Matty

Žádná revoluce (ani reboot). Pouze OK hláškovací akce, ve které se možná trochu víc hláškuje (nebo prostě jen planě kecá) než nekorektně střílí po emzácích (nepočítaje slečnu z prologu, všechny záporné postavy jsou „jiné“). Jinými slovy – je to hodně o postavách a vztazích mezi nimi a jelikož ženě zde náleží buď role záporná, nebo role neakční šéfové, vztahy jsou to v souladu s nerdovskými romancemi striktně heterosexuální. Nezvykle intenzivní a ke konci i nechtěně úsměvné (chlapeček a moře) je nostalgické vzpomínání na léta, kdy pravda a láska ještě nebyly vyprázdněné pojmy a stále existovaly události, které dokázaly americký lid také semknout, ne jenom rozdělit (jak se nám alespoň snaží vsugerovat mediální paměť). Že jde ve skutečnosti o zbabělý únik před současností se tvůrcům vinou přílišného brnkání na emoce nakonec ani dost nedaří rozmělňovat v audiovizuálních atrakcích a popkulturních narážkách na realitu 60. let. Nejdrzejší, resp. jediné dva drzé vtípky s Warholem a Jaggerem jsou komediálními vrcholy filmu, jemuž šťávu dodává ještě Jemaine Clement v nečekané roli fakt ohyzdného padoucha. Ani jeho ďábelský chechot ale nedokáže přehlušit dojem zbytečnosti, prázdnoty a již vícekrát viděného. 60%

Přirozenost Linklaterových (nebo dokonce Rohmerových?) klábosivých, přísně racionálních filmů byla upozaděna ve prospěch introspekce tak důsledné, že se rozumovému uchopení vzpírá, čím má film blíže některým Allenovým výletům do světa fantasy. Oklikou Delpyová do děje vnáší faustovský motiv se zaprodanou duší a Vincenta Galla, který protentokrát zůstal sám sebou (což neznamená, že byl méně divný než obvykle). Rozporuplný závěr vnímám jako logický posun v protagonistčině vývoji. Navíc jde o posun zohledňující celospolečenskou atmosféru nejistoty. Marion už nespoléhá na podporu, která přijde z vnějšího světa (tedy od partnera). Pochopila, že spásný bod musí objevit sama v sobě. Duchovní rovina filmu nedominuje, jenom jej zajímavě, třebaže ne úplně elegantně, rozšiřuje nad rámec nezávislé konverzační komedie. Motorem druhých 2 dnů jsou stále agresivní dialogové výměny obohacené o prvek jazykového neporozumění. Hyperbolizovaná neomalenost francouzských návštěvníků přivádí humor až na hranu vkusnosti. Nemají zábrany a zůstávají sami sebou, čím jsou sympatičtí i nesnesitelní zároveň. Totéž by se dalo vztáhnout na film jako takový, nikoli však na Chrise Rocka, který překvapivě neexhibuje a z celého toho panoptika nakonec působí nejrozumněji. I když zrovna zaujatě konverzuje s papírovým Obamou. 75%

