Matty

Sympatická guilty pleasure blbina, patřící k tomu lepšímu z (nad)produkce Blumhouse. Film dokládá, že při uplatnění vyprávění v časové smyčce je těžké zachovat vážnou tvář dokonce (a možná obzvlášť) v případě slasheru, jehož repetitivnost staví Všechno nejhorší na hlavu. Po smrti přichází restart a nový začátek, takže se hrdinčiným (skvělá Jessica Rothe) neustálým umíráním spíše bavíme, než abychom o ni měli strach (i když i ten se párkrát dostaví, jen to opravdu není hlavní cíl filmu, čili bych mu nevyčítal, že jste se u něj dost nebáli). První housle díky tomu hraje klasické „whodunit“ plus vztahy mezi postavami a proměna protagonistky ze strašlivé pipky v docela fajn holku (takže v tom můžete vidět i hluboké poselství – člověk konfrontovaný s vlastní smrtelností se začne chovat rozumně). Nakonec jde ze všeho nejvíc o středoškolskou komedii, ve které hrdinka po cestě za láskou a sebedůvěrou akorát párkrát zemře. Přestože příběh navenek začíná stále od začátku, film drží výborně pohromadě zásluhou dodržování klasické struktury vyprávění. Každá následující varianta reaguje na ty předchozí, dozvídáme se nové informace (resp. jsou vylučováni jednotliví podezřelí), hrdinka se proměňuje, takže vzniká dojem plynulého vývoje. V momentě, kdy by vzorec mohl začít nudit, dochází k jeho obměně, která zároveň zrcadlí dovršení proměny Tree z kořisti v lovce. Čili ano, je to blbina, která se nebere vážně a rychle vyšumí z paměti, ale rozhodně nejde o blbý film. 70%

Saw pro intelektuály. Krutá, znejišťující a filmařsky precizní moralita a snad i třídní satira (bohatí lidé ničí životy těm chudým a odmítají za to přijmout zodpovědnost), jejíž druhá polovina mi ale přišla monotónní jak trápením postav, tak stylem (pomalé nájezdy a odjezdy kamery, záběry z výšky, detaily tváří, nepříjemné atonální hudební kompozice, pořád dokola). Chápu, že ta mechaničnost struktury i hereckého projevu je součástí režisérova zlomyslného konceptu (na gradaci nebo katarzi zapomeňte), ale jednak film zbavuje jakéhokoliv dramatického napětí a vytváří dojem, že se společně s postavami nikam nevyvíjí, jednak rozmělňuje sdělení. Nepřišlo mi, že by film po odhalení ústředního dilematu říkal ještě něco nového (což byl asi důvod, proč Mirka Spáčilová z novinářské projekce prozřetelně odešla už po scéně, ve které Farrell synovi nutí donut), akorát se vzdaluje realitě a tím oslabuje sílu své výpovědi. Podobnost s Kubrickem nebo Hanekem je hlavně vnějšková, nikoliv v účinku, který ten film má na diváka. 70%

“Darling, you have no idea what's possible.” Doufám, že dalším Waititiho filmem bude adaptace flashovky Robot Unicorn Attack, protože tohle k ní nemělo daleko. Byť Novozélanďan se zálibou v košilích s ananasy nenapsal scénář, vnímám hlavně jako jeho zásluhu, jak barevný, střelený a stylisticky různorodý celý film je. Jen během prvních několika minut jsme svědky hrdinova sebeironického rozhovoru s kostlivcem, variace na „Look at my shit“ scénu ze Spring Breakers a parodie divadelní sošnosti první Thorovy sólovky. Vlastně mě mrzelo, že se Waititi musel držet marvelovského kánonu a rozšiřovat MCU (trochu nadbytečná scéna se Strangem) a nemohl celý film vystavět jako uvolněný buddy movie, ve kterém Thorovu trpělivost postupně testuje Loki, mluvící hromada šutrů, která chce rozpoutat revoluci, věčně nalitá Valkýra a vědátor se sedmi doktoráty a problémem se sebeovládáním. Postavy a jejich jiskřivé dialogy k sobě tak jako tak strhávají víc pozornosti než další generická zápletka s bohyní smrti, která chce rozpoutat peklo, protože má daddy issues. Struktura vyprávění je tomu naštěstí zčásti uzpůsobena. Po rozehrání hlavní dějové linie se hrdina propadne do světa, ve kterém musí řešit úplně jiné starosti, takže napravení situace na Ásgardu, o níž je Thor zpravován pouze zprostředkovaně, musí být odloženo. Hrdina je nadto vícekrát jen vláčen osudem (nebo Hulkem) a nemůže činit svobodná rozhodnutí, věci se dějí bez jeho přičinění. Podvratnost tohoto přístupu, stavějícího na hlavu celý superhrdinský koncept, vrcholí ve finále, kdy je problém vyřešen jinak (a někým jiným), než byste čekali. Když si k soustavnému odmítání (resp. komentování a zesměšňování) pravidel hry přidáte herce vychutnávající si své role (boží jsou hlavně Tessa Thompson a Jeff Goldblum), akční scény inspirované arkádovými hrami a chytře přiblblý humor, dostanete film, který vás buď bude iritovat tím, jak odmítá brát cokoliv vážně, nebo nadchne coby nejzábavnější marvelovka ever. Pro mne platila druhá možnost. 85%

