Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Posledné recenzie (4 027)

plagát

Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) 

V jádru klasická moralita, v jejímž karnevalovém závěru se v reakci na „internetové bunga bunga“ jedné učitelky vybarví pravé charaktery několika pokrytců. Trefuje se přitom do cílů tak pomalých, že je skoro nelze minout. Radu Jude ovšem na společenské a vypravěčské konvence útočí s takovým citem pro absurditu a takovou razancí, jakou se ve východo- a středoevropské kinematografii naposledy vyznačovaly snad filmy Dušana Makavejeva a dalších tvůrců jugoslávské černé vlny. ___ Jude přistupuje k nahotě a sexualitě s podobnou samozřejmostí jako rumunský film Touch Me Not, jehož plakát visí v pozadí úvodní scény sexu. Přestože si jej milující se pár zpestřuje maskami, vulgárním slovníkem a koženými důtkami, jedná se o docela obyčejné domácí š****í, na němž navzdory následujícímu dění není nic pohoršujícího. Mnohem urážlivějící věci se dějí na ulicích Bukurešti v úvodní části, kde vulgarismy a sexualizace žen představuje až děsivě samozřejmou součást městského ruchu. ___ Formální svobodomyslnost filmu o třech stylisticky odlišných kapitolách odráží komunikační nemohoucnost postav, které si kvůli věkovým, třídním nebo náboženským rozdílům a uzavřenosti ve svých myšlenkově omezených světech nejsou schopné naslouchat. Určitá neučesanost, daná i rychlým natáčením, zároveň zesiluje naléhavost Judeho kritiky. Není precizní analýzou společenských poměrů, ale naštvanou eklektickou palbou do diváků, kteří se třeba jen svým tichým přihlížením podílejí na tom, že zanedbatelné poklesky odvádějí pozornost od závažných zločinů a přispívají k rozdělení společnosti; že je vnější zdání (třeba v podobě vyleštěné sochy na školním dvorku) nadřazováno vnitřním hodnotám; že sexismus, rasismus a nacionalismus vytlačují demokratické ideály. Tváří tvář té náloži zdánlivě vyprázdněných observačních záběrů (které ve skutečnosti přetékají významy), nečekaných souvislostí, ztopořených penisů a citátů od Benjamina, Brechta, Eca, Kracauera nebo Kundery zkrátka nelze zůstat lhostejný. Ideální film do apatické doby a pravděpodobně nejvtipnější vítěz Zlatého medvěda. 85%

plagát

Wendy a Lucy (2008) 

Mladé ženě bez domova a bez práce (a bez minulosti, o které bychom věděli) zůstalo v důsledku ekonomické krize pouze auto a pes, fena Lucy. Auto se porouchalo a oprava bude zřejmě stát víc, než si může dovolit (nemůže si dovolit nic). Když se Wendy v supermarketu pokusí pro Lucy ukrást pár konzerv s psím žrádlem, je zadržena a odvezena na policii. Po návratu k obchodu zjišťuje, že Lucy zmizela. Nemá peníze, auto ani psa. Jediné, co jí zbývá, je naděje, že najde psa i práci a nebude muset ustavičně řešit, kde složit hlavu a jak získat něco k snědku. Chmurné sociální drama se vyznačuje poměrně volnou dramaturgií, vytvářející dojem, že hrdinka pouze reaguje na situace, které se jí přihodí, namísto toho, aby sledovala určitý cíl a naplňovala tím větší scenáristický plán. Interakce Wendy s okolím, zohledňovaným i zásluhou distancovaného snímání Michelle Williams a ambientních zvuků (nahrazujících nondiegetickou hudbu), je přitom klíčová. Pomáhá pochopit proč je film řazen do cyklu neo-neorealistických dramat o hrdinech žijících, zpravidla vinou systému, v němž pro ně není místo, v ustavičné nejistotě, jak přežijí den a co s nimi bude dál (viz také filmy Debry Granik a Courtney Hunt). Samozřejmě nejde o nahodilé vršení okamžiků (stejně jako o něj nešlo v poměrně klasicky vystavěných filmech italského neorealismu). Reichardt pouze dokáže z jednoduchých scén, zpravidla podrobně zachycujících určitý proces, budovat emocionálně vrstevnaté vyprávění, přenášející na nás alespoň část existenční tíhy jejích hrdinek. Její filmy jsou nenápadné, zdánlivě se v nich nic nestane a na rozdíl od jiných festivalových dramat nenabízejí výraznou pointu nebo katarzi, ale svou pravdivostí, přesností a melancholickou náladou se vám dokážou pomalu dostat pod kůži a zůstat s vámi ještě dlouho po skončení. 80%

plagát

Chevalier (2015) 

