Matty

Krátké adorující shrnutí Glennovy kariéry pilota, astronauta a politika s pozoruhodnými dokumentárními záběry (mnohé z nich byly vtipně použity ve Správné posádce) plynule přechází v dlouhou, k zblití patetickou reklamu na NASA a hrdinství po americku. Výborné, pokud chcete přesněji vědět, pozadí čeho (tj. přímočaré propagandy) odhaluje Kaufmanův snímek, jinak, zvlášť pro nenadšence do věcí kosmických, stěží ukoukatelné.

Tvůrci BD seskupili na jedno místo videa, která bychom jinak museli vyhledávat na YouTube (a nejspíš bychom díky tomu našli také scénky vtipnější) - jiný přínos v této převážně neurážlivé, jen místy nevtipně blbé kompilaci nevidím. Snad ještě ty české titulky...

Pěkná (romantická komedie), ale moc kecá. Je fajn, že teorii mezilidských vztahů mají hrdinové nastudovanou dokonale, trochu jim ale uniká praxe. Jejich poznatky se dobře poslouchají, protože nejsou hloupé ani nepravdivé, ale když budu chtít poslouchat, pustím si rádio. Čím bych se ale připravil o pohled na tváře (a těla) známých a povětšinou i dobrých herců (a hereček). Délkou a množstvím postav připomíná film Lásku nebeskou, bohužel ničím dalším. U každé nové scény, protože jde v zásadě o sérii lehce provázaných dialogů na podobné téma, jsem si musel ujasnit, co k sobě dané postavy cítí a které další postavy znají. Možná na tom nakonec moc nezáleželo, ale chtěl jsem mít jasno, v čem mi zamilovanými živými bytostmi přehlcený scénář nepomáhal. Na rozdíl od jiných romantických komedií mne zde neschopnost „položit“ se do příběhu mrzela – hrdinové byli sympatičtí a minuty s nimi strávené příjemné. Až tak moc tě nežere svým vyzněním navíc není tak moderní romantickou komedií, jak zkouší předstírat (moderní technologie, ženy volající mužům): párují se výhradně heterosexuálové, být sám znamená být nešťastný a nevěra je v závěru potrestána. Takže 70% Zajímavé komentáře: imf, Madison, Mat21

Staří a mladí, nemocní a zdraví, bohatí a chudí, veselí a smutní se scházejí a rozcházejí, milují a nenávidí, radují a trápí, žijí a umírají ve městě protikladů. V úžasné a jedinečné Paříži, jejíž rozmanitý portrét se v rukou Cédrica Klapische drolí do nijak důmyslně pospojovaných epizodek. Rád by ukázal všechny tváře města nad Seinou, avšak jeho prapodivný žánrový mišmaš (od rakovinotvorného artu k animované parodii) nakonec souvisle mapuje pouze tamější pamětihodnosti, jež beztak všichni dobře znají. V závěru nesmyslně dlouhého filmu jsem pociťoval pouze přesycenost Paříží. Přitom stačilo koncentrovat více citu na jeden z mnoha naťuknutých nápadů (třeba Pierre a jeho vymýšlení fiktivních příběhů k nefiktivním postavičkám „tam dole“). Ani velmi dobré obsazení nenahradí péči, jež měla být věnována jednorozměrně napsaným hrdinům – obzvlášť odbyté jsou nehezky „svolné“ ženské postavy. Paříž je zbytečný a plytký film, který dvě hodiny hledá (a nenachází) své srdce. Stejně jako u Erasma tady platí, že méně někdy více jest. 45% Zajímavé komentáře: Gemini, charlosina

