Matty

Podobně jako Citizenfour, také Risk je natočený jako paranoidní thriller odehrávající se v atmosféře stoupající nedůvěry. Nebezpečí zde přitom nepřichází jen zvenčí. Věřit nelze ani lidem z nejbližšího okolí. Jak se nám režisérka svěřuje v dodatečně nahraném mimoobrazovém komentáři (původní sestřih vyzníval vůči Assangeovi méně kriticky), dobrý pocit nemá ani z hlavního objektu svého zájmu – sexuálního predátora, který vypuštěnými informacemi možná přispěl k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Assange je rozhodně méně čitelnou figurou než Snowden, což se odráží také ve struktuře dokumentu, který je méně soustředěný (a napínavý) než Citizenfour, prostoupený režisérčinými pochybami. Assange se stylizuje do role Jasona Bournea (bizarní scéna jízdy na motorce), jehož hlavní zbraní jsou informace a který k obraně používá namísto úderů sebestředné filozofické monology. Skoro se zdá, že si užívá, že je sledován. Může se díky tomu prezentovat jako osoba natolik vlivná, že je pod její úroveň řešit s médii svůj osobní život (rozhovor s opilou Lady Gaga, znuděně poslouchající, kdo všechno mu jde po krku). Jsou ale globální záležitosti důvodem, proč ignorovat lokální problémy? Lze věřit člověku, který volá po maximální transparentnosti, ale ohledně vlastních činů mlží? Nemyslím si. Kromě toho, že předkládá portrét jedné silně rozporuplné osobnosti, dokládá Risk ve druhém plánu, proč je pro ženy tak obtížné prosadit se v oblasti IT, kde hlavní slovo patří mužům s příliš velkým egem typu Assange nebo Appelbauma, kteří občas vypustí nevhodnou sexistickou poznámku (na což přítomné ženy reagují rozpačitými pohledy) a neštítí se zneužívat své moci. Přijde mi příznačné, že film plný pochybnosti o tom, komu lze důvěřovat a kdo vlastně jedná správně, nenabízí žádnou definitivní odpověď a končí velkým otazníkem. Také z tohoto hlediska jde o výstižnou reflexi nepřehlednosti doby, ve které žijeme a pro kterou jsou emblematické osobnosti typu Juliana Assange. 75%

Vtipy, režií i výběrem předávajících tak opatrné, až to bylo nudné. Jako kdyby se všichni ještě vzpamatovávali z trapasu, kterým končil předchozí ročník, a dělali vše pro to, aby se něco podobného neopakovalo. Anebo tvůrci večera prostě rezignovali na zvyšování atraktivity (a sledovanosti) a jen se chtěli s předáváním nějak důstojně vypořádat. Sebe i druhé vykrádajícího Kimmela už prosím víckrát ne. Příště by mohl moderovat třeba Kumail Nanjiani, který byl vtipný pokaždé, když promluvil.

Lady Bird je neokázalý, nesentimentální film bez falešných tónů, který sice nenabízí výrazně originální téma nebo úhel pohledu, ale zásluhou přesné charakterizace postav, vnímavosti vůči konkrétnímu místu a době a důvtipným dialogům nepůsobí ani chvilku obehraně. Celý text zde. 80%

