pejskaře ani milovníky feel-good komedií se sympatickými hrdiny chci vidět už kvůli minutovému záběru řídké psí stolice, doprovázenému Debussyho skladbou Clair de lune.

Výběr z témat, která mne zaujala.

Rebecca Miller v rozhovoru o natáčení její romantické komedie pro dospělé diváky Maggie má plán zmiňuje mezi filmovými inspiracemi vedle screwballového Příběhu z Filadelfie také filmy Erica Rohmera a feministickou klasiku Cléo od pěti do sedmi. Její popis protagonistky jako ženy s pokrokovým myšlením, která je zároveň v mnoha ohledech staromódní, by se dal použít k definování hipsterství: „She's an old-fashioned futurist."

Hlavní téma čísla vzniklo u příležitosti oslav 40. výročí vzniku punkové scény. Jako hrdina předjímající punkový nihilismus a potřebu dostat ze sebe všechny nahromaděné negativní emoce je připomenut Travis Bickle z Taxikáře, jehož postoj ke konzumerismu, válčení a politice sdílela zejména newyorská kapela Ramones, jež nastartovala první punkovou vlnu. Jak autor textu upozorňuje, okolnímu světu odcizený samotář, zosobňující kovbojský archetyp naruby, by dnes byl vnímán jako potenciální terorista. Těžko si lze představit, že by při současné „popularitě" psychopatických střelců mohl vzniknout film jako Taxikář, jakkoli jde svým vyzněním o opak toho, co bychom mohli označit za oslavu násilí.

Thurston Moore zařadil do žebříčku deseti nejlepších punkových filmů tituly, z nichž jsem zatím viděl pouze Control a dokument Pussy Riot: Punková modlitba. Z ostatních mne zaujala hudební komedie Lovedolls Superstar (1986), která by měla být pokračováním filmu Desperate Teenage Lovedolls (1984). Ani jeden ze snímků na ČSFD zatím nikdo nehodnotil. Když jde o punk a filmu, nemůže chybět britský režisér Alex Cox, který v osobně laděném textu popisuje, jak se seznámil s punkem. Z bloku textů o punku mne nejvíce potěšil příspěvek Frances Morgan, věnovaný punkově-feministickému hnutí Riot grrrl. Jde o užitečný přehled filmů o undergroundových hudebnicích jako je například krátkometrážní I Was a Teenage Serial Killer (1993). IMDb jeho obsah shrnuje do dvou vět: „Mary was a good girl until she decides to kill all the "sexist pigs". She of course encounters many of which, and enjoys killing them." Nelze odolat.

Jako satira o moderní maskulinitě je v dalším delším textu představeno řecký film Chevalier (mohli ho vidět účastníci projektu Scope 100). Režírovala jej a spolu-napsala Athina Rachel Tsangari, popisující v článku, jak vznikl a jak byl dále rozvíjen nápad na film o partě mužů, kteří si na jedné jachtě ve stále bizarnějších hrách (stavění IKEA poliček na čas je jednou z těch normálnějších) dokazují, kdo má větší ego a pevnější kontrolu nad svými emocemi. Jako možná předloha pro výchozí situaci filmu zkoumajícího mocenskou dynamiku mužských vztahů s kousavostí, jaké by žádný muž zřejmě nebyl schopen, je zmíněna Sartrova hra S vyloučením veřejnosti i Buñuelův temně komický Anděl zkázy. Mnohé situace údajně vznikly na základě improvizace herců během zkoušek. Tato informace získává jiný rozměr ve světle následující poznámky, že režisérka během svého studia na filmové škole v Texasu navázala přátelství s Richardem Linklaterem (později produkovala Před půlnocí, kde si také zahrála menší roli), který své filmy také tvoří v úzké spolupráci s herci. Sama ovšem za významnější zdroj inspirace pro práci s herci uvádí Johna Cassavetse a jako jeden ze svých oblíbených filmů zmiňuje jeho Husbands, kteří možná jako kritika mužství zamýšleni nebyli, ale vyznívají tak.

Nad tím, zda je promítání filmu v kinech stále směrodatné pro jeho budoucí osud, se v textech souhrnně nazvaných Ways of Seeing a zohledňujících primárně britské prostředí zamýšlí čtveřice autorů. Filmový byznys svým vývojem údajně zrcadlí proměnu západních ekonomik jako takových. Propast mezi bohatými a chudými se stále rozšiřuje, stejně jako jsou stále větší rozdíly mezi tržbami několika hollywoodských blockbusterů a mnohonásobně většího množství menších filmů. Mileniálové jsou zvyklí sledovat filmy a poslouchat hudbu kdykoli a kdekoli se jim zachce, čemuž se přizpůsobují společnosti jako Netflix například uvolňováním všech dílů seriálu najednou. Jediným stabilním „oknem", určujícím kdy a kde divák film uvidí, v podstatě zůstávají kina. Netflix nebo Amazon zároveň ohrožují model, díky němuž přežívají nezávislé filmy, jejichž tvůrci jsou ve skutečnosti závislí nad předkupních právech. Distributoři z jednotlivých zemí na základě jména režiséra nebo herců na filmových trzích při festivalech v Cannes nebo Berlíně kupují „zajíce v pytli", díky čemuž může být film natočen. Netflix a Amazon kupují globální práva, čímž eliminují další potenciální zájemce a zároveň zmenšují šanci filmu na jeho uvedení v kinech (kterému je trochu více nakloněn Amazon), při níž by se mu dostalo náležité propagace.