Příčinou přeplácanosti, kterou lze ignorovat nejdéle do finále ve stylu „neboť nevíme, jak to elegantně utnout, raději všechno podpálíme“, není nadbytek postav. Jít jenom o komické figurky, jejichž výstřední chování bude generovat doprovodné vtipy, nechť jich je třeba dvakrát tolik. Problém spočívá ve snaze nabídnout každé z postav důstojný prostor, ve stručnosti objasnit, v čem tkví její problém a jak jej hodlá řešit. I to by se jistě dalo na ploše dvou hodin vyřešit. Se scénářem, který jednotlivé dějové linie prováže a odůvodní například, proč titulková sekvence (která by dle mého konzervativního přístupu měla být směrodatná) slibuje, že budeme do tajemství rodů Collinsů zasvěcováni nezúčastněným pohledem návštěvnice zvnějšku, ačkoli se hlavní hvězdou večera vzápětí stává pobledlý elegán. ___ Cíle protagonisty i ostatních víceméně jenom tušíme, než aby byly zřejmé z toho, co ony bytosti konají. Každou chvíli je kladen důraz na jiný motiv, čemu se podřizuje jednání postav. Barnabáš zřejmě prahne po pomstě, proč na ni ale na chvíli nezapomenout, když se nabízí možnost obohatit film pár lascivními záběry Evy Green, přesněji jejích nohou a jejího výstřihu. Podle stejné logiky – máme atrakci, teď ještě vymyslet, jak ji napasovat do děje – byly do Temných stínů včleněni duchové, zelené zvratky, Chevrolet Impala nebo Alice Cooper. Vše jakoby v autonomních epizodkách, bez vnitřního řádu, bez organičtější provázanosti. ___ Vinou vyprávěcí nesevřenosti jsou dobré dvě třetiny filmu akorát vyčkáváním, kdy se věci konečně dají do pohybu. Tvůrci nedokáži skrýt, že předlohou byla dvanáct set epizod trvající mýdlová opera, tedy dílko z televizního žánru, jehož modem operandi je nekonečné rozřeďování ničeho. ___ Burton pravděpodobně chtěl na plátně oživit dobu svého dětství tak, jak ji optikou outsiderského dítěte sám vnímal. Tím by byla objasněná tabuizace bezpochyby pozoruhodného politického kontextu, protože v deseti letech vás víc zajímá Scooby-Doo než bombardování Kambodže. Není to ale omluva pro degradaci goticky přestylizovaného vizuálu ve snadno obchodovatelnou značku. Hlavně, ať to vypadá „burtonovsky“ a ať to kamera v dějově nepodstatných, ale barevně vyladěných záběrech hezky prodává. Výborně prodejným produktem je rovněž nalíčený, nepřirozené pohyby vykonávající Depp. Netřeba, aby jeho upíra charakterizovaly jiná gesta a jiné grimasy než několik tuctů filmových upírů před ním nebo aby trousil opravdu vtipné hlášky, úplně postačí vymyslet dostatek situací, v nichž bude působit jako ryba vylitá z akvária, což je další z Burtonových mechanicky opakovaných trademarků. ___ Nepatřičnost se bohužel netýká jenom situací, v nichž se ocitá Barnabáš. Scény vhodné pro seriózní gotický horor, případně veletragickou romanci dělají společnost scénám hraničícím s exploatačním brakem nebo parodií. Někdy se přechod od komického k vážnému dokonce odehraje v rámce jedné scény (posezení s hipíky). Nejistota, co přijde v příštím záběru, nachází paralelu v nejistotě, jak vlastně vnímat Barnabáše (jít ještě hloub, jde o odraz nejistoty celospolečenské, charakteristické pro léta sedmdesátá stejně jako pro dnešek). Chvíli je to legrační panák, následně se zachová jako regulérní hororové monstrum, s nimž při nejlepší vůli nelze sympatizovat. ___ Temné stíny díky/kvůli tomu neodpovídají pohádkovému rozdělení rolí na dobré a zlé. Nejde už přitom o burtonovsky převrácený fantasy svět, kde dobrými jsou ti tradičně zlí. Matoucí skutečnost, že dobro ani zlo nemá jasné vymezení a stálou podobu, je projevem nedostatečné autorské kontroly. Nad filmem, který by bez uspěchaného konce možná obstál jako seriálový pilot, ale sám o sobě jen lákavým povrchem odvádí pozornost od kostry vyprávění, jejímž jediným smyslem není nic víc než tu pohlednou kůži nést na trh. 60% Zajímavé komentáře: NinadeL, Vitason, ScarPoul

