Matty

Dosavadní ohlédnutí za tragickým osudem Ivety Bartošové sázela hlavně na dojímání. Tvůrci Málo mě znáš mohli jít stejnou cestou, znovu odvyprávět emotivní popelkovský příběh, nekomplikovat pohádku souvislostmi a demytizací normalizačního popu, a zřejmě by měli úspěch. Přesto se odvážili jít jinou cestou A navzdory několika slepým skvrnám (např. podíl Novy na bulvarizaci života IB, používání oněch reduktivních škatulek jako „popelka“ nebo „princezna“) to dělají velmi dobře. Dynamicky, empaticky, kriticky. Divácky, přitom vkusně. Bez mýtů, nevkusné jímavosti nebo idealizace (o Bartošové se mluví především jako o profesionálce, která se dokázala přizpůsobit poptávce, ne jako o extrémně talentované zpěvačce). Je to poutavě odvyprávěný příběhem o mnoha rolích Ivety Bartošové, těch naplněných i nenaplněných, stejně tak výzva k zamyšlení, zda by některé věci (třeba psaní o životech slavných) nešlo dělat jinak, věcněji a s větším citem. V opačném případě budou toxické vzorce a nerealistická očekávání, které zničily život a kariéru Ivetě Bartošové a mnoha dalším ženám a mužům, dál formovat podobu šoubyznysu a hatit lidem sny.

Trojice mladých lidí jde pěšky ze Sieny do Říma, ochutnávají italskou kuchyni, obdivují krajinu a zalepují si puchýře, což je z nějakého důvodu prostříháváno se záběry Zdeňka Trošky sedícího a mudrujícího na lavičce někde nad Hošticemi (I guess), protože se mu do světa vyrážet nechtělo. Působí to podobně nepatřičně jako setkání deštníku a šicího stroje, ale budiž. Stejně ovšem nechápu, proč tahle sbírka hezkých obrázků a instantních mouder není sérií reels na sociálních sítích, kde je trojice aktérů zřejmě poměrně aktivní, nýbrž skoro hodinovým dokumentem České televize, od které přece jen stále (a asi naivně) čekám víc než povrchní, (sebe)dojímavý, vše doříkávající lifestyle.

Skvělá reklama na Red Bull od jejich dvorního reklamního režiséra. Máločemu je v tom filmu věnována taková pozornost jako náležité viditelnosti loga dané značky v jednotlivých záběrech (ta plechovka v ruce sedící protagonistky je tak on the nose, až to hraničí s campem). Jinak se jedná o standardní nekritické promo, které láká na bulvární pohled do něčího soukromí a jde hlavně po emocích, ne faktech. Od hromady podobných filmů o různých sportovcích a sportovkyních, vznikajících v těsné spolupráci s filmovanými lidmi a jejich týmem, se to liší nanejvýš cool předělovými sekvencemi a větší semknutostí (dramatický oblouk je dán procesem rehabilitace). Na jednu stranu chápu, proč to vzniká a že to u cílovky splní svůj účel, ale zároveň mě mrzí, že Voyo do své dokumentární tvorby neinvestuje kromě peněz taky invenci.