Matty

Po dlouhé době jsem nejen rozečetl, ale také dočetl beletristickou knihu. K Sebevraždám panen mne přivedl jednak dávno viděný (a tehdy zřejmě nepochopený) snímek Sofie Coppoly, jednak feministický zájem o "dívčí" záležitosti. Knihu sice napsal muž a navíc z výlučně mužské perspektivy, ale tím více jsme nuceni přemýšlet nejen nad titulním aktem, ale také nad "patriarchální" formou jeho prezentace, která sama o sobě podává podstatné sdělení (jak dívky vnímal vnější svět).

Třebaže je vyprávění podáno jako výsledek investigativní činnosti několika mužů, styl bohatý na lyrické popisy osob, prostředí a nálad, má daleko k věcnosti procedurálních detektivek. Celá kniha je vlastně hrou s žánrovými konvencemi, když nám již názvem prozrazuje svůj konec a pak namísto detailů vyšetřování rozkrývá vnitřní zmatení postav. Otázka, kterou si klademe od první stránky, tedy proč dívky spáchaly sebevraždy, zůstává bez uspokojivé odpovědi. O to víc ale nad možnými důvody musíme přemýšlet po dočtení.

Eugenides nám zúžením a subjektivitou vypravěčské perspektivy záměrně nedává návod, jak četná místa nedourčenosti zaplnit, po jaké linii vést interpretaci. Může tak jít "pouze" o příběh zachycující v nenucených črtách ztrátu nevinnosti (dívek, chlapců i Ameriky), inspirativnější mi ale přijde chápat Sebevraždy jako zamyšlení nad utvářením identity a genderovými rolemi, jejichž přijetí se od nás očekává. Proto jsou také vypravěčem muži jako skupina nikoli jeden jasně identifikovatelný hrdina. A proto také kniha více vypovídá o svých sebestředných vypravěčích, v podstatě vinících sestry za své neuspokojivé dospělé životy, než o zpovzdálí sledovaných dívkách, jež zůstávají až do konce mystériem, pouhými neurčitými a nikým nepochopenými přízraky. Pochopení nepřímo žádají od čtenáře, který snad bude vnímavější k tomu, že jsou v knize "dekódovány" téměř výlučně skrze svou sexualitu. Neměl jsem dojem, že by Eugenides nostalgické vypravěčské hledisko jednostranně obhajoval a nepřipouštěl čtení mezi řádky, při němž z knihy vyjdou jako oběti naopak sestry Lisbonovy, nikoli chlapci a muži, kteří si je (a jejich neposkvrněnost) neprávem přivlastnili.

Sebevraždy panen jsou knihou vyvolávající vedle posmutnělých vzpomínek na vlastní vykročení do světa dospělosti také úvahy nad konstruováním obrazů druhých nikoli na základě toho, jací jsou, ale jací by podle obecného mínění být měli. To jsou pouze dva z mnohých důvodů, proč chci znovu vidět film od Coppolové a proč Sebevraždy panen řadím do elitní kategorie knih k opakovanému čtení. 

Dubnové číslo Sight & Sound mne potěšilo nejen obálkovým tématem, lahůdkou pro všechny cinefily, ale také množství článků věnovaných výrazným ženám. Ať fiktivním (Mami!) nebo skutečným (Věra Chytilová, Agnes Varda, Esfir Šubová v pravidelném sloupku o němém filmu). Michael Brooke se v profilu Věry Chytilové (k londýnske přehlídce jejích filmů) se příliš ambiciózně snaží pokrýt celou režisérčinu tvorbu od studentských filmů po Hezké chvilky bez záruky, ale přesto obsahuje pár podnětných postřehů (v paralele k francouzské nové vlně například pozici Chytilové ve vztahu k Menzelovi a Formanovi označuje za podobnou pozici Godarda ve vztahu k Truffautovi a Rohmerovi) nebo roztomilý pokus přeložit název populární restituční komedie jako The Inheritance or Fuckoffguysgoodday. Na docenění rozhovoru s Vardovou jsem po pravdě viděl málo jejích hraných filmů, několik poznámek k vyprávěcí struktuře Cléo od 5 do 7 mi každopádně udělalo radost. V recenzích pobavil popis postavy Eddieho Redmaynea v Jupiter vychází, vystihující absurditu celého filmu: "a Valium-voiced dandy who is trying to outmanoeuvre his decadent Abrasaxian siblings".

Hlavní, třináctistránkový text čísla pojednává převážně o režisérských/alternativních verzích známých filmů, upozorňuje však i na pár okrajových titulů, jako je Backtrack Dennise Hoppera (studio film uvedlo jako Catchfire), Eva Josepha Loseyho, která původně trvala téměř tři hodiny, belgický horor Malpertuis nebo komediální porno The Opening of Misty Beethoven. Článek mne zároveň přiměl začít se poohlížet po režisérských verzích filmů Bio ráj, Konzultant a Miami Vice a konečně zhlédnout rozšířený Nový svět (který existuje dokonce ve třech, nejen ve dvou různých verzích).

Lednové číslo opět láká ke koupi především žebříčkem nejlepších filmů uplynulého roku (ale za přečtení stojí také rozhovor s Wong Kar Waiem, stručná historie filmů s Ip Manem nebo zdrcující kritika jinak převážně chváleného Birdmana). Více než všude zmiňovaní favorité mne opět zajímaly nenápadnější tituly, uvedené v osobních TOP 5 jednotlivých hlasujících. Vždy uvádím původní názvy filmů. 

Exhibition (2013)

The Falling (2014)

Gente de bien (2014)

Gore Vidal: The United States of Amnesia (2013)

Heaven Knows What (2014)

Huang jin shi dai (2014)

L'Institutrice (2014)

La isla mínima (2014)

Maestro (2014)

Magical Girl (2014)

Pas son genre (2014)

The Sarnos: A Life in Dirty Movies (2013)

Second Coming (2014)

Sorg og glæde (2013)

Suzanne (2013)

Tales of the Grim Sleeper (2014)

Dlouho jsem neaktualizoval, takže půjde pouze o stručný výpis přečtených titulů, na které si vzpomenu, řazených od toho, který mne obohatil nejvíce.

