Matty

Nezavrhnul jsem psané slovo, jak by se ze z více než měsíční stagnace Deníčku mohlo zdát, naopak v poslední době čtu textů mnoho, leč ne těch, jež bych číst chtěl a jejichž slávu bych toužil šířit dál (a pokud už ano, není chuť psát). Zkrátka drtivá převaha informací nad fantazií. Beletrie na léto zatím smutně čeká v poličkách. Už ne dlouho, slibuji jí, slibuji sobě (a sliboval bych i vám, nemít takové zvláštní tušení, že jste vůči těmto čtenářským dojmologiím plným právem ľahostajní).

 Co se skrývá za americkým snem?

Švéd - navenek muž, kterému nic nechybí, postupně ztrácí většinu životních jistot. Neprovinil se přitom ničím jiným než oddaností, s jakou žil svůj vzorný život. Život, jaký by jako správný Američan žít měl. Roth svého hrdinu nešetří, jeho pád z vrcholu zkoumá pěkně do hloubky. V dlouhých sebezpytných monolozích i nepravděpodobně hlubokomyslných dialozích. Originálně vystavěný román, jež přiznává svou fikčnost, je v podstatě cestou do Švédova nitra, odkrýváním jednotlivých vrstev. Od vnějšího pozorovatele nenápadně až k ich-formě, nerušivě implementované do dominujícího vyprávění ve třetí osobě. Stejně nenásilně Roth (narozený mimochodem stejně jako Švéd v Newarku) odbočuje od osobního dramatu k psychologickému rozboru duše amerického národa a dění následující po jisté zlomové události tak můžeme číst třeba jako vzpamatovávání se z vietnamského traumatu. Americká idyla má mnoho vrstev, dobře se čte (i když některé myšlenky zbytečně opakuje), dokáže dojmout i pobavit, nechávaje na nás, nakolik budeme hlavního hrdinu litovat, nebo zda se mu naopak vysmějeme.

Z Rothova díla mohu Americkou idylu srovnávat jedině s nesrovnatelným, s drzým a vtipným Portnoyovým komplexem. Obě knihy spojuje nanejvýš odvaha, s jakou pojmenovávají jindy všelijak maskovanou realitu všedního bytí.

Nerad za sebou nechávám nedokončenou činnost. Kompletnost dokáže potěšit. Neboť ale knihy vnímán jako „závazek“ na delší dobu (delší než většina filmů), sem tam nějakou po pár desítkách (v mimořádných případech typu Bratrů Karamazových, kde je ale pár stovek totéž co u jiných knih pár desítek) stran odložím. V poslední době mi nesedly dvě, nepochybně hodnotné a ve správném rozpoložení nejspíš také čtivé.

Dítětem božím od Cormaca McCarthyho jsem se prokousal horko těžko, jeho monotónní Cesta mne unavila ještě před polovinou. Syrové a autentické jistě ano, ale na knihu o cestě zvláštně statické. Chápu proč, chápu, že příběh zde nebude tím hlavním a proto v četbě nepokračuji. 

Duhu gravitace Thomase Pynchona, jehož Inherent Vice by měl adaptovat P.T. Anderson, mám na základě jedné dávno přečtené recenze zafixovanou coby jedno z nejtužších děl postmoderní literatury (třebaže nevěřím, že by mohla nabídnout slastnější masochistický požitek než Joyceův Odysseus). Rozečtení Městečka Vineland mi pomohlo pochopit, v čem tkví obtížná stravitelnost Pynchonova stylu. Postavy a situace. Stále další a další. Nepřetržité odkazy ke všemu možnému i nemožnému. Přecházení ze žánru do žánru, skoky v čase. (Ne)jednoduše postmoderna. Trochu jako v Městečku Twin Peaks, ale bez jeho přehlednosti. Kniha je to vtipná, a při dostatečně pozorném čtení jistě i smysluplná. Nedostatečně oddanému písmenkům, odradil mne od ní právě pocit, že mi neustále uniká nit. Ale na té Duze bych si stejně jednou rád smlsnul (resp. vylámal zuby).    

S téměř dvacetiletým zpožděním (roku 2007) byla do češtiny přeložena výpověď Miguela Littína o jeho chilském dobrodružství, jak ji zaznamenal Gabriel García Márquez.

