Matty

Ornitologický thriller, díky kterému jsem konečně pochopil, proč jsou Hitchcockovi ptáci naštvaní a za co se mstí.

Na kontrastech povah a prostředí postavená komedie, která víceméně jenom přemýšlí nad tím, že by byla i sociálním dramatem. Hraje se vyloženě na jistotu. Zápletka je pravidelně oživována drobnými konflikty, přílišnému zpomalení a tedy nudě a s ní souvisejícímu divákovu přemýšlení brání také montážní sekvence. Jen občas se komediální odlehčování situace vymkne kontrole (klipově sestříhaná taneční scéna) a dochází k narušení příjemného dlení na povrchu reklamně neškodných obrázků. Lék na krize všech typů je to i tak bezkonkurenční. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, FlyBoy

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton

Intelektuálně stimulující povídání pro dokumentární praktiky i teoretiky. Dokumentaristé, kteří byli zrovna po ruce, stejně tak ti, kteří svou metodu již léty praxe vypilovali do velmi uspokojivé podoby (z neuvedených ještě třeba Michel Brault) z mnoha vláken splétají složitou doku síť. V přiměřeně dlouhých, na sebe plynule navazujících tématických blocích (bez oddělujících titulků), jsou postupně rozebírány základní oblasti tvorby non-fikčního filmu: Podněty k tvorbě, význam kamery, svícení a zvuku, dokumentaristická etika, smysl dokumentárního filmu, nejisté pouto mezi realitou žitou a filmovanou (velmi výstižně tuto problematiku shrnul citovaný Edgar Morin)... Třebaže množství názorů, z nichž by se některé v jedné místnosti pravděpodobně nesnesly (Herzogovo inscenování x maximální upřímnost k divákovi), vylučuje jednostranné vyznění, z dokumentu, jak byl sestříhán, mezi řádky prosvítá představa určitého ideálu. Mělo by jít o dokument pojatý jako vyprávění, postavený na lidech, spíše harmonizující než konfrontační, morálně správný (cokoli to znamená), snad i usilující zlepšit svět, a vůči objektu svého zájmu ne výsměšný, každopádně by mělo jít o dokument autorský, zprostředkovávající realitu tak, jak ji vidí režisérka nebo režisér. Možná až příliš "hladká" definice. Jestli chcete něco drsnějšího, zavítejte třeba na přednášku Karla Vachka... 75%

Ridley už neví, co by vymyslel. Intenzivně opisuje z Aliena, nenápaditě cituje jiné mistry velkých filmových pláten (Kubrick, Lean), ale propracovanou mytologii ze spousty tajuplných náznaků dohromady dát nedokáže. Konzistentnější je přímočará, méně namachrovaná závěrečná třetina, kdy namísto nikam nesměřujících tautologií nastupují zlámané kosti, plamenomety a hrdinská gesta a pokus o filozofické sci-fi prodělává urychlenou transformaci v intergalaktickou variaci rape revenge movie (čím se Scott opět projevuje jako tvůrce schopný nezvyklé feminní empatie a velmi chytrého využívání genderových stereotypů). Proměna přístupu k látce je tak náhlá a nečekaná, že nutí plodit hypotézy, zda ze strany režiséra nešlo o krutý vtípek na účet natěšených diváků: chtěli něco velkolepého, fajn, tak je na to úvodu skutečně připravím, abych je pak ale tím surověji mohl vrátit do reality guilty pleasure žánrovkou. Spíše než v ironii bych ale opodstatnění hledal v nutnosti krátit – čili nám nezbude, než si na plnohodnotného Prométhea počkat do podzimu, kdy by mohl vyjít režisérský sestřih (po Království nebeském a Robinu Hoodovi začínám nabývat podezření, nejde-li tak trochu o součást promyšleného marketingu – vyvolat v divácích pocit, že bylo svébytné autorské dílo zprzněno zlými studiovými bossy a chtějí-li vidět původně zamýšlené film, musí utratit další peníze za digitální nosič...). Prométheus je úchvatně nedesignovaný produkt s nejasným účelem. V prodlužování - reklamní kampaní spuštěné - nejistoty, s čím na nás vyrukuje, spočívá jeho napínavost i kámen úrazu, neboť nedokáže nabídnout uspokojivou odpověď. Svým způsobem velmi vtipná „pointa“ už totiž, obávám se, napodruhé nikoho nenaštve ani nepřiměje k potutelnému úsměvu. Jestli bylo cílem filmu vyvolat rozpaky, svou misi splnil, uspokojivou letní zábavu však nenabízí. Čím netvrdím, že jsem se nebavil. Bavil, jenomže podobným způsobem jako například u Černočerné tmy, v jejímž případě byl poměr cena-výkon značně odlišný. 75%