Kup si svou revoltu! (J. Heath, A. Potter)

Kritické eseje (P. Fidelius)

Nadvláda mužů (P. Bourdieu)

Filmová kultura severního trojúhelníku (P. Skopal)

Kinematograf! (I. Klimeš)

Ostře sledované vlaky (L. Skupa)

Vítězové? Poražení? (M. Vaněk)

Film a dějiny IV. - Normalizace (P. Kopal)

Difficult Men (B. Martin)

Poučeni z krizového vývoje (A. Fialová)

The Elephant to Hollywood (M. Caine)

Nemiř na mě tou věcí (K. Bonfiglioli)

Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty (U. Eco)

Boj o média (D. Prokop)

Prostřednictvím kočky (P. Juráček)

Delší dobu mám rozečtenou starší, nicméně nestárnoucí, informačně hutnou a přitom maximálně vstřícnou a srozumitelnou Bordwellovu knihu On the History of Film Style. Podruhé po dočtení Milénia jsem podlehl nadšení ze severských detektivek a začal číst Svědkyni ohně (L. Kepler). Rozečetl jsem Kdo řídí internet?, ale kniha mi zatím přijde dost plytká, spíše na úrovni tuctového internetového článku než odborné studie. 

Opět mne zaujal úvodník Nicka Jamese, v němž se zamýšlí nad stoupajícím významem různých cen a žebříčků coby důsledkem obrovského množství filmů, které se na nás každý měsíc valí. Výstižná je zejména věta "Oscar cycle seems to dominate the way people think about the whole year." Filmy, které nebyly nominovány na Oscara, přestávají po roce existovat. Sice věřím, že cinefil si kvalitní filmy najde i bez Oscarů, ale pro samotné filmaře rozhodně nejde o komerčně potěšující okolnost. 

Nejobsáhlejší, mnoha fotografiemi a výtvarnými návrhy doplněný text se shrnuje (pre)produkční historii 2001: Vesmírné odysei, která bude 28. listopadu v rámci programu Sci-Fi: Days of Fear and Wonder znovu uvedena na plátna britských kin (kéž by NFA měl prostředky na podobné akce). Přestože jde o článek hutně faktografický, díky tomu, že jej napsal profesor Christopher Frayling, rozhodně není nezáživný. Další články se věnují festivalovým hitům, které byly nedávno uvedeny také v českých kinech, Leviatanovi, Zimnímu spánku (rozhovor s režisérem) a Křížové cestě (zamyšlení nad stoupajícím počtem filmů o křesťanství v době, kdy je křesťanství celospolečensky spíše na ústupu). Všechny tři filmy jsou v čísle zároveň zrecenzovány, přičemž nejlepšího hodnocení se - k mému překvapení - dočkal Leviatan. Vlažnější jsou rovněž kritiky jinde chváleného životopisného dramatu The Imitation Game a indie komedie The Skeleton Twins. 

Z recenzí filmů pro domácí kino mne potěšila celá stránka věnovaná Bláznově kronice (vydal Second Run) a spíše rozesmutnila dvoustránková recenze kolekce filmů Waleriana Borowczyka, která je sice plná superlativů, ale zakončená informací, že box set omezený tisícovkou kusů byl vyprodán již v předprodeji.  

Nick James se v úvodníku zamýšlí na přetrvávající mizogynií filmového průmyslu (jak vyjevila aféra GamerGate, průmysl herní s ní má nemenší problém). Problém považuje za systémový a nachází jej jak v Hollywoodu, tak ve festivalové produkci. V nejdiskutovanějších komerčních filmech dosahují hrdinky samostatnosti často za cenu přijmutí mužského chování (Hunger Games, Lucy), přesto se v nedávné době objevily v televizi i na plátnech potěšující výjimky, v nichž síla žen není omezena na fyzickou sílu a zdatnost (Frances Ha, Ida, Dva dny, jedna noc). James připomíná emotivní, i zdejšími médii zaznamenaný proslov Emmy Watson v OSN a cituje studii (Annenberg School for Communication and Journalism), která dokázala varovnou diskriminaci žen a jejich stereotypní, zpravidla hypersexualizované, škatulkování v celosvětovém filmovém průmyslu. Částečné řešení problému, který je možná zakořeněn v samotné podstatě voyeuristického filmového média, by podle Jamese mohlo spočívat v aktivnější podpoře ženských hlasů na poli filmové produkce i filmové teorie a kritiky. Na závěr vyjadřuje naději, že také redakce Sight&Sound rozšíří své řady o další talentované autorky. 

Co napsal Peter Labuze o seriálu Knick, si můžete přečíst na internetu. Stejně tak recenzi Nicka Jamese na Zmizelou.

Ve své "psychoanalýze" filmových rekvizit se Hannah McGill tentokrát věnuje kolečkovým bruslím, zejména ve spojitosti s dívkami typu Lolity, z nichž vyzařuje nevinnost, ale které se svou sexualitou nakládají velmi uvědoměle.

První festivalový report vyjadřuje zklamání z klesající úrovně benátského programu. Z promítnutých filmů přesto Nick James dokázal vybrat desítku nejlepších, mj. Red Amnesia, Theeb, Far from Men, Goodnight Mommy. Pozitivnější dojem oproti zanechal letošní ročník TIFF. Ashley Clark nejvíce zaujaly např. filmy Murder in Pacot, Second Coming, Charlie's Country (uvádím, stejně jako časopis, anglické názvy).

Zájemci o nový film Mikea Leigha si kromě podařeného rozhovoru s režisérem (o inspiracích, práci s herci i metodě natáčení) mohou přečíst i tematický text o filmech mapujících životy slavných malířek, malířů nebo sochařů.