Nemusíte mít nastudované patero knižních dějin kinematografie a být obeznámeni s postupy nové filmové historie, aby vás trklo, že Cousins příběh filmu osekal na nejnutnější torzo. Jeho extrémně zploštělé převyprávění více než stoleté historie stojí na velkých jménech, zlomových událostech a zásadních dílech. V každé epizodě nám svým pramálo libozvučným hlasem (buď vás naštve, ale po čase si zvyknete, nebo vás jenom naštve) představuje několik Nejlepších filmů a Největších režisérů, z nichž některé mohl díky dobře zaplacenému výletu osobně navštívit a vyzpovídat. Nevím, jaký význam mělo cestovat po všech kontinentech a ukazovat nám, jak dnes vypadají místa, kde před X lety vznikl některý ze vzpomínaných filmů. Zřejmě, aby získala význam ona Odysea z podtitulu projektu. Cousins si vybírá výhradně ty filmy a tvůrce, kteří zapadají do rámce, který si pro tu kterou epizodu vymezil (lidské příběhy, obrat k realismu, film jako sen…) a pomáhají mu utvořit jeho idealizovanou verzi dějin filmu. Verzi, do níž rozhodně nezapadají řemeslně nebo morálně špatné filmy (špatná jsou jenom témata) a v níž jsou i kontroverzní režiséři (Pasolini, Fassbinder, Trier, Lynch) představeni jako osobnosti, o jejichž zásluhách se nepochybuje. Mezi dvěma události hledá vždy tu nejmarkantnější spojovací linii a při tomto preferování okamžitě viditelného okolní kontext buďto zcela opomíjí, nebo rovněž redukuje na pár povrchních hesel. Z hlediska filmovědného skoro hrůzostrašnou, bohužel samotným autorem nijak reflektovanou nevědeckost (Cousins se naopak snaží působit jako ten, kdo ví dost, aby dokázal vyhmátnout to skutečně podstatné) vyvažuje cinefilie sice nakažlivá, ale taktéž redukovaná na neustále omílané fráze (film jako vášeň, příběh filmu jako příběh neustálých inovací). Pár zábavných perliček (Berkeleyho inspirativní koupelna, Van Santovo hraní Tomb Raidera) a pár hodně vratkých, nicméně podnětných srovnání (snové scény z Krve básníka a Počátku, dlouhé tracking shots ze Satanského tanga a Slona) nemůže zvrátit převládající dojem zbytečnosti a (producentem) velmi nemoudře investovaných peněz. 50%

Smutně „přemotivovaný“ pokus vykreslit normalizaci ve více barvách než jenom v černé a bílé. Vinou přemíry nevyužitých motivů (uprchlík z úvodu, kompromitující fotografie) a postav (Goldflam, Stuhr) je Konfident nanejvýš slibným náběhem na seriál, nikoli dramaticky kompaktním filmem. Hodně se pracuje s náhodami, postavy jednají zkratkovitě a často není zřejmé, jestli jsou vážně tak neprozíravé, nebo jde jenom o důsledek nedůsledné distribuce informací. Zaplevelenost v zásadě thrillerového příběhu, který opatrně uždibuje z Ucha i Životů těch druhých, prvky snové poetiky, slovenského senzualismu a českého humoru typu „smějící se bestie“, odpovídá nejednoznačnosti lidských charakterů, což ale neomlouvá, že je toho na jeden film zkrátka moc. Kdyby se prolínal pouze pohraniční eastern s normalizační komedií (a s tím i veřejné se soukromým), mohlo by jít o pozoruhodné probádání zatím opomíjených „hraničních“ prostorů československé kinematografie. Jenže namísto rozličných sfér jsou, místy velmi sitkomově, zkoumány lidské povahy, do nichž náležitě okleštěné normalizační symptomy pochopitelně vměstnáte snáz (a s menší pravděpodobností tím naštvete toho, kdo v normalizaci zažil). Snaha relativizovat veškerá rozhodnutí a na každé postavě odhalit i něco obyčejně lidského (ať v dobrém či zlém) navíc ke konci působí poněkud mechanicky a nejasné je v důsledku také nesené sdělení – jsou blbci ti, kteří zůstali, nebo ti, kteří zkusili uniknout? Nebo jsme blbci všichni, čili – proč bychom se tím nepobavili? Přes všechny námitky ale vítám i takto nedůslednou snahu čelit ostalgickému moru a ukázat, že normalizace nebyla jenom o Michalu Davidovi a sbírání céček. 70%

