Matty

Velice přímočará krimi-komediální jízda bez výraznějšího zaškobrtnutí i bez snahy stavět nás před nějaká náročnější morální dilemata. American Made nápadně imituje styl Scorseseho filmů (popové songy, vypravěč zasahující do příběhu a určující, co a jak uvidíme, kamera a střih strhávající k sobě pozornost) a veze se na popularitě seriálu Narcos, takže působí nepůvodně a předvídatelně, ale díky hladkému vyprávění (byť lehce mechanickému) a Cruiseovu charismatu baví od začátku do konce. Netradiční je (na hollywoodský film) pozice hlavního hrdiny, který se nechává vláčet okolnostmi a téměř po celý film jen přijímá cizí nabídky a plní příkazy, které mu někdo diktuje. Svou vynalézavost může projevit pouze v tom, jak dodání určitého zboží provede, nikoliv v tom, co vůbec bude provádět. Skoro by se nabízelo interpretovat jej jako ztělesnění amerického pragmatismu, schopnosti přizpůsobit se určité situaci a vytěžit z ní pro sebe maximum, ale na to, abychom jej vnímali takto neosobně, o něm víme příliš dost informací (oproti ostatním postavám, které skutečně jsou pouhými typy) a poměrně velký důraz je kladen také na rodinnou linii (se kterou však film nakládá mnohem ledabyleji než třeba Vlk z Wall Street – na hrdinově manželce a dětech vám bude zřejmě záležet stejně málo jako Barrymu). Z filmů „utěšujících“ nás tím, že lidé jsou možná špatní, ale jejich vlády ještě horší (Týpci a zbraně, Špinavý trik), získává tenhle v mých očích plusové body za větší zohlednění procedurální stránky věci i za to, že si nehraje na nic lepšího. Prostě lehká letní macho-zábava, která dělá vše pro to, aby se divák ani na okamžik nenudil a na rozdíl od Atomic Blonde nebo Zabijáka a bodyguarda se jí to daří velmi dobře. 70%

Kdybych mi bylo dvanáct a film bych viděl v sobotu večer na Nově, byl bych nadšen. Jenomže dvanáct mi už dávno není a film jsem viděl v kině. Shane Black, který zásadně ovlivnil podobu moderních buddy movies, pochopil, že pokud chcete filmy jako Smrtonosná zbraň točit dneska, nesmíte se/je brát vážně (viz třetí Iron Man nebo Správní chlapi). Náběhy k sebereflexi jsou sice i v Zabijákovi a bodyguardovi (i když hranice mezi „je to hrozně debilní, vy to víte a my víme, že to víte“ a prostým „je to hrozně debilní“ je někdy hodně tenká), ale film s nimi pracuje hrozně nedůsledně. Vedle takřka parodických scén (za Michaelem probíhá apokalypsa, zatímco on nerušeně pokračuje ve svém monologu) jsou zde momenty prosté nadsázky, které mají být dojemné nebo, v horším případě, vypovídat o pseudofiktivních válečných zločinech (linie s Dukovičem mi vzhledem ke kontextu přišla dost nevkusná). Stejnou krizí identity trpí i postavy. Občas se chovají jako osoby poučené žánrovými klišé, ale v řadě jiných ohledů jen předvídatelně následují konvence a dělají hloupé chyby. Vyprávění zas a znovu ztrácí spád vinou neúspěšné snahy zlidštit oba hrdiny pomocí jejich vztahu s drahou polovičkou a víceméně seriózního vysvětlování toho, jak se z nich stali lidé, kterými jsou (naprosto mimo je svým velevážným tónem třeba flashback s Dariovou první vraždou). Tohle neustálé vztahově-poradenské mudrování, dokonce i v okamžicích, kdy hrdiny znatelně tlačí čas, není obratně zakomponované do probíhající akce a jen natahuje stopáž – hlavní dějová linie se jakoby zastaví, aby se pánové mohli nimrat ve svých pocitech a trochu si zafňukat. Tempo je tak notně nevyrovnané a film se zdá být mnohem delším. Úroveň hodně zvedají dlouhé akční sekvence v Amsterdamu a Haagu, které jsou sice strašlivě sestříhané a vyprávění nikam neposunou (tedy kromě toho, že se postavy přesunou z jednoho místa na druhé), ale mají patřičný drajv a vtip. Pak ovšem přichází nezvládnutý (trikově, scenáristicky, herecky) závěrečný akt, který v podstatě popírá předchozích sto minut (vše se nakonec vyřeší úplně jiným způsobem, než k němuž příběh celou dobu směřoval) a celý film míří strmě do háje. Zabiják & bodyguard by mohla být výborná high-concept akce s dvojicí charismatických herců (z nichž filmu skutečně kraluje Jackson) a devadesátkovým feelingem, jenomže to by nesměla svou béčkovou přepálenost tak neobratně obhajovat a dodávat si na důležitosti způsobem, který zabíjí veškerou zábavu. 50%