Nejpodnětnější z celého čísla pro mne byl pětistránkový článek Rogera Luckhursta, v němž se autor snaží objasňovat, jaké společensko-historické souvislosti podmiňovaly náplň sci-fi a hororových filmů (i románů) v jednotlivých dekádách (darwinismus, atomová bomba, kult těla a jeho ohrožování globalizací, virtuálními sítěmi nebo AIDS, žravý a chamtivý kapitalismus, projekt lidského genomu...).

Nejobsáhlejší text časopisu rekapituluje užití Stanislavského metody v americké kinematografii. Kromě popisu Metody a upozornění na herce, kteří podávali autentické výkony i bez její znalosti (Garbo, Garfield, Cooper Tracy) nabízí text také třináct vzorových příkladů užití Strasbergem učeného stylu. Z těch méně známých jde o The Breaking Point, The Men, The Member of the Wedding, The Big Knife, The Strange One, Edge of the City, Fear Strikes Out.

Z výboru etektivních povídek Třikrát Matthew Scudder, detektiv abstinent (L. Block), jsem si vybral tu, jejíž filmová verze zanedlouho vstoupí do kin - Procházku mezi náhrobními kameny. Velmi přímočaře podaný příběh pátrání po sadistických vyděračích se sympaticky nezdržuje rozebíráním morálních dilemat, jimž protagonista musí čelit (pracuje pro drogového bosse). Kromě pragmatického hrdiny patří mezi klady povídky atmosférické popisy pokoutných newyorských zákoutí i odměřené, ovšem detailní popisy brutálních zločinů, asociující policejní zprávy. Ty ostatně připomíná také nevzrušivé shrnutí události, která dá celé vyšetřování do pohybu. Jsem zvědav, nakolik napínavou podívanou se filmařům z tohoto málo dramatického neo-noiru podaří vykřesat, a jak se vypořádají s významnou rolí, kterou ve vyprávění hrají relikty minulosti, telefonní budky. Děj byl totiž z roku 1992 posunut do roku 1999, kdy možnosti odposlouchávání pachatelů trestných činů přeci jen trochu postoupily.

Před zhlédnutím stejnojmenného filmu jsem přečetl cosi jako sci-fi jménem Pod kůží (M. Faber), atmosférickou podivnost se silným eko-poselstvím (které hraje ve filmové adaptaci podružnou roli). Ne že bych to nečekal, ale stejně mne, bytostného pesimistu, nebavilo, jak jednostranně negativistické jsou knihy Vztáhnout na sebe ruku (J. Améry) a Zuřivý vzdor (P. P. Pasolini). O smrti, umírání a proměnách společnosti lze psát také s nadhledem a břitkým humorem, jak jsem se přesvědčil u Žádný důvod k obavám (J. Barnes), knihy, která společně s Vědomím konce přispěla k tomu, že jsem Barnese zařadil mezi své nejoblíbenější autory současnosti. 

Výstižnější (ač méně krutou) diagnostiku české národní povahy než Vratislav Effenberger v Republiku a varlata podal snad jedině Ladislav Holý v knize Malý český člověk a velký český národ. Tím, jak je obnažující, to není příjemné čtení, ale myslím, že Effenberger měl k podobné kritice vzhledem ke svému osudu plné právo. Odměřenější, ale rovněž přesný je ve své snaze pochopit Čechy Mariusz Szczygieł v Gottlandu, který je přes svou zdánlivou historicko-reportážní jednoduchost vystavěn nápaditěji, než se zdá, což nejpozději u střídavého vyprávění o Jaroslavě Moserové a zapáleném mladíkovi dojde i tomu nejpohodlnějšímu čtenáři. 

Zatímco výše uvedené knihy by měly být povinnou četbou pro každého, kdo se rád pyšní svým češstvím (resp. tím, co sám za češství považuje), Akademická příručka českého jazyka by měla ležet na stole každého, kdo tvrdí, že umí česky. Sice jsem nahlas netvrdil, ale myslel jsem si to. Po pečlivém přečtení celé příručky už si tím nejsem tak jist.

Neboť mne filmová verze Nejhledanějšího muže naladila na další spletité špionážní hry, pustil jsem se do četby Le Carrého klasiky Špión, který se vrátil z chladu. Nevím, zda je to momentálním naladěním, nebo čtenářskou slastí z postupného rozkrývání tajemství, ale thrillery a detektivky jsou momentálně mým nejoblíbenějším knižním žánrem, takže zde zanedlouho asi budu psát o dalších.   

Psychologický thriller, který mne bavil tím méně, čím více jeho šokujících thrillerových zvratů jsem znal. Nadšení z první části, věrohodně popisující z pohledů obou partnerů fázi zamilovanosti i následnou vztahovou krizi, tudíž ke konci kleslo k bodu mrazu, jakkoli jsem byl neustále zvědav, zda si autorka nešetří ten nejchytřejší dějový obraz na samý závěr. Bohužel ne. V závěru už nejde o román psychologický, ale pouze psychopatický.

Právě rozpor mezi uměřenosti první a přepálenosti dalších dvou částí je důvodem, proč mi kniha nesedla, jakkoli existuje řada filmů se srovnatelně nelogickým dějem, které obdivuji, protože jsou konzistentnější (z dávna Vertigo, z nedávna Vedlejší účinky). Pravdou však je, že Flynnová si půdu pro velká odhalení připravuje nejen rovnocenným duálním vyprávěním (které se ovšem později překlápí ve prospěch jednoho z vypravěčů, na jehož stranu se zřejmě postaví každý "normální" čtenář), ale i tematizací vztahové přetvářky, jež nás po většinu života nutí předstírat, že jsme lepšími lidmi. Připouštím, že chyba mohla být v mých očekáváních nuancovanější vztahové studie, vytvořených na základě první části knihy, která je ve výsledku především vtahujícím žánrovým čtivem na léto. Nicméně univerzální poučení o lidské nátuře a přijímaných rolích, kterým je v manželství lepší se vyhnout (jde to ale vůbec?), si z knihy lze odnést nezávisle na maniakálním chování hrdinů.