Zkušený režisér Gerardo Naranjo zachytil mexickou drogovou válku nikoli pohledem kriminálníků nebo policajtů (řazených zde do téže skupiny škůdců), nýbrž zpočátku zcela nezainteresovaného a o zainteresování nestojícího člověka zvenčí. S výrazem „pohled“ se tady ale sluší zacházet opatrněji, zvolená forma snímání by se dala nazvat „závislou objektivitou“. Kamera je vázaná k protagonistce, ale zároveň se vyhýbá přejímaní jejího hlediska tradiční formou záběrů/proti-záběrů a střihů dle pohledu. Snad jedinkrát za celý film se od hrdinky odpoutá a ukáže nám, co bychom rádi viděli (detail novinového titulku). Dokumentování toho, jak rychle lze v dnešním Mexiku dospět (za cenu ztráty iluzí, důstojnosti a vyhlídek do budoucna), tudíž není podřízeno ani pohledu Laury, ani požadavkům diváka, čekajícího dle konvencí klasické narace doplnění chybějících informací. Mnohaminutové záběry jdou nejen proti očekáváním, ale i proti podstatě soutěží typu Miss Baja (Bala ve „zkomoleném“ titulu znamená „kulka“) – rozhodně nejsou pěkné a povrchní krása ani není jejich cílem. Záběry svou délkou, bez možnosti útěku/uhnutí, z diváka dělají podobnou oběť, jakou je Laura. Současně vytvářejí zdání nepřetržitosti událostí. Jedna takřka v reálném čase navazuje na další, vše se seběhne nesmírně rychle, nezbývá čas pro důmyslnější akci. Částečně je tím ozřejměna Lauřina sebezničující pasivita, resp. nepromyšlenost jejích prvotních snah změnit svůj úděl, jež předcházejí úplnému poddání se. Až těsně před koncem projeví určitý odpor, když dá nakrátko průchod svému nastřádanému zoufalství. Zda jde o náznak povahové změny, nebo poslední záchvěv před tušeným koncem, se již nedozvíme. Prolongaci hrdinčina martýria umožňuje nápadně vysoké zastoupení náhod. Laura jako ve spirále zas a znovu padá zpět do role nemohoucí oběti, které nikdo nedokáže pomoct. Ti, kdo by mohli, jsou buďto zkorumpovaní, nebo mrtví. Tato beznaděj udržuje vyprávění v neustálém chodu a zřejmě odpovídá současné náladě – zároveň filmu ubírá na věrohodnosti a byť za inspiraci posloužily skutečné události, nelze se ubránit pocitu vykonstruovaného hraní na efekt. Přesto chci Miss Bala vidět opakovaně a vychutnávat si, kolik nám toho choreograficky úchvatné kamerové tance sdělují, nebo (spíše) zatajují. 80%

Nelehký život paniček z amerického předměstí byl zjevně objektem scénáristického ostrovtipu dávno před nastěhováním Zoufalých manželek do televizních obrazovek. Oblíbená konfrontace progresivní mladé městské ženy s upjatými středostavovskými ženuškami má nečekané vyústění. Závěrečnému odstranění veškerého make-upu předchází neméně zajímavé, ale přece jenom velmi pozvolné odličování. Paničky jsou především zdařilou satirou na soap-operové chování a uvažování. Pod podezřele dokonalou slupkou se nutně musí skrývat něco děsivého. Po zkušenostech s Rosemary bych si tipnul, že předloha také v tomto případě zdatněji balancuje mezi realitou a paranoiou hlavní hrdinky – jízlivý konec mi přišel zbytečně doslovný. 70% Zajímavé komentáře: Lavran, snob, ttchor

Postmoderně komunikativní, vyzněním ale velmi klasický (chilli) western. Bezejmenný gringo se dostává do cizího prostředí, což mimo obraz komentuje s podobnou nadsázkou jako Anthony Bourdain své cizokrajné výlety v No Reservations, a kvůli vlastnímu prospěchu uvede do chodu konflikt mezi dvěmi znepřátelenými frakcemi. Hrát hlavní roli namísto Gibsona Eastwood, jistě by díky svým „italian jobs“ věděl, co dělat. Údernost jasně čitelného westernového schématu je bohužel narušena sebezáchovnou snahou Gibsona (coby scenáristy) vrátit se do první herecké ligy rolí, která plně neodpovídá kategorii cynický hajzl (kam si ho v mimofilmovém světě mnozí zaškatulkovali). Byť rodinná linie vykazuje nezvykle vysoké procento scén, v nichž je pácháno násilí na ženě či dítěti (podobně jako se ve filmu nekorektně často kouří), přejímání úlohy náhradního otce nejde s ranařským jádrem snímku moc dohromady. Od začátku nečitelný hrdina, který přišel odnikud a měl by tamtéž odejít, se začíná citově angažovat a totéž se náhle očekává také od nás. Jenže proč fandit chlapíkovi, o němž vlastně nic nevíme? Také vzhledem k počtu lidí, které chladnokrevně zabije, bych raději zůstal u počátečního přesvědčení, že jde o stejného zmetka jako jsou ostatní, akorát malinko vychcanějšího. V nehollywoodských westernech dle italského vzoru to fungovalo skvěle, nač tedy nově do hry tahat emoce? 60%