Littín je chilským režisérem zejména z hlediska své národnosti, po vojenském puči v roce 1973 vlast opustil, aby byl o dvanáct let později navíc zařazen na seznam osob zcela nežádoucích, jež se do Chile za žádných okolností nemohou vrátit. Levicového filmaře tento zákaz paradoxně vyprovokoval k návratu do země, kde se tajně, s pomocí několika filmových štábů rozhodnul, jak kniha uvádí, přišpendlit Pinochetovi 32 200 metrů (délka natočeného filmu) dlouhý ocas. Námět na mnohasetstránkový napínavý román byl překvapivě zužitkován pouze k poměrně stručnému (130 stran) vyprávění, které přesto obsahuje jak momenty zneklidňující, tak komické a bizarní.

Márquez „přepisuje“ režisérovy zážitky s maximální úsporností, jako kdyby jen sem tam usměrnil tok Littínových myšlenek, do kterých celkově nechce moc zasahovat. Svůj magicko-realistický styl upozadil ve prospěch beletrizace poutavých faktů. Je otázkou, proč Littín, sám píšící scénáře i knihy, zvolil formu zprostředkovaného vyprávění. Nejspíš ne kvůli odstupu, neboť stesk po domovině, odsouzení Pinocheta na jedné a oslava Allendeho na straně druhé, je v knize přítomná bez zjevného obrušování hran. Pro svou stručnost i pro obsah žánrově blízký konspiračnímu thrilleru se Dobrodružství čte velmi hladce, nehledě na váš vztah k latinskoamerické kinematografii (o kterou, ani o výsledný čtyřhodinový dokument Acta General de Chile zde stejně tolik nejde).

Nejen filmy, ale i jejich natáčení je někdy dobrodružstvím – k uzavření kruhu v tomto případě zbývá, aby na motivy knihy někdo natočil film.  

Osmdesátistránkový esej Laury Mulveyové nahlíží na „nejlepší film všech dob“ z psychoanalytického/feministického hlediska, což ale neznamená, že by autorka operovala výhradně s pojmy vypůjčenými od Freuda či Lacana. Film zasazuje do dobového kontextu a vyzdvihává politické pozadí, zejména liberální smýšlení samotného Wellese. Opomenuty nejsou ani okolnosti vzniku, jež sice daly vzniknout několika samostatným knihám (a filmům), ale nahlížené z jiné perspektivy mají (opět) co říct. Třebaže je mi osobně bližší bordwellovský neoformalistický přístup, text Mulveyové jsem s chutí přečetl na jeden zátah. Průkopnice feministické filmové teorie své argumenty nestaví na vodě a i když se v zásadě věnuje jen dílčím oblastem do tak útlé knížečky neshrnutelného díla, v celku nabízí inspirující návod k alternativnímu čtení analyzovaného filmu. Knihu doplňuje Wellesovo lišácké vyjádření k tomu, kterak se (ne)inspiroval životem Williama Hearsta, zejména Mulveyovou blíže představující doslov Petry Hanákové a poměrně bohatá bibliografie knih a článků (včetně českých) věnujících se Kaneovi. Formátem, obsahem, kvalitou překladu i péčí věnovanou doplněným tuzemským zdrojům jde o další sympatický počin zatím nechybujícího nakladatelství Casablanca.

Vícehodinová zpoždění vlaku mají své výhody - pohodlně stihnete přečíst celou knihu.

Dialog, pouze přímá řeč, žádný popis prostředí. Mnohastránkový popis fabule Kočičích lidí (1942) a posléze dalších filmů, extrémně dlouhé poznámky pod čarou. Navíc moc nesouvisející s hlavním děním, chtělo by se namítnout – jenže co je zde „hlavním děním“? Trochu iritující, ale zároveň fascinující (ta drzost, čerpat tolik z cizích textů), na každý pád originální. V prostoru, který ponechává naší představivosti je Polibek pavoučí ženy ojedinělou knihou. Nedovedu si proto moc představit, jak vypadá její filmová adaptace (a o to víc ji chci vidět). (Zajímavost na okraj: ve Španělsku vydanou knihu napsal v Mexiku narozený argentinský spisovatel a film byl natočen v brazilsko-argentinsko-americké koprodukci.)

Nejsem takovým milovníkem konspiračních teorií, abych hledal souvislost mezi zakládajícími členy extremistické levicové organizace RAF a jedním z mála apolitických režisérů nouvelle vague, pouze jsem v jeden den dočetl dvě knihy.