Můj celkový dojem z knihy je tak pozitivní a zřejmě si ji časem přečtu ještě jednou, abych mohl posoudit, jak důmyslně se všichni všechny snaží přechytračit (postavy sebe navzájem, autorka čtenáře) a nakolik adekvátní je pomsta jedné z postav na jiné (neboť po prvním přečtení skutečně nemám pocit, že by autorka byla feministkou, za níž se označuje). 

Vzhledem k mé slabosti pro všelijaké filmové žebříčky (jakkoli se stále častěji přesvědčuji, že skutečné klenoty si musíte najít sami), mi dva roky zpět udělala velkou radost Sight and Sound anketa TOP 250 filmů. A to navzdory faktu, že jsem většinu vypíchnutých titulů již znal z dřívějška (z jiných žebříčků i z vlastní divácké zkušenosti). Aktuální výběr nejlepších dokumentů pro mne byl objevnější a domnívám se, že také jeho význam pro filmové znalce a nadšence je - vzhledem k přetrvávajícímu nadřazování filmů fikčních - větší. Výběr 50 nejlepších dokumentů podle kritiků i 30 nejlepších dokumentů podle filmařů se již dříve objevil na internetu. Poctivě jsem proto přečetl jednotlivé TOP 10 všech hlasujících a z nich vyzobal filmy, které jsem neznal a které bych poznat chtěl. Pokud se o dokumentární film a jeho hranice zajímáte, doporučuji si zářijové číslo Sight and Sound obstarat a kromě minitextů jednotlivých kritiků, festivalových programátorů a dokumentaristů (z českých nepřekvapivě pouze Helena Třeštíková), z nichž některé jsou soběstačnými eseji, si přečíst také doprovodné články, zejména velmi čtivou rekapitulaci proměn dokumentu od Roberta Greena.

(pro lepší dohledávání uvádím původní názvy filmů)

Arabs and Terrorism (2007)
The Atomic Cafe (1982)
Autobiografia lui Nicolae Ceauşescu (2010)
Belovy (1994)
Censor Must Die (2013)
Crisis: Behind a Presidential Commitment (1963)
Dark Circle (1982)
Dark Days (2000)
The Devil Came on Horseback (2007)
Don't Get High on Your Own Supply (1998)
Divorce Iranian Style (1998)
Dying at Grace (2003)
Final Solution (2004)
Chlebnyy den (1998)
In the Street (1948)
An Interview with Dennis Potter (1994)
Jaffa, the Orange's Clockwork (2010)
Jeremy Hardy vs. the Israeli Army (2003)
Jogo de Cena (2007)
King, Murray (1969)
Little Dieter Needs to Fly (1997)
Mababangong bangungot (1977)
Meet Marlon Brando (1966)
Mer dare (1983)
Milestones (1975)
News from Home (1977)
Nippon Sengoshi - Madamu onboro no Seikatsu (1970)
Nobody's Business (1996)
Notre nazi (1984)
Pered sudom istorii (1965)
Point of Order (1964)
Psychodrama (1972)
The Revolution Will Not Be Televised (2003)
Salaam Cinema (1995)
Skizbe (1967)
Soldier Girls (1981)
Un spécialiste, portrait d'un criminel moderne (1999)
Streetwise (1984)
Tarachime (2006)
Valentino: The Last Emperor (2008)
Welfare (1975)
What Do Those Old Films Mean? (1985)
Workingman's Death (2005)
Wszystko moze sie przytrafic (1995)
Z punktu widzenia nocnego portiera (1979)

Po delším čase krátké doplnění. 

S chutí jsem si přečetl Jak se dělá teorie (W. Iser), hutnou teoretickou knihu o teoriích. Neocenitelná, potřebujete-li k nějaké zkoušce pár minut mluvit o tom, co je to vlastně teorie (zpravidla první, nejméně oblíbený tematický okruh teoretických předmětů).

Úvod do literární teorie od Eagletona mne bavil minimálně stejně jako Ideology: An Introduction od téhož autora. Jenom mne, pochopitelně, více iritovala jeho potřeba vše nahlížet přes ideologickou mřížku. Společně s Démonem teorie ale stále jde o nejzáživnější shrnutí rozmanitých teoretických přístupů k literatuře (z nichž ve velké míře vycházejí filmové teorie).

Smysl konců (F. Kedmode) byl překvapivě méně vědeckou publikací, než slibovala pověst knihy, a většina použitelných myšlenek je nahromaděna na pár prvních stránkách, ale přinejmenším jsem díky němu byl shovívavější k Hvězdy nám nepřály a zřejmě budu shovívavější také k dalším melodramatům, která uvidím.

Ze sborníku Možné světy v humanitních vědách, v umění a v přírodních vědách jsem četl přednostně příspěvek Lubomíra Doležela, což doporučuji všem ostatním, kdo se zajímají o teorii fikčních světů (nejen z toho důvodu, že do češtiny přeložené literatury k tomuto tématu zatím moc není).

Při čtení víceméně odborné, ačkoli ne vždy a za každou cenu prameny podložené, zato neustále stylisticky vyšperkované knížky Muž jako evoluční inovace? od Stanislava Komárka mne několikrát napadlo, jaká je škoda, že zatím nevznikla (pokud je mi známo) srovnatelně vtipná publikace od ženy a o ženách. Většina feministických knih, které jsem dosud četl, naopak trpí (a potenciální čtenáře odrazuje) přílišnou seriózností, až suchopárností (např. mnou nedávno přečtená Iluze spásy), absencí nadhledu a humoru, který u Komárka nikdy není prvoplánový ani urážlivý, i když se neustále pohybuje na hraně. Knihu bych proto doporučil nejen všem mužům, kteří jsou si svým mužstvím jistí buď příliš, nebo příliš málo, ale také ženám, které by o sobě (a nevyhnutelně také o mužích) někdy chtěly psát. Už se těším na druhé, vychutnávací čtení.

