Matty

Seriál, v němž rasové, etnické nebo genderové předsudky nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority. Master of None je primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život a úskalích moderního randění, teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni. Od svého protagonisty si drží větší odstup než seriály jako Girls nebo Louie a více zohledňuje společenských a kulturní kontext. Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod si na druhou stranu vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Francesky, odpovídající archetypu manic pixie dream girl. Vinou toho nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě. Výhodou Master of None nicméně je, že každá z epizod zpracovává z různých názorových pozic určité téma a funguje jako samostatný krátký film. Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu (více tady). 80%

Podstatně ušmudlanější a upocenější neo(n)-noir než Drive. Jak stylem, tak digresivním vyprávěním. Namísto přímočaré jízdy z bodu A do bodu B samé zbytečně okliky a slepé uličky. Čisté žánrovce se Good Time blíží pouze během úvodní bankovní loupeže, po které jde ovšem všechno z kopce způsobem, na jaký vás jiné heist movies nepřipraví. Connie nemá žádný plán. Improvizuje podle toho, kdo/co se mu připlete do cesty. Jedno nedomyšlené (a svou imbecilitou občas i velmi vtipné) rozhodnutí střídá další. Film rovněž vzbuzuje dojem, že vznikal „za běhu“, ale přitom drží pohromadě díky dobré rytmizaci (střídání klidných scén bez hudby a dynamických pasáží) a navracejícím se motivům (Connie je přesvědčen, že byl v minulém životě psem, což vysvětluje, proč si s jedním čtyřnohým přítelem později tak dobře rozumí). Protagonistovy snahy zachránit bratra před vězením je navíc systematicky využíváno k portrétování života newyorské spodiny a tento portrét lidí bez peněz, ambicí a naděje na lepší budoucnost, jejichž popíjení alkoholu a braní drog občas zpestří policejní brutalita, je ve výsledku stejně důležitý jako melodramatický příběh sebedestruktivní bratrské lásky (čímž film připomíná raného Scorseseho). Společně s nervním, vysoce viscerálním thrillerem (snímání téměř výhradně v detailech bez ustavujících záběrů) tak v jednom překvapivě kompaktním balení dostáváme i sociální drama v neonových barvách a s elektronickou hudbou (která mi kromě arkádových videoher asociovala i prvního Terminátora). Jisté je, že podobně nevyzpytatelný a srovnatelně intenzivní film v kině hned tak nezažijete. 85%

Bez účasti osobností jako Spielberg, del Toro nebo Streepová (která čte komentář) by tento pohled na druhou světovou válku očima pěti slavných hollywoodských režisérů snadno zapadl mezi tucty jiných válečných dokumentů pro military nadšence, které české televizní stanice se železnou pravidelností nasazují do svých programů. Bouzereau zvolil tu nejvšednější podobu výkladového modu - mluvící hlavy, archivní záběry, ukázky z hraných filmů, další mluvící hlavy, animované mapy... Za pozornost tudíž stojí obsah, nikoliv forma. Sérii by paradoxně přispělo, kdyby se tvůrci drželi faktograficky hutnější a kontext více zohledňující knižní předlohy a nesnažili se projektu dodat větší prestiž slavnými jmény (dotyční navíc s probíranými režiséry spojuje jen to, že k nim cítí úctu, nikoliv například to, že by je osobně znali - proto bych spíše chápal např. přítomnost Petera Bogdanoviche, který s Fordem dělal rozhovor). Pánové sice o svých filmařských vzorech povídají pěkně, ale moc přínosného ve výsledku neřeknou a jejich slova takřka nekritického obdivu jen zbytečně zabírají prostor, který by mohl být věnován něčemu objevnějšímu. Mnohem víc k věci (a bez oslavného patosu) v dříve pořízených rozhovorech nepřekvapivě mluví jejich kolegové, kteří válku zažili z první ruky. Fascinující je například přiblížení geneze konceptu Why We Fight samotným Frankem Caprou, kterého frustrace z vrcholného díla německé propagandy (Triumf vůle) dovedla k myšlence použít s jiným úmyslem právě tuto propagandu. Five Came Back chce bohužel vyprávět nejen o tom, jak za války probíhalo natáčení dokumentů s uměleckými ambicemi (vládou následně využitých k propagandě), ale také o válce jako takové, takže nabízí i velmi zjednodušené opáčko školního dějepisu. Stejným "letem světem" přístupem se vyznačuje celá série, která se snaží postihnout velké množství témat, kvůli čemuž nezbývá čas probrat alespoň některé z nich víc do hloubky. Předkládaný pohled na filmovou propagandu je vedený hlavně snahou zaujmout diváka a probudit v něm obdiv k hrdinství Capry, Forda, Hustona, Stevense a Wylera, nikoliv jej přimět klást si složitější otázky (v podstatě jsme vedeni k tomu, že německá propaganda byla špatná a americká, pracující mnohdy s podobnými rasovými a národnostními stereotypy, dobrá). Hlavně díky unikátním záběrům z válečných bojišť sice nejde o prohru, ale o nevyužitou příležitost rozhodně ano. 75%

