Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Krátkometrážny
  • Akčný

Posledné recenzie (4 075)

plagát

Ten tajomný objekt túžby (1977) 

„Máte rád sladké?“ Ani v posledním Buñuelově filmu není buržoazie mimo ohrožení. I tentokrát je člověk, mezi jehož hlavní starosti patří jídlo, sex a obava ze ztráty tváře, po zásluze vláčen z jedné situace, která ho vyvádí z konceptu, do jiné. Pan Mathieu si přitom na absolutní kontrole svého okolí zakládá. Byty, v nichž má dojít k milostné schůzce, přizpůsobuje své představě stejně, jako režisér proměňuje divadelní jeviště. Kontrola předpřipraveného představení mu dává pocit převahy, jehož ztrátu (tedy odbočení od scénáře) přísně trestá. Stejně tak musí být okamžitě eliminováno jakékoli jiné narušení pořádku nebo prostoru, za jehož pána se považuje (absurdní scény s mrtvým potkanem a mouchou v drinku). Každému objektu dle mínění hlavního hrdiny náleží pevně dané místo. Není tedy divu, že se také Conchitu snaží včlenit mezi ostatní výbavu interiéru. Je pro něj jen prostředkem k sexuálnímu uspokojení, fetišem, nikoli cítící bytosti, což si ale – jak již tomu v Buñuelových společenských satirách chodí – sama uvědomuje a dokáže s tím nakládat. Díky míře samostatnosti, kterou ženská postava vykazuje, působí Tajemný předmět touhy jako opožděná reakce na ženskou liberalizaci. Zvýšený zájem o společenské dění, dříve Buñuelem reflektované více na podprahové úrovni, prozrazuje i násilné včlenění teroristických akcí do vyprávění. Zdá se přitom, že celoživotní surrealista tuto novou formu anarchismu neprozíravě vítal jako účinnou obranu před buržoazní zatuchlostí. Stejně jako s jinými motivy filmu, i s tímto Buñuel naštěstí pracuje s nadsázkou. Ta je v Tajemném předmětu přítomna na úrovni jednotlivých scén i celkové narativní struktury (výchozí situace připomíná anekdotu ve stylu „Potkali se ve vlakovém kupé buržoa, trpaslík a počestná dáma…“). Hůř než u jeho předchozích filmů se ovšem odhaduje, kdy šlo ještě o režisérovu podvratnost a kdy prostě o nedostatek tvůrčích sil a nápadů. Například zvuková stránka je, vyjma gagu ze samého závěru, velmi odbytá (vzhledem k Buñuelově hluchotě vcelku pochopitelně), příliš mnoho scén se od sebe stylisticky výrazně neliší a splývá a příběh v jádru vlastně jen variuje Nenápadný půvab buržoazie. V něm příslušníci buržoazie nedokázali usednout ke společné večeři, tady Mathieu ne a ne spočinout s vyhlédnutou dívkou v loži. Tajemný předmět touhy je přes svou myšlenkovou bohatost hlavně odleskem lepších děl tvůrce, od něhož v té době surrealistickou štafetu již převzali jiní (Saura, Almodóvar). 70% Zajímavé komentáře: Radko, Willy Kufalt, mortak

plagát

Russia 1985-1999: TraumaZone (2022) (seriál) 