Z červencového čísla Sight & Sound mne kromě recenze na Venus in Furs (nacházející ve filmu zjevné odkazy k předchozím Polanského filmům, které mi zcela unikly) zaujalo pouze pár nových titulů na BD (Thunderbolt and Lightfoot, Violent Saturday, Riot in Cell Block 11) a výběr nejpozoruhodnějších snímků z Cannes (Mr. Turner, Whiplash, Maidan, Girlhood, The Disappearance of Eleanor Rigby, National Gallery). Newmanova užitečně kontextualizující recenze na Godzillu už se dříve objevila na webu.

Rozečtené mám Ecovy Poznámky na krabičkách od sirek, po dlouhé době knihu, která mne donutila nahlas se smát ve veřejné dopravě (což dělám opravdu jen velmi, velmi zřídka). Zároveň se poohlížím po nějaké vydatnější beletristické knize, protože mne doposud nikdo nepřesvědčil, že lze za pěkného letního počasí venku konat bohulibější činnost, než je čtení tlustých románů.

Seriózní filmové časopisy na své obálky dávají animované filmy dost zřídka na to, aby každé smělé vykročení tímto směrem potěšilo bez ohledu na to, o jaký film jde. Navíc anime představuje výborný kontrapunkt k černobílé obálce květnového čísla s necudnou Jean Harlow. K přední straně obálky se váže deset stránek věnovaných Miyazakimu a studiu Ghibli, k té zadní, s efektní reklamou na A Touch of Sin jiných pět stran (rozhovor s režisérem).

Více než obsáhlá asijská část časopisu mne nicméně zaujala část evropská, zejména rozhovor s Dariem Argentem. Ten je v úvodu textu představen jako italský Hitchcock, jehož barokní mizascéna a promyšlená choreografie umírání s náležitou hudbou někdy připomíná psychedelický rockový koncert (zejména Suspiria). Argento se vrací ke svým začátkům, kdy jej jako filmového kritika bez zvláštního filmového vzdělání Sergio Leone přizval ke spolupráci na scénáři Tenkrát na Západě (společně s Bertoluccim). Dále prozrazuje, že jeho práci s barvou inspirovaly rané technicolorové filmy a Sněhurka a jeho pojetí městského prostoru zas malby Giorgia de Chirica nebo že hudbu k Profondo rosso měli původně skládat Pink Floyd a Goblin byli alternativní volbou. 

Zklamáním byl Thomsonův dlouhý, ale poněkud nesoustředěný, povrchní a faktograficky řídký text o filmech s tematikou první světové války. Více do hloubky jde Romneyho příspěvek ke kontroverznímu dramatu Heli, v němž si autor všímá zejména zapojení násilí do všednodenní rutiny a z toho plynoucí schopnosti režiséra postihnout banalitu, všednost zla.

Díky Sight&Sound jsem se dále dozvěděl, že si v Pařížské filmotéce velkou výstavou připomínají sto let od narození milovaného duchovního otce nové vlny, mytizovaného Henriho Langloise; že Master of Cinema cca za 2 týdny vydají bonusově vydatný BD s Kdyby...; že "výpravné" BD s thrillerem White of the Eye je dobrým uvedením do nepříliš obsáhlé filmografie Donalda Cammella. Z recenzí mne žádná neponoukla k brzkému zhlédnutí některého z filmů, právě naopak jimi byla zmírněna má očekávání spjatá s The Canyons, Bad Neighbours a Fading Gigolo.

Při množství knih, které se v současnosti snažím přečíst (ačkoli jsem mnohé z nich zřejmě měl přečíst již dávno), ztrácím přehled, co jsem vlastně poslední dobou dočetl. Následující přehled neslouží ničemu jinému než tomu, abych přehled neztratil.

Atlas mraků (D. Mitchell)

Čtenáři filmu, diváci časopisu (M. Lošťáková)

Démon teorie (A. Compagnon)

Heterocosmica: Fikce a možné světy (L. Doležel)

Interpretácia a film

Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (Z. Hudec)

Poetika vyprávění (S. Rimmon-Kenanová)

Příběh a diskurs (S. Chatman)

Rozprava o metodě (R. Descartes)

Smích (H. Bergson)

rozečtené: Closely Watched Films (M. Fabe), Filmová publicistika Karla Smrže (první a druhý díl), Lector in fabula (U. Eco), Looking at Movies 4th Edition (R. Barsam, D. Monahan), Zpověď mladého romanopisce (U. Eco)

Po přečtení Židovského policejního klubu doufám, že si jeho tragikomicky vyhořelého, v jednom kuse suše hláškujícího protagonistu budu moct vychutnat ještě jednou, ve filmu bratrů Coenů.

Sborník Tartuská škola trpí nedůsledným překladem a odbytou redakční prací, ale v něm obsažené příspěvky o textu (s jedním typem jazykových prostředků) v textu (s jiným typem jazykových prostředků) jsou dnes, v době stále internextovějších filmů, velmi užitečné. Ortodoxní vyznavači sémiotiky si pak jistě vychutnají také třeba Analýzu hlubinných struktur sémiotických systémů umění. Každý student filmovědy by si měl povinně přečíst minimálně doslov Tomáše Glance o přínosu Tartuské školy.

Volání rodu má vtipný název (vysvětlený v úvodu) i vtipnou obálku, ale jinak jde o vcelku vážný soubor textů z oblasti gender studies (ač nepochybuji, že nejednoho šovinistu rozesmějí už jen názvy jednotlivých studií). Ne všechny texty se vztahují k filmu a ne všechny jsou natolik objevné nebo nadčasové, aby si zasloužily být otištěny podruhé (jestli se nepletu, každý z příspěvků již někde vyšel dříve). K problematizaci neproblematického vnímání žen v české (vizuální) kultuře jde však o přínosnou knihu, třebaže si k ní zřejmě najdou cestu výhradně ti čtenáři, kteří již ženy nepovažují za pouhé krásné objekty (které by měly sedět doma a nemluvit mužům do práce).