„Posraná rytířská sláva“ Špína na povrchu i uvnitř. Nihilismus absolutní a všeprostupující zde vzhledem k dobovému zasazení nachází větší opodstatnění než v podobně černém Pasťáku. Nemilosrdné črtání národní povahy ruší jenom momenty, kdy scenárista skrze postavy vyjadřuje něco cíleně nadčasového. Do přízemního slovníku se nepřirozeně vkrádají vznešené myšlenky (jakýkoli náznak majestátnosti je jinak okamžitě shozen). Věřím, že Vláčilovi by stačila řeč obrazů. A hudba Zdeňka Lišky, která však prokazuje neocenitelnou službu i Bočanovi, když pomáhá lyrizovat syrové výjevy. 80%

Každého někdy opustí humor. Hůře, pokud se rozesmáváním druhých živíte. Opravdu bych nečekal, že zrovna Judd Apatow natočí smutný film o lidech, kteří za své poslání berou být vtipnými. Přirozeně nechybí vtipy na téma „když penis potkal vagínu“, camea známých, třebaže ne u nás, osob (tentokrát zejména stand-up komiků) a jen s malým pochopením napsané ženské postavy, které jsou přesně takové, jaké by je Apatow ve svém ideálním světě chtěl mít – tzn.: smějí se sexistickým vtipům a rády souloží. Jádro příběhu tvoří dva muži, Sandler a Rogen. Dobří komici, přesvědčiví také ve vážnější poloze. Rád jsem s nimi trávil čas a ani mi moc nevadilo, když jen žvanili do větru. Zdálo se, že film řeší i závažnější otázky a není v tom zcela nemotorný. Právě naopak, pár scén, kdy Apatow upozadí potřebu předvádět, jak umí být vtipný, mne… ano, skoro dojalo. Až ve druhé polovině, kdy nepřichází žádný zásadní obrat, pouze pár drobných ani-ne-překvapení, začíná být toho žvanění, jež by svým významem mělo spadat spíše mezi vystřižené scény na DVD (kterých je i tak přes hodinu), nad míru. Řeší se víceméně stále totéž a nic nového nepřináší ani postava Erica Bany, připsána nejspíš proto, že je pan režisér/scénárista fanouškem Hulka. Jestli chce Apatow dokázat, že zvládne více než „jen“ hodně vydařenou komedii, bude muset být příště nelítostnější při střihu. Už na základě tohoto nezdravě ambiciózního pokusu věřím, že dokáže natočit stejně vyvážený mix komedie a dramatu jako Woody Allen ve svých nejlepších letech. 75% Zajímavé komentáře: JFL, genetique, Traffic

Dějiny poválečného Československa genderovou optikou. Film jiný i za cenu vlastní schizofrenie. Navenek feministický, v jádru šovinistický, útočný i omluvný, v němž se mužský divák najde stejně snadno, jako ztratí. Díky Lutherově kameře bezpochyby vizuální vrchol polistopadové kinematografie. Zatím nepřekonaný. 75% Zajímavé komentáře: Flipper, Pražák

Zavádějící český titul (původní je From Weepies to Chick Flicks) maskuje, že jde o docela chytrý produkt pop-feminismu. Hlavní zásluha patří Molly Haskell, která prezentuje zhuštěnou a zároveň lehce rozšířenou verzi své vlivné knihy From Reverence to Rape. Některé výroky samotných hereček a filmařek na druhou stranu stahují úroveň dokumentu směrem k bulvárním plkům a pouze posilují stereotypní vnímání ženských filmů a jejich divaček.