Matty

 

Jedna z nejobtížněji postihnutelných osobností francouzské kinematografie (a audiovizuální umělecké scény šířeji) se dočkala čtyřsetstránkové (včetně velmi detailní filmografie) monografie. Jejím autorem překvapivě není žádný francouzský filmovědec, ale David Čeněk, kterého bych si troufnul označit za jediného skutečného českého odborníka na Chrise Markera. Monografie je to nesmírně precizní zejména na její historiografické rovině. Čeňkovi se z nesnadno dostupných zdrojů podařilo vykutat obdivuhodně detailní informace o Markerových filmech i okolnostech jejich vzniku (dobrý příkladem jeho svědomitosti je například srovnání překladů tří rozdílných komentářů ze slavné sekvence z Dopisu ze Sibiře). Vzhledem k velmi obtížné dostupnosti Markerových filmů ani nevadí podrobnější popisy jejich obsahů, jež jsou navíc doplněné o kontextuální informace, které se z filmů samotných nedozvíme. Nesnadný úkol analýzy Markerových mnohovrstevnatých, kolážovitých filmových esejí Čeněk několikrát vyřešil přenecháním prostoru jiným autorům. Spíše ze skromnosti, než z obav čelit podobné výzvě, jak ukazuje jeho zdařilá, byť možná přehnaně shovívavá analýza filmu Vzduch je cítit rudě. Knihu považuji za zásadní publikaci pro „vstup“ do světa Markerovy tvorby, který je jinak přístupný jen obtížně (částečně vinou samotného Markera, který od 60. let prakticky nikdy nekomentoval vlastní život a jen zřídka vlastní filmy). Byť je Markerova tvorba již pár měsíců uzavřena, nemá jít o ucelenou a definitivní příručku, o čem ostatně svědčí i poslední kapitola, která končí jakoby vprostřed myšlenky, nikoliv nějakým obsáhlým shrnujícím závěrem. Shrnout Markera zřejmě ani není možné – to by mohlo být jedno z upozornění knihy, u které je přesto dobré začít, pokud se dílo této vskutku enigmatické osobnosti rozhodnete blíže poznat.   

 

V posledních týdnech jsem vícekrát odklonil zrak od odborné literatury (například od výborného Úvodu do dokumentárního filmu, který by si měl každý přečíst, i – a zejména – kdyby mělo jít o jedinou přelouskanou knihu na dané téma) a dočetl pár beletristických titulů, jejichž filmová zpracování byla v letošním roce uvedená do kin.

Annu Kareninu, vznešenou knihu, která se může hrdě nazývat románem (oproti tolika dnešním knihám, které si hrají na román, nebo s románem) a čtenář, jenž se dokáže naladit na její vypravěčskou rozmáchlost (rozvleklost pro toho, kdo se naladit nedokáže), z ní může stále nasávat velká moudra (bez ironie) a užitečné pravdy o životě.

Divochy (D. Winslow), brutální krimi ze světa bez svatých, jehož autor do nás úsečné věty pálí s takovou rychlostí, až při čtení máte pocit, že se okolní svět zpomalil. Zřejmě psáno pod vlivem lehkých drog a filmů Olivera Stonea (který se v knize nepřekvapivě „našel“).

Pí a jeho život (Y. Martel), na detaily bohatý, s rozvahou vyprávěný příběh o přežití (více než o Bohu, jak je nám v úvodu slibováno), jehož pointa vás přiměje přečíst si celou knihu znovu.     

 

Z nejnovějšího čísla britského filmového magazínu, nacházejícího se na rozmezí čtení pro ty, kteří filmy rádi analyzují a pro ty, kteří mají filmy jednoduše rádi, bych vypíchnul především texty, jejichž napsání bylo podníceno vydáním starých klasik v novém (HD) formátu.

 

Blu-ray s Lubitschovou komedií Útěk z ráje inspiroval Dana Callahana k lehounce bulvárnímu portrétu Miriam Hopkinsové, který kromě herečky samotné dost vypovídá o vztazích v klasickém Hollywoodu obecně. Grande dame guignol Co se vlastně stalo s Baby Jane? vlastně až tolik nepřehání. Na nějaký čas definitivní verze Utrpení panny orleánské od Masters of Cinema dala vzniknout dvěma textům. První z nich, The Mad Remade, přehledně shrnuje komplikovanou exhibiční historii filmu, jehož režisérský sestřih byl léta považován za ztracený. Druhý text, The Face of Another, mne přiměl přehodnotit dosavadní názor na Marka Cousinse, vytvořený na základě jeho patnáct hodin dlouhé a přitom jen málo relevantních informací nabízející Filmové odysei. Byť jde jenom o žebříčkoidní výběr slavných filmových detailů tváří, Cousinsovy postřehy k tomu, co všechno tento typ záběru může vyjadřovat, mi pootevřely oči („to look at a close face is often an erotic act“). V sekci Home Cinema je dvoustrana věnována vydání hitchcockovského BD box setu. Nick Wrigley se zabývá hlavně technickou stránkou věci, poodkrývá možné příčiny posunutí vydání kolekce a v závěru trpce konstatuje, že by bylo záslužnější, kdyby Universal filmografii legendárního režiséra rozžvýkal po menších kouscích, s péči věnovanou – po vzoru Criterionu – každému snímku. Oslavení stého výročí studia podobně masivním vydavatelským počinem je sice chytrým marketingovým tahem, ale kvantita zde jasně přebíjí kvalitu.

 

Další skutečnosti, o nichž jsem netušil, mi odhalily dva rozhovory. P.T. Anderson vypráví třeba o tom, proč drama The Master natočil na 65mm formát a které fiktivní příběhy a reálné osobnosti obsah a styl jeho filmu ovlivnily. Čtyři strany zabírají velmi trefné a místy nečekaně vtipné (kdo by to do něj řekl) postřehy Michaela Hanekeho k jeho nejnovějšímu filmu (Láska), režijní metodě i rakouské národní povaze („Austrians tend to have a finely tuned ear for nuance; Germans are clearer“ nebo „We don’t really have a lot of humour in Austria. Austrians are more ironic, which isn’t the same thing“). Po přečtení celého časopisu se opět dostavil pocit, jež česká filmová publicistika dává zakusit zřídkakdy, totiž pocit, že o filmu lze psát pronikavě a čtivě zároveň.     