Staršího data je monografie Marketa Lazarová, která shodou okolností sdílí jednu (tu nejkritičtější, obzory nejvíce rozšiřující) studii s Voláním rodu (od Petry Hanákové). Kvalita textů je nevyrovnaná, otázky, které si někteří autoři kladou, mi přišly překonané  (historická věrohodnost), ale přinejmenším ještě (neo)formalistické příspěvky Anny Batistové a dvojice Lukáš Masner-Luboš Ptáček stojí za přečtení a zaslouží si být následovány při dekonstrukci jiných velkých děl domácí kinematografie.

Brzy snad dočtu Atlas mraků a velmi pečlivou analýzu Kuchaře, zloděje, jeho ženy a jejího milence od Zdeňka Hudce.

Kromě dvou doporučeníhodných biografií (Futurista o Jamesi Cameronovi a Robert Redford od Michaela F. Callana) jsem přečetl ucházející soudní drama Nevědomý svědek (Gianrico Carofiglio), poznatelně napsané insiderem znalým italské soudní praxe, a knihu rozhovorů Timothyho Snydera s Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století, jejíž některé kapitoly by měly být doporučenou četbou již na středoškolských hodinách dějepisu. 

Coby čtení do MHD jsem si vybral košer detektivku Židovský policejní klub od Michaela Chabona, knihu, která mne nezaujala obsahem ani prostředím, ale fascinuje mne slovní vynalézavostí autora, jemuž skoro na každé stránce závidím, jak brilantním je stylistou a jak bohatým slovníkem disponuje (podobně jsem to měl například s Plechovým bubínkem). Taky bych si konečně rád přečetl Atlas mraků a případně poté přehodnotil, jak ne/podařený film Wachowští s Tykwerem stvořili. 

Dějiny německého filmu o Siegfrieda Kracauera jsou sice metodologicky překonané a z hlediska nové filmové historie naprosto neakceptovatelné, ale pár trefných postřehů k německé národní povaze (spíše než k národní kinematografii) se v nich najít dá. Jestli mi to časově vyjde, rád bych v příštích dnech přečetl velmi, velmi pozitivně přijaté Krvavé země Tonyho Snydera, které by s ohledem na dění na Ukrajině mohly být aktuálnější, než podtitul Evropa mezi Stalinem a Hitlerem napovídá. 

Zajímavost na okraj. Židovský policejní klub chtěli před časem zfilmovat bratři Coenové. Nakonec k tomu nedošlo, ale kniha zřejmě bratrům tolik utkvěla v paměti, že si z ní "vypůjčili" následující slovní výměnu do Llewyna Davise:

-Třebas bys mohl pro změnu přemýšlet o budoucnosti.

-O budoucnosti (...) Myslíš jako o létajících autech? O hotelech na Měsíci?

Co na to autorský zákon?

Namísto očekávaného portrétu Tildy Swinton nabízí březnové číslo Sight & Sound sedmistránkový rozhovor s Jimem Jarmuschem. Nick Pinkerton se s osobitým filmařem bavil o upírech a tématech, k nimž se lze prostřednictvím těchto stvoření vyjádřit. Za inspirační zdroje pro Přežijí jen milenci, film nepřímo označený za hipsterskou road-movie s upíry, Jarmusch přiznává tvorbu Murnauova Nosferatu nebo švédský horor Ať vejde ten pravý. Twilight ságu prý nikdy neviděl a ze strachu, že by se stal závislým a nemohl věnovat čas prospěšnějším činnostem, vyhýbá se také seriálovým fenoménům jako Breaking Bad.

Druhou hvězdou časopisu je Wes Anderson, dopodrobna popisující v článku Isabel Stevensové, z jakých uměleckých zdrojů se napájel při realizaci Grandhotelu Budapešť (Lubitsch, Hitchcock, Zweig, Arendtová) a proč zvolil tak netradiční téma, dobu i formu. Za třetí velkou auteurskou osobnost čísla bychom mohli označit buď Larse von Triera, jehož dva díly Nymfomanky jsou kromě samostatného textu rozebírány také v recenzích, případně Dereka Jarmana, který je připomenut jako provokatér, výtvarník, mág, tradicionalista, principál a aktivitsta.

Připomenut je také kultovní australský thriller Zapadákov, který si po přečtení textu Clare Stewartové zřejmě pořídím na BD, jenž společnost Masters of Cinema slibuje s pár bonusy (které budou zřejmě kopírovat výbavu amerického disku od Image Entertainment) vydat na konci března. Pokud jde o tipy, co koupit, nebýt reklamy, nevím, že má v Anglii brzy vyjít kompletní Jacques Tati. Při pročítání specifikací sedmidiskové sady, zahrnující krom všech celovečerních i krátkých filmů také hodiny bonusů a obsáhlý booklet, mne akorát zamrzelo, že Vánoce nejsou v březnu.

Recenze kinopremiér pro mne tentokrát žádný film „neobjevily" (dobře spící Parchanty a Oversimplification of her Beauty vidět nechci, Stranger by the Lake jsem již viděl, Cuban Fury podle kritiky spíše zklamalo).

V nekrolozích roku 2013 mne nemile překvapilo, kolik odešlo osobností španělského filmu (Bigas Luna, Elías Querejeta, Jesús Franco, Alfredo Landa), ač jako největší ztrátu – ve vší úctě k Peteru O'Tooleovi, Karen Blackové nebo Jiřímu Krejčíkovi – stejně vnímám smrt jednoho z posledních velkých filmových kritiků Rogera Eberta.

Imperfekcionisté Toma Rachmana se navenek tváří jako román, ale přitom jde o několik volně propojených povídek, které se více než žurnalistickou praxí zaobírají vztahy mezi postavami (třebaže na pozadí se odvíjí takřka apokalyptický, byť humorně nadsazený příběh zániku tištěných médií). Dvojnásobné a spíše nemilé překvapení bylo vyváženo plynulými, autenticky působícími slovními výměnami, díky nimž jsem více než třísetstránkovou knihu přečetl mnohem rychleji, než jsem očekával.