Návrat zpět. Nejen před Obecnou školu, ale ještě dál, k archetypálním pohádkovým příběhům o překonávání strachu z vlka, který ohrožuje babičku. Po strništi bos nahlíží život za protektorátu jako nezodpovědné dobrodružství kluka, který si na jednu stranu neuvědomuje, jaké nebezpečí mu hrozí, na druhou stranu je díky své neposkvrněnosti k lecčemu a leckomu vnímavější než druzí. Nevážný tón, který se ovšem vzhledem k dějinnému kontextu může snadno zvrtnout, udávají dvě úvodní scény. V první dva kluci vystaví své životy ohrožení močením na německé vojáky projíždějící pod nimi ve vlaku. V té druhé Eda vyprovokuje střelbu Němců do okna bytu, když mává českou vlajku. Na téhle hraně mezi komickým a tragickým s větším či menším úspěchem balancuje celý film, který není až tak líbivý a neškodný, jak se navenek může jevit. ___ Svěrák dokázal najít funkční způsob, jak zachovat epizodický ráz předlohy a přitom neustále podněcovat naši zvědavost, co přijde dál. Po celý film společně s hlavním hrdinou skrze sérii tragikomických nebo napínavých příhod, v nichž významná role náleží zvířatům (přes celkovou uhlazenost a líbivost jde o dost „živočišný" film s detaily „pokaděného“ dvorku, močícího koně nebo stahování králíka z kůže), objevujeme nový (venkovský) svět. Film nás nevtahuje ani tak příběhem, který by někam směřoval (tenhle rámec poskytují zejména paralelně běžící velké dějiny druhé světové války), ale možností poznávat společně s Edou stále něco nového. Současně s tím dochází k postupnému začlenění Edy do klukovské party, ve které je zprvu za „blbého Pražáka“, ale postupně se naučí chodit naboso, pást husy i opětovat rány. Od začátku pak naši i Edovu zvědavost podněcuje Kaiserova postava zlověstného „Vlka", který se sice stejně jako ostatní hrdinové filmu (lišící se hlavně tím, jaké emoce vzbuzují u protagonisty, v návaznosti na což jsou snímání – děda z podhledu, „Vlk“ v detailech, matka v záběrech s hřejivým zlatavým nádechem) nijak nevyvíjí, ale postupně o něm zjišťujeme nové informace (ne cíleně, aby šlo o detektivku, ale mimoděk) a upravujeme si zavádějící počáteční názor. Závěrečné odhalení ohledně „Vlka" se potom napojuje na ústřední motiv relativity odvážných skutků (jiné je hrdinství Edy, šťastného, že se neposral během nočního přecházení přes hřbitov, jiné hrdinství jeho matky, která se párkrát vzepře názoru mužů). ___ Film zkrátka díky kombinaci epizodického vyprávění se zastřešujícími tématy a navracejícími se motivy vcelku dobře drží pohromadě. Také jeho styl je konzistentní v tom, jak se drží hlediska Edy (díky čemuž si Svěrák může dovolit občasné úlety jako je hororově pohádkový flashback nebo groteskní sen). Vyprávění má alespoň zpočátku, kdy teprve pronikáme do nového světa a je toho před námi ještě hodně k objevování, slušný spád. Ke konci se ovšem projevuje jistá tvůrčí bezradnost v tom, jak propojit malá dramata s velkými dějinami (o jejichž vývoji jsme průběžně jakoby mimochodem zpravováni z útržků dialogů nebo rozhlasového vysílání) a vyprávění smyslupně završit. Objevují se nové motivy a nové postavy, ne vždy příliš ústrojně napojené na hlavní příběh, z nichž některé nasvědčují tomu, že film byl původně výrazně delší („Vlkova" manželka). Vzniká dojem, že by vyprávění podobným navěšováním nových epizod mohlo pokračovat další hodinu a finále je tak paradoxně zároveň roztahané (čekání na konec mi přišlo nekonečné) i uspěchané a nepřináší výraznější katarzi. Ve zkratce: jde o film nedotažený, ale ne nezvládnutý. 65%