Kromě románového debutu ve Finsku žijící Slovenky Alexandry Salmely  27 aneb Smrt vás proslaví (banální Bildungsroman ozvláštněný mnohostí a atypičností vyprávěcích perspektiv) jsem si, konečně, přečetl Bressonovy Poznámky o kinematografu, základní příručku pro každého, kdo to s filmem myslí vážně. Ať jako teoretik, nebo praktik. Z vypsaných vět vybírám pět. Berte to třeba jako upotávku na knihu, jejíž přečtení vám zabere sotva hodinu, ale ke které se budete pro inspiraci vracet roky. Či spíše pořád.

 

 

o       Příliš očekávaný obraz (klišé) se nikdy nebude zdát přesný, dokonce i když je.

o       Opravuj skutečnost skutečností.

o       Pravda je nenapodobitelná, lež nezaměnitelná.

o       Herec, který se učí svoji roli, předpokládá předem znalost „sebe“ (která neexistuje).

o       Je prospěšné, abyto, co nalezneš, nebylo to, co jsi očekával.

 

Vzhledem ke sbírání podnětů pro diplomovou práci je mnou čtená literatura posledních týdnů dosti monotématická (Poučení z krizového vývoje, Řeč komunistické moci, Obnovení pořádku, Šťastný věk…), přesto se naskytl dostatek času pro přečtení nějaké té prózy (dík patří DPP – díky zmrveným jízdním řádům toho na zastávkách přečtu podstatně více než dříve).

 

Barneyho verze jsou další z bezpočtu knih, k nimž mne přivábila jejich filmová adaptace. Jestli je film s Paulem Giamattim (přejmenovaný českým distributorem na Barneyho ženy) alespoň zčásti tak nekorektní, sarkastický, vypravěčsky nespolehlivý (promyšleně) a přesný v pojmenovávání (především) mužských slabostí, zhlédnu jej se stejnou chutí, s jakou jsem přečetl knihu. Třebaže se autorovy ublíženecké komplexy místy derou do popředí s vehemencí, která vzbuzuje podezření z neukojené potřeby literární psychoterapie, Richler nás nikdy nenechá dlouho na pochybách, že vůči svému literárnímu alter egu chová stejně nesmiřitelný postoj jako ke zbytku civilizace. Formálně mohla být kniha odvážnější, dávat více a zákeřněji najevo, jakou nemocí je vypravěč stižen,  na druhou stranu ale vítám, že postmoderní hrátky s nesouvislou a nedůvěryhodnou narací nikdy nepřebírají hlavní slovo, že neběží jenom o ně.

 

Ač sám gój neznalý kanadské politiky a kultury, bavil jsem se tímhle (ne)kontrolovaně zmateným shrnutím jednoho židovského života výborně. Možná i díky tomu, jak „chucpe“ postoj ke svému původu (a židovství vůbec) Richler zaujímá.

Už jsem se obával, že mi jeho čtení zabere stejně tolik času, kolik autor věnoval jeho napsání. Nakonec, po dvou (nebo dokonce třech?) letech velmi nepravidelného čtení, mohu označit Deník Pavla Juráčka za přečtený. Včetně příloh přes tisíc stran mysl pramálo povzbuzujícího textu. Plno ublíženeckých výlevů, osobních invektiv i obecněji směřovaných urážek (dosti primitivní jsou některé Juráčkovy názory na ženy), ale také stránky zaplněné neuvěřitelně pronikavou analýzou dobových poměrů a české společnosti jako takové.

 

Juráček si mohl dovolit rýt do těch, kteří poslušně a vypočítavě kráčeli směrem, který jim určil režim, protože sám hřbet nesehnul. Z vlastní vůle se rozhodnul nejít s davem, vzpouzet se a nedržet hubu, neoznačoval bych ho proto za mučedníka (jak možná chtěl být vnímán), ale není pochyb, že si – zvlášť za normalizace – vytrpěl dost. Na duši i na těle. Čtení je to v důsledku, odpusťte mi tu frázi, občas přímo drásavé.

 

Blíže nedokážu zážitek z četby přiblížit. Alespoň ne psanou formou. Mnohokrát jsem měl dojem, že přesně vím, o čem Juráček píše. Názorové a pocitové ztotožnění mi bránilo v kritickém odstupu (aniž bych přestal obdivovat výstižnost Juráčkova psaní).

 

Těm, kdo se čtením Deníku otálejí, bych pro začátek doporučil zhlédnout Klíč k určování trpaslíků. Jestli vás bolestínský tón filmu nebude iritovat, směle do čtení!

 

Pro mne jde po Chladnokrevně, Procesu nebo 1984 o další z mála knih, které si v sobě ponesu po zbytek života. 

 

Během pár večerů jsem s velkou chutí přečetl Prokletý ostrov (D. Lehane), kterému svědčí, že naši pozornost cíleně neodvádí od hlavní dějové linie k velkým postranním tématům (ne, že by v knize nebyla). Jeho čtení je díky tomu plynulejší než sledování trochu přetíženého Scorseseho filmu. Ve snaze „přečíst“ Scorseseho jsem se obeznámil rovněž s předlohou Věku nevinnosti, se stejnojmennou knihou Edith Whartonové. V tomto případě jsem naopak ocenil větší bohatost výrazových prostředků filmu, který se v zásadě velmi věrně drží příběhové linie knihy (odlišná je jenom v detailech typu Newlandovy poslední věta), ale prezentuje ji přehledněji a za nápaditějšího využití zkratky.

 

Necenzurované Zápisky z blázince Miroslava Macháčka by časově mohly navazovat na Deník Pavla Juráčka, oproti němu ale nevynikají stejnou stylistickou obratností, ani obsahovou zahuštěností. Zápisky Macháčkovi očividně sloužily více k autoterapii než k reflektování tehdejších poměrů (více tepe do svých spolupacientů a divadelních kolegů než do režimu, vnější svět zůstává vesměs mimo oblast jeho zájmu), proto lze mít pochyby ohledně odůvodněnosti takovéhoto nakladatelského počinu. Ubíjející opakování týchž činností z knihy nedělá strhující čtení, zato dokáže alespoň částečně navodit pocity inteligentního, reflexe velmi schopného, nicméně psychicky poněkud rozhozeného člověka.