(Jakkoli se domnívám, že v tomto případě není moc o čem SPOILERovat, raději nečtěte před zhlédnutím filmu.) Ani víla, ani drak. Moderní zpracování archetypálního příběhu se epicky rozpíná na území Hry o trůny (rádoby drsné venkovské prostředí, incestní vztah mezi sourozenci), Pána prstenů (četné „putovací“ money shots), disneyovek (vílí les), Bessonovy Johanky z Arku (včetně nepatřičného spirituálního rozměru) a videoherních fantasy rubaček (efektní, nekrvavé sekání nepřátel, částečně i Sněhurčino oživení, přítomné ovšem zřejmě ve všech verzích). Modernost přitom, až na špatně čitelný feministický podtext, netkví v reinterpretaci nebo v přesazení známého příběhu do jiného kontextu, scenáristé jednoduchou vyprávěnku prostě roztáhli na celovečerní velkofilm, takže nám nezbývá, než si postupně odškrtávat známé situace. Okamžitá rozpoznatelnost předlohy a nijak neznejišťované vědomí, jak to celé dopadne, přirozeně odvádí pozornost od obsahu k rozmanitým pamlskům pro oko (většina scén s královnou) a ucho (z Anglie importovaní trpaslíci). Pohádkově černobílé rozdělení sil bohužel není nijak relativizováno a budete-li chtít namísto anemické princezně fandit emancipačnímu boji Charlize Theron proti patriarchálnímu řádu, film vás v tom nijak nepodpoří. ___ Královnino paranoidní hájení vydobyté pozice, doprovázené vsugerovanou potřebou být nejkrásnější, by se přitom krásně dalo využít k nadčasovému komentáři genderové nerovnoprávnosti, k níž tradiční (a filmem zvolený) závěr naopak přispívá. Za pozornost stojí, že zatímco poslušná Sněhurka dochází k pochopení „své“ pozice bez autoritativního usměrňování, ovšem obklopena macho muži, agresivnější královna byla dle letmých náznaků k pohrdání mužským pokolením vedena matčinou výchovou a poslušně doprovázena jen zženštilým bratrem. Vrcholný akt Sněhurčina vzdoru následuje po sérii útrap završených její klinickou smrtí, kdy si navlékne asexuální zbroj, sloužící k odrážení šípů stejně jako mužských pohledů (vzniká tak opozice Sněhurky jako "butch" a Královny jako "femme" ženy, čím se ještě víc zamotává již tak nejistá sexuální orientace postav). Svou výlučnou pozici mezi muži Sněhurka paradoxně získává tím, že se vzhledově sama jedním z nich stane (přesný opak královnina neustálého sebe-zkrášlování). Je ovšem možné, že právě tento typ hrdinek, které se ke svému vítězství, jež považují za zasloužené ze své princeznovské podstaty, musí „probolet“, dnešní dívky (ne nutně jenom fanynky Twilightu) vyhledávají. Muži Sněhurku věrně následují až poté, co její utrpení dosáhne maxima (ač ten, kdo viděl Mučedníky, by k jejímu líbeznému sesutí na zem mohl mít námitky). Topos trpící hrdinky zde oproti melodramatům nevyvolává primárně „neproduktivní“ dojetí, nýbrž podmiňuje aktivní boj. Paradoxně boj o opuštěný domov, kde jsou možnosti ženské emancipace z principu omezené. Otázku, nakolik závislé bude Sněhurčino vládnutí na mužích, ponechává film raději bez odpovědi. Nabízí se vícero možností, jak symptomy nové filmové Sněhurky interpretovat, obávám se ale, že bude málo těch, které by vyzněly jednoznačně ve prospěch žen. ___ Sněhurka a lovec je filmem navenek přitažlivým, leč s každou seškrábnutou vrstvou méně a méně přesvědčivým v tom, co a jak nám chce sdělit. 65%

Jakýkoli byl původní záměr, s odstupem času jde, i navzdory jízlivým podtónům, o neskutečně mrazivé podobenství o lidské povaze a možná o jeden z nejvýstižnějších filmů na téma česko-ruského "přátelství". Kvantum nabízejících se interpretací zde není na škodu. Nezvaný host má díky jisté významové zamlženosti stále ohromnou vypovídací hodnotu (posuďte sami, kolik "nezvaných hostů" si pouštíme do bytů třeba prostřednictvím moderních technologií).