Kina už několik let nejsou místy, kde chodíme pouze za filmy. Proměnila se v komunitní prostředí, kam chodíte za zážitky – na přímých přenosech divadelních představení se setkáváte s přáteli, abyste se následně jiným přátelům mohli chlubit, že jste viděli Cumberbatche „naživo". Zároveň je stále těžší vidět v menších městech menší filmy, natočené – v našem případě – mimo USA a Česko. Sen o pestřejší nabídce kin zásluhou digitalizace netrval dlouho, jakkoli roste počet filmových nadšenců, kteří obnovují provoz zavřených kin a snaží se přímým oslovováním lokálních diváků budovat pevnou diváckou základnu. Z pochopitelných (ekonomických) důvodů ale převažují kinaři, kteří raději sázejí na jistotu, než aby riskovali s dokumenty či evropskými artovými filmy. Změna, nesouvisející ovšem přímo s digitalizací, je pouze v tom, že americké blockbustery se nyní v kinech ohřejí výrazně kratší dobu, aby vzápětí uvolnily místo dalšímu studiovému filmu přešlapujícímu za dveřmi. Nemluvě o dopadu rychlosti, s jakou se nové filmy ilegálně objevují na internetu, k dispozici pro všechny, kterým nevadí, zda snímek uvidí na velkém plátně s prostorovým zvukem nebo na displeji chytrého telefonu. Na pokračování během cestování veřejnou dopravou. Stále výraznějšímu zavírání se před okolním světem a z něj plynoucí touze sledovat film ve svém soukromí vycházejí někteří distributoři vstříc paralelním nasazením filmu do kin a jejich uvolněním ke streamování za patřičný poplatek. První odvážlivci s tímto modelem začali a je pouze otázkou času, kdy podlehnou i větší hráči.

Specialista na horory a filmy pro otrlé diváky obecně Kim Newman se v textu Green Unpleasant Land věnuje společensko-kulturním východiskům britské obdoby italských giallo filmů, stylisticky extravagantním hororovým thrillerům jako Šmírák (1960). Další filmy, vystihující náladu swingujícího Londýna skrze absurdní humor, brutální vraždy a psychologicky poznamenané postavy vzbuzují pozornost už jenom svými názvy: Cover Girl Killer (1959), příp. Strip Tease Murder (1963).

V pravidelné rubrice Rediscovery se Peter Hames (kdo jiný) u příležitosti její retrospektivy v londýnském kulturním centru Barbican věnuje filmům Drahomíry Vihanové. Její kombinování stylu cinéma vérité s formálně inovativními postupy připodobňuje k filmům Věry Chytilové. Podrobněji se pak věnuje jejímu na dlouho jedinému celovečernímu hranému filmu, pochmurné studii odcizení Zabitá neděle (anglicky A Squandered Sunday). Pochvalně se vyjadřuje o porevoluční Pevnosti, domácími kritiky vesměs odmítnuté.

Velkou radost mi neudělala recenze na Spielbergův poslední film The BFG, který se podle většiny ohlasů řadí do kategorie přehmatů, jakým byl Hook. Jde prý o zaměnitelné a nepřesvědčivé rodinné fantasy, u kterého se menší děti budou zřejmě nudit. V prosinci by měla mít českou premiéru francouzská romance Zničeni láskou, inspirovanými skutečnými událostmi ve Francii, ale podle recenze postrádající odvahu zaujmout jednoznačné morální stanovisko i emocionální přesvědčivost. Slovy „cheerful-and-tearful chick flick" je výstižně popsáno špatným způsobem naivní popelkovské melodrama Než jsem tě poznala. Amatérské zpracování (např. pokud jde o vizuální efekty) prý pohřbívá francouzskou romantickou komedii Za láskou vzhůru, vstupující nyní do českých kin.

Filmy ke zhlédnutí: Born to Be Blue, The Carer, Desde allá
BD ke koupi: Gilda (Criterion, region B)

„Naše láska na tom teď byla tak, že i když bychom si nadále dělali vcelku víc dobrého než špatného, to málo špatného, co jsme si dělali, se pro nás stálo nesnesitelným."

Některé knížky se vám do rukou dostanou v pravý čas. Kdybych minimalistickou novelu o rozcházejícím se francouzském páru Milovat se četl v jiné životní fázi, zřejmě si z ní tolik neodnesu, neocením, jak přesně autor dokáže popsat citové rozpoložení člověka ztrácejícího někoho blízkého a nebudu mít bezprostředně po prvním přečtení potřebu přečíst si ji podruhé. Intimní, více pocitová než příběhová kniha o dvou lidech, vzpomínkách a nepřekonatelných vzdálenostech svou poetickou zasněností vzdáleně připomíná film Hirošima, má láska, ale zároveň je pevněji ukotvená v realitě, vyprávěná takřka v reálném čase a bohatá na „fyzické" detaily (sex, zvracení, flakon s kyselinou chlorovodíkovou jako memento (ne)dokonané zkázy). Přestože Toussaint zvolil ich-formu mužského vypravěče a děj zasadil do současného Tokia, jeho příběh by se mohl přihodit ženě stejně tak dobře jako muži, na libovolném místě a v libovolné době. Podstatnější než vhled do nitra protagonisty, o němž toho ve výsledku zvíme velice málo, je pro něj zachycení obtížně uchopitelného stavu rozcházení se („rozcházet se je spíše stav než činnost, spíš smutek než agonie"), kdy se čas navenek zastavil a přitom se neúprosně řítí vpřed a vy ztrácíte kontrolu a situaci již nedokážete zvrátit (ztrátu kontroly a potřebu znovu ji získat vystihuje hrdinův destruktivní akt na samém konci knihy – z toho, kdo je ničen, se na okamžik mění v člověka, který sám ničí). Rozváděny nejsou ani okolnosti rozchodu. Každý čtenář si za nevyřčené a nepojmenované může dosadit vlastní důvod a konfrontovat jej s Toussaintovými univerzálně platnými postřehy, které nikdy nejsou zbytečně doslovné („tak jak nás blízkost rozervávala, vzdálení nás mohlo sblížit"). Tok pochmurných myšlenek, v nichž se mísí lítost a soucit, občas projasní sarkastický humor (zvracení ve vlaku provázené písní All You Need Is Love), nabourání atmosféry („V Tokiu začínal den a já jí vrazil prst do zadku") nebo postmoderní přepnutí do jiného stylistického rejstříku (některé obraty odkazují k literatuře mnohem vzdálenějších let). Milovat se je navenek knihou „o ničem". Jestli ji na sebe ale necháte působit a pokusíte se proniknout k jejímu jádru, zjistíte, kolik vrstev ve skutečnosti má. Jsou odkrývány pomalu, promyšleně a bez jediného slova navíc. Zvlášť pokud jste sami zažili nebo zažíváte něco jako protagonista, nebude to pro vás čtení příjemné, bude ovšem očistné a osvobozující:

„(...) a mně se zdálo, že cítím, co ona, konečně, že i mně je teď líp samotnému, jsem klidnější, vyrovnanější, mohl jsem se jen sklonit před výstižností jejího úsudku, ačkoli bych raději k témuž konstatování došel sám, neboť krutost jistého zjištění vždy zmírníme zadostiučiněním z toho, že sami vyvodíme jeho okatost."