Natočit akční film, v němž se skoro všechno děje do rytmu hudby, kterou podle aktuální nálady nebo příležitosti poslouchá hlavní hrdina, považuji přes občasnou klopýtavost a nestálou míru nadhledu za skvělý nápad, jak oživit muzikálový žánr (a zároveň jej takto podvratně podsunout divákům, kteří muzikály jinak ignorují a nejlepším letošním filmem pro ně doposud byl osmý díl Rychle a zběsile). Můžeme Wrightovi vyčítat, že jeho film není stylisticky nijak výrazně ozvláštňující (stejně stříhal akci už v U konce světa), že nezvládá práci s ženskými postavami a na rozdíl od svého velkého filmařského vzoru Quentina Tarantina zůstává i po čtyřicítce nedospělým nerdem se slabostí pro samoúčelnou fetišizaci filmových odkazů (silnice ubíhající jako v Lost Highway, stejně poničené sluneční brýle, jako měl Warren Beatty v Bonnie a Clydeovi), který pořád dokola vypráví ten samý příběh o hrdinech, kteří musí dospět, ale zároveň se můžou nadále bavit v zásadě stejným způsobem, obývat své únikové světy a být při tom hrozně cool. Nebo si prostě můžeme užít originální letní blockbuster s božím soundtrackem a několika neuvěřitelně našlapanými akčními scénami. Jelikož sám zatím alespoň ve vztahu k popkultuře dospět neplánuji, volím druhou možnost. Více jsem se o filmu rozepsal na svém blogu. 85% Zajímavé komentáře: Douglas, JFL, Cervenak

Opulentní válečná podívaná, jejíž multiperspektivní románová struktura podává neobyčejně komplexní obrázek slavného vylodění. Film od začátku paralelně stříhá mezi muži různých hodností a národností, přičemž každý má přístup k jiným informacím, což významně pomáhá budovat napětí. Na jedné straně nechceme, aby Němci věděli, kdy spojenci zaútočí, zároveň si přejeme, aby byli o invazi včas informováni např. členové francouzského odboje. Jedině správná synchronizace může přinést vítězství. Díky rozmáchlé stopáži nám sice můžou být postupně představeni všichni hlavní aktéři (byť je později spíše než podle jmen rozpoznáte podle tváří známých herců), ale důraz je kladen primárně na samotnou operaci a její jednotlivé kroky, nikoliv na psychologii postav a jejich citový život. Jde o podobně fascinující procedurální ansámblovou válečnou akci, jakou o rok dříve nabídla Děla z Navarone nebo o několik let později Kam orli nelétají. Oproti nim je ovšem Nejdelší den zároveň více orientovaný na co nejvěrnější (v rámci možností žánru a hollywoodského vyprávění) zprostředkování historických fakt, čímž předjímá dokudramata, která se dostanou do módy o něco později. Díky zaměření na to podstatné je film navíc nabitý akcí. Téměř neustále se v něm něco zásadního děje, nebo alespoň k něčemu zásadnímu schyluje. Některé masivní scény, viditelně natáčené se stovkami komparzistů pobíhajících po pláži, berou dech nejen svou rozmáchlostí, ale i virtuozitou režie (obzvlášť vyniká jeden nepřerušovaný letecký záběr bojů probíhajících na obou březích řeky). Občasné komické vsuvky (procházející jeptišky) a dialogové scény mezi vojáky (které "velký příběh" nikam neposunují) tak představují vítanou možnost vydechnutí. Pojetí války je s ohledem na dobu a charakter projektu poměrně černobílé. Zejména američtí vojáci jsou bezchybní hrdinové, zabíjení je nevyhnutelné a nevyvolává ambivalentní pocity a nihilistický dovětek v podobě posledního dialogu přichází příliš pozdě. Ani silná alergie na Johna Waynea a heroické oslavy virility vám ale nebrání vychutnat si, jak obratně je film vystavěn a jak svou konstrukcí v něčem připomíná (mimo jiné) Dunkerk Christophera Nolana. 80% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Subjektiv, Madsbender, gudaulin