Adam Curtis sleduje v sedmi hodinových epizodách rok po roku následky rozpadu SSSR. Tentokrát bez hutného mimoobrazového komentáře a výstižně volených songů. Nechybí ovšem jiný Curtisův trademark – záběry neohrabaně křepčících jedinců. Absence dovysvětlujících slov a zvuků není na škodu, nutí k aktivnějšímu sledování, k hledání sekundárních významů a vlastnímu domýšlení souvislostí. Curtis s pomocí dobře volených a ještě lépe za sebe skládaných materiálů z archivu BBC (mnohdy zjevně neoficiálních, dřív nepoužitých) a sem tam nějakého lakonického vysvětlujícího titulku v obraze vytváří kaleidoskopický portrét národa, který nejdřív nejistě odvrhnul komunismus a pak se ztratil v kapitalismu a různých představách o tom, co znamená demokracie. Události, kterým se dřív poměrně poctivě, byť ne s tak širokým záběrem věnovali jeho kolegové jako Sergej Loznica nebo Vitalij Manskij, za sebe řadí chronologicky – Černobyl, Afghánistán, pokus o puč v srpnu 1991, útok na parlament o dva roky později, první a druhá válka s Čečenskem, dosazení Putina do Kremlu... od velkých dějin ale neustále odbočuje ke zdánlivě podružným, mnohdy bizarním epizodám a zamyšlením náhodných kolemjdoucích, kteří jsou probíhajícím vývojem stále víc frustrovaní. Zajímá ho vztah mezi mocenským centrem a periferií, mezi problémy Moskvy a obyvatel ruského venkova nebo bývalých sovětských republik. Ironickou juxtapozicí (ke které často dochází i v rámci jednoho záběru, významově natolik bohatého, že další komentář opravdu nepotřebuje) se Curtisovi daří bez doslovnosti vystihnout tragikomičnost a absurditu postsovětské reality (resp. ji obohatit o metaforický rozměr - např. když exhumace 2500 let staré mrtvoly nalezené na Sibiři příhodně sousedí s opětovným vzýváním Stalina a odhalováním sochy Petra Velikého). Na jedné straně je s velkou slávou otevírán první moskevský McDonald a stát masivně investuje do nesmyslných válečných konfliktů, na druhé stojí civilisti, kteří kvůli ekonomickým reformám nemají co kupovat (ani jíst), a deprimovaní vojáci, přespávající v cimrách s dírou v podlaze a kladoucí si otázku, proč a za koho vlastně bojují. Curtis zohledňuje, jak mezi zkorumpovanými politiky (napojenými na oligarchy, kteří dokázali nejlíp využít možností volného trhu) a chudnoucími občany vzniká stále větší propast a zároveň se zmenšuje prostor pro konstruktivní dialog a dochází k rozpadu pocitu sounáležitosti a kolektivní identity. Východiskem se pro velkou část Rusů stal buď cynismus a totální rezignace na demokracii, nebo návrat k hodnotám (a způsobům vládnutí), které si spojovali se ztracenou jistotou a bezpečím (vtip samozřejmě spočívá v tom, že Putina nevynesl k moci komunismus, ale naopak silná opozice proti sílící komunistické straně, za níž stáli oligarchové s konexemi na západě). ___ Kvůli lineární struktuře a držení se známých narativů nejde o vrchol Curtisovy filmografie (tím pro mě zůstává formálně i myšlenkově smělejší a promyšlenější Can't Get You out of My Head), ale pořád je to fascinující audiovizuální počin a cenná, temně humorná sociopolitická studie toho, kam a proč se Rusko dostalo. A taky varování, jak snadno může tamtéž spadnout zbytek východního bloku.

plagát

Svetlonoc (2022) 