 

Z nedávno přečtených knih k mému pochopení okolního světa (resp. okolních fikčních světů) nejvíce přispěla příručka/učebnice pro začínající i mírně pokročilé filmovědce Studying Contemporary American Cinema (T. Elsaesser, W. Bucklad, vypadá to, že je legálně dostupná i on-line). Třebaže autoři nepřichází s ničím přelomovým (ač zarytým bordwellovcům obzory jistě rozšíří nemálo), známá fakta dokáží podat maximálně vstřícnou formou. Možné teoretické přístupy k současné americké kinematografii (ale vlastně ke kinematografii vůbec) jsou doplněné aplikací probíraných teorií v praxi i velice užitečným seznamem otázek, které je vhodné si při zvoleném typu čtení klást. Potěšila mne zejména podkapitola analyzující videoherní vyprávění Pátého elementu, ale od věci nebylo ani zopakování jiných, stále aktuálních (kniha vyšla před deseti lety) filmovědných konceptů. Konečně jsem se díky SCAC také alespoň na vzdálenost pár desítek kilometrů přiblížil k pochopení Deleuzova psaní o filmu. Rozhodně doporučuji, ať už se primárně zabýváte kteroukoli kinematografickou oblastí.

 

Poprvé se mi do rukou dostal jeden z nejrespektovanějších a nejdéle vycházejících filmových magazínů, britský Sight & Sound (nebudu-li počítat jeho „ohmatání“ v několika zahraničních knihkupectvích). K mé nemalé radosti šlo navíc o zářijové číslo, věnované z větší části anketě opakující se jednou za desetiletí, v níž zvlášť filmoví kritici (a teoretikové) a zvlášť filmoví režiséři uvádějí desítku filmů dle jejich mínění v jistém smyslu nejlepších (někdo preferuje estetickou kvalitu, někdo historický význam, někdo osobní „vztah“ k filmům a někdo se snaží všechna kritéria sloučit). Postupně odhalované výsledky ankety si můžete prohlédnout na internetových stránkách magazínu, věnovat se proto budu zbytku obsahu čísla. Jednoduchý, přehledný a velmi čerstvý (jak je uvedeno v úvodníku) design vychází v nejvyšší možné míře vstříc textu, nikoli za cenu rezignace na jistý stupeň atraktivity (jako u Filmu a doby a Cinepuru, což je u nás ale pochopitelně dané rovněž nákladem, počtem čtenářů a inzerentů). Vůči tabulkovému moru sice ani S&S imunní není, ale množství textově neduživých, obrázkově-čísloidních boxů v otevírací sekci časopisu, která by tak jako tak měla rychleji odsýpat, mi přišlo vcelku střídmé (zvlášť ve srovnání s masovějšími britskými filmovými magazíny Total Film a Empire). Styl jednotlivých textů se lehce liší podle autora a jeho oblasti zájmu (například psaní Kima Newmana je nerdovštější), celkově však platí, že články jsou zdravě zapálené pro věc, čtivé a psané s jasnou snahou jenom neomílat dříve napsané. Nejvíce mne potěšily recenze premiér, víceméně vynechávající popis zápletky (komplet shrnuté v samostatném rámečku), svým rozsahem odpovídající významu snímku a hlavně prosté jakéhokoli shrnujícího verdiktu, procentuálního nebo hvězdičkového hodnocení. Jediná cesta ke zjištění, o jak kvalitní film se jedná, tudíž vede skrze stále ohroženější druh aktivity – čtení souvislého textu. Z delších článků určitě stojí za přečtení odkrytí vzniku Wellesova posledního opusu F for Fake, cinefilně nostalgické vzpomínání na zahájení ediční řady BFI Film Classics nebo čtyři sloupce věnované soundtrackům giallo filmů (obsahující sice nepřímo podané, přesto poměrně odvážné tvrzení, že poslouchat hudbu z těchto filmů je zábavnější než sledovat filmy samotné). Poslední strana stylově patří nové sérii "Endings", zahájené koncem britské (nebo možná přesněji evropské) klasiky Třetí muž. Byť ze zahraničních časopisů nemám příliš s čím srovnávat, S&S je pro mne důkazem, že o filmu lze stále psát v tištěné podobě, poutavě a na vysoké úrovni zároveň. Nedělám si iluze, že by u nás někdy vycházel časopis stejné úrovně (s větší pravděpodobností zaniknou ty stávající), ale je povzbudivé vědět, že jinde to ještě jde.

Velmi stručně (a hlavně pro vlastní účely): přečteno Písečná žena (K. Abé) - nevím, jestli jsem pochopil, ale chci vidět film, Konec punku v Helsinkách (J. Rudiš) - vtáhlo méně než Nebe pod Berlínem, ale zase o trochu lépe chápu, co to znamená/alo žít jako punker, Hmatatelný čas (G. Vasta) - podivně těžkopádné a nezáživné, přesto zvráceně fascinující, kniha, kterou je (asi podobně jako Písečnou ženu) třeba číst hmatem a čichem, Charisma (A. Prokopová) - inteligentně napsané, nebulvární portréty herců, na jejichž charismatičnosti bych se s autorkou ve všech případech neshodnul.

 

Rozečteno: Krása a peklo (R. Saviano), Bouře mečů (G. R. Martin), Scorsese (R. Ebert).

Příprava ke státnici z filmových studií mi pomohla vytvořit si základní přehled o literatuře k jednotlivým tematickým okruhům – následující tipy by někomu mohly přijít vhod. Zatím jde jenom o soupis knih, mnohdy nenahraditelným (tzn. jinde ty informace nenajdete) článkům z Cinepuru a (zejména) Iluminace se budu případně věnovat samostatně (stejně tak textům dostupným on-line).