Ve vší vážnosti (a chladných barvách) natočená absurdní komedie, jejíž četné symetrické kompozice mění postavy v hráče na pomyslném sportovním hřišti. Sami si určují „sportovní“ disciplíny i jejich pravidla. Podobně jako každý společenský tvor odvozuje přijatelnost svého chování od druhých lidí. Zde jsou společenské řády a rituály jednak zesílené laboratorně uzavřeným prostředím, jednak až na dřeň obnažené jako něco mnohdy zcela absurdního, vzpírajícího se „zdravému rozumu“, na který se všichni rádi odvoláváme, když si potřebujeme odůvodnit některá svá rozhodnutí. Absurdní se zároveň stává čím dál přirozenějším s tím, jak to všichni okolo na základě nepsané dohody přijímají. Soutěžení je pro ně dominantním způsobem vztahování se ke světu. Nestačí jim být, potřebují (si) dokázat, že jsou lepší. I když – pro vnějšího pozorovatele, kterým se díky distancované kameře stáváme – o nic nejde. (Zabírání z dálky zároveň vyvolává nejistotu, zda se někdo nedívá a nehodnotí to, co vidí.) ___ Jejich homoeroticky podbarvená orientace na fyzický výkon, vzhled, sílu a kondici přitom není motivována hrou. Důraz na fyzičnost je patrný od prvních záběrů, kdy se muži vzájemně dotýkají při převlékání, cvičí nebo se prohlížejí v zrcadle (díky kterému budeme moci později sledovat zároveň hodnotící i objekt hodnocení). Možná i z nejistoty ohledně své sexuální identity se riziko toho, že by si společnost jiných mužů začali jakkoli užívat, promění své společné soužití v požitku zbavené soutěžní klání. Cokoli učiní, tak výhrdně kvůli bodům, které za to mohou získat. Přestože téma „male bonding“ není pro film stěžejní, bavilo mne jej sledovat právě jako kritiku mužské posedlosti poměřováním se (a přeměřováním si). „Přátelství“ postavené na soutěžení. Odůvodňování si nesmyslných činností jejich proměnou ve hru. Stavění falických poliček na cédéčka. ___ V jádru Chevalier chápu jako satirické vyprávění o konfrontaci člověka se sebou samým coby členem společnosti založené čím dál více na tržní výměně. Cokoli uděláme, má nějakou hodnotu. Sami máme nějakou hodnotu (lidský kapitál) a snažíme se ji ve vlastním zájmu neustále zvyšovat, působit dobře a být oblíbení (třeba i s pomocí informací ze stále ochotněji sdíleného soukromí). Chorobná kultura „lajků“, všeprostupující prospěchářství, totální instrumentalizace vztahů. Až na krev. 80%

Posledné hodnotenia (14 180)

Na značky! (2021)

13.05.2021

Kyslík (2021)

12.05.2021

Noví bohové (2020)

12.05.2021

O výtahu bez výtahu (2020)

12.05.2021

Garážníci (2020)

11.05.2021

Manželství (2021)

11.05.2021

Bydlet proti všem (2021)

11.05.2021

Rosalie (1966)

11.05.2021

Renesancia (1963)

11.05.2021

Reklama

Posledný denníček (120)

Nejlepší knihy, které jsem přečetl za poslední dva roky

 

Ada aneb Žár (V. Nabokov)

Bad News (Edward St Aubyn)
Beton (T. Bernhard)

Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent (Marcela Linková, Naďa Straková)
Call Me By Your Name (A. Aciman)

Celý život (Jan Zábrana)
Fragmenty milostného diskurzu (R. Barthes)

Francouzova milenka (John Fowles)

Homo Deus - Stručné dějiny zítřka (Yuval Noah Harari)

Hrdinové kapitalistické práce (Saša Uhlová)
Možnost ostrova (M. Houellebecq)
Na onom světě se tomu budeme smát (V. Jamek)

O pošetilosti života i smrti (B. Brouk)

Orlando (Virginia Woolf)

Paradoxní štěstí: Esej o hyperkonzumní společnosti (Gilles Lipovetsky)

Portrét Dámy (H. James)

Reinventing Hollywood: How 1940s Filmmakers Changed Movie Storytelling (David Bordwell)
Scrappy Little Nobody (A. Kendrick)
Sebevražda (É. Levé)
Sedmá funkce jazyka (L. Binet)

Skoro směšná story (Ned Vizzini)

Slovník lásky (David Levithan)
Světy na pokračování (R. D. Kokeš)
Továrna Barrandov (P. Szczepanik)
Umění počítačových (H. Bendová)
Utopie pravidel (D. Graeber)
Zóna (G. Dyer)

Život návod k použití (Georges Perec)
Život s vysokou inteligencí (M. Stehlíková)

Reklama

Reklama