Toussaint, Jean-Philippe, Milovat se. Praha: Garamond, 2004.

Sight & Sound June 2016 - Sight & Sound pro mne není jenom zdrojem výborných textů o filmu, tentokrát kromě tradičně trefného úvodniku a pravidelné "Object Lesson" od Hannah McGill třeba rozhovor s Whitem Stillmanem (který mne zaujal, i když jsem od něj neviděl jediný film) nebo články o nejnovějších filmech Richarda Linklatera a Terrence Malicka, ale také tipů na nadějné filmy a knihy. Rád bych viděl La ragazza con la valigia (1961), The Last Days of Disco (1998), Green Room (2015), Everybody Wants Some!! (2016), Florence Foster Jenkins (2016) a Our Kind of Traitor (2016). Z nově vycházejících disků mne nově restaurovaný Ran (StudioCanal), islandský seriál Trapped (2015) a Keatonův Speedy (Criterion pro region B). V neposlední řadě si rád přečtu Independent Stardom (E. Carman), The Rhapsodes (D. Bordwell) a Her Again: Becoming Meryl Streep (M. Schulman).

Přečtené knihy jsem dlooouho neaktualizoval, takže jen výběrově a stručně:

Dívka ve vlaku (P. Hawkins) - nadhodnocený feministický krimithriller (spíše opak Zmizelé než variace na ni), který je zbytečně rozvláčný a lehce předvídatelný, ale svou myšlenkou (holky sobě) si mě nakonec získal.

Brooklyn (C. Tóibin) - sympaticky starosvětský styl, nutící čtenáře hledat významy mezi řádky, smutnější a méně konvenční než film. Kniha propracovanější, než se na první čtení jeví.

Sběratel (J. Fowles) - poté, co se z příběhů o psychopatech stala masová záležitost a běžná součást mainstreamu, už nemá kdysi znepokojující kniha moc čím překvapit. 

Kim Čong-il uvádí (P. Fischer) - místy je až moc poznat, že knihu napsal scenárista toužící po atraktivním příběhu, ale i tak jde zřejmě o nejlepší nahlédnutí do zákulisí severokorejského filmového průmyslu.

Magické hračkářství (A. Carter) - magickorealistický příběh dívčího dospívání, který toho mnohem více naznačuje, než sděluje, čímž je velmi podmanivý. Nechybí pár WTF momentů (znásilnění umělou labutí).

K majáku (V. Woolf) - kniha kromobyčejné síly a hloubky, jen tomu nepřetržitému toku myšlenek musíte uzpůsobit své přijímání informací a za každou cenu se nesnažit najít, uchopit a pochopit nějaký srozumitelný příběh se začátkem a koncem.

Dříve jsem četl (a líbilo se mi): Morantologie (C. Moran), Hra o manželství (J. Eugenides), Steve Jobs (W. Isaacson), Ticho (S. Cain), Šoková doktrína (N. Klein)

V brzké době se chystám přečíst: Strach vzlétnout (E. Jong), Milovat se (J.-P. Toussaint), Murphy (S. Beckett)

Znovu čtu: Mít nebo být? (E. Fromm)

Rozsáhlejší text o inspiracích nejnovějšího filmu bratrů Coenových Swords and Scandals je povinností pro všechny, kdo si chtějí Ave, Caesar! plně užít. Žádoucí je minimálně znalost skutečného Eddieho Mannixe, sandálového eposu Quo Vadis (1951), novinářek Heddy Hopperové a Louelly Parsons, herečky Esther Williams a muzikálů s Genem Kellym jako Ve městě (1949). Jednozáběrový německý film Victoria (2015) je pozoruhodný zejména pro způsob, jakým byl natočen. Proto stojí za přečtení každý článek, který se jeho produkci věnuje. Zde se jedná o rozhovor s režisérem Sebastianem Schipperem. Portrét anglického režiséra Alana Clarka, který natáčel téměř výhradně pro televizi, bude pro většinu neanglických diváků zřejmě užitečným úvodem do tvorby tohoto sociálního realisty. Ovšem shánění jeho televizních filmů a seriálů bude zřejmě nemalou výzvou. Mou natěšenost na nový film Bena Wheatleyho navzdory jeho vlažnější recenzi v čísle navýšil hlavní text vydání, sestávající z větší části z rozhovoru s velmi kultivovaně hovořícím a sečtěle působícím Tomem Hiddlestonem a dalšími tvůrci filmu. K britské premiéře High-Rise se váže také připomínka dřívějších setkání J. G. Ballarda se světem filmu. Zaujal mne zejména experimentální film The Atrocity Exhibition (2000). Reportáž z Berlína doplňuje výběr desítky nejlepších filmů festivalu, s Letters fom War na prvním místě (následuje mj. L'avenir, Quand on a 17 ans, Soy Nero a Auf Einmal). Z recenzí stojí za vyzdvihnutí minimálně psychoanalytický rozbor významu spermatu v automatonu, který protagonista nejnovějšího filmu Charlieho Kaufmana daruje svému synovi (tím, že jej kontaminuje svým semenem, se jej prý snaží feminizovat). Recenze výpravného BD vydání kultovního filmu podle scénáře Rogera Eberta Beyond the Valley of the Dolls (1970) mne přiměla, abych se po něm začal poohlížet. Velmi lákavě vypadá rovněž tříhodinové wuxia A Touch of Zen, vydané osvědčenou společností Masters of Cinema, a kolekce Chaplinových grotesek, které natočil pro Essanay (bohužel jde o vydání pro region A). V pravidelné rubrice "ztracených a nalezených" filmů, nedostupných na DVD/BD, je po právu připomenut zčásti feministický, zčásti anti-feministický, každopádně stále poměrně provokativní thriller Looking for Mr. Goodbar (1977). Knihu o Terrenci Malickovi s podtitulem Rehearsing the Unexpected je podle nemilosrdné recenze zřejmě lepší ignorovat (stejně jako nedávný český příspěvek k tématu Terrence Malick od Martina Škabrahy). S chutí si ale někdy přečtu sborník Silent Women: Pioneers of Cinema.