 

Český film

Nejproblematičtější oblast, neboť dosud nebyly sepsány dostatečně zevrubné, souhrnné dějiny naší kinematografie. Pro elementární orientaci o filmech a tvůrcích od počátků do současnosti si můžete nastudovat Panorama českého filmu (L. Ptáček), jehož výhodu sice představuje množství přispěvatelů a tedy i široký záběr (včetně jinak opomíjeného amatérského filmu), ale detaily vzhledem k celkovému pojetí knihy nečekejte. Příjemným překvapením pro mne byly historiografické kapitoly Českého filmového plakátu 20. století, které sice dopodrobna nerozebírají problematiku filmové legislativy a organizační struktury, ale v zásadě nic stěžejního neopomíjí. Nenechte se odradit rokem vydání Našeho filmu (L. Bartošek) – k prvním padesáti letům české kinematografie zřejmě lepší knihu nenajdete.

 

Dále již půjde o publikace zaměřující se na kratší časové úseky a dílčí témata – k rané kinematografii „kontextové“ informace v biografii o G. Machatém od J. Horníčka; k 30. létům a nástupu zvuku Konzervy se slovy (s velmi cenným poznámkovým aparátem) a dvojjazyčné Obrazy času (zvlášť druhá část o československém filmovém hospodářství); k době předmnichovské a těsně pomnichovské Arizace české kinematografie (P. Bednařík); k protektorátnímu období příslušná kapitola z České kultury za protektorátu (J. Doležal); k počátkům zdejšího filmového teoretizování Stále kinema (rovněž doporučuji věnovat zvláštní pozornost i poznámkám pod čarou), případně, pokud budete mít trpělivost s poněkud těžkopádnějším stylem, také Skladba a řád (J. Svoboda) o díle „našeho“ sémiotika Jana Kučery; k poúnorové kultuře Únor a kultura (J. Knapík, po kinematografických odstavcích budete muset trochu pátrat, odměnou vám však bude ucelené objasnění příčin tehdejší dramaturgické dvojkolejnosti), pro rozšíření případně ještě V zajetí moci téhož autora; k nové vlně viz jeden z předchozích deníčkových zápisů; k nástupu normalizace Kinematografie zapomnění (Š. Hulík, rozhovory spíše pro doplnění); k dokumentárnímu filmu do 60. let Cesty k pravdě či lži (A. Navrátil); k činnosti Československého armádního filmu Armáda na stříbrném plátně (V. Šmídrkal); pro rozšíření obzorů není od věci přečíst si také všechny čtyři Filmové sborníky historické – ve třetím například najdete příspěvek Michala Breganta k málo rozebíranému tématu české filmové avantgardy (pokud si k němu přečtete Českou avantgardu a film V. Hradské, budete mít solidní přehled).

 

Ostře sledované filmy se čtou dobře, ale žádné zásadní nové informace jsem z nich nevyčetl, podobně v otázce exilové filmařiny nedoporučuji spoléhat výhradně na Český film v exilu (přečtěte si ještě alespoň dostupné monografie Formana, Passera a Kadára).   

 

Světový film

Solidní základ, na němž můžete dále stavět, je dobře znám – Dějiny filmu Thompsonové a Bordwella. Víc do hloubky jde ovšem v mnoha oblastech The Oxford History of World Cinema, převážně s příspěvky autorů, kteří o „své“ kinematografii nebo „svém“ tématu vědí opravdu dost (to, že nejde o middle-level přístup, se místy projevuje menší čtivostí, ale vážně budete vědět víc než pouze z Bordwella). Spíše pro pobavení a potěšení přidávám Malé dějiny filmu (J. Kupsc), které sice vinou zvolené formy pro polo-gramotné čtenáře budí dojem povrchního čtiva, ale neboť vycházejí z tisícistránkové History of Narrative Film Davida A. Cooka, možná budete překvapeni, kolik nových jmen (protože hlavně o nich tahle verze dějin filmu je) objevíte.  Historii dokumentárního filmu se částečně věnuje Dokumentární film, jiná kinematografie (G. Gauthier), nějaké informace k východoevropskému dokumentu můžete nasát ze sborníku Podvratná kamera. Místy letmý, místy velice zasvěcený průřez evropským filmem ve vztahu k filmovému (ne)realismu provádí Ian Aitken v European film theory and cinema: a critical introduction.  French Cinema: The First Wave 1915-1929 (R. Abel) je výborná kniha, pokud se chcete blíže seznámit s počátky francouzského filmu. Pro základní porozumění filmům a tedy pro případ, že by po vás někdo chtěl kromě jmen a dat také rozbor konkrétních děl, neznám lepší „zasvěcovací“ publikaci než Film Art, s jejímž českým vydáním (Umění filmu) jsem zatím neměl tu čest, ale vzhledem k zainteresovaným filmovědcům o vysoké úrovni překladu nepochybuji. Přibližný obrázek o morálně neklidných letech polského filmu si můžete udělat na základě Krzysztof Kieslowski a jeho filmy (M. Haltof). Dobře vzděláni o post-klasických podobách amerického filmu budete po přečtení Contemporary American Cinema (editovali L. R. Williams, M. Hammond).

 

Teorie

Základní poučka při studiu teorií je směšně banální, ale podstatná – teorii se nenaučíte, teorii musíte pochopit. Souhrnný návod, jak (a co vlastně) chápat, nabízí z česky vydaných knih Casettiho Filmové teorie, které jsou ale stejně jako velmi, velmi přístupně napsaná What is Film Theory (R. Rushton, G. Bettinson) věnované až teorii poválečné. O prvních teoreticích něco prozrazuje již uváděná European film theory and cinema: a critical introduction a pak také Film Theory: An Introduction (R. Stam), zřejmě nejobsáhlejší z tohoto typu knih. Dále už vám nezbyde, než přečíst a zkusit pochopit konkrétní teoretické texty. Nezbytný základ (Epstein, Ejzenštejn, Kracauer, Bazin, Metz) již byl alespoň částečně, byť v různé kvalitě, přeložen do češtiny, reprezentativní výběr podstatných teoretizujících statí pak najdete např. ve Film Theory and Criticism (L. Baudry, M. Cohen, nejnovější je tuším sedmé vydání). 

Dneškem jsem oficiálně postoupil do druhé fáze učebního procesu. Během následujícího měsíce se tudíž s největší pravděpodobností nedostanu k přečtení žádného obsáhlejšího materiálu nestudijního charakteru. O to víc se těším na letní čtení Bouře mečů a Hostiny pro vrány (hned poté, co si zhlédnutím druhé série Hry o trůny připomenu Střet králů). A to mi připomíná, že Tanec s draky už klepe na dveře.

