Miss Bala

Nevím, jestli jsem někdy viděl film, který by tak vytrvale a okázale pracoval s vytvářením nejrůznějších druhů mezer (narativních, prostorových...). Téměř každý záběr nám cosi odpírá, skoro nikdy nemáme úplný přehled o tom, co se na scéně děje. Miss Bala k tomu přitom využívá řadu různých prostředků - během vypjatého dialogu odmítá přeostřit z tváře hlavní hrdinky na padoucha, kamerou zabírá pouze část scény/detail a zbytek nás nechává si domýšlet, Lauru nechává zabloudit do tmy, kde se neorientujeme ani my diváci (práce s nasvícením mizanscény) atd. V mnoha případech jsou navíc tato rozhodnutí významotvorná. Když například v dlouhém záběru sledujeme pouze břicho Laury, které terorista sešněrovává lepicí páskou a schovává do ní bankovky (viz poster), posiluje se naše vnímání hrdinky jako pouhé věci, které je využíváno pro pašování peněz. Je to dost ironické, protože sama Laura se v úvodu touží stát misskou, tedy pouhým objektem, který je během promenády v plavkách redukován na "90-60-90". Film nás navíc zcela záměrně nechává se plácat ve změti propletených vztahů mezi policií, gangy a jejich nejrůznějšími frakcemi, protože chce demonstrovat jejich vzájemnou provázanost a navíc evokovat bezmoc, kterou zažívá Laura. Snímek ale skutečně testuje hranice omezené narace tak důkladným způsobem, až se podle mého tyto taktiky stávají lehce kontraproduktivní - je v určitých momentech/po určité době nesmírně těžké stoprocentně se soustředit na dění, které tuhle soustředěnost dostatečně neodměňuje. To je v podstatě můj jediný závažnější problém s Miss Bala, která je jinak celkem pozoruhodným a poměrně radikálním artovým snímkem. A ten závěrečný sociálně-uvědomělý a částečně vysvětlující titulek tomu taky trochu škodí, protože mnohovrstevnatost snímku redukuje na jediné téma. (10.07.2012)

Zkušený režisér Gerardo Naranjo zachytil mexickou drogovou válku nikoli pohledem kriminálníků nebo policajtů (řazených zde do téže skupiny škůdců), nýbrž zpočátku zcela nezainteresovaného a o zainteresování nestojícího člověka zvenčí. S výrazem „pohled“ se tady ale sluší zacházet opatrněji, zvolená forma snímání by se dala nazvat „závislou objektivitou“. Kamera je vázaná k protagonistce, ale zároveň se vyhýbá přejímaní jejího hlediska tradiční formou záběrů/proti-záběrů a střihů dle pohledu. Snad jedinkrát za celý film se od hrdinky odpoutá a ukáže nám, co bychom rádi viděli (detail novinového titulku). Dokumentování toho, jak rychle lze v dnešním Mexiku dospět (za cenu ztráty iluzí, důstojnosti a vyhlídek do budoucna), tudíž není podřízeno ani pohledu Laury, ani požadavkům diváka, čekajícího dle konvencí klasické narace doplnění chybějících informací. Mnohaminutové záběry jdou nejen proti očekáváním, ale i proti podstatě soutěží typu Miss Baja (Bala ve „zkomoleném“ titulu znamená „kulka“) – rozhodně nejsou pěkné a povrchní krása ani není jejich cílem. Záběry svou délkou, bez možnosti útěku/uhnutí, z diváka dělají podobnou oběť, jakou je Laura. Současně vytvářejí zdání nepřetržitosti událostí. Jedna takřka v reálném čase navazuje na další, vše se seběhne nesmírně rychle, nezbývá čas pro důmyslnější akci. Částečně je tím ozřejměna Lauřina sebezničující pasivita, resp. nepromyšlenost jejích prvotních snah změnit svůj úděl, jež předcházejí úplnému poddání se. Až těsně před koncem projeví určitý odpor, když dá nakrátko průchod svému nastřádanému zoufalství. Zda jde o náznak povahové změny, nebo poslední záchvěv před tušeným koncem, se již nedozvíme. Prolongaci hrdinčina martýria umožňuje nápadně vysoké zastoupení náhod. Laura jako ve spirále zas a znovu padá zpět do role nemohoucí oběti, které nikdo nedokáže pomoct. Ti, kdo by mohli, jsou buďto zkorumpovaní, nebo mrtví. Tato beznaděj udržuje vyprávění v neustálém chodu a zřejmě odpovídá současné náladě – zároveň filmu ubírá na věrohodnosti a byť za inspiraci posloužily skutečné události, nelze se ubránit pocitu vykonstruovaného hraní na efekt. Přesto chci Miss Bala vidět opakovaně a vychutnávat si, kolik nám toho choreograficky úchvatné kamerové tance sdělují, nebo (spíše) zatajují. 80% (13.05.2012)