Film ztracený mezi Argentem, Eggersem a sociálním dramatem, který hledá téma i formu. Ať na něj aplikujeme kritéria jakéhokoli žánru, smysl bude dávat jen část scén, ostatní vyzní nepřesvědčivě, směšně nebo nelogicky. Ke střídání žánrů, přepínání mezi realismem a alegorií, přitom nedochází s tím, jak se zápletka vyvíjí, podle rozpoznatelného konceptu (postupné budování napětí se zde neděje, střety s místními jsou od začátku vyostřené až na 11, ke krvavému zvratu může dojít kdykoliv). Od začátku jde o nekonzistentní směsici, což je dané i tím, že se film věnuje příliš mnoha tématům naráz a žádnému pořádně – kvůli malému prostoru musí být prezentace každého z nich hodně názorná, hodně na sílu. Společenské předsudky, transgenerační trauma, rasismus, alkoholismus, domácí násilí, homofobie, mateřství, potrat, čarodějnictví, sebepoškozování, nacionalismus…  ok, slovenský venkov je zaostalý, I get it, netřeba vyjmenovávat všechny příklady. Mezi vágností a tajuplností hlavní hrdinky, definované hlavně dávným traumatem a bolestí, vede dost tenká hranice. Tmářství venkovanů - vyjma pasáka koz, který ve vyprávění slouží hlavně k tomu, aby Šarlota mohla dát průchod své sexuální energii - je tak okaté, až film svou černobílostí hraničí s hixploitation horory (předsudky vesničanů vůči emancipovaným ženám jsou tak trochu nešťastně obnažovány pomocí předsudků tvůrců vůči slovenskému venkovu, klín klínem). Jsou to jednorozměrná monstra, zosobnění zla, zjevující se vždy tam, kde se odehrává něco pro ně pohoršujícího (jako kdyby celé dny jen kempili v hlubinách lesa, aby mohli druhé šmírovat). To ovšem otupuje sociálně kritickou rovinu a zároveň to vede k ještě větší banalizaci dvou hlavních ženských postav a jejich utrpení. Ponížení, které zažívají ženy tváří tvář tradicím a „tradičnímu mužství“, je dost děsivé i bez toho, abyste z něj dělali horor. Ke konci, kdy dojde na polopatické vysvětlování všech záhad, navíc horor strašlivě generický. Za mě odvážný pokus zkusit něco nového, s výbornými herečkami a několika působivými scénami (Svatojánská noc), který si ale většinu času podráží nohy usilovností, s jakou podtrhuje své hlavní teze, ve skutečnosti jen výkřiky bez hlubších základů. Btw, kdybych film neviděl s anglickými titulky, často bych měl problém rozumět tomu, co postavy říkají (ne kvůli slovenštině, ale protože jsou špatně slyšet). 50%

Posledné hodnotenia (15 085)

Il Boemo (2022)

04.12.2022

Známi neznámi (2021)

04.12.2022

Povedz to psom (2022)

04.12.2022

Jan Koller: Příběh obyčejného kluka (2022)

04.12.2022

Království - Série 2 (1997) (séria) (S02)

03.12.2022

How a Mosquito Operates (1912)

03.12.2022

Tu sa smejem ja (2021)

03.12.2022

Hrdina nikoho (2022)

03.12.2022

Slovo (2022)

02.12.2022

Reklama

Posledný denníček (120)

Nejlepší knihy, které jsem přečetl za poslední dva roky

 

Ada aneb Žár (V. Nabokov)

Bad News (Edward St Aubyn)
Beton (T. Bernhard)

Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent (Marcela Linková, Naďa Straková)
Call Me By Your Name (A. Aciman)

Celý život (Jan Zábrana)
Fragmenty milostného diskurzu (R. Barthes)

Francouzova milenka (John Fowles)

Homo Deus - Stručné dějiny zítřka (Yuval Noah Harari)

Hrdinové kapitalistické práce (Saša Uhlová)
Možnost ostrova (M. Houellebecq)
Na onom světě se tomu budeme smát (V. Jamek)

O pošetilosti života i smrti (B. Brouk)

Orlando (Virginia Woolf)

Paradoxní štěstí: Esej o hyperkonzumní společnosti (Gilles Lipovetsky)

Portrét Dámy (H. James)

Reinventing Hollywood: How 1940s Filmmakers Changed Movie Storytelling (David Bordwell)
Scrappy Little Nobody (A. Kendrick)
Sebevražda (É. Levé)
Sedmá funkce jazyka (L. Binet)

Skoro směšná story (Ned Vizzini)

Slovník lásky (David Levithan)
Světy na pokračování (R. D. Kokeš)
Továrna Barrandov (P. Szczepanik)
Umění počítačových (H. Bendová)
Utopie pravidel (D. Graeber)
Zóna (G. Dyer)

Život návod k použití (Georges Perec)
Život s vysokou inteligencí (M. Stehlíková)