 

Jak percepci vizuálních artefaktů ovlivňuje kontext, do kterého jsou díla vsazena? Proč naivně nevěřit svému zraku a co obnáší umění číst obrazy? I v případě, že vás nezajímají muzea umění, doporučuji si přečíst Muzeum umění v digitální době (L. Kesler), knihu, která dobře poslouží jako úvod do relativně mladého oboru vizuálních studií i jako prostředek ke zlepšení vizuální gramotnosti (nebo alespoň k uvědomění si, že něco takového existuje).

 

Z vícero nedávno přečtených publikací o české kinematografii nedoporučuji dobře maskovaný bulvár Věra Chytilová zblízka (T. Pilát) ani hůře maskovaný bulvár Sametová kocovina (R. Buchar). Zájemci o normalizační popkulturu, potažmo o normalizací deformovaný, dodnes přetrvávající způsob přemýšlení, již jistě sborník Tesilová kavalérie četli. Teď ještě kdyby po něm sáhli lidé, kteří za vrchol (v pozitivním slova smyslu) televizní zábavy považují Ženu za pultem a nedají dopustit na programovou nabídku TV Barrandov. Za záslužný, byť ne úplně dotažený počin považuji encyklopedii Český film: Režiséři - dokumentaristé, kterému by neuškodil obsáhlejší shrnutí dějin českého dokumentu (pro snazší zařazení následujících jmen), vypuštění některých tvůrců převážně hraných filmů a zařazení filmografií až na konec medailonků (takto se v textu o životě a významných dílech musíte probíjet spoustou jmen děl již časem dávno odvátých).

 

Znalosti o světovém filmu, dočasně odsunutém na vedlejší kolej, jsem si doplňoval alespoň čtením autorských (přesněji "auteurských") profilů vesměs významných režisérů a režisérek na Senses of Cinema. Některé by zasloužily aktualizaci, jiné zkrácení, ale v zásadě jde o velmi přístupnou cestu, jak se obeznámit se základními znaky děl slavných filmařů a jak si "čtení" jejich filmů usnadnit (a zároveň toho přečíst víc).

 

Z knižních novinek jenom ve stručnosti upozorním na třetí, prozatím nejobsáhlejší díl sborníku Film a dějiny, na nenápadnou publikaci Čtenáři filmu - diváci časopisu, zkoumající tuzemské filmové publikum mezi dvěmi válkami a na český překlad z desítek rozhovorů seskládaného, velmi, velmi čtivého pohledu na hollywoodskou renesanci Bezstarostní jezdci, zuřící býci (mělo by vyjít koncem června).

 

Claudius Bůh a jeho žena Messalina se svým pojetím výrazně neliší od prvního dílu Gravesovy dilogie, třebaže postavení vypravěče prodělalo změnu výraznou (z přehlíženého idiota v císaře). Vinou roztahanějších popisů některých oslav a celkově menšího podílu dramatických událostí nejde o tak strhující četbu, ale autorovo kombinování toho, co se stalo s tím, jak se to zřejmě stalo je stále dost obratné, aby strhlo i osoby vůči starověkým dějinám netečné.

 

Monografie Karel Vachet etc. (M. Švoma) mne přiměla vzít na milost Vachkovo dílo po roce 1989. Na objektivitu v zásadě rezignující Škvoreckého vzpomínání Všichni ti bystří mladí muži a ženy se čte lehko, ale těžko lze takovou knihu doporučit jako seriózní literární pramen při psaní odborné práce. Totéž platí z větší části o knize Jan Špáta (M. Štoll), velmi zevrubně charakterizující Špátu samotného, méně zevrubně pak jeho filmy, resp. – analytickou část ocení spíše budoucí dokumentaristé než filmoví teoretikové. Profil Antonína Mášy (J. Fryš), zvolený k četbě předně kvůli autorově novovlnové tvorbě, mne paradoxně více zaujal částí mapující Mášovo nelehké bytí post-revoluční.

 

Ze sborníku Postava, herec, hviezda vo filme bych vyzdvihnul příspěvek Josefa Fulky k filmu Saló aneb 120 dnů sodomy a Tomáše Petráně k hvězdám v dokumentárních filmech. Z jenom částečně filmovevědného sborníku V bludném kruhu: mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity doporučuji věnovat zvláštní pozornost textu Raný film: mezi výchovou a pokušením (P. Hanáková) a zejména úvodní části textu Matky ikony, matky vražednice (S. Přádná). Nejvíce fascinujícím čtením z poslední doby pro mne nicméně byl příspěvek Kamila Činátla do sborníku Film a dějiny II Obrazy zla v normalizačních seriálech a ve filmu. Velmi solidními argumenty podložené objasnění, proč u nás byly v období normalizace tak populární televizní seriály (a vinou čeho zřejmě vznikla třeba Ordinace v Růžové zahradě).

 

Znovu, mnohem důkladněji, jsem si přečetl Démanty všednosti, bezpochyby nejhodnotnější knižní příspěvek k tématu československé nové vlny. U prvních dvou rozsáhlých textů mi sice chyběl podrobnější popis zvolené metody a klíče, podle nějž byly vybírány analyzované filmy (za sporné by se dalo označit zařazení Markety Lazarové nebo filmů Kadára a Klose), přesto jde o vyčerpávající a v rámci možností čtivé shrnutí podstatných znaků novovolnové tvorby. Cieslarův text zaslouží obdiv už jen za to, kolik stran možno popsat o několik minut dlouhé scéně. Pro někoho zbytečné intelektuální cvičení, pro mne mimořádně inspirativní výkon. Na knize nejvíce zamrzí, že závěrečný, „kontextualizující“ text Jana Svobody, není delší a že Démanty neotevírá, namísto toho, aby je poněkud nečekaně zavíral.   

 

Jsem kousek za polovinou Střetu králů (G.R.R. Martin), v poličce na mne čeká Vzestup a pád komunismu (A. Brown), Kinematografie zapomnění (Š. Hulík) i Krása a peklo (R. Saviano).  Skoro si přeji, aby jaro se svým definitivním nástupem ještě pár týdnů počkalo.  