Baader-Meinhof Komplex Stefana Austa vydaná v českém překladu je (autorem) z původních 1000 na necelých 500 stránek zkrácenou verzí údajně nejucelenějšího knižního příspěvku na téma zpopularizované tři roky zpátky strhujícím thrillerem Uliho Edela. Aust vychází z dostupných informací (ty nedostupné i samotná jejich nedostupnost jsou dodnes věcí vášnivých polemik), teroristům nestraní, třebaže osobně znal Ulrike Meinhofovou. Faktograficky hutná kniha se zásluhou krátkých kapitol a díky autorově schopnosti vystihnout na každé události to podstatné, čte stejně dobře jako se dívá na Edelův film. Koho zajímá téma, neměl by minout.

My, kdo známe jeho filmy, nepochybujeme, že Francois Truffaut byl nejen znamenitý režisér, ale také milý člověk. Román o Francoisi Truffautovi to tvrdí na 160 stranách (posledních 20 stran zabírá Truffautova stěžejní stať Jistá tendence francouzského filmu). Vzpomínkám na Truffauta krátce po jeho brzkém skonu předchází poučený úvod Evy Zaoralové, která dokázala na malém prostoru přesně vystihnout, v čem spočívala výjimečnost Truffauta i jeho tvorby. Vzpomínání přitom nesestává výhradně z poplácávání po zádech, známého z povrchních making of, díky mnohosti názorů se před námi naopak utváří komplexní obrázek auteura sice plachého, ale rozhodného, do kinematografie neskutečně zažraného (či lépe „začteného“). Cinefilní hodnota v tomto případě možná převyšuje hodnotu informativní, ale že by mi to, pohlcenému textem, vadilo? Ani trochu.

Jako kdyby nový rok začal teprve s jarem, až nyní mne napadlo sepsat seznam, co bych chtěl letos přečíst. Samozřejmě to není soupis nijak závazný a v prosinci se zaraduji, budu-li moudřejší o slova a věty obsažená alespoň v polovině uvedených knih. Čili spíše pojistka proti chabé paměti, jež by mi mohla některé z nynějších „must read“ titulů časem zatajit.

Literatura faktu

Alfred Hitchcock a jeho filmy (Robin Wood)

Bludiště seznamů (Umberto Eco)

Breaking the Glass Armor (Kristin Thompson)

Deep Time of the Media (Siegfried Zielinski)

Everything You Always Wanted to Know About Lacan (But Were Afraid to Ask Hitchcock) (Slavoj Žižek)

Film 1 / Obraz-pohyb (Gilles Deleuze)

Film 2 / Obraz-čas (Gilles Deleuze)

Film History: Theory and Practise (Robert Allen, Douglas Gomery)

From Caligari to Hitler (Siegfried Kracauer)

How I Made A Hundred Movies In Hollywood And Never Lost A Dime (Roger Corman)

Jak napsat diplomovou práci (Umberto Eco)

Jak napsat dobrý scénář (Syd Field)

Language of New Media (Lev Manovich)

Making Meaning (David Bordwell)

Mind the Screen (Thomas Elsaesser)

Real Knockouts: Violent Women in the Movies (Martha McCaughey, King Neal)

Scorsese by Ebert (Roger Ebert)

Studying Contemporary American Film (Thomas Elsaesser)

Way Hollywood Tells It, The (David Bordwell)

Fikce

Alois Nebel (Jaroslav Rudiš, Jaromír 99)

Americká idyla (Philip Roth)

Amsterodam (Ian McEwan)

Elementární částice (Michel Houellebecq)

Hodiny (Michael Cunningham)

Mandolína kapitána Corelliho (Louis de Bernieres)

Městečko Vineland (Thomas Pynchon)

Neopouštěj mě (Kazuo Ishiguro)

Nesnesitelná lehkost bytí (Milan Kundera)

Neviditelná města (Italo Calvino)

Neviditelné nestvůry (Ch. Palahniuk)

Po otřesech (Haruki Murakami)

Polibek pavoučí ženy (Manuel Puig)

Proměna (Franz Kafka)

Řeznickej kluk (Patrick McCabe)

Sestra (Jáchym Topol)

Sto roků samoty (Gabriel García Marquéz)

Strašidla (Ch. Palahniuk)

Ukolébavka (Ch. Palahniuk)

The Classical Hollywood Cinema Film Style & Mode of Production to 1960 je knihou, k níž, navzdory staršímu datu vydání (1985), dodnes v různém kontextu odkazují autoři obrovského množství filmově-vědných textů. Pravděpodobně nejvlivnější je hned úvodní část The classical Hollywood style, 1917-60, kde David Bordwell na osmdesáti stranách rozebírá, čím se vyznačují klasické hollywoodské film ze zkoumaného období (a co pro hollywoodskou kinematografii podle Bordwella, neuznávajícího nástup nějakého kompletně nového, post-klasického Hollywoodu, s jistými obměnami platí dodnes).