Nolanovy předchozí filmy byly sice vypravěčsky rafinovanější a myšlenkově ambicióznější, ale okázalá struktura v nich mnohdy zastiňovala emoce. Dunkerk, držící se v řadě ohledů více při zemi, je zatím jeho nejfunkčnějším prototypem velkofilmu, jaký Hollywood v současnosti potřebuje, velkofilmu, který budete chtít vidět nejen v technicky špičkově vybaveném kině (nejlépe v kině IMAX), ale navíc opakovaně. Díky soustředěné režii je v něm vše podřízené maximálnímu smyslovému zážitku, jehož intenzita stoupá s každým zhlédnutím, neboť se lépe orientujete v časových vztazích mezi jednotlivými liniemi a můžete víc prožívat a méně řešit naratologickou skládačku. Opojné, závratné a ve své intenzitě nepolevující od začátku do konce. (Třikrát kino, z toho dvakrát IMAX.) Všechno ostatní, co mě k Dunkerku napadlo, si můžete přečíst tady. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, MessiáŠ, J*A*S*M, Baxt, JitkaCardova, Triple H, Petike, DoNotCross, anagi609

Dvouhvězdičkový brak s jednou pětihvězdičkovou akční scénou. Na akčně-špionážní film, který by měl být nabitý akcí a informacemi a neustále podněcovat naši zvědavost, je Atomic Blonde nezvykle utahaná. Na vině je nevyrovnaný rytmus, daný množstvím zpomalovacích scén, které děj nijak neposunují a neobohacují, v nichž postavy vedou plytké dialogy o pravdě, lži a politice, a záběrů, ve kterých Charlize Theron pózuje v hotelovém pokoji nasvíceném modrými a červenými neony (fanoušci Refnových filmů nepřijdou zkrátka). Hrdinka připomíná pěkně oblečenou figurínu či robota, který plní zadané instrukce (a ve výsledku vážně nesejde na tom, kdo je zadává) a občas zregeneruje své síly ve vaně s ledovou vodou nebo s pomocí panáka vodky (její varianta „Martini, protřepat, nemíchat“ proto zní „Stoličnaja na ledu“). OK, jde o ledově chladný stroj na zabíjení, decentněji by to sdělit nešlo? Pár náznaků její lidskosti a toho, že má vůbec nějakou individualitu, vyznívá do ztracena (vztah s Delphine, zabitý milenec, jehož fotku v úvodu spálí zřejmě jen proto, aby režisér mohl film odpálit skladbou Putting out the Fire od Bowieho). Vyprávění zpomaluje také nadbytečný rámec s výslechem v Londýně, vizuálně připomínajícím výslechovou scénu ze Základního instinktu (přehazování nohy přes nohu se ovšem nekoná), který nevytváří žádné napětí, nevzbuzuje zvědavost, nevyvolává nové otázky. Toby Jones a John Goodman jen zastupují pomaleji chápající diváky, kteří občas potřebují pauzu a shrnutí toho, co jsme doposud slyšeli. Film se nadto navzdory retrospektivnímu vyprávění v berlínských scénách nedrží hlediska Lorraine. Zcela nesmyslně jsme zpravováni také o aktivitách Percivala, takže s předstihem před ostatními postavami víme o jeho pravých záměrech a film nás již v tomto ohledu nedokáže zaskočit. Nejlepší akční scéna filmu je paradoxně ta stylisticky nejodměřenější, která se nesnaží být cool za výpomoci zpomaleného pohybu nebo osmdesátkových songů, které zabírají vždy a všude. Teprve (a pouze) během několikaminutové a několikaúrovňové rvačky (nejen) na schodišti se z filmu konečně alespoň na chvíli stává nekompromisní brutální akční nářez s přehlednou akcí, který sliboval trailer. Úrovní kaskadérských kousků, choreografie, práce kameramana nebo zapojením mizanscény (když je nejhůř, přijde vhod i elektrický vařič) jde o nadstandardní kus filmařiny. Natolik nadstandardní, že zřejmě nebudete řešit syrovější, méně stylizované pojetí akce (oproti zbytku filmu) nebo mizivý přínos dané sekvence pro vyprávění. David Leitch má tudíž skvělý materiál, pokud by někoho někdy potřeboval přesvědčit, že umí zrežírovat parádní akční scénu, ale celá ta příběhová nadstavba kolem je tak utahaná, pitomá, ledabyle poslepovaná a nevyrovnaná, že doporučuji přijít do kina až zhruba půl hodiny před koncem. 50%