„Vím o sobě úplně všechno. Proto nemůžu chodit na terapie.“ Další a dosud zřejmě nejlepší z Baumbachových indie komedií o upovídaných newyorských intelektuálech s uměleckými ambicemi, jejichž sebevědomí vysoce převyšuje jejich skutečné schopnosti. Pro někoho neodolatelná, pro jiné nesnesitelná, slova bez pauzy chrlící Brooke se snaží své okolí přesvědčit, že je zosobněním ideálu, kterého chce dosáhnout každá newyorská hipsterka. Vtipná, oblíbená, nezávislá, úspěšná, svá. Znalá současných kulturních a technologických trendů, ale zároveň jimi tak trochu opovrhující. Takhle se prezentuje ve svém uměle vytvořeném světě na sociálních sítích, takhle ji vidí nezkušená Tracy. Ve skutečnosti nemá žádné přátele ani trpělivost na to, aby nějaký projekt dotáhla do konce a její zdánlivě nevyčerpatelná energie je jen dobře maskovanou hysterií. S tvrdou realitou je překvapivě konfrontována díky Tracy, která ji zneužije jako vděčný zdroj literární inspirace a kromě jejích charakterových vlastností (sebevědomí hraničící s arogancí) si od ní drze „vypůjčí“ také její životní příběh. Nemilosrdné odhalení pravé povahy navenek bezchybné hrdinky řadí Mistress Ameriku do linie filmů a seriálů jako Girls, nastavujících zrcadlo generaci, která by brzy měla řídit společnost, ale zatím jí k tomu chybí většina předpokladů (třeba schopnost vybrat samostatně vhodné těstoviny). Hořké podtóny nám zároveň nebrání vychutnat si barevně vyladěnou vizuální stránku, znamenitou inscenaci herců v prostoru (který je vedle pohybu v několika plánech spoluutvářen hlasy postav) a opravdu vtipné hlášky, které na sebe postavy pálí ve zběsilém tempu nejlepších screwball komedií. Dialogy mají takřka hudební rytmus a k jejich pointování Baumbach kromě slov využívá třeba Tracyino vržení šavle nebo záběr na dvojici roztomilých koček. Na jednu scénu bez prostoru pro vydechnutí navazuje další a film během první poloviny v podstatě neustále graduje, takže ani nemáme možnost postavy důkladněji poznat. K boření vysněných světů a odhalování masek, na které jsme připraveni vypravěččiným komentářem o tom, kterak se svět začal obracet proti Meadow (fikční alter ego Brooke), dochází až během vypravěčsky nádherně semknutého vývojového aktu v Greenwichi. S tím, jak o sobě postavy ztrácejí iluze, mění se óda na ženské přátelství v jízlivý portrét generace vyrůstající ve světě nabízejícím tolik možností, že je téměř nemožné zůstat sám sebou, být původní a nikoho nenapodobovat. Daní za tohle hořké sdělení přitom není zvolnění rytmu ani náhlá změna tónu vyprávění. Mistress America je komedií ve všech ohledech dotaženou, vzácně konzistentní a zasluhující výrazně více pozornosti než filmy stejného žánru a stejné země původu, kterými čeští distributoři běžně zamořují kina. 85%

Čekal jsem, že The Post bude dobrý film. Nečekal jsem, že bude takřka bezchybný. Lze na něm obdivovat mnohé, obzvlášť při vědomí, že projekt byl ohlášen v březnu 2017 a v prosinci šel do kin, ale nejvíc mě bavilo, jak se v něm na rovině vyprávění i stylu neustále střetávají různé subsvěty (rodina a práce, muži a ženy, kamarádi a kolegové, The Washington Post a The NY Times), což filmu z větší části založenému na tom, že se pár lidí v místnosti probírá obrovským množstvím dat nebo o něčem zásadním rozhoduje, dodává dynamiku a vrstevnatost. ___ Odlišnost světů, mezi nimiž se postavy pohybují, si přitom uvědomuje zejména díky Kamińského kameře a dokonalé režijní kontrole předkamerového prostoru. Skoro zde není záběru, který by něco nesděloval svou kompozicí, rozmístěním herců, samozřejmostí, s jakou si postavy podmaňují určité prostředí (Kay se lépe cítí doma, Ben v redakci), kontrastem dění v předním a zadním plánu, rychlostí a směrem pohybu kamery... Nikdy to přitom nepůsobí návodně, ale naopak jako něco zcela přirozeného a organického. Třeba vnučky pobíhající v pozadí na zahradě během pracovního rozhovoru Bena a Kay nebo prostý švenk kamery na portrét hrdinčina otce visící na sloupu, okolo kterého dotyčná prochází dodávají scénám mimořádnou emocionální hloubku, aniž by to vyznělo sentimentálně a zpomalilo vyprávění. ___Přestože se na nás hlavně v první polovině, pokrývající několik dní, neustále valí množství informací (v té druhé je pole možností, jak se může vyprávění dál vyvíjet, výrazně zúžené a odehrává se z velké části během jediného dne, takže je ještě napínavější), díky přehlednosti, s jakou je film natočen, se v nich bez problému orientujete a víte, oč komu běží.___Tematicky jde jednak o prequel Všech prezidentových mužů, jednak o další spielbergovský příběh o absentujícím otci, rodině (hlavně kvůli ní je důležitý noční rozhovor s dcerou, byť ten bude pro mnohé iritujícím důkazem, že Spielberg nezvládá konce) a občasné nutnosti obejít některá pravidla, abyste udrželi demokracii naživu. Teprve potřetí u Spielberga (po Purpurové barvě a Obrovi) ve středu dění stojí ženská hrdinka, ke které se všechny dějové a motivické linie - boj s vládou, společenskými očekáváním, vlastní sebedůvěrou - sbíhají (prvně se přitom protnou zhruba v polovině filmu - do té doby Kay do obsahu novin nezasahuje).___ The Post je tak relevantní nejen coby kritika neomezené moci a obhajoba svobodných médií, ale také jako vyprávění o ženě, která musí vše riskovat, aby mužům předvedla, že je stejně schopná jako oni a dosáhnout tak na individuální rovině téže svobody, o kterou usilují noviny, aby mohly bez postihů psát o pochybných vládních aktivitách (právě scény, ve kterých se Meryl Streep nachází v obklíčení mužů, kteří jí v doslovném i přeneseném významu brání v pohybu a kterým se nejdříve podřizuje a postupně se jim naučí čelit, patří k těm nejsilnějším).___ Spielbergova novinka to pro svou zdánlivou neakčnost (zejména pro toho, kdo kromě slov nebude věnovat pozornost i tomu, co film sděluje obrazem) především u neamerických diváků nebude mít snadné, ale jestli se vám líbil Lincoln, z The Post byste měli být nadšeni, ač jde o ještě méně okázalou podívanou (nejepičtější scéna zachycuje tisk a distribuci novin). 90%