V sedmi podkapitolách se autor postupně zaobírá diváckými schématy, s nimiž přicházíme do kina, výstavbou příběhu způsobem příčina-následek, různými typy motivací, komunikativností vyprávění (nejvíce s námi klasické filmy zpravidla komunikují na začátku, než předají slovo postavám, a na konci), takřka povinnou kauzalitou vyprávění, postavami (mj. ve vztahu ke star systemu), subjektivitou a semi-subjektivitou (tj. metodou záběr/protizáběr), segmenty, z nichž jsou filmy složené (a jež, vyjma závěru, nemohou být uzavřené, protože show must go on), práci s časem (zdůrazňuje častou přítomnost deadline, jehož uplatnění v Antonioniho Dobrodružství by podle Bordwella vedlo dříve či později k hlášce: „If we don’t find Sandra in three days, her supply of food will run out“), prostorem (kompozice záběru, přerámování), střihem i historickým pozadím klasického stylu (které například ozřejmuje, že filmy-noir svým vypravěčstvím, založeným na dávno existujících detektivních románech, vlastně nejsou tak atypické, jak by se mohlo jevit).

Možná vám některé autorovy závěry přijdou banální, příliš zřejmé, aby jim někdo věnoval tolik prostoru, Bordwell však nevychází jenom z toho, že zhlédnul stovku klasických filmů (k nimž přímo odkazuje, ve skutečnosti bylo těch stovek několik) – jeho bádání je podložené rozsáhlými znalostmi historického kontextu i různých teoretických přístupů k záležitosti filmového stylu. Těch nijak náročných, díky řadě příkladů velmi dobře srozumitelných osmdesát stran textu – třebaže mnohé již můžete znát například z Film Art – vám o stylu klasického hollywoodského filmu prozradí dost na to, abyste při sledování snímku libovolné provenience mohli posoudit, do jaké míry je/není klasicky hollywoodský a do jaké míry se od mainstreamu liší právě snahou obcházet/překrucovat normy nastavené studiovým systémem. Jak nabytých znalostí užijete je nicméně pouze na vás. Garantuji vám ovšem, že se budou hodit… I pokud filmy „jenom“ sledujete. 

Jako krátkou ochutnávku (jakousi zhuštěnou verzi výše zmiňovaného) vám mohu nabídnout tento Bordwellův text:

http://faculty.washington.edu/cbehler/teaching/coursenotes/Texts/classHollcin.Bordwell.html

Odvážně jsem se pustil do četby Smrti Artemia Cruze mexického autora Carlose Fuentese. Složitě strukturovaná kniha má prakticky vzato jen jednoho vypravěče, ale ten o sobě někdy píše v první osobě, někdy ve třetí a jindy jakoby se svými obecnými úvahami obracel přímo na čtenáře. Kdo v ní dokáže číst, odmění se kniha mnohovrstevnatým portrétem mexické společnosti formované revolucemi (během jedné se kniha částečně odehrává, po druhé byla napsána). Sám jsem nicméně zhruba po polovině ztratil sílu a motivaci ve čtení pokračovat. Podobně se v posledních dnech nedokážu dostatečně soustředit skoro na žádné texty a rovněž filmy jakoby mnou jen protékaly. Možná jarní únava, možná jenom lenost. To jen tak na vysvětlenou, proč deníček v posledních dnech zatvrzele zanedbávám.

Knihy Chucka Palahniuka se mi nelíbí (možná proto, že se líbit nechtějí), ale rád je čtu. Pygmeje jsem měl chuť odložit po první kapitole. Po dočtení posledního hlášení titulní bezejmenné (prostě Pygmej) postavy jej ovšem považuji za jednu z nejvýraznějších knih přečtených v uplynulých měsících.

Ne tolik kvůli fabuli či syžetu, jakkoli Palahniuk ve spíše epizodicky pojaté knize provokativně rýpe do témat jako sexualita nezletilých, terorismus, hromadné vraždění na amerických školách, ale předně pro použitý jazyk. Titulní pygmej, malý agresor s perfektně vymytým mozkem, jakoby neprošel „zušlechťujícím“ civilizačním procesem. Okolní svět popisuje podobně jako když vám internetový překladač doslovně, mechanicky a bez citu přeloží cizí text. Zároveň zcela banální, pro něj však neznámé věci a činy popisuje těžko srozumitelným opisem.