Tradičně výborný úvodník Nicka Jamese se zamýšlí nad stále silnější pozicí nových hráčů na trhu s filmovou distribucí jako je Netflix nebo Amazon. Také díky nim se stále častěji stává prvním místem, kde (legálně) vidíme filmovou novinku, stává náš obývák. Daný vývoj James vnímá i jako výzvu pro filmová periodika typu Sight & Sound, snažící se pokrýt i menší a menšinové filmy – nebude například evropským artovým snímkům časem vyhrazen prostor výhradně v sekci filmů určených pro domácí kino? A nebyla by to škoda?

Text filmového cestovatele Marka Cousinse má opět podobu soupisu filmů sjednocených určitým jevem. Tentokrát – wait for it – lidmi, kteří (někam) jdou. Mnohem analytičtěji k oblíbeným filmovým motivům přistupuje ve své pravidelné rubrice Hannah McGill, prozkoumávající tentokrát, jaké různé významy může ve filmech nést kočárek, ať už s dítětem nebo s bombou (jako v Maratónci). Díky zaměření na objekt, nikoli na formu, dokázala z nového úhlu nahlédnout i slavnou sekvenci z oděských schodů v Křižníku Potěmkin. Za přečtení z úvodní sekce časopisu stojí také nekrolog talentovaného, ale v Itálii ani mimo ní ne moc doceněného Ettore Scoly nebo přiblížení složité produkční historie Pýchy, předsudku a zombies, v jejíž realizaci byla zpočátku – jak si možná vzpomínáte – zaangažovaná mj. Natalie Portman. Zesnulé herce, herečky, režiséry a další tvůrce připomíná následujících šest stránek, z nichž mne nejvíce zaujal osobně laděný nekrolog Chantal Akerman, napsaný matkou filmového feminismu Laurou Mulvey. Mimo jiné v něm upozorňuje na často přehlížený prvek humoru v Jeanne Dielman, jejíž repetitivní struktura má povahu filmového gagu (a možná by bylo zajímavé porovnat film s tvorbou Jacquese Tatiho).

Jak napovídá obálka, jeden z hlavních textů čísla patří Charliemu Kaufmanovi, scenáristovi na Hollywood příliš chytrému. Nick Bradshaw s pomocí obou autorů (Duke Johnson a Kaufman) popisuje, jak složitě a pracně vznikala Anomalisa, Jonathan Romney pak shrnuje klíčové motivy Kaufmanových filmů (resp. filmů, k nimž napsal scénář). Zohledňuje zejména metaforu člověka jako nesamostatné loutky, nejdál dovedenou právě v loutkové Anomalise. Nick Pinkerton se v dalším delším článku zamýšlí – v reakci na nové Star Wars, Jurský svět nebo Creeda – nad tím, nakolik dobově příznačným fenoménem jsou filmové rebooty. Podobně jako často činí David Bordwell, také Pinkerton upozorňuje, že sequely a remaky nejsou záležitostí posledních let. Už Hitchcock například natočil dvě verze Muže, který věděl příliš mnoho. Všímá si, že dnešní rebooty a remaky často ospravedlňují svou existenci tím, že mění původní rozložení sil podle rasové a genderové osy (viz Star Wars, Šílený Max, připravované Krotitelky duchů), a neustálé variování známých prvků v zásadě chápe jakou neodmyslitelnou součást (post)moderní popkultury, cílící na diváky, kteří se mohou lehko dostat prakticky k jakémukoli filmu – je pak na filmařích, jak chytře obsáhlé fikční encyklopedie diváků využijí.

Zřejmě nejdelší text iniciovala premiéra dokumentu Hitchcock/Truffaut, na který se osobně v současnosti těším víc než na kterýkoli hraný film. Henry K. Miller se v něm ohlíží za vztahem mezi kritiky z okruhu Cahiers du cinéma a Alfredem Hitchcockem, jak o něm vypovídají texty francouzských cinefilů. Fascinující čtení pro skutečné hitchcockovské nadšence. Z dalších textů bych upozornil ještě na dlouhý rozhovor s výtvarníkem Jackem Fiskem, díky němuž vypadá tak úchvatně nejen Revenant (natáčení s Iñárrituem podle něj připomínalo vojenské cvičení), ale i většina filmů Terrence Malicka a na „Trial and Error", v němž Eric Hynes přemítá nad popularitou mnohadílných dokumentárních projektů jako Making a Murderer, kterým podle něj chybí nadčasová kvalita vizuálně nápaditějších dokumentů o skutečných zločinech, například Tenké modré čáry.