 

Dva roky poté po přečtení a zhlédnutí Černé zmije, jsem se rozhodl pokračovat v dohánění závažných seriálových restů způsobem nejdřív text, poté obrázky (po pokračování Claudia bych se rád pustil do Haleyho Kořenů). Prvotním podmětem k přečtení Gravesova atypického pohledu na starořímské dějiny přitom byla jiná kniha úspěšně přetavena do seriálového tvaru, Hra o trůny, jež Claudia v lecčem připomíná. Zatímco Martin postavy neustále střídá a tudíž nemáme jistotu, kdo se dožije další kapitoly, Graves zůstává u vypravěče jediného, který svou přítomnost nijak netají a my tudíž nemusíme řešit, zda přežije. Sám v souladu se svou přehlíženou rolí koktavého idiota do dění vstupuje jen zřídka, čím od „velkých událostí“ získává tolik potřebný odstup. Coby pro historika je pro něj věrnost skutečnosti, třebaže skutečnosti, jakou on sám viděl a slyšel, zásadní. A neboť nechce jenom suše vršit, kdo komu přimíchal do vína jed, zabývá se také pozadím klíčových historických událostí. Pro Gravese/Claudia jsou dějepisná fakta pilíři strhujícího rodinného thrilleru. Po počátečním bloudění, zapříčiněným dílem zatuchlostí vzpomínek na hodiny školního dějepisu, dílem velmi prudkým spádem událostí, jsem se chytil a až do konce si vychutnával autorovo suverénní vypravěčství. Mistrné skloubení zábavy s poučením.

 

K literárně nejlépe zmapované éře československé kinematografie bezpochyby patří šedesátá léta, období nové vlny, československého filmového zázraku. Vzhledem k tomu, že mne z něj v letním semestru čeká zkouška, rozhodl jsem se udělat menší a zdaleka ne vyčerpávající průzkum dostupné literatury.

Kromě nepříliš uspokojivých, nicméně pro základní přehled užitečných „souhrnných“ publikací Československá nová vlna (P. Hames) a Umlčený film (J. Žalman), můžete ke „vstupu“ do tématu sáhnout po knize rozhovorů Ostře sledované filmy (A. J. Liehm), osobněji laděném vzpomínání Josefa Škvoreckého Všichni ti bystří mladí muži a ženy, případně po Filmovém sborníku historickém na téma Česká a slovenská kinematografie 60. let. Hodnotu Hamesovy knihy snižuje autorovo vnějškové nahlížení české mentality a snaha psát tak, aby informace posloužily předně zahraničnímu, českým filmem netčenému čtenáři. U Žalmana z logiky věci chybí od tématu časový odstup a tedy jeho zasazení do širšího kontextového rámce (podrobněji k oběma knihám viz Cinepur 61, resp. 62).

Zvýšenou pozornost filmově se vzdělávajících čtenářů si zaslouží soubor analytičtějších studií Démanty všednosti. Jedinou potíží je v případě zasvěceného díla čtyř odborníků (Stanislava Přádná, Zdena Škapová, Jiří Cieslar a díky doslovu také Jan Svoboda) jeho současná nesehnatelnost (vyjma knihoven, ale i tam si budete kvůli velkému zájmu muset chvíli počkat). Podrobněji se o knize rozepsal Vladimír Just. Navzdory nedostatkům doporučeníhodná je dle dostupných kritik především filmovědcům určená kniha Vypravěč, autor a bůh. S jakým úspěchem v ní rumunský absolvent FAMU Mircea Dan Duta na díla československé nové vlny uplatňuje sémioticko-naratologickou metodu, si můžete přečíst ve Filmu a době 2-3/2011, případně v A2 nebo v Iluminaci.

Přehled převážně novovlnových režisérů, kteří odjeli točit do ciziny, nabízí Český film v exilu, slovenským tvůrcům dané doby je částečně zasvěcen sborník Slovenský hraný film 1946-1969. Z nepřeberného množství časopiseckých textů o filmech a tvůrcích nové vlny bych uvedl alespoň tématická čísla Iluminace 1/96 a Cinepuru 22. Z televizní tvorby zaslouží připomenutí záslužný projekt Zlatá šedesátá i jeho v lecčem bohatší derivát 25 ze šedesátých.

Zřejmě nejobsáhlejší skupinu novovlnových publikací tvoří monografie věnované význačným tvůrcům a zahrnující krom klasických biografií (Miloš Forman: Co já vím?, Věra Chytilová zblízka) také ucelenější analýzy autorovy filmografie (Evald Schorm – Sám sobě nepřítelem, Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitostí, Miloš Forman – Filmař mezi dvěma kontinenty), výběr z filmařova psaného projevu (Pavel Juráček: Postava k podpírání, Deník) a nebo s mimořádnou péčí sestavené antologie (Černobílý snář Elmara Klose, o jehož příslušnosti k nové vlně lze polemizovat, kniha je to každopádně pozoruhodná). Období nové vlny, vymezené zhruba roky 1963 až 1968, pochopitelně tvoří pouze část obsahu každé z uvedených monografií. Celistvý, kontextualizovaný a mýtuvzdorný pohled na jedno z mála období naší kinematografie, za které se netřeba stydět, u nás tím pádem stále chybí.      

 

 

Nová vlna jako taková

 

Démanty všednosti (Stanislava Přádná, Zdena Škapová, Jiří Cieslar)

 

Československá nová vlna (P. Hames)

 

Filmový sborník historický 4

 

Umlčený film (J. Žalman)

 

Všichni ti bystří mladí muži a ženy (J. Škvorecký)

 

Vypravěč, autor a bůh (M. D. Duta)

 

 

 

Autorské profily

 

3 1/2 (J. Jaroš)

 

3 1/2 podruhé (J. Jaroš)

 

Antonín Máša (J. Fryš)

 

Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda? (M. Forman, J. Novák)

 

Český film v exilu (J.Voráč)

 

Evald Schorm a jeho filmy (J. Bernard)

 

Evald Schorm: Sám sobě nepřítelem (R. Denemarková)

 

Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitostí (J. Voráč)

Ladislav Helge - Cesta za občanským filmem (P. Bilík)

 

Miloš Forman – Filmař mezi dvěma kontinenty (S. Přádná)

 

Mlčenlivý host Evald Schorm (J. Lukeš)

 