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90%

-Smím prosit? -Dyť nehrajou. Nestárnoucí portrét mladého člověka na rozcestí i výpověď o zacykleném světě mezigeneračního neporozumění. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. monologů otce, vzorového patriarchy ze staré školy). Mohli bychom filmu vyčítat nevyrovnaný rytmus (o jehož kontrolu se třeba v Láskách staral Menšík), jenže agonie trapnosti a rozpačitého ticha, která nemá konce, zapadá do snahy ukázat mládež bez idealizování, takovou, jaká skutečně byla (a nejspíš stále je) - váhavá, nesamostatná, bez ambicí. Mladí hrdinové nemají vzory, které by následovali a sami se k činnosti motivovat nedokážou a vlastně ani nemají prostor k tomu, aby se rozhodli nezávisle. Petr nechce či nedokáže být ani fízlem bdícím nad zákazníky, ani tvrdě makajícím dělníkem. Zajímá ho jen Aša, kterou ale zase moc nezajímá Petr (pokud zrovna nepotřebuje nakládané okurky ze samoobsluhy). Svou dramaturgickou rozvolněností (několik volně provázaných epizod bez výraznějšího vývoje zápletky nebo hrdiny) zachází film podobně daleko jako některé experimenty francouzské nové vlny (např. U konce s dechem). Výsledný efekt je ovšem diametrálně odlišný - přiblížení se skutečnosti, nikoliv její rozbití. Zakončení nikam nevedoucího cyklu Petrových drobných trapasů a otcových velkých moralizujících výstupů mrtvolkou (přerušenou jedním příznačně apatickým pohledem) pak podobně jako „zatuhnutí“ postav v Intimním osvětlení vydává za tisíc slov. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Radko, Kimon, jahol, slunicko2

Nevěřil jsem, že lze natočit v zásadě apolitický film o punku. Až do zhlédnutí DonT Stop. Nejspíš to nebyla žádná selanka, jít v období normalizace proti shora diktovanému „normálu“, jenomže film vynakládá minimální úsilí, aby nás o tom přesvědčil. Chybí v něm prvek pro drama zcela klíčový – konflikt. Vyprávění je strukturované jako řetězec hudebních výstupů, propojených v důsledku zcela nepodstatnými dialogovými scénami (rozhodnutí postav nejsou nijak psychologicky motivována – Miki v závěru „procitne“ stejně náhle, jako svůj názor na něj změní jeho přítelkyně). Takřka permanentně hrající hlasitá hudba především vyplňuje děsivou obsahovou prázdnotu a vytváří iluzorní dojem, že členové Émile Buisson jsou punkeři stejně drsní jako jejich muzika. Není nám však předložen žádný důkaz podporující tuto domněnku. Rebelování hrdinů proti systému se děje, pakliže se děje, bez přítomnosti kamery. Žádné jejich a jimi vyvolané střety s mocenským aparátem neuvidíme. Vrchol anarchie v jejich podání představuje číro na hlavě, náušnice v uchu (jediná „drsnější“ scéna filmu), neúcta ke stáří (jediným zdrojem příjmu jsou pro ně očividně peníze utržené za stříbrné lžičky, které kradou dobrotivé babičce), ničení cizího majetku a svorné řvaní „No future!“ ze střechy baráku. Pochybuji, že by skupina, která tvůrcům údajně posloužila za předlohu, provokovala establishment stejně málo a proplouvala normalizační realitou stejně hladce. Motivace postav jsou nejasné. Měkkosrdcatí pankáči přežívají z koncertu na koncert, nadávají na poměry a mnoho nedělají, aby situaci změnili. O přání vytrhnout posluchače z letargie kulturním šokem Miki sice mluví, ale ke konfrontaci vyloučených živlů s konformně žijícími dojde za celý film jedinkrát, a to spíše omylem. Řeřichův debut není jen apolitický, ale také vizuálně líbivý. Nekoná se žádná undergroundová estetika ošklivosti. Když už jsou záběry vizuálně posunuté mimo televizně-seriálovou šeď, pak paradoxně směrem ke „cool“ reklamní efektnosti (s níž má režisér bohaté předchozí zkušenosti). Nepřipomínat se nám doba dění archivními týdeníkovými záběry, rychle zapomenete, že vlastně sledujete příběh z normalizace. Namísto postupného směřování k určitému zvratu přichází dramatický zlom znenadání, ve chvíli, kdy je nápad „parta pankáčů na turné“ scenáristy vytěžen (přičemž reálný potenciál tématu zůstává takřka nedotčen). Následkem je zarážející zkratkovitost a rušivá změna atmosféry z pohodového hudebního filmu v něco jako psychologický thriller. Smysl pro hodně cynický humor tvůrci, bohužel nezáměrně, projevují v uvědomělém závěru, jakoby důsledně poučeném stanovami SSM. Ti, kdo punk stále nepovažují za mrtvý, si na opravdu punkový český film budou muset počkat. Podle DonT Stop je totiž tuzemský punk nonstop bez života již od osmdesátých let. 35%

Ornitologický thriller, díky kterému jsem konečně pochopil, proč jsou Hitchcockovi ptáci naštvaní a za co se mstí.