Matty

Když je Andrea v jednu chvíli napřímo dotázána, proč skáče, nemá na to odpověď. Tvůrci se s tím spokojují a po jejích motivacích po zbytek dvouhodinového filmu nepátrají. Její tělo je tudíž přiléhavý název. Film se vůbec nesnaží o její psychologizaci (a je v tom důslednější než nedávno Bratři). Zblízka vidíme, co v různých fázích života zakoušelo její tělo, ale do hlavy jí nevidíme. Scéna rozhovoru s novinářem naznačuje, že ani neměla moc co říct. V kontextu životopisných dramat, která mají potřebu vysvětlovat, proč někdo udělal to a ono, je to neotřelý přístup. Jenomže co z toho? Neschopnost jít hloub není kompenzována originalitou nebo intenzitou stylistických postupů. Na body horor je film málo tělesný, málo tvrdý. Opravdu nepříjemná je akorát scéna, kdy Andrea po úrazu klečí na čtyřech a protahuje si pochroumané tělo. Jinak se na to kouká až podivuhodně snadno. Dokonce i když protagonistka leží v nemocnici s krunýřem na krku nebo nádorem na mozku, vypadá výborně (víckrát jsem si vzpomněl na Ebertova slova o „Ali MacGraw's Disease“: a movie illness in which the only symptom is that the patient grows more beautiful until finally dying). Ve skutečnosti jsou bolestivé ještě rodinné scény s otcem nebo matkou, jenomže pro svou divadelní křeč a nepřesvědčivost, kdy jsem měl pocit, že sleduju několik cizích lidí (kteří napříč časem ani nápadně nestárnou), předstírajících, že je pojí pokrevní příbuznost. O fungování pornoprůmyslu na přelomu milénia se dozvíme minimum informací. Příběh je osekán na základní události. Žádný kontext (přitom zrovna akcentování v devadesátkách normalizované posedlosti výkonem a úspěchem by motiv práce s tělem jako s nástrojem mohlo učinit vrstevnatějším). Andrea má prostě jen sex s různými pornoherci. Nic okolo neřeší. Nemusí. Všichni jsou extrémně milí a chápaví. Je sympatické, že film k pornu nezaujímá moralistní postoj (na rozdíl třeba od švédského Pleasure). (On tedy kvůli opatrnosti v přístupu k životům reálných lidí nezaujímá žádný postoj k ničemu.) Jde jen o další fyzickou aktivitu, ve které chce být ctižádostivá hrdinka nejlepší... kterážto paralela je polopaticky zdůrazněna Adamovou replikou „tady nejseš na závodě“ (a podobně zbytečných, návodných replik je tam plno).  Ale co dál? Problém nespočívá v tom, že by film málo vysvětloval, co vidíme, ale že prostě nemá co vysvětlovat. Je prázdný, nebaví, nedojímá, nevytváří dramatické napětí. Nemá jasné téma a hledisko (problém dramaturgie). Jen bez překvapení rekonstruuje pár volně pospojovaných epizod ze života Absolonové. Byla výborná skokanka, pak se zranila, pak se bez nějaké viditelné námahy stala slavnou pornoherečkou a pak v mladém věku zemřela. Blízký vztah měla akorát s mladší ségrou, což je ale ve filmu potácejícím se mezi dokudramatem a rodinným melodramatem stejně chabý, nepropracovaný motiv jako všechny ostatní (např. porucha příjmu potravy). Žádné drama a emoce navíc, žádná hlubší reflexe čehokoliv. Jen její (stále hezké) tělo. 50%

Film/podnět k diskuzi, který byl zjevně dělaný na koleně (což ovšem nijak nezastírá), zato s ohromným zápalem a přesvědčením, že do některých projektů, jakkoli navenek pošetilých, je potřeba se pouštět. Jednoduše proto, že mohou přinést něco dobrého. Třeba klima, které nás nezabije. Svízelná cesta za zviditelněním Svobodova nápadu na globální zdanění uhlíku se prolíná s buddy movie příběhem otce a dcery (pro kterou je film mj. způsobem, jak „taťouchovi“ porozumět). Díky tomu není závěr filmu, dávající namísto neúspěchu vyniknout tomu, jak se  během společné mise proměnil vztah protagonistů, úplně deprimující. A deprimující není i díky přirozenému humoru, dynamice mezi postavami charakterizovanými mj. opakujícími se situacemi (úsporné plnění myčky) a mile praštěným písničkám, jež vyprávění oživí vždy ve chvíli, kdy už mu trochu padá řetěz. Jeden z mála filmů o environmentálním žalu, po kterém nemáte chuť si to hodit. 75%

Martin Scorsese a Eric Roth proměnili průměrnou, rozháranou knihu ve velký americký román. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou monumentální, mnohohlasou a nadčasovou kronikou úpadku společenství, které si sice uvědomuje, že svým chováním připravuje příští generaci o budoucnost, ale touha po bohatství je silnější než láska. Je to temné, pomalé a pocitově delší než třeba Irčan, ale ta délka, díky které postupně pronikáme do místní komunity a z první ruky pak sledujeme, jak se chamtivost a cynismus postupně a samozřejmě rozpínají nad krajinou, zapouštějí kořeny a zažírají se postavám pod kůži, má své opodstatnění. Po celou dobu se přitom nacházíme v blízkosti sebevědomého, zdánlivě všemocného, v jádru přitom docela banálního, někdy komicky tupého zla, jehož náležité potrestání se zdá dost nepravděpodobné, což je přesně tak frustrující a vysilující, jak Scorsese nejspíš zamýšlel. Hlas dobra je oproti tomu oslaben nemocí a podávanými „léky“ a omezuje se na vyjmenovávání toho, kdo zemřel (což už je takový Scorseseho trademark). Přesto má – i díky důstojnosti, která vyzařuje z Lily Gladstone – ve vyprávění centrální, totiž svědeckou roli. Zabijáci jsou především, a závěrečné cameo režiséra nás ohledně toho nenechává na pochybách, obžalobou vrahů, jejichž existence měla být z americké historie ideálně vymazána (protože z jejich zločinů mnozí profitují dodnes), a důrazným vznesením nároku na navracení lidskosti těm, jejichž životy byly před desítkami let zredukovány na pár tisíc dolarů. ___ Scorsese svůj žalozpěv režíruje s jistotou mistra. Efektními nájezdy kamery a plynulými steadicamovými záběry tentokrát šetří. Spoléhá na herce a cit Thelmy Schoonmaker pro rytmus. Jako zpráva o podstatě amerického kapitalismu by jeho ponor do temnot mohl být časem stejně zásadním dílem jako Obr (1956), Tenkrát na Západě, Kmotr nebo Až na krev. Prohlubovanou beznadějí a atmosférou nenávratného rozkladu mi to zároveň připomnělo Tárrovy filmy. Ne, v kinech to tenhle doklad, že i po sedmdesátce můžete natočit své opus magnum, nebude mít lehké. 90%