Nolanův opatrný vstup do Hollywoodu by bez prvotřídního obsazení byl jen dalším zbytečným americkým remakem kvalitní evropské žánrovky, rovněž pomalu vyprávěné, ale mnohem syrovější a atmosféričtější. V kontextu Nolanovy filmografie překvapí Insomnie zejména poměrně konvenční výstavbou (nejvýraznějším ozvláštněním jsou zavádějící flashbacky, které s ohledem na to, co víme, přiřazujeme někomu jinému, než komu patří) a svou světlostí, která má ovšem tematické opodstatnění (svícení se navíc proměňuje s tím, jak Dormer kvůli nedostatku spánku čím dál víc blbne). Jinak jde po Sledování a Mementu o třetí příběh muže traumatizovaného tím, co se mu přihodilo v minulosti a kterému v pevnějším uchopení situace brání čas. Čas je nepřítelem Willa Dormera v tom smyslu, že mu na Aljašce v daném ročním období nedovoluje usnout. Kromě toho, že vyšetřuje vraždu a snaží se zamaskovat, že sám spáchal zločin, začíná ztrácet nervy a dělat chyby kvůli prohlubující se únavě. Ovšem vzhledem k tomu, že Al Pacino vypadá dost vyždímaně od prvních minut, jeho proměna spočívá hlavně v tom, že stále intenzivněji žvýká a zvětšují se mu kruhy pod očima. Moc prostoru projevit svůj herecký talent nedostal ani Robin Williams, zachovávající po většinu času pokerovou tvář (což mu zřejmě mělo přidat na zlověstnosti, ale moc to nefunguje). Nolanovi zkrátka nezáleží na postavách a jejich věrohodnosti tolik jako na srozumitelnosti vyprávění pro diváka, což ve filmu z velké části založeném na hercích bije do očí víc než ve filmech, jejichž hlavním tahákem je neotřelá kompozice. Pramálo smyslu dává například chování hotelové recepční, která kdovíkdy stačila přilnout k Willovi, který tak má komu povykládat o jednom ze svých minulých hříchů (čímž je jediná vyprávěcí funkce dotyčné splněna). Rušivější jsou také jiné „tradiční“ nedostatky Nolanových filmů – rozsekávání scén do zbytečně velkého množství záběrů (jako kdyby měl autor strach, že pokud bude záběr trvat trochu déle, opadne naše pozornost), přemíra dialogů, které dopodrobna vysvětlují to, co by stačilo naznačit, haprující prostorové vztahy mezi jednotlivými záběry (herec je naráz někde jinde, než by dle předchozího záběru měl být, což částečně souvisí s tím nadužíváním střihu). Oproti svým výpravnějším pozdějším titulům Nolan k dotváření nálady moc nevyužívá lokací, což je vzhledem k žánru a dějišti celkem škoda. Insomnii ovšem nelze upřít důslednou práci s rekvizitami (vražedná zbraň, kulka, budík) a precizně načasované body obratu (zvraty přicházejí nejdříve po dvaceti minutách, ke konci po deseti), díky nimž je film i přes svou ospalost poměrně svižný. Tak jako tak jde o jediný Nolanův film, jehož další (třetí) zhlédnutí mne nijak neláká. 70% Zajímavé komentáře: Marigold, tron, akisha, Vronsky, ScarPoul

Když se váš život stane point-and-click adventurou a vy se zas a znovu ocitáte na neznámých místech, kde se s pomocí předmětů, které máte u sebe a okolo sebe snažíte zjistit, co dělat… Jediným „úložištěm dat“ je pro Leonarda jeho vlastní tělo (nikoliv mysl), na které si nechává tetovat důležité informace (extenzí jeho těla pak představuje polaroid, kterým si fotí osoby vstupující do jeho života a který tudíž nahrazuje jeho vizuální paměť). Jeho identita se zakládá pouze na tom, co si zapsal a co může být interpretováno v rozporu s původním významem, což je dnes, v době, kdy