Tento způsob vyjadřování (kontakt s mluvou „normální“ světa zajišťuje pouze přímá řeč ostatních postav) činí z četby dobrodružství pro trpělivé. Nutí přemýšlet víc a zároveň přemýšlet jiným způsobem, stejně jako nutí filmy vyprávěné pozpátku (např. český Happy End) „přepnout“ zažitý modus vnímání.

Co mne zprvu iritovalo, jsem postupně začal brát jako autorovu podvratnou hru, kterak nás přimět číst jinak, na chvíli vypadnout ze systému. Z jakého systému, o tom pojednává kniha samotná, palahniukovsky mísící komické (až groteskní) s nechutným a silně znepokojujícím.

Na to, aby stanul vedle klasiky typu Mechanického pomeranče (který byl alespoň doplněn slovníkem podivného vypravěčova jazyka), není Pygmej příběhově dost originální a občas z něj lze cítit samoúčelnou snahu šokovat. Přesto šlo o ojedinělý čtenářský zážitek, který vřele doporučuji. I kdyby jen coby zkoušku, kolik toho snesete.

P.S., velký obdiv patří překladateli Richardu Podanému.

P.P.S., pomoct si zcela nerelevantním filmovým příměrem, na nazývání věcí pravými jmény je založen krátkometrážní brazilský eko-dokument Ilha das Flores

Dnes jen krátké upozornění na starší, ale stále aktuální trojrozhovor Jamese Camerona, Stevena Spielberga a Roberta Zemeckise. V srpnovém čísle časopisu Empire z minulého roku se tito režisérští vizionáři v článku s trochu zavádějícím (neboť jde hlavně o budoucnost herectví) názvem The Future of Movies rozpovídali o přítomnosti a budoucnosti CG herectví (Cameron takto natočil Avatara, Zemeckis 3 své poslední filmy a Spielberg nejnověji digitalizuje Tintinova dobrodružství).

Z šestistránkového povídání je cítit až technofilní zápal pro věc, pánové ovšem neopomíjejí zdůraznit, že na prvním místě by měl být vždy příběh, nikoli předvádění nové technologie. Je poznat, že rozhovor vznikal v přátelské atmosféře. Nechybí v něm vzájemné popichování nebo vtípky na účet Meryl Streep. Překvapením pro mne bylo Spielbergovo vyznání, v jednom z boxů doprovázejících hlavní text, z jeho hráčské vášně („I’m a gamer“), kdy ovladač virtuální kamery připodobňuje k ovladači PS3 a Xboxu. Striktně textová, tzn. obrátky nedoplněná verze rozhovoru je k přečtení zde:

http://www.faqs.org/periodicals/201008/2094683601.html

Neboť začal nový semestr, nejvíc času chtíc nechtíc (záleží na náladě) věnuji četbě odborné literatury. Momentálně mám rozečtené tři přehledové knihy o filmové teorii (Andrew, Casetti, Stam) a potřetí, ještě důkladněji než dříve, jsem se pustil do četby filmově-vědné alternativy Bible, Dějin filmů Thompsonové a Bordwella.

Což mi připomíná, že již delší dobu zanedbávám čtení Bordwellova blogu, který sice na první pohled odrazuje dlouhými texty, ale pokud se do nich jednou začtete, budete zaručeně chtít víc a víc a víc… tedy, pokud vás trochu (dobrá, možná trochu víc) zajímá film, jeho historie a teorie.

Bordwell (a občas Thompsonová) píše o filmech, i těch nesrozumitelných, naprosto srozumitelně. Mimo jiné díky četným příkladům, na nichž demonstruje určité úkazy a jimiž sekundárně demonstruje, jak neskutečně moc filmů viděl a kolik toho o nich ví. S použitím wikipedie vás tak jeden jeho rozsáhlejší příspěvek obohatí více než všechny filmově zaměřené články vydané v českých denících a týdenících za jeden rok. OK, přeháním, ale vůbec ne tolik, jak byste si mohli myslet. Přesvědčte se sami.

http://www.davidbordwell.net/blog/

Další rozečtená kniha slibuje méně suchého teoretizování a tedy šťavnatější obsah. Dark Dreams 2.0 je název publikace mapující dle podtitulu psychologický vývoj hororového žánru od 50. let do současnosti. Autor John Russell Taylor se po přečtení úvodu jeví jako velký skeptik s náběhy k puritanismu. Zatím mi nedockává, jak může někdo takový psát o hororech, tak uvidím. Filmová je i pátá (sakra, nepřeháním to trochu?) rozečtená kniha – Pronásledovaný Roman Polański. Na první zdání klasická biografie, jakkoli napsána zapáleným autorem (Andrzej Batkiewicz) a věnována velmi vyhraněné osobnosti evropské kinematografie, ve skutečnosti po biografickém přehledu následují neméně poutavé úvahy nad tématy a motivy obsaženými v Polanského filmech.