V posledních měsících bylo bez větší pozornosti vydáno několik knih věnovaných filmům. Pravdou je, že některé z nich si větší pozornost ani nezaslouží. Bohužel je to případ knihy Vyhnáni do ráje: Poslední člověk Terrence Malicka, která vás sice nebude nic stát (přečíst si ji můžete třeba zde), ale zároveň vám mnoho nedá. Útlá publikace s nepříliš kvalitním fotografickým doprovodem (což zrovna u Malicka opravdu zamrzí) by navenek měla pojednávat o filmech Terrence Malicka. Ve skutečnosti Martinovi Škabrahovi slouží Malickovy filmy k rozvádění dosti obecných úvah o člověku a kapitalismu. Na pomoc si v souladu se svým vzděláním bere mnoho známých filozofů, ale takřka žádné filmové vědce (výjimkou je pár stránek z úvodu, přibližujících dost zkratkovitě éru Nového Hollywoodu). Návaznost na Malickovy filmy je někdy velmi chabá, jindy prakticky nulová. Škabraha se příliš soustředí na to, co snímky sdělují. Zajímají ho pouze určité situace a myšlenky, ne forma a styl jejich vyjádření. Jestli vás zajímá kniha filozofických esejů, k nimž autora inspirovaly Malickovy filmy, tak prosím. Jestli byste rádi knihu o filmech Terrence Malicka, poohlédněte se jinde.

Skripta pro dokumentaristy křížená s úvahami nad časosběrnou metodou velmi čtivým a věcným stylem sepsala Helena Třeštíková s Michaelem Třeštíkem. Podrobněji jsem se o knize Časosběrný dokumentární film i samotné časosběrné metodě rozepsal zde). Postavu k podpírání Pavla Juráčka jsem nečetl, ale podle všeho jde pouze o různé verze scénáře k uvedenému středometrážnímu filmu. O knize Film – náš pomocník, která by měla zasadit do souvislostí krátkometrážní filmy ze stejnojmenné DVD kolekce, zřejmě ještě něco napíšu, jakmile ji dočtu. K docenění knihy Od Snové novely k Eyes Wide Shut je kromě Kubrickova filmu zřejmě vhodné znát rovněž Schnitzlerovu předlohu, kterou jsem si tudíž přidal na „must read" seznam.

Lacrimae Rerum není zdaleka první česky vydanou knihou Slavoje Žižeka. Je ale první, která se točí výhradně okolo filmů. Přestože jde o soubor textů napsaných Žižekem již poměrně dávno (v letech 1997 až 2004), zabývají se především obecnými psychoanalytickými tématy, nikoli aktuální sociopolitickou situací. Žižek provádí zdánlivě totéž co Škabraha – filmů od slavných tvůrců (v jeho případě Kieślowského, Tarkovského, Triera nebo Hitchcocka) využívá pouze jako podkladu k přemítání nad Bohem, exkrementy, perverzí, subverzí a nevědomými silami, které nás ovládají. Jeho popkulturní záběr je ale mnohem širší (takže k tomu, co chce říct nezneužívá pouze jednoho filmu, ale širokého spektra mediálních sdělení), vůči svébytnosti filmového jazyka je mnohem vnímavější (ačkoli se od konkrétních záběrů a scén svými úvahami vydává daleko za meze interpretace) a hlavně je ve svých interpretacích nehorázně drzý, originální a vtipný (těžko říct, kdy záměrně). Přiznávám, že jsem se v jeho myšlenkových vývodech nejednou zamotal a ve výsledku mi tak uniklo, co chtěl říct, ale téměř vždy mě bavil způsob, jakým se té které myšlenky snaží dobral. Také v textech, které mi svými závěry, majícími jen naprosto minimální oporu v tom, co film skutečně sděluje, přišly přes čáru (tj. většina), jsem si vždy našel alespoň jeden dva podněty k zamyšlení (nejednou v poznámkách pod čarou, které se v tomto případě rozhodně vyplatí číst). Společně s Perverzním průvodcem filmem a Perverzním průvodcem ideologií (a krátkou, ale hutnou předmluvou Petry Hanákové) jde o vhodný úvod do Žižeka, kterému by však prospělo více editorské práce - minimálně rejstřík obrovského množství jmen a názvů.

Za přečtení dozajista stojí článek o "herzogovsky" vysilujícím natáčení Revenanta (ačkoli kromě myšlenky, že jde o příběh o počátcích neregulovaného kapitalismu neobsahuje mnoho informací, které by nebyly publikovány jinde) nebo portrét Nory Ephron, jehož autorka ovšem ze slavné režisérky a scenáristky děla větší feministickou ikonu, než by odpovídalo filmům, které Ephronová napsala/natočila. Hlavním tahákem čísla nicméně byly, alespoň pro mne, nejlepší filmy roku 2015 podle renomovaných filmových kritiků (vč. Molly Haskell nebo Jonathana Rosenbauma). Z jejich osobních TOP 5 vybírám méně nápadné filmy, na které jsem v mnoha a mnoha jiných žebříčcích toho nejlepšího nenarazil (nebo jsem je přehlédnul):

Aaaaaaaah!
By Our Selves
From Afar
La Sapienza
Lost and Beautiful
Neon Bull
Requiem for the American Dream
Right Now, Wrong Then
Second Mother, The
Something Better to Come
Thoughts That Once We Had, The
Über die Jahre

Výběr desítky nejlepších knih, které jsem v letošním roce četl poprvé, ale s velkou pravděpodobností ne naposled.

Dopisy Olze (Václav Havel): od Juráčkova Deníku mne žádná kniha tak netěšila zachycením způsobu, kterým někdo přemýšlí. Stále platné úvahy nad morální zodpovědností člověka, jeho odcizeností světu, odlidštěnosti systému a prázdnotě společenských mechanismů (mimo jiné). Havel nesděluje hotové pravdy. Ptá se, přemítá, pochybuje. Kéž by více lidí bylo schopno tak pronikavé sebekritiky a reflexe vlastních úvah. Kniha tolika myšlenek, že se k ní budu zřejmě vracet po zbytek života a vykrádat z ní citáty, které elegantně a srozumitelně sdělují to, s čím se ztotožňuji, ale zformulovat to nedokážu: „Každé své místo v řádu světa pociťuji jako něco nejistého a problematického, pořád jako bych podezíral svět z toho, že mě z něčeho podezírá, že mi nevěří a tiše se mi posmívá – jako bych pociťovat potřebu přesvědčovat ho o svém dobrém úmyslu, ospravedlňovat svou existenci a vysvětlovat, že nejsem ničím vinen (tuto potřebu provází otázka, zda nejsem vyčleňován právem)."