Jemnější, senzuálnější a sofistikovanější zpracování románu Thomase Cullina, než jaké v roce 1971 natočil Don Siegel s Clintem Eastwoodem. V původním filmu představovaly zkázu muže žárlivé a pomstychtivé ženy, které nedokázaly potlačit svůj chtíč. Chápu proto rozhodnutí Sofie Coppolové zpracovat stejný námět tak, aby výsledkem nebyl film vyjadřující mužskou paranoiu z ženské hysterie a v němž jsou jižanské krásky definovány výhradně svou sexualitou (nebo její absencí). Coppolová vypustila širší historický kontext a nahradila jej nadčasovým vyprávěním o souboji pohlaví a dívčím dospívání. Podobně jako ve Smrti panen nebo v Marii Antoinettě své hrdinky uzavírá do zlaté klece, která jim poskytuje určité výsady, ale současně jim brání ve svobodném projevení jejich individuálních zájmů. Tato uzavřenost se v Oklamaném projevuje také v ignorování vnějšího světa, odpovídajícím hledisku privilegovaných bílých dívek, které zajímají pouze jejich vlastní potřeby. Oklamaný je přes zdání plochosti a povrchnosti vrstevnatý, podvratný a vtipný film s nejednoznačným vyzněním (více tady). 85%

Taylor Sheridan není tak dobrý režisér jako Denis Villeneuve, ale naučil se toho od něj hodně. Dobrého (práce s krajinou, prodlužování napětí na hranici snesitelnosti, šokující výbuchy násilí) i špatného („chtěnost“ a zbytečná doslovnost). Vyšetřování zločinu mu slouží především jako prostředek k vytvoření atmosféry zmaru a totální deziluze (jako ve filmech noir, v nichž je odhalení pachatele mnohdy také spíše dílem náhody než výsledkem poskládání jednotlivých indicií) a jako záminka k rozkrytí čehosi shnilého uprostřed jedné komunity. Tedy podobně jako v Top of the Lake nebo Pustině, ovšem na mnohem menší ploše, což nese svou daň v podobě přehnaných scén, které se toho snaží sdělit naráz příliš mnoho (žena sedí v ložnici, pláče a řeže se do ruky, uvidí ji jiná žena, beze slova zavře dveře a odchází). Realistický tón navíc narušují baladické dialogy o zmrzlém pekle a nevymýtitelném zlu (které by mnohem lépe vyzněly na stránkách knihy) a využívání westernových archetypů, posunující drama lidí ukotvených v konkrétní sociální realitě k nadčasovému podobenství o lovcích a predátorech a střetu dvou upadajících kultur. Spojení obou rovin vyprávění by mohlo být hladší, nakládání s ženskou hrdinkou ztracenou mezi muži, kteří mnohem lépe rozumí tomu, co se okolo děje, by nemuselo tolik připomínat Sicaria, a někdy by k řečení toho podstatného možná stačilo, kdyby postavy prostě jen seděly a mlčely, ale katarze, kterou Wind River ve finále přináší, je tak silná, že nepřesvědčivost jednotlivých částí drtivě přebijí. 75%