Je potěšující narazit dnes na žánrovku, která si dává na čas, nechává záběry doznít a namísto rychlého uspokojení diváků dbá o pomalé budování atmosféry a vykreslování postav. Také zásluhou trpělivé a precizní práce s mizanscénou a starosvětsky lineárního vyprávění během první hodiny lehko podlehnete dojmu, že sledujete klasický western. Bone Tomahawk je ve skutečnosti westernem post-klasickým a kanibalským hororem k tomu (zároveň lze druhou polovinu filmu sledovat jako převrácenou variaci na hixploitation). Muži jednající s kovbojskou přímočarostí, z nichž jeden je mrzák a další slabozraký vdovec, jsou zde soběstačnou ženskou hrdinkou označeni za idioty, ignorantský postoj vůči domorodé kultuře se neobejde bez krvavých následků a teorie hranice (mezi divočinou a civilizací) je nejenže dovedena do pekelných extrémů, ale zároveň ji lze vztáhnout i na žánrovou bipolaritu filmu, který vcelku podnětně prozkoumává styčné body hororu a westernu (strach z cizího, arogance mocného bílého muže). Závěr sice nepřináší takovou satisfakci, jakou bych dle péče věnované předchozím dvěma hodinám očekával, pořád jde společně s Osmi hroznými o nejlepší western updatovaný pro neklidné časy, ve kterých žijeme, který je při svém čerpání z exploatační tradice mnohem vtipnější a upřímnější než Revenant. 80% Zajímavé komentáře: JFL, curunir, maddy

"Všetko je o emóciách." Osobně pojatý portrét slovenského Andreottiho, který ovšem své protivníky likvidoval s mnohem menší elegancí než protagonista filmu Paola Sorrentina. Nvotová se skrze Mečiarův mocenský vzestup a pád snaží lépe pochopit dobu a zemi, ve které vyrůstala. Někdejší dětské chápání světa na základě jednoduchých opozic typu dobro/zlo problematizuje jejich zasazením do kontextu, který kromě množství archivních záběrů zprostředkovávají mluvící hlavy několika mužů, kteří Mečiara znali nebo o něm psali. Hlavní slovo však patří samotné režisérce, jejíž lehce ironický komentář, nesnažící se vytvářet iluzi nestrannosti, nás provází celým příběhem. Dynamickou koláž starších i nově pořízených materiálů narušují pouze seriózní záběry Bratislavy z dronu (předpokládám), připomínající české a slovenské krimiseriály, které chtějí vypadat světově. V konspirační thriller se pak film definitivně láme, když dojde na únos Kováčova syna, jemuž je věnováno disproporčně mnoho prostoru. O Mečiarově vlivu na celou akci dnes asi málokdo pochybuje, ale bez důkazů, který by spojitost jednoznačně prokázaly, se pořád pohybujeme v oblasti spekulací. Nvotová navíc kauzu neukazuje z nového úhlu pohledu nebo v nových souvislostech a kromě zatloukajícího Mečiara ani nenabízí výpovědi lidí dosud odmítajících promluvit (jako Petra Nesvačilová v Zákonu Helena), které by rozsah, v jakém se záležitosti dokument věnuje, odůvodnily. Populistický politik a amatérský zpěvák (kdyby zvolil tuhle profesi, asi znechutí stejné množství lidí, ale napáchá méně škody), stavějící se do jedné linie s Jánošíkem, Tisem a Dubčekem, díky tomu z filmu vychází skoro jako obávaný šéf bratislavského podsvětí. Možná je ale v době znovu sílících nacionalistických nálad (skandování "Čechy Čechům!" mohlo být klidně natočeno dneska) zvýšená ostražitost vůči populistickým nacionalistům toužícím po neomezené moci na místě a Mečiarův portrét bychom neměli sledovat jako snahu vytěžit atraktivní, ale neaktuální téma, nýbrž coby varování před tím, k čemu opět směřujeme. Tentokrát i v Česku. 65%