Druhé pohlaví (Simone de Beauvoir): svým stylem dlouhých, myšlenkově hutných souvětí s mnoha filozofickými odkazy kniha k pomalému opakovanému čtení (z její občasné těžkopádnosti jí moc neubírá ani první a dosud jediný český překlad z roku 1966, který vynechává některé části originálu a o některých filmech vzhledem k neznalosti předkladatele píše, jako kdyby šlo o knihy). Na každý pád kniha, jejíž myšlenkové jádro nezestárlo a měla by si ji v rámci doporučené školní četby přečíst každá dospívající dívka, jíž dá větší (intelektuální) moc než mi – dospělému chlapci, který zjistil, co doopravdy „dělá" ženu ženou a uvědomil si, že tady někde se pohlaví začalo oddělovat od genderu.

Eunuška (Germaine Greer): jedna ze stěžejních knih druhé vlny feminismu působí dnes v řadě ohledů překonaně a příliš militantně. Polemizovat lze i s její ústřední tezí, že útlak a nespokojenost žen má primárně sexuální charakter (v opozici k Friedanové, která Freuda obviňuje z rozšíření zcestné myšlenky, že ženy mužům závidějí penis). Líbí se mi ale stále rezonující naštvanost autorčina tónu, boření stereotypů za současného volání žen do boje. Kdo si chce více vychutnat knihy Caitlin Moran a do větší hloubky pochopit práci Leny Dunham, měl by si přečíst Eunušku.

Feminine mystique (Betty Friedan): ačkoli dnes zlomová, pravidla vyjednávání mezi pohlavími měnící kniha působí třeba vedle Eunušky poměrně krotce, ve své době (rok 1963) šlo o zjevení šokující svou radikalitou i tím, že někdo něco podobného nenapsal mnohem dříve. Důkladná dekonstrukce ženského mýtu mi pomohla pochopit nejen to, na jakých základech vzniká ženská identita oproti identitě mužské, proč bylo pro poválečnou Ameriku výhodné zavřít ženu do kuchyně nebo čím je podmíněna ženská rozkoš, ale také, proč feminismus vzniknul, proč nadále existuje a proč je stále (neméně) potřebný. Společně s Druhým pohlavím naprosto elementární literatura k tématu: „nejdůležitější bitva může a musí být vybojována pouze v ženské mysli."

Jak být ženou (Caitlin Moran): jestli ve vás klíčí podezření, že jde o seznam základní literatury pro mladistvého feministu, vězte, že tato feministická kniha je poslední, kterou jsem do TOP 10 zařadil. Klíčové otázky feminismus vtělené do popového, široce přístupného vyprávění. S náskokem nejvtipnější kniha, kterou jsem letos četl. U filmů a seriálů se usmívám jenom zřídka. Během čtení Jak být ženou mi šly koutky nahoru odhadem na každé druhé straně.

Myšlení. Rychlé a pomalé (Daniel Kahneman): detailní rozkrytí mechanismu činnosti, kterou provádíme všichni (jak naivně věřím). Kniha schopná změnit vedle vašeho přemýšlení o přemýšlení i přemýšlení samotné. Sám se nyní například snažím pohlížet na činěná rozhodnutí z odstupu a bez emocí, které je původně mohly ovlivnit, a – pokud je to možné – včas přehodnocovat kroky, kterých bych později mohl litovat. Díky tomu, že přemýšlíme neustále a nad vším, je „použitelnost" poznatků nabídnutých knihou prakticky neomezená a kromě vašich vztahů s okolím tak může zlepšit třeba také to, jak uchopujete a chápete filmy.

On the History of Film Style (David Bordwell): historiografie filmového stylu, objasňující se srozumitelnosti Bordwellovy vlastní, které stylistické vzorce byly v určitých obdobích signifikantní a proč. Stylistické volby jako výsledek souhry dobové kultury, technologií, produkčních praktik a filmového diskursu – tedy ne přesvědčení, že určité změny filmového stylu mají svůj původ výhradně například ve způsobech percepce. K závěru, že neexistují jasné zákonitosti stylitické historie, žádný velký narativ řízený jednoduchými principy, dochází Bordwell na základě ohromujícího množství konkrétními postřehy podložených argumentů, takže kromě toho, že nás poučuje o filmovém stylu (a přemýšlení o něm), zároveň je kniha nepřímou výzvou k možná banálnímu, ale zejména při tuzemském psaní o filmech stále silně podceňovanému vnímání audiovizuálních děl v co možná nejširších historických souvislostech.

Rozbor filmu (Radomír D. Kokeš): v kombinaci (minimálně) s Uměním filmu povinná četba pro každého, kdo nechce filmy jenom sledovat, ale také je chápat. Prakticky orientovaná (a také tím jedinečná) kniha, která vás kromě rozložení filmu na jednotlivé složky (za účelem nalezení strukturovaných vztahů mezi nimi) naučí také, jak o filmech psát, aby textu nechyběla hlava a pata. Tiše závidím všem začínajícím studentům filmové vědy, kteří budou seminář filmové analýzy navštěvovat a své seminární práce psát vybaveni znalostmi z Rozboru filmu.

Sebevraždy panen (Jeffrey Eugenides): lyrický příběh o sebevraždě několika sester je sice psán z odstupu (což má pro vyznění knihy svůj nezanedbatelný význam), ale přesto kniha jako taková prozrazuje větší pochopení dívčího světa než většina ostatních děl mužských autorů, děl, která Sebevraždy panen podrobují kritickému rozboru, umně zakomponovanému do děje. Vyprávění o dospívání lze tak zároveň číst jako metatext vyjadřující se ke klasickým, stejnou sebereflexi postrádajícím románům. Kniha o ženách a způsobech pohlížení na ně i o pohlížejících, nic nechápajících mužích je ještě enigmatičtější a tím podmanivější než filmová adaptace Sofie Coppolové. Soundtrack z jejího filmu doporučuji jako zvukový doprovod při četbě.