Proklatě černá komedie mravů, která se zvrhne v surreálný apokalyptický horor. Aronofského film zprvu jen v náznacích, posléze stále explicitněji dává najevo, že nesledujeme realistický příběh. Hypotéza, že půjde o variaci na Hnus (1965) nebo Rosemary má děťátko (1968), čili o domácí horor o paranoidní hrdince, je udržitelná zhruba první hodinu. Poté film morální, logické i jakékoliv jiné normy platné v našem aktuálním světě definitivně opouští. Jednání postav již nelze vysvětlit podle žádného psychologického parametru, mezi událostmi neexistují racionálně zdůvodnitelné vztahy, zákony fyziky přestávají platit. Z podtextu se stává hlavní text a jiná než alegorická interpretace na rozdíl od výše zmíněných filmů Romana Polanského, u nichž jsme až do konce drženi v nejistotě, zda nesledujeme jen zosobněné fragmenty hrdinčiny narušené mysli, není možná. Při snaze o čtení více ukotvené v realitě by se struktura filmu zhroutila.Matka! ovšem své vyprávění nezakládá na neurčitosti a nezodpovězených otázkách. Diváky se nesnaží podněcovat k domýšlení toho, co zůstalo nevyřčeno. Aronofsky nám naopak, jak má ve zvyku, své „velké“ myšlenky bez uzardění vmete do tváře. Sledování filmu není nekomfortní, protože bychom tápali, jaké sdělení nese, ale protože víme (a vidíme) víc, než chceme. Někdy je potřeba atakovat všechny smysly. Díky našemu fyzickému přimknutí k hlavní hrdince (kamera prakticky neopouští její hledisko) s ní soucítíme, prožíváme její fyzické utrpení a chápeme jak její rostoucí frustraci, tak závěrečný akt vzdoru. S podobně agresivním vizuálním stylem, pro který bývá řazen mezi největší pozéry současné americké kinematografie, pracuje Aronofsky ve většině svých filmů, ale v matce! pro jeho uplatnění našel zřejmě poprvé adekvátní materiál. Volbu „příběhu všech příběhů“ jako podkladu pro vyprávění můžeme vnímat jako projev nedostatku soudnosti, ale též coby zdvižený prostředníček směrem ke kritikům, kteří Aronofskému dříve vyčítali snahu vlastní mnohým midcultovým umělcům – pojednat v banální zkratce o problémech celého univerza. Matka! se vrací rovnou k počátku života na zemi a zároveň svou banalitu dává ostentativně na odiv. Nehraje si na vznešené umění, nad nímž bychom měli dlouze kontemplovat. Jde o nepokrytou snahu jakýmikoliv dostupnými vyjadřovacími prostředky, trochu v duchu "divadla krutosti", upozornit na krizi, ve které se lidstvo vinou nespravedlivých společenských poměrů i vlastního sobectví, nezájmu, pokrytectví, přezíravosti a samolibosti octlo. Je to zoufalý, ale ve své bezelstnosti zároveň neobyčejně autentický výkřik, ne vlídná prosba. Možná vás pohorší, možná se mu vysmějete, možná vám z něj bude špatně, ale pokud vás nenechá lhostejnými, splnil svůj účel. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, ScarPoul, JitkaCardova, salalala Triple H, Avathar, hlošík, Cyberboy