Kdysi silně provokativní nizozemská alegorie stále dokáže vyvolat silné emoce nejen svým otevřeným hájením feministických myšlenek, ale i komplexní vyprávěcí strukturou, vzdáleně připomínající Občana Kanea (s tím rozdílem, že zde nejde o život jednoho muže, nýbrž o zločin tří žen). Číst film jako obhajobu vraždění mužů znamená dezinterpretovat jej a brát doslovně to, co má být metaforou k zamyšlení. Přestože apelativní tón filmu již dnes nezní stejně naléhavě jako v 80. letech, k plodné myšlenkové aktivitě svou strukturou i svými významy stále dokáže podnítit. Díky YouTube se můžete přesvědčit sami. Podrobněji tady. 90%

Koreeda film sice zamýšlel jako poctu své zesnulé matce, ale stejně tak by jej mohl dedikovat Ozuovi, podle jehož dramat obyčejných lidí (šomin geki) je zápletka modelována. Vztahy mezi postavami jsou ovšem zamotanější (a záběry někdy záměrně méně přehledné), tón méně melancholický a konec má daleko ke smířlivě vyznívajícím Ozuovým filmům. Smyslem Still Walking ale není nalézt během čtyřiadvaceti hodin řešení, překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč a zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Režisér vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích (více zde). 90%

Na filmech, které vycházejí vstříc masovému vkusu samozřejmě není nic špatného. Tím, že se chtějí líbit (byť třeba řeší dosti bolestivá témata) a nekladou divákovi žádný odpor, pouze stavějí do nonkonformní pozice kritika uvědomujícího si, jak je s ním manipulováno. S Pěkně blbě jsem proto měl podobný problém jako s loňským hitem ze Sundance Tohle je náš svět. Ve filmu odvážně spojujícím observační komedii o střetu různých pohlaví a kultur (s humorem založeným po vzoru stand-up vystoupení na glosování každodenních situací) a melodrama je ale přeci jen méně banality a více opravdovosti. Prvním vítaným porušením romanticko komediálního schématu je nečekaně brzy přicházející rozchod, který zároveň nepředstavuje to nejhorší, co do vztahu ústředního páru zasáhne. Po náhlém žánrovém obratu sice středobodem filmu zůstává vztah, ale nikoliv chlapce a dívky, ale jednoho z partnerů k rodičům druhého partnera. Úvahy, zda jde o řešení originální, či zbabělé a vůči jedné z postav dost necitlivé, nejsou moc relevantní při vědomí, že takhle nějak to ve skutečnosti proběhlo. Film sice po změně tónu, jež může připomenout některé z komediálních dramat Jamese L. Brookse, zcela neztrácí humor, ale je vážnější, dojemnější a méně egocentrický než jiné romantické komedie od mladých tvůrců. Rodičům je věnováno skoro stejné množství pozornosti jako dětem, jejichž sebestřednost a nepřipravenost na život si uvědomujeme o to zřetelněji. Nečekaná změna perspektivy, se kterou znamenitě pracuje také Aziz Ansari v Master of None, nás tak stejně jako hrdiny vede k přehodnocení toho, na čem v životě skutečně záleží. Neschopnost nebo neochotu Emily a Kumaila vnímat nastalou situaci z pohledu toho druhého film důsledněji rozvádí v posledním, mírně repetitivním aktu lehce natahovaného snímku (což je ale nešvar většiny filmů natočených nebo produkovaných Juddem Apatowem). Tvůrci se svými postavami rádi tráví čas a nechávají je vést dialogy trvající často o pár minut déle, než je potřeba. Po většinu času se nicméně drží ústředního tématu „lásky navzdory“ a nikdy neodběhnou od hlavní dějové linie na tak dlouho, aby vyprávění ztratilo tah a začalo nudit. Většinu dějových odboček se jim nadto daří zužitkovat v emocionálně silném finále, kdy vám zásluhou střídání hledisek nebude záležet jen na osudu ústředního páru, ale také mnoha postav okolo nich. 75%