Nanejvýš pečlivá příprava, více než štědré produkční zázemí, 120 spolupracovníků (včetně architekta Třetí říše Alberta Speera), 18 kamerových štábů – Leni Riefenstahlová natáčela prostřední část své norimberské trilogie v královských podmínkách, tak trochu mimo realitu, kterou film ostatně nereflektuje. Střihová skladba (střihání detailu s celky během proslovů – jásající dav musí být viděn, aby znásobil emotivní dopad záběru), promyšlený rytmus (ráznější vojenské a „tělesné“ x lyričtější architektonické a folklorní pasáže), „strategické“ rozmístění nacistických symbolů v mizanscéně. Triumf vůle je natočen s takovým (bojovým) zápalem a smyslem pro velkolepost a sestříhán s takovou samozřejmostí, že napoprvé nejspíš ani nezaregistrujete jeho lži (prostřihy na záběry, které byly zřejmě pořízené v jiný čas na jiném místě). Tohle je Hitler, jak chtěl být viděn (a viděn je skoro pořád, nezávisle na tom, co jiného v Norimberku zrovna probíhá). Cokoli režisérka prohlašovala po válce, Triumf vůle není objektivním dokumentem, jakkoli se záběry z něj později v řadě nenacistických, nepropagandistických dokumentů objevily. Triumf vůle je geniálně zvrhlé dílo. 75% Zajímavé komentáře: Webb, sinp, Vančura, sigf07

Jeden okamžik může trvat věčně. Kitano opět pokouší smrt, opět je na několika místech k smrti vtipný a opět nehraje podle pravidel. Prostě si hraje. Nesází na klasickou dramatickou výstavbu zápletky. Před distribucí děj posunujících informací upřednostňuje náladotvorné záběry. Gangsterské prostředí je podáno stejně nevzrušivě jako záběry moře, režisérova oblíbeného místa začátku a konců. Vrchol apatičnosti ve vztahu k žánrovým vzorcům představuje neakční bankovní loupež, částečně snímaná tichou bezpečnostní kamerou. Stejně tiše, klidně a smířené působí protagonista. Samozřejmě mimo ty chvíle, kdy někomu jakoby nic jídelními hůlkami vypíchne oko. Asi žádný jiný režisér nedokáže přejít od smíchu ke smrti ve zlomku vteřiny. Vpády zdánlivě nesouvisejících záběrů a „mrkni a mineš mě“ gore chuťovek narušují souvislé plynutí melancholického toku a činí film nejednoznačným v pocitech i postavách. Zklidnění přichází ve scénách bytí pro sebe. Vykreslení skoro bezeslovného vztahu je v kontrastu s ostatním děním nádherně neagresivním útokem na smysly a bezcitnost světa. Pokud byste jej chtěli vnímat jako obvyklé lineární vyprávění, bude vám Ohňostroj zřejmě připadat stejně nečitelný jako hlavní hrdina. Stoický, naprosto se vším smířený muž, který možná přešel na temnou stranu a možná jenom mezi bílou a černou přestal rozlišovat. Film má těch barev každopádně mnohem více (nejen zásluhou obrazů, jejichž prostřednictvím jedna z postav zkouší navázat dialog alespoň sama se sebou). 80%

Žádná revoluce (ani reboot). Pouze OK hláškovací akce, ve které se možná trochu víc hláškuje (nebo prostě jen planě kecá) než nekorektně střílí po emzácích (nepočítaje slečnu z prologu, všechny záporné postavy jsou „jiné“). Jinými slovy – je to hodně o postavách a vztazích mezi nimi a jelikož ženě zde náleží buď role záporná, nebo role neakční šéfové, vztahy jsou to v souladu s nerdovskými romancemi striktně heterosexuální. Nezvykle intenzivní a ke konci i nechtěně úsměvné (chlapeček a moře) je nostalgické vzpomínání na léta, kdy pravda a láska ještě nebyly vyprázdněné pojmy a stále existovaly události, které dokázaly americký lid také semknout, ne jenom rozdělit (jak se nám alespoň snaží vsugerovat mediální paměť). Že jde ve skutečnosti o zbabělý únik před současností se tvůrcům vinou přílišného brnkání na emoce nakonec ani dost nedaří rozmělňovat v audiovizuálních atrakcích a popkulturních narážkách na realitu 60. let. Nejdrzejší, resp. jediné dva drzé vtípky s Warholem a Jaggerem jsou komediálními vrcholy filmu, jemuž šťávu dodává ještě Jemaine Clement v nečekané roli fakt ohyzdného padoucha. Ani jeho ďábelský chechot ale nedokáže přehlušit dojem zbytečnosti, prázdnoty a již vícekrát viděného. 60%