Matty

Shirley Knightová, která hraje těhotnou ženu, byla v průběhu natáčení skutečně těhotná.

Souboj s jídlem se natáčel po zavírací době restaurace Howarda Johnsona v Harrisonburgu, ve Virginii.

Elwood sundá svůj klobouk za celý film pouze třikrát: když jde spát ve svém pokoji, aby rozbil okno do Palace Hotelu a ke konci filmu, když se Bluesmobil rozpadne na součástky.

Plakát s Colleen Campovou z Playboye, jenž visí na zdi Elwoodova apartmánu, si „zahrál“ již v Coppolově Apokalypse (1979).

Jeden nejmenovaný herec si to během natáčení filmu svištěl v Bluesmobilu rychlostí přibližně 160 kilometrů v hodině, pročež vzbudil nežádoucí pozornosti policistů a byl zadržen s neplatnou poznávací značkou (šlo o napodobeninu) a neplatným řidičským průkazem.

Těsně předtím, než Bluesmobil projede během „orby“ nákupního centra hračkářstvím, se nakupující muž v něm ptá, jestli mají „Miss Piggy“, což je jakýsi dodatek ke cameu Franka Oze, který slečně Piggy propůjčil svůj hlas.

V roce premiéry sequelu nazvaného Blues Brothers 2000 (1998) byla vydána sběratelská DVD edice, s filmem prodlouženým na 148 minut.

Publikum (resp. kompars) na závěrečný koncert bylo nalákáno skrze rozhlasovou reklamu.

Ze slavných hudebníků si ve filmu střihli drobné role mimo jiné: Ray Charles, Aretha Franklin, James Brown, Cab Calloway nebo Steve Lawrence.

Ve filmu jsou přítomny typické trademarky režiséra Johna Landise: hudba hrající ve výtahu; vzkaz na billboardu, za nímž se schovávají policajti; camea Franka Oze (na začátku ve vězení předává Jakeovi jeho věci) a Stevena Spielberga (daňový úředník na konci filmu).

Johna Landis si střihnul roličku jednoho z policistů, kteří pronásledují bratry nákupním centrem.

Paul Shaffer měl být členem filmové kapely (klávesy), ale televizní producent Saturday Night Live Lorne Michael nechtěl kromě Belushiho a Aykroyda přijít po dobu natáčení ještě o jednu hvězdu svého pořadu.

Obchodní centrum použité k jedné z automobilových honiček bylo Dixie Square Mall, ležící na předměstí města Harvey ve státě Illinois (pro natáčení zavřené na více než rok).

Scéna, kdy Bluesmobil uhání ulicemi Chicaga rychlostí 115 mil za hodinu je reálná. Filmaři kvůli ní nechali vyklidit dva jízdní pruhy pro maximální rychlost 100 mil za hodinu.

Když dva policisté sledují „historii“ Elwoodových dopravních přestupků, můžete si všimnout 116-ti pokut za nepovolené parkování a 56-ti za rychlou jízdu.

V době svého uvedení byl snímek rekordmanem, jde-li o množství nabouraných aut.

Nechvalně proslulý Bluesmobil je modelem Dodge Monaco z roku 1974. Pro účely filmu bylo použito celkem 12 totožných aut (včetně jednoho určeného pouze k tomu, aby se rozpadlo).

Kdykoliv vidíme pohled z okna Elwoodova apartmánu, projíždí venku vlak.

Graffiti na mostě, pod nějž bratři schovají své auto „John *srdíčko* Deborah“ odkazuje k režisérovi Johnu Landisovi a jeho manželce, návrhářce kostýmů Deborah Nadoolman.

Exteriéry a mnoho interiéru Daleyova centra (známý chicagský mrakodrap) se natáčely přímo na místě. Včetně scény, kdy Bluesmobil projíždí soudní halou. V interview z roku 1998 John Landis přiznal, že k získání natáčecího oprávnění oslovil místní podsvětí.