FEBIOFEST 2012 -- bala: španělsky kulka, projektil. -- Mexický vyslanec na Oscary 2012. Oslnivý koncept nekompromisně dodržovaný po celou dobu filmu. Miss Bala je protipólem jiných slavných snímků o drogové problematice (všimněte si, že ve filmu není jediný záběr na drogu v jakékoli formě) jako je např. Soderberghův Traffic, které objektivně ukazují, jak funguje celá struktura, případně filmů o silných charakterech, drogových baronech, kteří řídí situaci a ovládají svůj osud. Miss Bala je silně subjektivní trip, taková Alenka v říši divů, kdy se celou stopáž držíme hlavní postavy, která ve svých rukou nemá nic a je jen loutkou pohybující se z bodu A do bodu B a plnící příkazy drogového gangu v zájmu svého přežití. Nikdy nepoznáme celkový obraz, tomu se podřizuje i promyšlená a zneklidňující vizuální stránka, kdy často vidíme jen část prostoru, ve kterém se scéna odehrává , okolní dění si musíme domýšlet na základě zvukové stránky a celkový obraz důležitý k pochopení je nám podán až na konci scény. Stephanie Sigman prakticky nezmizí ze záběru a je naprosto přesvědčivá i v několikaminutových emocionálně vypjatých sekvencích, často protahované až do fyzicky neříjemné podívané (přitom otevřeného násilí ve filmu není moc). Film díky výše zmíněnému může připomenout třeba Cuarónovy Potomky lidí. Šílené situace, ve kterých se hlavní postava pohybuje místy nabývají až surreálného rozměru (neskutečná desetiminutovka začínající divokou pouliční přestřelkou a končící ve finále místní soutěže královny krásy). Je jasné, že Miss Bala zanechá dost diváků odpadlíků, protože jde hodně proti tomu, co vyhovuje většinovému vkusu – filmy, které vysvětlují , charaktery, které ovládají a rozumí. Tohle je poněkud kafkovská záležitost. Linie mezi otupujícím/ohromujícím je v tomhle případě dost tenká a je potřeba výrazná spoluúčast diváka, každopádně vyčítat „nepřehlednost“ (jeden z komentářů) je naprosté nepochopení režisérova záměru. Skvělý film. Jen škoda, že ve filmu do závěrečných titulků nezazní tahle hypnotická píseň z traileru, byla by to krásná tečka http://www.youtube.com/watch?v=ErHsvajtxzg P.P.S. Gerardo Naranjo bude mít možná v dalším filmu Michaela Fassbendera. Už teď se těším, pokud to vyjde. (25.03.2012)

Královna krásy. Typická figurka na šachovnici, která se akorát řídí pevně danejma pravidlama. Nic zvláštního. Fascinující je, když se Laura pokusí pravidla porušit (útěky, mlčení ..) ačkoliv přitom polovědomě riskuje život. Tyhle porušení pravidel totiž nejsou nijak potrestaný, figurka je prostě vrácena zpět na šachovnici, bez trestu, bez velkýho vyhrožování a emocí. Její vůle (co je bytí bez vůle) je totálně potlačená. Jako polámaný kolečko ve stroji. Když nemáme náhradní, prostě ho opravíme, nenařežeme mu za to. Za zmínku stojí i ten totální pocit penetrace dobra zlem (tyhle policajti jsou naši, cesta je volná) a naopak (myslím, že ten a ten může být donašeč)... Tenhle pocit frustrace z neschopnosti rozlišit mezi oficiální reprezentací a mafií je nám přece dobře známej, ještě před čtyřma lety vedl Pavel Bém žebříčky popularity (a to to byl prosím člověk u vlády, nikoliv v opozici, což je kritická, vděčnější role, taky se toho míň dá posrat) a dnes je z něj největší gauner pod sluncem. Frustrace pramení z toho, že nejsme schopni se smířit s tím, že nedisponujeme schopností odlišit dobro a zlo a tak v posledku na nás zůstává špína viny. (30.03.2012)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $1,479,000▐ Samotný dej nie je zlý ale je to v takom neurvalom prevedení, či s občasným "ako že umeleckými" prázdnými zábermi, že to nemôže nijak zvlášť nadchnúť, pozrieť sa to dá ale nič navrch to nedá. /45%/ (07.05.2013)