I když je Fincher se seriálem spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), jeho rukopis je patrný ze všech dílů – chladné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty. Trochu obsáhleji zde.

Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85%

Formálně jde o konvenční prokládání mluvících hlav záběry z filmů a jejich výroby, nabízející chronologický přehled Spielbergovy filmografie. Ten je na vertikální ose rozšiřován o nahlédnutí do jeho dětství. Navzdory rozmáchlé stopáži se přitom nedostalo zdaleka na všechny filmy. Nepřekvapivě převažují ty, jimž se v době jejich uvedení dostalo převážně pozitivního přijetí (o Navždy, Hookovi, Ztraceném světě nebo Amistadu nepadne ani zmínka) a jež reflektují témata, která jsou pro Spielberga, alespoň podle autorky dokumentu, určující (demokracie v Lincolnovi, vztah otce a syna v Chyť mě, když to dokážeš, boj proti teroru v Mnichově). ___ Lacyová zvolila podobný interpretační klíč jako Molly Haskellová v nedávno vydané Spielbergově biografii, jen je méně kritická: Volbu a zpracování určitých témat vysvětluje skrze vlivy, které Spielberga formovaly v dětství (strach z neznámého, rozvod rodičů, židovský původ). Díky tomu se jí daří vyprávět o Spielbergově osobním životě, aniž by ztratila ze zřetele filmy, které tvoří alfu a omegu dokumentu. ___ Tón je sice převážně adorační (s výjimkou Purpurové barvy, označené za „falešnou a disneyovskou“), ale bez patosu a zbytečného opakování dříve vyřčených slov chvály (neslyšíme tak neustále dokola třeba to, že je Spielberg skvělý otec, který ví, jak režírovat děti). Mluví navíc hlavně Spielberg sám, který raději než o tom, jak v mládí balil holky (to se dozvíme od Briana De Palmy), povídá o konstrukci příběhu a technickém řešení konkrétních scén a svými slovy v zásadě potvrzuje to, co o něm říká většina účinkujících (z nichž nejpřínosnější postřehy nabízí Martin Scorsese a Janet Maslinová) – má mimořádný vypravěčský talent a schopnost sdělovat významy obrazem a skoro instinktivně chápe, jak scénu pojmout, aby byla srozumitelná a zároveň atraktivní pro diváka. ___ Pokud jste coby Spielbergovi fanoušci viděli making of většiny jeho filmů, případně dokument, který o něm natočil Richard Schickel, moc nového se nedozvíte, ale budete si moct díky lidem, které je radost poslouchat, připomenout, v čem spočívá Spielbergova jedinečnost. Během sestřihu slavných filmových momentů podbarvených hudbou Johna Williamse vám pak nejspíš stejně jako mi naskočí husí kůže. V rámci zvoleného pojetí a zaměření na širší divácké vrstvy uspokojivá práce, ale kdyby se někdo v budoucnu pustil do formálně či interpretačně odvážnějšího dokumentu o mistrovi, nezlobil bych se. 80%