Nejhledanější muž možná nepatří mezi vrcholná díla Johna Le Carrého (konec přichází příliš náhle a nedokáže obhájit zašmodrchanost veškerého dění, jež mu předchází), ale rozhodně jde o znamenitou látku pro Antona Corbijna. Muži sebedestruktivně oddáni své profesi, bezútěšná atmosféra, všudypřítomný pocit nevyhnutelné osudovosti. Na film se proto po přečtení těším i navzdory znalosti dějových zvratů, protože věřím, že ty – stejně jako v Controlu a Američanovi – nebudou tak stěžejní jako celkový „feeling".

Dočítám Život a filmy Jamese Camerona od Rebeccy Keegan, životopis, který se nachází o level výš než většina u nás vydávaných režisérských a (zejména) hereckých publikací tohoto typu. Mimo jiné díky zvýšenému zájmu autorky o technickou stránku věci. Popisy postupů, jimiž Cameron dosáhnul realizace svých smělých představ, jsou na knihu, jež má být primárně o člověku, ne o technice, možná zbytečně detailní, ale zároveň velmi poučné (zejména pro člověka, který si informace o konkrétních postupech jinak nevyhledává). Jinak oceňuji také střízlivý postoj vůči hlavnímu objektu zájmu, díky němuž může být Cameronovo vizionářství „mírněno" třeba poukazováním na jeho kubrickovskou nemilosrdnost vůči hercům nebo přehnané (jakkoli v lecčem právem) sebevědomí.

Čas zbývající do konce zkouškového, kdy už se nepotřebuji učit na zkoušky a ještě se mi nechce shánět studijní materiály na další semestr, bych rád využil k přečtení dalších dvou literárních guilty pleasures, biografie Roberta Redforda (Michael Feeney Callan) a právnického thrilleru Nevědomý svědek (Gianrico Carofiglio).

Třebaže jsem již četl pár klasických románů a viděl pár (stovek) filmů, jejichž důsledně sevřené vyprávění z oněch románů čerpá, preciznost, s jakou se všechny dějové linie střetnou a navzájem vyřeší v závěru Hugových monumentálních Bídníků, pro mne byl zjevením. Nic nezůstává trčet do prostoru nebo viset ve vzduchu, každá příčiny se dočká svého následku, všechny motivy jsou vyšťaveny do poslední kapky. Prostor tak sice nezůstává nejen pro žádné nejasnosti, ale ani pro čtenáře, který nicméně může přemýšlet alespoň nad tím, co v románu je (když už ne nad tím, co v něm úmyslně chybí). A že toho v něm je. Třeba jen ten minuciózní a přitom vtahující popis bitvy u Waterloo, s hlavním vyprávěním přímo nesouvisející, na několika desítkách stran! Takhle by měly vypadat učebnice dějepisu. V Bídnících je toho skutečně hodně a těším, jak „TO" budu znovu objevovat v mnohých filmových a televizních adaptacích, z nichž ovšem žádná – odvažuji se tvrdit – nemůže plně obsáhnout myšlenkovou hloubku Hugovy knihy. Hlavně mne ale žádná svým bezchybně naplánovaným rozuzlením nenadchne tolik jako předloha.

Nesrovnatelně lehčím čtením byla předloha k psychologickému dramatu Prodloužený víkend od Joyce Maynardové (kniha u nás vyšla pod názvem Sváteční víkend). Na nový film Jasona Reitmana jsem nyní zvědav hlavně kvůli tomu, že si nedokážu dost jasně představit, jak lze z útlé novely, ve které se de facto přihodí dvě zásadnější události a jinak sestává z nechronologického proudu vzpomínek, úvah a přání, udělat dvouhodinový film. Rovněž mne zajímá, do jaké míry bude film, podle trailer a plakátu postavený na výkonech Winsletové a Brolina, akcentovat chlapeckou perspektivu, která je pro tón knihy, v podstatě zhuštěného bildungsrománu o sexuálním procitnutí, klíčová. O neodhadnutelných dějových zvratech nepodbízivě psaná a snad až příliš obyčejně působící (a příliš smířlivě vyznívající) kniha skutečně není. Podle sentimentálního songu v traileru film náběhy knihy k plytkosti spíše prohloubí, než aby se jich vyvaroval, ale třeba se mýlím.

Neboť žádný film momentálně nevyhlížím s takovými nadějemi jako Clooneyho Památkáře, začetl jsem se do knihy, která byla tvůrcům výchozím literárním podkladem. Historická kniha Po stopách nacistických pokladů (Robert M. Edsel, Bret Witter) je s ohledem na lehce kuriózní obsah psána s méně heroickým nádechem než Ambrosovo přiblížení akcí Bratrstva neohrožených. Díky stavění kapitol okolo menších příhod jednotlivých „památkářů", díky snaze autorů o profilaci jednotlivých aktérů a díky prokládání knihy osobními dopisy, však nejde o suché vršení faktů, ale o celkem čtivý způsob, jak se dozvědět o jedné z méně akčních, ale neméně významných epizod druhé světové války.

Po premiéře Památkářů nejspíš začnu se stejnou netrpělivostí vyhlížet datum, kdy do českých kin vstoupí Corbijnův Nejhledanější muž. Stejnojmennou předlohu Johna Le Carrého mám již nachystanou k přečtení a doufám, že s ní nebudu bojovat stejně urputně jako s Jeden musí z kola ven.

