Matty

V roce 1935 vznikla zhruba o hodinu kratší německá zvuková verze. O hudbu se postaral Giuseppe Becce.

Film má svůj remake, pojmenovaný v originále Föhn. V roce 1950 jej natočil Rolf Hansen.

Georg Wilhelm Pabst na žádost producenta režíroval ateliérové záběry a pomáhal Arnoldu Fanckovy s dramaturgií.

Pro anglofonní trh, který se již přeorientovával na zvukový film, byly určeny komentované verze filmu. Komentář však působil rušivě a tyto verze se neujaly.

Původní verze Bílého pekla nebyla k nalezení až do roku 1996. Film byl posléze zrestaurován Federálním filmovým archivem. Originální hudbu Willyho Schmidt-Gentnera se dohledat nepodařilo.

Po nástupu nacistů bylo židovsky znějící jméno Karl Stern změněno na Hans Brandt a z filmu musely být rovněž vystříhány všechny scény s židovským hercem Kurtem Gerronem, který byl zavražděn v Osvětimi.

Když Lucas mluví s Marion o hře, kterou viděl v Londýně, míní Plynové lampy Patricka Hamiltona, který byly také dvakrát zfilmovány.

Jeden z portrétů v Doinelově bytě zobrazuje herce Oskara Wernera, kterého Truffaut režíroval ve dvou filmech, Jules a Jim (1962) a 451° Fahrenheita (1966).

Valentin by rád natočil příběh o jeptiškách nazvaný Andělé milosrdenství, což je zjevná narážka na drama Roberta Bressona Andělé hříchu (1943).

Film byl natočen v systému DyaliScope, což je francouzská obdoba amerického CinemaScope.

Film, o kterém Bernard mluví během prvního setkání s Odile je Alonzo, muž bez rukou (1927) Toda Browninga.

Antoine Doinel chce přes telefon mluvit s někým, kdo se jmenuje Eustache. Tuto osobu následně osoví „Jean“. Šlo tedy o Truffautova kolegu, mimo jiné režiséra slavného dramatu La Maman et la putain (1973).

Film byl nominován na Oscara a na Zlatý globus, získal cenu francouzských a amerických kritiků a cenu Louise Delluca.

Ti pozornější mohou ve filmu na krátký okamžik zaregistrovat Jacquese Tatiho.

K napsání filmu Truffauta údajně inspirovaly dvě věci: 1. spatření Gerarda Depardie a Fanny Ardant sedící bok po boku během předávání filmových cen Césarů; 2. slavná píseň Édith Piaf L'hymne à L'amour.

Film sklidil řadu ocenění. Krom nominace na Oscara a Zlatý globus vyhrál rovných deset Césarů.

Pro roli Bustera byl zvažován Macaulay Culkin.

Budka, ze které Elwood telefonuje, je vyzdobena graffiti se jmény „Max“ a „Rachel“, což jsou jména dětí Johna Landise.

Poslední jméno, které Elwood zmíní v dlouhém výčtu talentovaných hudebníků – Robert K. Weiss – patří produkčnímu filmu.

Elwood si za celý film sundá své sluneční brýle jedinkrát, v kanceláři policejního náčelníka. Oči si ale stejně zakrývá rukou.