Slovníček (tou zdrobnělinou se nenechte zmást, je to těžká teorie) pojmů za stránek Cinepuru, nacházející se také na (webových) stránkách Cinepuru, obsahuje pojmy, které pravděpodobně znáte, leč po přečtení pár rozsáhlých hesel vás možná překvapí, jak málo. Sám nyní například při konfrontaci se slovem „sutura“ okamžitě nehledám útočiště na stránkách slovníku cizích slov (každopádně doporučuji začít jiným pojmem – zrovna tenhle by vás mohl od hlubšího ponoru do světa filmové teorie hned zkraje odradit).

http://cinepur.cz/list.php?section=20

Když už jsem takhle začal s těmi odkazy, taky s nimi skončím. Bohatým zdrojem výživných esejů jsou stránky společnosti Criterion, vydávající zásadní kinematografická díla v těch široko daleko nejvymazlenějších DVD/BR edicích. Stačí si vyhledat příslušný film (je jich hodně, ale jsou přehledně roztříděné) a dole na stránce s jeho profilem si vybrat z dostupných textů. Zatím jsem jich nečetl dost, abych vám nějaký konkrétní doporučil, ale komplet blábolivý by vzhledem k renomé kolekce neměl být žádný z nich.

http://www.criterion.com/

Od japonského románu nazvaného Norské dřevo jsem stereotypně očekával tajuplné vyprávění, nikoli „jen“ relativně čistý milostný příběh. Murakami se dokáže úžasně koncentrovat na vztahy svých hrdinů, neodbíhá k tématice politické (ač k tomu doba dění svádí) ani mezigenerační (ač k tomu svádí vztah Midory k jejímu otci)… jeho kniha přitom vypovídá jak o situaci politické, tak společenské, jen jaksi mimoděk.

V centru autorova zájmu jsou mladí lidé hledající ve svých životech stabilní bod. Ti neúspěšní páchají sebevraždu, k níž jednoduše, bez jakéhokoliv zveličování dojde. Někdo zemřel, proč se v tom pitvat, proč se vyžívat v utrpení, život plyne dál. Stěžejní pro pochopení hlavního hrdiny (a zároveň vypravěče) je kontrast mezi dvěmi dívkami, jež (nejspíš) miluje, mezi dvěmi prostředími, kde se ony nacházejí.

Jenže, jak pochopí i Tóru, život není postaven na jednoduše rozlišitelných opozicích (život a smrt, láska a nenávist). Murakami se cítí jako doma jak ve městě, tak v přírodě, obojí popisuje naprosto nenuceně, jako kdyby se narodil a vyrůstal na dvou místech zároveň a možná proto se mu daří zachytit slovy onen těžko postižitelný prostor „mezi“. Norské dřevo mne nestrhlo, ale rád jsem se nechal unášet Murakamiho plynulým tokem vyprávění, čekaje, kam mne zanese.

V závěru, jež přichází stejně nenásilně jako jiná podstatná sdělení v průběhu knihy, jsem na pocitové rovině rozhodně nebyl zklamán. Přesto nechápu, čím to, že je dnes (v Česku) tak "in" číst Murakamiho - o tuctového, podbízivého a všem přístupného autora přeci jen nejde.

Když už v březnu do (multi)kina, pak na Sucker Punch a The Adjustment Bureau. První film vypadnul přímo z hlavy Zacka Snydera (pokud by vám to nebylo zřejmé z trailerů), druhý vychází z dvacetistránkové povídky kultovního amerického scifisty Philipa K. Dicka Adjustment Team (což, uznejte sami, zní trochu lépe než „Edžastment byro“).

Velmi prostým, ale hutným stylem napsaný příběh se pohybuje mezi sci-fi a paranoidním thrillerem, aniž bychom byli vedeni k jednomu či druhému způsobu čtení. Obeznámení s duševní nepohodou samotného autora, dobrovolně i nedobrovolně překračujícího práh reality, samozřejmě vybízí číst Adjustment Team jako příběh autobiografický. Volba je na vás. Nebo snad na někom jiném, jak naznačuje povídka? Těch dvacet stran má každopádně spád a jsem zvědav, jestli jej bude mít, v souladu s našlapaným, ovšem nedickovsky romantickým trailerem, také stominutový film. Ten podle Dicka napsal debutující režisér George Nolfi, jež se dříve podílel například na scénáři Bourneovo ultimáta.