Strašidelná fotka Spikea Jonze na obálce překvapivě nemá navazovat na podzimní "Gothic season" od BFI, ale upozornit na portrét tohoto tvůrce uvnitř čísla, stejně jako na jeho snímek Her, kterému je věnována jedna z hlavních recenzí. Ve své analýze fetišizovaných filmových objektů se Hannah McGill tentokrát věnuje metaforickým významům šatů Holly Hunter v Pianu. Tím víc fascinující čtení, čím víc jste ochotni akceptovat například to, že hrdinčina krinolína může mít BDSM konotace. Jasně zacílený a na fakta mimořádně bohatý je článek Tonyho Rainse o důvodech, proč v anglofonních zemích doposud nebyl uveden Bongův Snowpiercer (nápověda pro zasvěcené: bratři Weinsteinové). Za přečtení stojí recenze na knihy o Wesu Andersonovi, Rogeru Cormanovi a Williamu Wylerovi, z nichž se mnohé užitečné dozvíte o samotných režisérech, nikoli jen o biografiích. Největším tahákem čísla je ale bezesporu tradiční anketa Films of the Year. Top 30 titulů roku 2013 zřejmě najdete jinde na internetu, proto jsem pozoruhodné (a zároveň zatím méně známé) filmy vybíral z osobních tipů jednotlivých kritiků (rok výroby všech filmů je 2013):

Canibal

Club Sándwich

Computer Chess

A Fuller Life

La Herida

Ida

O lobo atrás da Porta

La Plaga

The Spectacular Now

The Stuart Hall Project

Rozhovory s Ermannem Olmim jsou, podobně jako nedávná zpověď Krzysztofa Kieślowského, nejpodnětnější tehdy, odvrátí-li se o filmu k obecnějším otázkám lidské existence. Olmi tak jako člověk nábožensky založený a kromobyčejně hloubavý činí neustále. Některá jeho stanoviska byla na můj vkus příliš konzervativní, jeho morální pevnost a jasnou filozofickou zacílenost zároveň obdivuji, neboť se zdá, že podobně duchaplných osobností v poslední době už jenom ubývá. 

Už chápu, že filmová adaptace Jeden musí z kola ven nemohla být natočena přehledněji. Naopak po přečtení knihy obdivuji, jak obratně nás Alfredson labyrintem falešných identit, smyšlených informací a neprůhledných motivací provádí. Pustím-li se do čtení knihy ještě jednou, pak jedině se čtverečkovaným papírem na kreslení schémat vztahů mezi postavami a na vytvoření časové osy vyprávění. Zatímco u jiných knih přehlcených jmény (např. Hra o trůny) se mezi postavami postupně zorientujete, tady tvoří neustálá dezorientace a nejistota podstatu hry, která není v tradičním slova smyslu zábavná, ale funguje jako výborný intelektuální trénink zlenivělého mozku. Asi začínám přicházet na chuť špionážním thrillerům (resp. začínám chápat, že jejich síla spočívá v tom, co mne na nich dříve otravovalo).

Podobně jako jsem dlouhé zimní večery loňského roku využil k doplnění jedné z mnoha mezer v základním literárním vzdělání a s chutí si přečetl Annu Kareninu, plánuji letos přečíst Bídníky, jednu z těch knih, k nimž má každý co říct, ale kterou ve skutečnosti - domnívám se - málokdo skutečně četl. Zatím k nim mohu napsat jen tolik, že prvních sto stran předčilo má očekávání a že Hugovo oživující prokládání hlavního textu pseudo-intertextovými doplňky (vyúčtování nákladů na bydlení, dopisy, poznámky z okraje knihy) shledávám velmi moderním, trochu na způsob novovlnových filmových koláží na pomezí dokumentu a fikce.

Kieślowski o Kieślowském – vyprávění skromného a přemýšlivého tvůrce. V něčem podobnému dvěma česky vydaným knihám od Tarkovského, ačkoli Kieślowského perspektiva je méně spirituální, více praktická. Kniha obsahuje jednu z nejvýstižnějších definic socialistického realismu, mimořádně stručnou a výstižnou (viz s. 92, vzpomínky na Jizvu), ale také třeba pojmenování nespravedlnosti vztahu dětí k rodičům, s nímž se plně ztotožňuji (s. 26). Dosud mi byl Kieślowski sympatický díky svým filmům, odteď si jej vážím také jako člověka pevné morálky, který dobře znal své možnosti. Radost číst.

Ze dvou publikací, které jsou nejsnáze dostupné jako bonus k blu-ray diskům k nově zrestaurovaným filmům, mi přišla vyváženější Hoří, má panenko. Zejména zásluhou textů od Di Chiary a Skopala, Česálkové a Hanákové. Čerstvě vydaní Všichni dobří rodáci obsahují zejména výbornou, ač pro nepřipravené možná příliš hardcore analýzu od Kokeše, který se jako jediný odvážil Rodáky vnímat jako film, o němž není nutno psát pouze ve vztahu k Československu určitého dějinného období, díky čemu jde o text nadčasový, nadnárodní a hlavně moderní, což jsou adjektiva, která bohužel nelze vztáhnou na texty ostatních autorů. Jejich příspěvky jsou buď plytké, praktický nefilmové nebo nadměrně syntetizující a tudíž nic moc nového neodhalující. Koho zajímá československý film v širších kontextech, nechť sáhne raději po knize doprovázející Formanův film. Texty doplňující Dobré rodáky v souhrnu nedokázaly opustit domácí prostor a ve světle neoformalismu nebo nové filmové historie působí jako pozdravy z minulosti. Vřele lze ovšem obě dvě knihy doporučit zájemcům o production studies, neboť díky studiím Lukáše Skupy obsahují vzorové ukázky toho, jak má vypadat přepečlivé zmapování produkční historie jednoho filmu.

Child 44 (T. R. Smith) je dobrý akční thriller, který zužitkovává každé myslitelné klišé filmů a knih o studenoválečných špionech. Vývoj příběhu odhadnete na pár desítek stran dopředu (včetně retardovaného závěrečného twistu), ale zvlášť do pražského metra, které bylo kvůli natáčení filmové adaptace zastavené, jde o neocenitelné čtení.

Skoro podvratně krkolomný název 2 ½ D aneb prostor (ve) filmu v kontextu literatury a výtvarného umění patří publikaci, která pěkně ukazuje, kolik různých teoretických a filozofických směrů lze provázat s tématem prostoru. Výborná přehledovka pro začínající studenty filmových věd. Ti pokročilejší zřejmě raději rovnou sáhnou po jedné z mnoha tuctů knih, na něž autorka odkazuje.