Sedm dní do pohřbu (Ján Rozner): tak depresivní, jak jen slova na papíře mohou být. Rozner přitom neudělal nic jiného, než že do nejmenších detailů, hodinu za hodinou a s odzbrojujícím naturalismem popsal, jak pohřbíval svou manželku. Žádný sentiment, žádné básnické obraty, pouze holý popis neveselé skutečnosti. Navzdory/díky své striktně deskriptivní povaze jde o román, který nezůstává na povrchu normalizace, ale dobírá se její podstaty a přenáší na vás nesmyslnost a nespravedlnost té doby. Dočíst Sedm dní do pohřbu je jako vrátit se z minulé éry do současnosti, což ale neznamená, že se vám Roznerem střízlivě zachycená devastace a mravní zkáza nezažere pod kůži.

Hlavní téma říjnového čísla nabízí významný příspěvek ke stále živější diskuzi o marginalizovaném postavení žen ve filmovém průmyslu. Zdařilý výběr stovky zapomenutých filmů režírovaných ženami potvrzuje, že problém není jenom v tom, že by ženy natáčely méně filmů, ale také v nezájmu médií a širší veřejnosti. Dějiny (filmu) totiž zpravidla nepíší jenom vítězové, ale navíc muži. Jedním z neocenitelných prostředků proti zamlčování (silencing), zjednodušování a překrucování, pochopitelně nejen v oblasti ženské filmové tvorby, je skutečně něco navenek tak banálního jako zprostředkovávání pravdivých informací, vyvracení mýtů a zohledňování perspektivy těch, jejichž hlas nebyl (resp. nemohl být) dostatečně hlasitý. Problém je potřeba nejdříve pojmenovat, abychom o něm mohli začít mluvit, na kteréžto premise ostatně postavila svou zásadní kihu Feminine Mystique Betty Friedan. Jak slibuje šéfredaktor Nick James, dvacet stránek věnovaných filmům režisérek je pouze začátek dlouhodobějšího plánu ukázat, že režírující ženy mají na co navazovat a ve filmovém průmyslu jim od počátků kinematografie náleží stejně důležitá pozice jako mužům (na nepostradatelnost žen v rané éře filmu v pravidelném sloupku o němém filmu upozorňuje Pamela Hutchinson). Pro začátek by se o nich ovšem mělo více psát a hovořit. Výběr stovky zapomenutých klenotů je dobrým výchozím bodem k diskuzi. Nevím, zda se stydět, že jsem o většině z vybraných filmů dosud neslyšel, nebo dávat alibistiky vinu autorům učebnich filmové historie a žebříčků nejlepších filmů všech dob, každopádně jde o jeden ze vzácných výběrů, které, jak věřím, skutečně mohou pro mnohé plnit objevitelskou funkci. Několik filmů, představených medailony od autorek a autorů jako Carol Morley, Jonathan Rosenbaum, Linda Ruth Williams, Tilda Swinton nebo Isabelle Huppert, uvádím níže. Časem bych každopádně rád zhlédnul všechny, které jsou dostupné, a vytvořil si na základě toho lepší představu, zda (a čím) se "ženský pohled" liší od toho mužského. "Ženský film" totiž vážně není jenom melodrama nebo romantická komedie.

Homes for the People (1945, Kay Mander)

The Stranger Left No Card (1952, Wendy Toye)

Les petits matins (1962, Jacqueline Audry)

The Velvet Vampire (1971, Stephanie Rothman)

Bury Me an Angel (1972, Barbara Peeters)

Year of the Woman (1973, Sandra Hochman)

Girlfriends (1978, Claudia Weill)

The Mafu Cage (1978, Karen Arthur)

Little Ida (1981, Laila Mikkelsen)

Oriana (1985, Fina Torres)

Queen of Diamonds (1991, Nina Menkes)

Szczesliwy czlowiek (2000, Małgorzata Szumowska)

Stručně k několika knihám o filmům. Doporučit mohu všechny, opakovaně se ale budu vracet zřejmě jenom ke Carrollovi a Kokešovi.

Generace Jihlava (ed. L. Česálková): pro studenty (dokumentárního) filmu bude užitečná zejména úvodní kapitola Lucie Česálkové (na jejíž nadužívání slova „tendovat" jsem si stále nezvykl) a stručná historie jihlavského festivalu od Víta Janečka; mezi nimi se nachází pár podnětných rozborů, které (resp. jejichž autoři) spolu ovšem nekomunikují tak, jak koncept knihy naznačuje.

Na černé listině (D. Srch): ačkoli autor slibuje demytizací hollywoodského honu na (rudé) čarodějnice, ve výsledku pronásledování komunistů za jejich názory hlavně zlehčuje a poněkud lacině se „rudé" snaží očerňovat například poukazováním na jejich vysoké životní standardy; přes jistou tendenčnost, mnoho překlepů (nejvíce pobavila Plant of the Apes) a častou deskriptivnost (prakticky celá kapitola o Salt of the Earth) je kniha obdivuhodná důsledností, s jakou vytěžuje archivní prameny.

The Philosophy of Horror: Or, Paradoxes of the Heart (N. Carroll): velmi srozumitelně vyargumentovaná, zdravým rozumem vedená a spekulativním teoriím se vyhýbající úvaha nad tím, proč nás fascinují filmy, které nás zároveň děsí a odpuzují.

Rozbor filmu (R. D. Kokeš): stručný, jasně vyargumentovaný a prakticky orientovaný úvod do psaní a přemýšlení o filmu, propojující s lehkostí do soudržného celku poznatky z mnoha teoretických oblastí.

Scénář pro 21. století (L. Aronson): scenáristická příručka nabízí kromě užitečných postřehů např. k vymyšlení a udržení tématu filmu nadmíru normativních a neustále opakovaných rad a zbytečně mnoho různých (sub)kategorií, které dělají z jednoduchých problémů složité.