Povídku si můžete přečíst zde: http://www.clickheredummy.com/links/Other/adjustment-team---by-philip-k--dick-1/

Bezejmenní lidé v nejmenovaném městě postupně začnou ztrácet zrak. Nevidí černotu, ale bílo. Jak píše autor, jejich oči jsou zaplaveny mořem mléka. Tento básnický obrat nijak neumenšuje děsivost viru, jemuž je prakticky nemožné se vyhnout. Stačí slepcův pohled a sami se stanete slepci. José Saramago na půdorysu (post)apokalyptického thrilleru rozvíjí zneklidňující podobenství o zkáze, k níž dnešní zaslepená společnost směřuje. Nevidomost je zde vnějším projevem lidské nevšímavosti, sobeckosti a krutosti. Když nevidíme, co pácháme, proč bychom vůbec měli vidět? Boží trest (třebaže i svatí jsou nakonec slepí), nebo vysvobozující prozření?

Autor nás zavírá do blázince společně s ostatními. Bez kontaktu s okolním světem, bez vysvětlování, proč k „tomu“ došlo. Po příčině slepoty příznačně nepátrá ani žádná z postav, jako kdyby na podobné ztrestání čekali. Na ohlížení do minulosti není čas, vyprávění se ubírá stále vpřed, mrtvé a trpící nechává lhostejně za sebou. Z lakonických, dění z mírného odstupu komentujících poznámek autora číší více ironie než soucitu. Není krutý, jde spíše o postoj „co jste si způsobili, to máte“. Žánrově kniha osciluje mezi zmíněným thrillerem, věcným a realistickým a podobenstvím, aniž by metafyzická rovina narušovala čtení Slepoty coby zručně napsané žánrovky.

Zatímco lidé přicházejí o zrak, Saramago zbavuje své psaní jakýchkoliv stylistických kudrlinek. Je maximálně úsporný, vyhýbá se popisům prostředí a postav, ve skutečnosti spíše určitých typů charakterizovaných jejich pojmenováním (nikoli jmény). Souvislý tok vyprávění nenarušují vykřičníky, otazníky a u přímé řeči ani uvozovky. Výroky jednotlivých postav je obtížné odlišit. Obrazy mizí, slovo vládne. Se strohým stylem kontrastuje brutální realita „oslepeného“ světa, v němž jsou lidé schopni těch největších krutostí.

Není to veselá četba. Poté, co jsme společně s nevidoucími ubožáky provláčeni všemi těmi, slušně napsáno, exkrementy, jeví se i nečekané závěrečné „prozření“ jako slabá satisfakce. Každému to, co si zaslouží, v tom jsem s autorem zajedno a plně chápu jeho skepsi. Toho, na čem záleží a těch, na nichž záleží, si skutečně začneme vážit teprve když o to/ně přijdeme. Smutná pravda.

Stejnojmenný film Fernanda Meirellese (shodou okolností poběží dnes večer na TV Barrandov) z podstaty filmového, tedy vizuálního média nedosahuje působivosti neobrázkové (slepé) knihy, ale stejně jako u knihy jsem se při něm necítil příjemně, což berte jako doporučení.

Březnové číslo britského filmového magazínu (se štěstím a penězi jej můžete pořídit i v Praze) je potěchou pro všechny geeky: třicetistránkový sci-fi speciál (vč. informací o novém vetřelčím filmu Ridleyho Scotta), materiál věnovaný adaptaci komiksu Captain America, fotografie děvčat ze Sucker Punch a v neposlední řadě recenze geekovské komedie Paul.

Nový film napsaný Simonem Peggem a Nickem Frostem na rozdíl od Soumraku mrtvých a Hot Fuzz nerežíroval Edgar Wright a nejde tedy ani o poslední díl plánové Three Flavours Cornetto trilogie (po červené a modré měla přijít na řadu zelená). Jak vyplývá z recenze Chrise Hewitta, Paul, režírovaný americkým režisérem Gregem Mottolou, je komerčnější a širším vrstvám diváků přístupnější komedií než předchozí dvě. Grády pomaleji se rozjíždějící film podle recenzenta získává teprve s nástupem titulního hrdiny, mimozemšťana namluveného Sethem Rogenem, kterého je prý po nemastném neslaném Zeleném sršni zase radost poslouchat. V Paulovi nechybí tradiční nálož narážek na oblíbené filmy Pegga a Frosta, tentokráte zejména na E.T.ho, jehož kvalitám se v závěru zručností režie údajně blíží. Zkrátka se máme nač těšit, ač o podívanou roku pravděpodobně nepůjde.