Příběhy Miloše Formana (A. J. Liehm)

 

Věra Chytilová zblízka (V. Chytilová, T. Pilát)

 

 

Texty a rozhovory

 

Deník (P. Juráček)

 

Ostře sledované filmy (A. J. Liehm)

 

Postava k podpírání (P. Juráček)

 

V krajině vlídných bludiček (P. Juráček)

 

 

Slovenská větev

 

Dušan Hanák (V. Macek)

 

Elo Havetta (V. Macek)

 

Ján Kadár (V. Macek)

 

Juraj Jakubisko (V. Zuska, P. Michalovič)

 

Slovenský hraný film 1946-1969 (V. Macek)

 

Štefan Uher (V. Macek)

 

 

60. léta mimo novou vlnu

 

Černobílý snář Elmara Klose

 

Karel Vachek etc. (M. Švoma)

 

Marketa Lazarová (P. Gajdošík)

 

Okamžiky radosti (J. Špáta, M. Štoll)

 

Podobenství o Františku Vláčilovi (Š. Horáková)

 

Život a film (V. Jasný)

 

 

Informace k nové vlně naleznete také v knihách

 

Český filmový plakát 20. století

 

Kinematografie zapomnění (Š. Hulík)

 

Kočky na Atalantě (J. Cieslar)

 

Panorama českého filmu (L. Ptáček)

 

Sametová kocovina (R. Buchar)

 

Skladba a řád (J. Svoboda)

Knihy jako tato a dokumenty jako Manželské etudy mne naplňují obavami, že jakkoli slušný život budete žít, po ohlédnutí zpět za pár desítek let s ním stejně nebudete spokojeni. Hrdinovi tohoto s lehkostí napsaného románu v určité životní fázi prakticky nic nechybí. Jenom štěstí. A respekt. A láska. A mládí. Dubois shrnuje pět dekád francouzské historie očima vcelku obyčejného muže, který se od nerealizovaných ideálů propracoval k usedlému rodinnému životu. Krátkodobý úspěch s knihami fotografií mu ve věku padesáti let stěží může být náplastí na čerstvé rány osudu. Čeho dosáhnul, komu pomohl, kam od svých studentských let pokročil? Nabízející se odpovědi nejsou moc uspokojivé. Prohlubovaný existenciální zmar hrdiny jen minimálně poznamenává autorův vyrovnaný styl psaní. Jeho jazyk je bohatý, nikoliv opulentní. Kulturní a politické odkazy prozrazují široký rozhled, aniž by k sobě strhávaly nadbytečnou pozornost. Lítost nad hrdinou se ambivalentně mísila s radostí z četby. Pravda, místy jsem se cítil provinile, jak dobře se mi čte o všem špatném, co Paula v životě potkává, ale pokud přistoupíme na to, že je kniha jeho dílem, jak lze usuzovat z ich formy, nakonec může mít dlouhodobou radost alespoň z toho, jak čtivý literární tvar své mizérii dal.

 

Život po francouzsku vřele doporučuji, současně bych chtěl varovat před českým překladem knihy Geoffa Andrewa o amerických nezávislých režisérech Stranger than Paradise - Podivnější než ráj. Kostrbatá souvětí jsou ještě odpustitelná, nikoliv již věty, jež v kontextu nedávají smysl a výrazy svědčící o překladatelově elementární neznalosti pojednávaných témat (New Queer Cinema je například přeloženo jako "Nový homosexuální film"). Větší zábavu než čtení režisérských profilů, jakkoli v originále v lecčem přínosných, v českém vydání skýtá objevování hořkou pachuť zanechávajících překladatelských lahůdek - Lynchův Lost Highway kupříkladu "začíná v okamžiku, kdy začal" a jistý film Terryho Gilliama byl překřtěn na Brazílii. Ruce a oči pryč!

 

Bourdainovy zápisky z cest po kuchyních celého světa jsou stejně dobře okořeněné jako jeho komentáře z No Reservations, jenom je v nich trochu více osobních vzpomínek a podvratného rýpání do senzacechtivé povahy televizního média. Autorova schopnost podat cestu za národní specialitou Kambodže jako gastronomickou variaci na Conradovo Srdce temnoty činí čtení nesmírně zábavným bez ohledu na váš zájem o danou lokalitu či jídlo jako takové. Kde si to politická korektnost a zbídačenost navštívené země žádá, se americký šéfkuchař mírní, ale po většinu knihy nikoho nešetří, neztrácí nadhled a jako jednohubky servíruje jednu cynickou poznámku za druhou. Kromě toho dokáže s úžasným zápalem popsat nejenom, jak ochutnávaná krmě vypadá, ale také, jakou má konzistenci, jak voní, chutná a jaké vydává zvuky po zakousnutí. Bourdain, stejně jako Baudelaire, dokáže zkrátka zaktivovat všechny vaše smysly („...vůně, barvy, zvuky odpovídají si"). Údajně jde o podobně nadsazený, vyhroceně subjektivní styl, jakým psal své reportáže Hunter S. Thompson (taky po něm byl pojmenován – gonzo). Nemohu posoudit, ale vzhledem k tomu, že ze čtyř Bourdainových do češtiny přeložených knih jsem již přečetl tři, Strach a svrab Las Vegas a Rumový deník se jeví jako vhodné prostředky k prodloužení opojného čtenářského zážitku.  

 

 

V uplynulých týdnech jsem dočetl také Příšerně nahlas a k nevíře blízko (J.S. Foer), snahu vyrovnat se originálně s 11. zářím, podle které byl natočen na RottenTomatoes dlouhodobě nejhůře hodnocený z filmů nominovaných na Oscara v hlavní kategorii. „Barvitý“ styl knihy, do které se autor snaží někdy dost násilně narvat všechnu bolest světa, není tak otravný, jak zřejmě bude film. Otravný je hlavní hrdina bez jasně rozpoznatelné diagnózy (jako kdyby si hrál na autistu), otravná je doslovnost, jež znemožňuje, aby každý čtenář poznal a pochopil sám za sebe.

 

Informátoři (B.E. Ellis) tak důsledně simulují pocit vyprázdněnosti života „high society“, až jsem měl problém je dočíst, protože v knize stejně jako v životech hrdinů o nic nejde a nikomu na ničem nesejde. Otravné, leč pravdivé.