V mezích přípustnosti. Cenzura ve filmu a televizi (ed. M. Hain): sborník s velmi širokým časoprostorovým rozptylem pokrývá cenzuru ve vztahu k americkým filmům Huga Haase, ke Zkrocené hoře nebo k televiznímu Spartakovi; nejpozoruhodnější vhled do dobových cenzurních praktik ovšem přinášejí vzpomínky Vladimíra Suchánka, který se s ideologickými mantinely a lidskou tupostí potýkal jak v Sovětském svazu, tak v normalizačním Československu.

Dále přečteno: Alexander Hackenschmied, Havel (M. Žantovský), Krakatit (K. Čapek), Tudy cesta nevede (E. Badinter) Vlastní pokoj (V. Woolf)

Rozečetl jsem: Alain Resnais. Kinematografia mozgu, Jana Eyrová (Ch. Brontë), Marťan (A. Weir), 

Měřeno počtem textů, které jsem přečetl do konce, velmi podařené číslo. Úvodník, identifikující jako jedno z hlavních témat festivalových filmů truchlení, dává tušit, že nejvíce stránek bude věnováno ohlédnutím za Cannes. Své festivalové Top Ten podrobněji představili Nick James a Isabel Stevens. Oba na první místo zařadili film The Assain (Hou Hsiao-Hsien), oběma se dále líbila Carol (Todd Haynes), Arabian Nights (Miguel Gomes), Mountain May Depart (Jia Zhangke) a My Golden Days (Arnaud Desplechin). U Jamese překvapilo zařazení nového filmu Jaca Van Dormaela A Brand New Testament, u Stevensové potěšil dokument Hitchcock/Truffaut, na který se ze všech filmů  festivlu osobně těším nejvíc.

Obálkový článek o Wellesovi se poměrně úspěšně snaží rozkrýt méně známou tvorbu tohoto génia. Ben Walters v něm obsáhle referuje o genezi a stylu Wellesova dlouho zapadlého debutu Too Much Johnson, o jeho televizním pořadu Around the World with Orson Welles a o nedokončené biografii fiktivního filmového režiséra The Other Side of the Wind. Zbytek čísla, vyjma příliš herecko-centrické vzpomínky na Hustonovy Mustangy, patří dokumentům, konkrétně Amy a The Act of Killing. Zatímco autor prvního jen přijmul nabídku a snažil se z archivního materiálu sestříhat co nejvěrnější portrét talentované zpěvačky, Joshua Oppenheimer svým diptichem o zvěrstvech páchaných v 60. letech indonéskou vládou vytahuje na světlo bolestivé vzpomínky a dává zaznít stále umlčovaným hlasům. Jakkoli je otázkou, kterou si o stránku dál klade Brian Winston, zda dokumenty mají moc udělat něco víc, než nám ukázat skutečnost (třeba ji změnit). Z dlouhého rozhovoru s Johnem Boormanem mne zaujalo jeho vyprávění o povaze Lee Marvina, který si hraním ve filmech léčil svá válečná traumata a snažil se v sobě najít ztracenou lidskost.

Z recenzovaných filmů bych kromě Amy (protože o jejím životě vlastně nic nevím) chtěl vidět ještě The First Film (o francouzském kinematografickém průkopníkovi jménem Louis Aimé Augustin Le Prince), prý zdařilou mumblecore komedii Results od Andrewa Bujalského (Computer Chess) a již dva roky staré německé drama o působení Stasi s jednoduchým názvem West. Z nových disků se jako jasná koupě jeví box s Chaplinovými komediemi od Mutualu (od BFI) a režisérské sestřihy obou dílů Nymfomanky (od Artificial Eye). O Chaplinovi, resp. o zrodu Tuláka, vyšla ve Státech masivní publikace Charlie Chaplin: The Keystone Album. Na podzim by ji podle recenzenta knihy měla následovat ještě výpravnější bichle od Taschenu The Charlie Chaplin Archives. Na Amazonu za ni v předprodeji chtějí "jen" 128 dolarů.

Dějiny čtení (A. Manguel)

Eunuška (G. Greer)

Feminine mystique (B. Friedan)

Hologram pro krále (D. Eggers)

Miloš Havel (K. Wanatowiczová) 

On the History of Film Style (D. Bordwell)

Pýcha a předsudek (J. Austen)

Sebevraždy panen (J. Eugenides)

Sherlock: Chronicles (S. Tribe)

Temné kouty (G. Flynn)

XY (E. Badinter)

chystám se na: Druhý život (P. Roth), Havel (M. Žantovský), Vlastní pokoj (V. Woolf)

Nápaditá trojbarevná obálka láká na hlavní téma čísla, jehož součástí je zejména výborný text, v němž Ginette Vincendeau zasazuje do širších souvislostí reprezentaci etnických minorit v současném francouzském filmu (vzestup obliby herců s mimofrancouzskými kořeny, komediální zlehčování rasové problematiky v komediích, které ve skutečnosti rasismus neřeší, sociální dramata z "banlieues", modelované podle vzoru zlomového La Haine). K tématu etnické integrace se vyjadřuje i film Girlhood, který je kromě pozitivní recenze představen také v samostatném článku, částečně portrétu režisérky filmu (Céline Sciamma).

K novému pohledu na již viděné filmy mne přiměly rozhovory s Olivierem Assayasem (o Sils Maria) a Christianem Petzoldem (o symbolice ve Fénixovi - podle Petzolda například titulním fénixem není, Nelly, jak jsem se mylně domníval). Z Kmene jsem sice oproti podstatné části kritiků nebyl nadšený, ale stejně obdivuji, jak byl natočen - podrobnosti o produkci prozrazuje tematický článek a hutný rozhovor s režisérem. Kromě Girlhood bych na základě recenzí v čísle rád viděl ještě screwball komedii se Simonem Peggem a Lake Bell Man Up a romantickou walk-and-talk konverzačku Top Five od Chrise Rocka. Nalákala mne také recenze boxsetu The Carl Theodor Dreyer Collection, upozorňující na netušené souvislosti mezi Dreyerovými propagačními dokumenty a celovečerními filmy.