Knihy si často vybírám zcela povrchně podle jejich obálky. Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda na sebe upozornil informací o Pulitzerově ceně pro autora, v Dominikánské republice narozeného, nyní v New Jersey žijícího Junota Díaze.

Zejména vypravěčsky nápaditá kronika jedné dominikánské rodiny, pronásledované prokletím zvaným fukú, je bohatá na popkulturní odkazy i faktografické údaje z dějin autorovy rodné země. Převážně nevážně napsaná kniha pojednává o událostech tuze vážných, zejména zvěrstvech napáchaných Trujillovým režimem.

Díaz se psaním baví, někdy i na čtenářův účet. Drží nás v pozoru, pohlcení poněkud komplikovaně podávaným příběhem nehrozí. Znamenitá hříčka, cvičení v postmoderním vypravěčském stylu, ale aby se kniha zařadila ke klasickým dílům magického realismu či zázračného reálna (k nimž Díaz odkazuje, ovšem s notnou dávkou nadsázky), musel by autor zvážnět na déle než jeden odstavec.

Více týdnů tomu, co jsem dočetl Knih se jen tak nezbavíme, bibliofilní dialog Umberta Eca a Jean-Clauda Carrière/a (?). Podobně chytré a vtipné povídání dvou mužů, kteří hodně vědí, můžu. Jejich láska ke knihám mne zároveň přiměla brát vlastní četbu vážněji a tedy si i začít vést tento deníček. Tak ať víte, na koho nadávat.

Dočetl jsem Dějiny světového filmu sociálně uvědomělého Georgese Sadoula. Rozsáhlé kapitoly věnované kinematografii Sovětského svazu, stejně tak části věnované filmové produkci jiných zemí, mají podobu soupisů jmen „velkých mužů“ a jejich děl. Politické či hospodářské dějiny filmu zabírají minimum prostoru, povětšinou nejsou vůbec zohledňovány (čili jde o krásnou ukázku přístupu, od něhož se nová filmová historie odklání). Ocenit mohu nanejvýš důkladnost, při níž autor neopomíjí uvést ani tak kinematografický astenické země jako Peru nebo Bolívie. Pokud dějiny filmu, pak v podání Thompsonové a Bordwella.

Nedávná premiéra jeho filmové adaptace mne přiměla konečně rozečíst Norské dřevo (Haruki Murakami). Obavy z mnohastránkových popisů duševního rozpoložení věčně zadumaných hrdinů a brzké ztráty orientace ve změti japonských jmen byly liché. Kniha se čte dobře, není rozvláčná a postavy od sebe zatím dokážu bez problému odlišit.

Rozečetl jsem rovněž Deník Pavla Juráčka. Na škodu by v něm nebyly poznámky pod čarou, ale možná by akorát odváděly pozornost od Juráčkových zápisků. Čtení je to natolik pohlcující, že bych se jim nechal depresivně naladit nejraději na jeden zátah. 900 stran je ale přeci jen příliš velké sousto, takže raději po menších dávkách.

Z nejčerstvěji dočteného textu, Mladý Lincoln Johna Forda (redakce Cahiers du cinéma, otištěno v Iluminaci 1/2001), pro představu vybírám pár z kontextu vytržených ukázek:

„nechat je říkat, co říkají v tom, co neříkají“

„jak budu bývalý z hlediska toho, čím se právě stávám“

„Lincoln falus nemá, on jím je“

... nedokážu odhadnout, jestli vás tyto úryvky navnadí, nebo odradí, ale čtení je to inspirující a nutící k jinému čtení (filmu).

Deníček - není nad další prostor, kde mohu po vzoru slimáka zanechat svou, pravdaže jen virtuální, stopu. Poté, co má grafomanie zajásala, znejistěla – o čem sem psát? Citovému exhibicionismu dávám průchod ve zdejších komentářích, na Facebooku i na Twitteru, o filmech píšu rovněž všude možně, jakkoli osoba sociálně abnormální, potřebu vést klasický deník plný osobních zážitků nepociťuji. Nakonec jsem se tohoto prostoru rozhodl využít vcelku nefilmově coby  čtenářského zápisníku. K poznámkám o přečtených knihách a článcích. Abyste měli čas prchnout, nalézt útočiště na stránkách nabízejících texty intelektuálně více stimulujících, začnu další vlnu svého slovního moru šířit až v pondělí.