-„Come“ -„Stay“: Emocionální jádro filmu ve dvou slovech. Také díky tomu, že neříká (a nevysvětluje) více než je třeba, zůstává E.T. společně s některými Truffautovými filmy jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak znovu v kostce prožít vlastní dětství. Spielbergův nejosobnější film (předměstí, rozvod, osamělost, úniky do světa, kterému dospělí nerozumí), fungující paralelně jako intimní rodinné drama i dechberoucí sci-fi (kdy jedna žánrová rovina podporuje tu druhou), převrací situaci známou z mnoha studenoválečných filmů stejného žánru (k nimž E.T. vizuálně odkazuje).___ Návštěvník z kosmu nepředstavuje nebezpečí, které by ohrožovalo tradiční americkou rodinu, ale naopak – v duchu optimismu reaganovské Ameriky – pomáhá neúplnou rodinu vybalancovat, když zaplňuje místo uvolněné otcem. Absence otcovské figury je v první polovině filmu chytře zdůrazněna tím, že žádnému dospělému muži nevidíme do tváře (vystřižené byla scéna s Harrisonem Fordem jako ředitelem školy, otočeným rovněž po celou dobu zády ke kameře). Přesto si díky nepřehlédnutelnému svazku klíčů jednoho muže, vyznačujícího se nakonec větší chápavostí než ostatní dospělí ve filmu, zapamatujeme (a zřejmě nás posléze nepřekvapí, že se jmenuje Keys).___ Keys prochází ve vztahu k Elliotovi stejnou proměnou jako E.T. – z hrozby se mění v poměrně vlídnou bytost. Stačí však, aby jej chlapec lépe poznal a překonal svůj strach z neznámého, vyplývající právě z nedostatečné informovanosti. Vzhledem k tomu, že Elliotova perspektiva filmu od začátku dominuje (a nedochází tudíž k žádnému povyšování se nad svět viděný dětskýma očima), ke stejnému vnímání Keysovi role ve vyprávění je veden i divák. Nejde o jediné nadčasové (a zřejmě stále relevantnější) sdělení filmu vyzývajícího k toleranci a hájícího právo každé bytosti na vlastní domov.___ E.T. tak v zásadě, jako podstatná část Spielbergových snímků, nemá klasického antagonistu. Vypráví zejména o střetu dvou světů (dětství a dospělosti, resp. víry a racionality), které se navzájem nechápou, ale zcela nekompatibilní nejsou. Velmi sugestivní „kolonizace“ Elliotova domova vědci v bílých skafandrech, je nevyhnutelnou vývojovou fázi na cestě od dětství do dospělosti. Domov, symbolizující dosud bezstarostné dětství, se musí proměnit stejně jako Elliot. Společně s hlavním hrdinou a za výrazné podpory Williamsova povznášejícího hudebního motivu, který pro mne bude navždy hudbou dětství, díky tomu znovu zažíváme dětské okouzlení neznámým, vlastní citové zrání i dojemné loučení s tím, co bylo mimo chápání dospělých. ___E.T. je pro mne důkazem, že ty nejlepší dětské filmy plně doceníte teprve jako dospělí. Teprve tehdy si zřejmě uvědomíte, že závěrečné slzy dojetí v dětství nebyly a ani nyní nejsou jen projevem vašeho potlačení nedůvěry a podlehnutí intenzivnímu hraní na city, ale i režisérova upřímného porozumění dětství a jeho vypravěčského mistrovství s přesně načasovanými gagy, body obratu, změnami tempa a pečlivým vedením pozornosti. Za pár let se o tom rád přesvědčím znovu. 90% Zajímavé komentáře: Lima, Melies, anderson