První polovina je rozehrána nadějně. Jen dva dobře sehraní herci a pes (čili podobná sestava jako v Hoře mezi námi, která teď běží v kinech) v jednom pokoji, nepříjemná situace a pár objektů, které by ji potencionálně mohly vyřešit. Dostatek střihů a změn hlediska, aby neochabla naše pozornost, nejistota, co je skutečnost a co jen představa (v čemž film představuje sofistikovanější variaci torture porn – nejde jen o fyzickou bolest, ale také o zachování duševní příčetnosti). Zpřítomnění hrdinčiných myšlenkových pochodů je vyřešeno elegantněji než třeba ve 127 hodinách s patetickými flashbacky. Právě flashbacky, které se poprvé objevují cca po padesáti minutách, považuji za hlavní kámen úrazu. Dosud koncentrované vyprávění s přísně omezeným množstvím možností, jak ve hře pokračovat, ztrácí tah a zabředává do pseudopsychologického zdůvodňování toho, proč má Jessie pech na chlapy. Jde přitom o Kingovo oblíbené zneužívací klišé, s nímž pracuje třeba i v To a které je založené na dost sporném přesvědčení, že aby žena objevila svou vnitřní sílu, musí nejprve hrozně trpět. Po vystřihnutí flashbacků a velmi neobratně naroubovaného emancipačního dovětku by mohlo jít o svižné low-budgetové překvapení, které nemá potřebu komplikovat jednoduchý výchozí nápad zdlouhavým vysvětlováním. Chápu ale, že jde zároveň o servis Kingovým fanouškům, kteří tuhle sebedestruktivní věrnost předloze nejspíš ocení. 65%

Komentář obsahuje kromě porce hejtu taky SPOILERY. Nejvýraznější vzpomínka den po zhlédnutí: Ryan Gosling měl fakt cool kabát, kterých bych si na zimu taky rád pořídil. Blader Runner 2049 je v kontextu současné hollywoodské produkce bezesporu nezvyklý film (podobným způsobem jako Spectre). Postavy, myšlenky a atmosféra jsou pro něj důležitější než zápletka. Hlavní hrdina přitom v příběhu nehraje tak významnou roli, jak se dlouho domnívá (a my s ním), což posiluje dominantní pocit existenční úzkosti z nemožnosti mít osud pevně ve svých rukou. Většina scén začíná o něco dříve a končí o něco později, než je potřeba k předání nezbytných informací. Jiné scény mají pro příběh zanedbatelný význam a slouží hlavně k navození specifické atmosféry nebo dokreslení fikčního světa. (Za originální nápad lze považovat i rytmizaci vyprávění pomocí úmrtí ženských postav, v posledním aktu zemře snad každých deset minut jedna, což ale svědčí spíš o nedostatku citu scenáristů než o jejich vypravěčských schopnostech.) Problém je, že tohle všechno drží pohromadě stylisticky fádní (zaujala akorát scéna v baru s „vypadávajícím“ zvukem, ve které Ford profackuje Goslinga) a přímočará melodramatická story o synovi hledajícím (s pomocí dřevěného koníčka) otce a otci hledajícím dceru (o závěrečném náznaku třídní revoluce, odpovídajícím svým jednoduchým zpracováním young adult románu, raději nemluvě) a celý film je ve své podstatě mnohem čitelnější, doslovnější a generičtější, než si o sobě myslí a než by odpovídalo pompéznímu aranžmá (nejzásadnější odhalení vidíte na plakátu). Blade Runner stejně jako zbytek Villeneuveovy tvorby potvrzuje, že film s herci tvářícími se celou dobu, jako kdyby jim někdo sebral oblíbenou hračku (což není v případě Goslingovy postavy tak daleko od pravdy) a natočený v táhlých záběrech doprovázených atmosférickým hudebním podkresem sice bude vážný a důležitý, ale jenom na povrchu. Zatímco Scottův film podněcoval množstvím nedořečeného k úvahám, v novém zpracování obstarávají veškeré filozofování za diváka postavy, vyjadřující se ve šroubovaných polopatických větách. Nám nezbývá, než žasnout, jak pěkně je to celé nadesignované (přinejmenším design zvuku by zasloužil Oscara), ale k tomu by stejně dobře jako takřka tříhodinový film posloužila coffee table book s fotografiemi výtvarných návrhů. Dost se obávám, že Villeneuveova Duna bude tím samým v bleděmodrém (resp. oranžovém). 65%