 

Město zlodějů (D. Benioff) využívá okupace Leningradu k rozehrání dobrodružného příběhu o přátelství. Plynulost vyprávění dostává přednost před syrovostí ve vykreslování okolní reality i před snahou jít do větší hloubky a popsat postavy méně schématicky. Kniha se vzhledem k tématu čte až moc hladce, nezanechá hlubší dojem. Jako hollywoodské únikovky, z nichž má Benioff pár na svědomí coby scenárista (Trója, X-Men Origins: Wolverine).

 

Odhodlání přečíst v originále Tinker Tailor Soldier Spy mne opustilo po první kapitole. Změť jmen mě zmátla ještě víc než film po prvním zhlédnutí. Natolik svědomitý čtenář, abych si vytvářel schémata vztahů mezi postavami, bohužel nejsem. Pokořen, pokorně počkám na český překlad.

 

Během čtení Kafky na pobřeží mne ne a ne opustit pocit, že se Murakami snaží sdělit vcelku prosté životní pravdy nadbytečně jinotajným způsobem (po krásně čistém Norském dřevu překvapení – mylná klasifikace autora na základě jedné knihy byla ovšem mou chybou). Přesto jsem jeho zašifrovaný příběh o dospívání (mj.) nedokázal odložit a zajímalo mne, s jakou bizarností vyrukuje na další stránce.

 

Divocí detektivové od Bolaňa mne bavili svou rozmanitostí, nejvíce v úvodní a závěrečné deníkové části. V prostředních výpovědích jsem se pro přemíru jmen latinskoamerických umělců ztrácel, což byl zřejmě částečně i tvůrčí záměr. Čtenářovo detektivní pátrání stejně jako pátrání postav vede namísto k odhalení k ještě většímu zmatení.

 

Beletrii momentálně nečtu, protože zkouškové. Dočítám dvě knihy o americkém filmu po roce 1960 (Contemporary American Cinema - Linda Ruth Williams, Michael Hammond; The Sixties – Paul Monaco), stranou jsem dočasně odložil rozečtenou monografii o Robertu Bressonovi (A Passion for Film – Tony Pipolo) a začal číst knihu o Kieślowském (Krzysztof Kieslowski a jeho filmy – Marek Haltof) a knihu od Epsteina (Poetika obrazů).

Nebulvárně pojatá (současně ani hard-core vědecká) publikace o životě a díle jedné z nejvýraznějších osobností československého němého filmu prozrazuje autorův hlubší zájem o zkoumanou problematiku (resp. jeho filmovědné vzdělání :-). Probírané nejsou zdaleka jenom Machatého filmy. Pozornost je věnována podmínkám, v nichž, mnohdy s obtížemi, vznikaly, díky čemu se čtenářovi dostává základního, nicméně velmi poučeného přehledu o počátcích československé kinematografie. Povrchní není ani přiblížení jiných filmových průmyslů, v nichž se Machatý své ambiciózní projekty snažil realizovat (Itálie, Německo, USA). Autor přitom neodbíhá od titulního aktéra publikace jen aby ukázal, kolik toho ví. Každá odbočka nás nakonec , obohacené o znalost kontextu, vrátí zpět k režisérovi Erotikonu a Extase. Erudice, citlivá práce s prameny (je z nich čerpáno vydatně, ale tak, aby se text nezměnil v hromadění faktografických údajů), střídmé dávkování životopisných informací (které si můžeme lehko dohledat jinde).  Samotného mne překvapilo, s jakou chutí jsem knihu mapující mi nepříliš blízký časoprostorový úsek kinematografie přečetl, na čem jistě měl podíl i její optimální rozsah (bez příloh 224 stran textu, prokládaného velmi kvalitními fotografiemi). Netěší mne pouze vědomí, o jak vzácný počin v rámci české filmovědné literatury stále jde. I když, pravda, léků proti skepsi v posledních letech přibývá (Stále kinema, Sam Peckinpah a jeho filmy, Konzervy se slovy ).

Zatím neviděné filmy, které šly letos do širší distribuce (kino/DVD) a jejichž zhlédnutí je žádoucí:

 

3

Alois Nebel

Barneyho ženy

Country Strong

Hlavně nezávazně

Jana Eyrová

Jasná hvězda

Jeden den

Jeskyně zapomenutých snů

Klíč k minulosti

Kůže, kterou nosím

Nevinnost

Nic proti ničemu

Norské dřevo

Pina

Senna

Strážce zákona

Thor

Turínský kůň

Útěk ze Sibiře

Život po životě

Život v jednom dni

 

filmy mimo běžnou distribuci, příp. v českých kinech vůbec neuvedené: Bellflower, Miss Bala, Tenkrát v Anatolii, We Need to Talk About Kevin, Kill List, Poezie, Meek's Cutoff, Martha Marcy May Marlene, Margaret, Michael, Take Shelter, Tyrranosaurus, Weekend, Cold Fish, Like Crazy, This Must be the Place, Tomboy, The Yellow Sea

Monografie o nejméně vyzpytatelném z širšímu publiku známých amerických režisérů nabízí obstojný úvod do Lynche, který zřejmě málo obohatí ty, kdo Lynchovo univerzum znají lépe než babiččinu zahrádku. Pro nás, kdo se z oním sympatickým bělovlasým psychopatem zatím z různých důvodů nekamarádíme, je kniha vstupenkou do horních pater jeho filmů. Zatoužíte-li sestoupit níže, budou vám více než hlavní Fischerův text nápomocny nově napsané kapitoly Kamila Fily, jehož interpretace jsou ucelenější a který zbytečně neplýtvá písmenky na popis děje. Také Filovy příspěvky se bohužel (avšak vcelku pochopitelně) drží konceptu předchozích stránek, tzn. film za filmem. Autorská osobnost Lynchova typu přitom vybízí ke komplexnějšímu pohledu na jeho dílo jako celek. K analýze opakujících se motivů a postupně rozvíjených témat, spíše než k chronologicko-biografickému přístupu. Je škoda, že Fila nenapsal celou knihu, jejíž dvě třetiny ve stávající podobě v zásadě jenom shrnují informace, které byste po pár desítkách minut googlení našli na internetu.