Můj bezprostřední dojem z toho filmu vyjádřilo jedno z prvních jmen, které se objevilo v závěrečných titulcích: "Philip Nee Nee". Všechno podstatné se seběhne během posledních cca 15 minut, jimž předchází hodinu a půl dlouhé bezdějové pásmo reklam - na svatební šaty, Paříž, Audi, pánské košile, vanilkovou zmrzlinu, Aspen, erotické hračky... vyprázdněná narace pro snoby. Jediným trápením hrdinů bohatých tak, že nakupují v buticích, kde vám k vybírání šatů nalijí šampaňské, je po většinu filmu to, zda si večer zpříjemní análním kolíkem, vibrátorem nebo bičíkem. Namísto Dornana cvičícího na gymnastickém nářadí je zde pro milovníky campu Dornan zpívající u klavíru (plakátu k filmu typu Riddick: Kronika temna se tentokrát bohužel nedočkáme). Jinak mezi ústředním párem zůstává vše při starém. Anastasia se dostává do problémů a neposlouchá. Christian ji trestá, což se jí někdy líbí a někdy ne. Veškeré neshody ve vztahu řeší drahé dárky. V souhrnu přesto malinko snesitelnější než druhý díl, který byl o deset minut delší a v nerespektování jakékoliv příběhové logiky a kauzality mezi scénami mnohem urputnější. Uměním bych to v žádném případě nenazýval, nicméně mi přijde pozoruhodné, že někdo dokáže napsat a natočit film prázdný do té míry, že v něm není nic, co byste mohli nenávidět. Ale hezky se na to kouká a váš mozek může pohodlně relaxovat. 35%

Ani po dvou zhlédnutích nedokážu nový film Paula Thomase Andersona žánrově přesně zařadit. Podle zvoleného úhlu pohledu je to (melo)drama, romantická komedie nebo gotický horor. Právě ve své proměnlivosti a nepoddajnosti, zaručující při každém sledování lehce odlišný divácký zážitek, je Nit z přízraků unikátní a nesrovnatelná s většinou současné hollywoodské produkce. Nad Nití z přízraků je radost nejen přemýšlet, ale také ji sledovat a záběr po záběru analyzovat, přičemž významová a stylistická rovina se neustále vzájemně doplňují, což u podobně unikavého filmu, který je chvíli komedie a chvíli tragédie (a někdy obojí naráz), považuji za zcela mimořádný počin. K rozkrytí všech významových vrstev a docenění, jak precizně je tato komplexní výpověď o lásce, posedlosti, závislosti, obětování a úskalích práce z domova napsaná, zrežírovaná a zahraná, ji budu ještě párkrát potřebovat vidět. Mistrovské dílo. Pokračování zde. 95%

„Bring me that piece of shit.“ Takové syrovější Manželské etudy. Kanadský režisér Allan King se svým štábem natáčí v přímém přenosu rozpad manželství Billa a Antoinette a výsledkem je materiál předjímající (mnohem více exploatační) reality shows a fascinující z hlediska sociologického, psychologického i dokumentaristického. Téměř po celý film, který vznikl sestřihem záběrů natočených během deseti týdnů, jsme uzavřeni v domě Edwardsových, což zvyšuje napětí visící po celou dobu ve vzduchu. Oba manželé zápasí nejen mezi sebou, ale také s genderovými rolemi, jejichž naplnění se od nich očekává (ona nechce být jako žena v domácnosti otrokyní svého manžela, on je zoufalý ze své impotence). Přestože jsou v manželství zjevně nešťastní a svou frustraci před kamerou skrývají se stále většími obtížemi (v nejvyhrocenější scéně ani přítomnost kamery Billovi nezabrání ve fyzickém napadení Antoinette), snaží se zároveň vést smysluplný dialog, pátrat po příčinách a hledat řešení. Moc se jim to nedaří. Vzhledem k výrazně zastoupenému performativnímu aspektu se vnucuje otázka, kam přesně na ose „hraný film – dokument“ A Married Couple situovat. Bill a Antoinette občas očividně hrají pro kameru a záměrně se chovají a oblékají (viz Billovy nepřehlédnutelné červené slipy) výstředněji, než by odpovídalo jejich přirozenosti. Také vnitřní potřeba posunout své soužití směrem k představení o nich ovšem něco vypovídá (snaha ozvláštnit únavnou rutinu partnerského života) a každopádně nijak neumenšuje opravdovost situací, kdy by jeden druhého nejraději zabili, a situací, které by prostě žádný scenárista nikdy nevymyslel (např. neodolatelně bizarní scéna o hovně). Oba v sobě mají cosi ze svobodomyslnosti květinových dětí, ale zároveň si uvědomují společenský tlak, který je nutí k zodpovědnějšímu jednání. Kingovo dokumentární melodrama tak nejen odkrývá mechanismus, který dva povahově odlišné lidi, celé dychtivé po sebepitomější zámince k hádce, nutí setrvávat v jednom domě, ale také zachycuje dobově podmíněnou proměnu hippies, jež ztratili iluze, v pragmatické yuppies, kteří se věci nesnaží měnit, ale jen udržovat. 80%