Filmová varianta Iron Manova na dálku ovládaného obleku (na který zde také dojde). Navenek funguje bezvadně a splňuje všechno, co od něj očekáváte (přestože jde z velké části jen o nezávazné blbnutí, film uteče vcelku rychle), ale uvnitř je prázdný a chybí mu osobitost. Vyjma scén s Michaelem Keatonem, jehož komiksový Walter White mě bavil mnohem víc než Spider-Manovo dilema, jak zajistit světový mír a zároveň sbalit sexy spolužačku. Vulture by zasloužil sólovku, ve které do jeho obratně vystavěného příběhu nebudou zasahovat (povinné) odkazy k osmdesátkové popkultuře ani teenager válčící se svými hormony. Překvapilo mne, jak konzervativně film přes své zaměření na mladší diváky (zhruba ve věku Youtuberů, které oslovuje hned úvodní Peterův videodeníček), kteří by v sobě mohli mít trochu rebelantství, vyznívá. Učiněný anti-Deadpool. Charakterizace tety May začíná i končí u zkratky „MILF“ a druhá výraznější ženská postava je zde jen od toho, aby měl Spider-Man koho zachraňovat. Ze dvou hrdinů z lidu je správné pouze počínání toho, který jedná s posvěcením obří korporace (a za přispění jejích supermoderních technologií typů dronů), byť se snaží sebe i své okolí urputně přesvědčit, že Starka za zády nepotřebuje, což je podtrhnuto hned dvěmi patetickými scénami „last minute“ prozření. Nádech anarchie, která filmem bohužel není nijak zohledněna, v sobě má akorát Spider-Manovo nezodpovědné ničení cizího majetku (a ve finále pravděpodobně i zabíjení desítek civilistů), ve které opakovaně ústí jeho snaha konat hrdinské skutky. Také z toho důvodu funguje mnohem lépe patosu prostá civilní rovina, dialogové scény připomínající nám, že Peter je v nitru jen obyčejný kluk z ulice, který ví, kde v Queensu připravují nejlepší sendviče, ale s řešením závažných morálních dilemat vám nepomůže. Kdyby jej tvůrci netlačili k zodpovědnosti a nesnažili se jeho počínání napasovat do šablony superhrdinských velkofilmů, mohl by být nový Spider-Man mnohem přesvědčivější. Protip: vezměte si do kina tabulku se jmény vašich oblíbených seriálových postav a udělejte si čárku, kdykoli se na plátně mihne Earnest Marks z Atlanty, Lincoln Rice z Broad City, Bertram Gilfoyle ze Silicon Valley nebo Nacho Varga z Better Call Saul. 70%

Režisér John Madden a debutující scenárista Jonathan Perera na rozdíl od tvůrců filmů jako Podfukáři (2013) nepodlehli touze překvapovat diváka na úkor příběhové logiky a nepomáhají si neférovými úhybnými manévry, které by celou zápletku postavily na hlavu. Nelžou a nevymýšlejí si nemožné (dokonce i švábi s mikrokamerou na zádech jsou dnes realitou), jenom nám zkrátka neříkají všechno. Práce s informacemi je přitom alfou i omegou také pro Elizabeth, která si potrpí na přesných faktech a větu „I don’t know“ nebere za odpověď. Více zde. 90%