své životy necháváme řídit chytrými telefony, možná ještě relevantnější téma než na přelomu tisíciletí. Vyjádření nejistoty ve vztahu „self“ k sobě samému i k vnějšímu světu tvoří pouze jednu z inspirativních rovin Nolanovy ambiciózní aktualizace noirových konvencí pro (post)moderní éru (dobře mu k tomu posloužily formálně neotřelé snímky evropské modernistické kinematografie). Cílem režiséra bylo dostat nás do pozice člověka bez krátkodobé paměti. Vyprávěcí hledisko je po celý film fixováno na Leonarda. Vidíme a slyšíme pouze to, co vidí a slyší on. Hrdina si nepamatuje, co se stalo před pár minutami a kvůli nechronologickému vyprávění to nevíme ani my. Celkový obrázek si ovšem můžeme složit snáz než Leonard, neboť známe budoucnost. K následkům událostí postupně přiřazujeme jejich příčiny a dění si v hlavě snažíme uspořádat v chronologickém pořádku, což je o něco náročnější myšlenkový proces, vyžadující uplatnění odlišného schématu než v případě vyprávění běžícího klasicky z bodu A do bodu B. Práci nám na druhou stranu usnadňuje linearita filmu (čímž se Memento liší od Sledování se scénami v přeházeném pořadí). Jednotlivé scény v barevné i černobílé příběhové linii na sebe navazují. První akorát běží pozpátku a druhá klasicky (a třebaže se tváří jako objektivnější záznam reality, obsahuje ne tak docela spolehlivé flashbacky), takže se ve finále, nápadně připomínajícím začátek a upozorňujícím tím na bezvýchodnou zacyklenost Leonardovy situace, protnout. Obě linie se zároveň v mnohém doplňují a pomáhají nám poměrně brzy pochopit protagonistovu situaci i jeho cíl. Kdyby Memento běželo chronologicky, přijde o podstatnou část svého tajemství, rozplétání záhady bude mnohem menší výzvou a témata vzpomínání, zapomínání a plynutí času nebudou „vtělená“ přímo do struktury filmu. Složitost vyprávění jinými slovy není samoúčelná, nýbrž směrodatná. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Martinius, Hannah1971, Maghasius

Na černobílý 16mm film natočená pocta béčkovým filmům noir (vzpomněl jsem si zejména na Vrahův polibek a Zátah na Jižní ulici) obsahuje v zárodečné podobě většinu prvků, které si dnes s Nolanovou tvorbou spojujeme. Nechronologické vyprávění, které svou (zdánlivou) neuspořádaností, množstvím elips a postupem od následku k příčině připomíná neutříděné vzpomínky na nějakou událost (kdy také můžeme začít vyprávět od toho nejpodstatnějšího, nikoliv od začátku). Postmoderní nestabilita lidské identity. Možnost číst příběh jako variaci na evropské modernistické literární a filmové experimenty (např. Alain Robbe-Grillet), tedy coby vyprávění o procesu vyprávění (Cobb si na základě osobních předmětů domýšlí „backstory“ lidí, do jejichž bytů vniká, a drobnými zásahy do domácího pořádku vytváří podloží pro budoucí konflikt, stává se autorem zápletky). V podstatě takový no budget prototyp Počátku (rozpočet činil asi 3 tisíce liber) – psychologický heist movie, v němž je k úspěšně provedenému zločinu potřeba „nabourat“ se do podvědomí oběti, odhalit jeho skryté tužby. Po rozložení na jednotlivé části by zřejmě šlo o poměrně lehko srozumitelnou historku, ale vzhledem k tomu, že je prostříháváno mezi čtyřmi dějovými segmenty (plus zastřešující pátý s výslechem), z nichž každý se odehrál v jiném „časovém pásmu“, jde o poměrně náročný test pozornosti (dost pomáhá, že se vše sbíhá k jedné postavě, jejíž proměňující se vzhled napovídá, kde na časové ose se zrovna nacházíme), který si budete chtít nejspíš vyzkoušet víckrát… ani pak ale zřejmě neokážete s jistotou říct, co se doopravdy stalo (celý film je rámován retrospektivním vyprávěním muže, který nemá důvod říkat pravdu). 80% Zajímavé komentáře: ScarPoul, Madsbender