Matty

„Jsme citoví analfabeti.“ Neuhýbavý pohled na vztah dvou inteligentních dospělých lidí, schopných vést otevřený dialog. Strohá mizanscéna. Odpozorované akce a reakce. Napětí a uvolnění, lhostejnost a závislost. Láska skrze nenávist. Oproti americkým „realistickým“ vztahovým dramatům (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Žena pod vlivem) si Scény vystačí bez nápadných záběrových kompozicí i bez cassavetsovského vizuálu á la home video, a z větší části také bez vyhrocování situací do krajnosti. Síla filmu spočívá v jeho schopnosti racionální dekonstrukce iracionálního fenoménu. Bergman v zásadě opět pojmenovává stavy, pro něž sám slova nalézt nedokážu, tentokrát ale takové stavy a takovým způsobem, že jsem jeho sdělení plně porozuměl. Nebo alespoň myslím Podrobněji a osobněji tady. 90% Zajímavé komentáře: murakamigirl, Sandiego, selviskhed

Melodrama za všechny peníze – nejdražší francouzská koprodukce své doby. Po své premiéře zůstala opulentní ukázka Ophülsova sklonu k vypravěčským i stylistickým excesům mimo okruh kritiků z Cahiers du Cinéma nedoceněna. Teprve po režisérově smrti k ní pozornost většího množství cinefilů přitáhl americký auteurista Andrew Sarris, označující Lolu za nejlepší film všech dob. Bezradnost producentů nicméně udělala své a film byl krátce po premiéře zmrzačen necitlivými střihovými zásahy, přeskupujícími události do chronologického pořádku. Syté technicolorové barvy, původní cinemaskopický formát a stereofonní zvukovou stopu první kopie nejvěrněji přibližuje a Ophülsovu neortodoxní vyprávěcí strukturu zřejmě nejpřibližněji zachovává restaurovaná verze od Cinémathèque Française, přístupná na discích od Criterionu. Pokračování zde. 80%

Mám slabost pro snímky o investigativní žurnalistice (Sladká vůně úspěchu, Vysíláme zprávy, Dobrou noc a hodně štěstí, Zodiac) a tohle je jeden z nejlepších. Lopotné kutání hluboko ukrytých informací hájí, ale neidealizuje. Připouští, že tahle práce je šílená dřina, časově náročná, vyčerpávající a monotónní (film nevypouští ani tu méně zábavnou část vyšetřování, například dlouhé přesuny na vzdálená místa, zbytečné návštěvy a nikam nevedoucí telefonáty), nechává však na divákovi, aby posoudil, zda výsledky pátrání stály za to (film končí před publikováním klíčového článku). Pokračování zde. 90% Zajímavé komentáře: StarsFan, Faidra, Iroquaise, Merggie, Svadbos

Infinity War v sobě nese několik výborných (hl. Thorova linie) a pár průměrných marvelovek: dosažení cíle je odkládáno kvůli tomu, že hrdinové stále dokola opakují tutéž „chybu“, čímž nám tvůrci stále dokola polopaticky sdělují, co je ústřední myšlenkou filmu, nejmasivnější akce se odehraje v zásadě jen kvůli tomu, aby bylo co epického nastříhat do traileru, když režiséři přepnou do melodramatického módu (což činí mnohem častěji než dříve), některé dialogy jsou dost „cheesy“, děj je s postupujícím časem stále předvídatelnější, oddalování nevyhnutelného únavnější a vyprávění monotónnější... Pohromadě to drží hlavně díky emocionálně hutnému rozkrývání záporákových pohnutek, na které jsou vázány body obratu i dělení do tří velkých dějových bloků.___Film hodně táhne nahoru nesmlouvavé finále, ale skrz naskrz vážný přístup příběh neprostupuje ani zdaleka v takové míře jako v Loganovi nebo Nolanových Batmanech. Dobře zabavit diváka, nikoliv jej přimět přemýšlet nad smyslem násilí nebo cenou za hrdinství/lidskost, je stále na prvním místě. Nejlepší marvelovkou pro mne zůstává druhý Kapitán Amerika, o jehož stylistické čistotě a vypravěčské sevřenosti si dost epizodická Infinity War (přičemž některé postavy vyprávění opustí na tak dlouho, až skoro zapomenete, že ve filmu jsou), střídající příliš mnoho stylů (a přitom nemající, poměrně logicky, žádný svůj osobitý styl jako Thor: Ragnarok nebo Black Panther), může nechat zdát.___Feige a spol. tentokrát, podobně jako Singer v podstatně těžkopádnějších X-Men: Apokalypse, jdou až na hranu toho, kolik výrazných postav lze vměstnat do jednoho celovečeráku tak, aby se nerozsypal, aby divák neznalý předchozích osmnácti filmů nebyl úplně ztracený a aby si divák s MCU dobře obeznámený přišel na své a zároveň mu nepukla hlava. Moc si nedokážu představit, kam dál se dá zajít a zřejmě lze považovat za obrovský úspěch, že výsledek není ještě mnohem méně konzistentní a že má vcelku vyrovnaný rytmus (z velké části zásluha rychlých a vtipných slovních výměn).___ Žádný převrat a nic tak podnětného (stylem, obsahem či vyprávěním), abych to toužil vidět v brzké době podruhé, ale jednoznačně skvěle vypočítaný a fanouškům chytře sloužící (už jen ty nástupy jednotlivých hrdinů na scénu) blockbuster za všechny prachy, dávající svými produkčními okolnostmi vzpomenout na zlaté časy velkovýrobního hollywoodského systému (skupina stálých hvězd + neměnný okruh spolupracovníků). S citlivějšími diváky, kteří za ty roky k marvelovským superhrdinům trochu přimkli, navíc dokáže slušně zamávat (sám jsem během titulků a ještě chvíli po nich cítil fakt dost nepříjemnou bezmoc a úzkost). 80%

„Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?“ Vrchol Juráčkovy (režisérské i scenáristické) tvorby i československé nové vlny. Přes brzký zákaz mne překvapuje, že takto komplexně zašifrované, Kafkou a Swiftem poučené zprostředkování pocitů jedince neakceptovaného společností vůbec bylo dokončeno. Je to film plně autorský (mužem s kočkou odkazující na Postavu k podpírání), absurdní, satirický, zneklidňující, ale hlavně filozofický. Klade (si) otázky, nedává odpovědi. Ideje, s nimiž je Gulliver v různých podobách konfrontován, jsou pro Juráčka důležitější než ucelený příběh. Také rozdělení do dvanácti dosti odlišných kapitol, z nichž první dvě slouží k jakémusi úvodnímu „zasvěcení“, vylučuje souvislé vyprávění, jakkoli jde o film s důmyslně vymyšlenou strukturou (teprve ve druhé polovině se film trochu zklidní a mnohé matoucí fragmenty začnou dávat smysl). Proč ostatně žádat striktně logickou strukturu od filmu vzniklého ve světě, v němž zákony logiky pozbyly platnosti? Atmosférou intenzivně pochmurné, analýzou rozmanitých lidských povah velmi pronikavé „otevřené dílo“ (směr vaší interpretace se do velké míry bude odvíjet od toho, zda se zaměříte spíše na individuální, nebo na společenskou rovinu), které lze pro jeho stylistickou originalitu (jump cuty, symetrické kompozice, prvky grotesky, neustále rozbíjení časoprostorových vztahů) obdivovat i v momentech, kdy vůbec nebudete chápat, co vlastně sledujete (tj. často). 95% Zajímavé komentáře: sinp, honajz, Aug, dikobrasson

Tiché místo je především vynikající psychologické drama o ztrátě (někoho blízkého, vlastního hlasu) a nemožnosti dát průchod prožívané bolesti (která ale může být proměněna v sílu, na čemž je zčásti založeno finále). Postavy musí všechny emoce držet v sobě, což akorát prohlubuje trauma. Jejich zdroje a projevy radosti, které by jim ulevily, jsou výrazně omezené. Oddat se hře, na které je založená dnešní společnost (protože nechceme jenom konzumovat, ale zároveň se bavit), znamená riskovat život. V tomto ohledu jde o antitezi dystopie Ready Player One, která ukazuje společnost oddávající se již pouze a jenom hře. K první tragédii dochází kvůli hračce, k další málem dojde při hraní deskové hry (příznačně jde o Monopoly – slast z nakupování si postavy mohou dopřávat pouze touto cestou). Tančit můžou partneři jenom se sluchátky v uších, jinak je použití technologií, na nichž jsme dnes tak závislí, takřka vyloučené… Přestože ve filmu skoro není dialogů, zásluhou znamenitých herců, informací rozesetých v mizanscéně a toho, jak postavy v určitých situacích reagují, po celou dobu chápeme, co hrdinové prožívají a oč jim jde, v čemž spatřuji hlavní výlučnost snímku. Ukazuje, co se již mnozí režiséři během (necelých) sta let zvukové kinematografie odnaučili – jak psychologicky vrstevnatý příběh lze vyprávět beze slov. Díky zaměření na postavy nachází své opodstatnění pomalejší prostřední část, ženino rozhodnutí počít dalšího potomka (zaplnit prázdnotu) i některé lehce sentimentální momenty (které jsou ovšem rušivé pouze při aplikování čistě hororového čtení). Jako horor je Krasinského film stále znamenitě zrežírovaný a skoro nám nedá vydechnout, byť využívá poměrně známých triků a málokdy nabere odvahu být opravdu bez zvuku. Nejen svým obsahem, ale i stylem tak v zásadě potvrzuje, že američtí filmaři mají z máločeho takový strach jako z absolutního ticha. Tiché místo proto není tolik pozoruhodné prací s tichem, jako hladkým propojením základní podmínky pro přežití v daném fikčním světě (nevydávat žádné hlasitější zvuky) s tím, co postavy prožívají. Skutečnost, že film končí v tom nejlepším (aniž by vyvolával pocit, že něco zásadního nebylo vysvětleno), mne přiměla přidat k jasným čtyřem ještě pátou hvězdičku. 90%

„Thank you for coming back to me.“ Leanova skrz naskrz britská romance je pravým opakem brakového melodramatu Flames of Passion, které hrdinové znechuceně sledují v kině (a ani nevydrží do konce). Zdrženlivý styl dlouhých záběrů, pomalých prolínaček a minima detailů přitom odráží povahu vztahu mezi Laurou a Alecem. Společnost (druhých) jim od prvních minut překáží ve štěstí. Své vášni se nemohou plně oddat, neboť jsou spoutáni konvencemi a křesťanskou morálkou (a náhražky hledají v laciných filmech a sladkém pečivu, které Alec komentuje slovy „one of my earliest passions“). Laura je coby (ne)šťastně vdaná manželka a matka dvou dětí odsouzena žít skrze (a pro) druhé, nikoli sama za sebe, a cítit se provinile i za to, k čemu se ještě neodhodlala. Dokud nepotkala Aleca, neměla chvilku pro sebe, její přání a potřeby nikoho nezajímaly. Díky novému příteli se opět učí sdílet (radost a smích), podřízení nahrazuje vztahovou rovnováhou. Výrazným zohledněním ženské subjektivity (zvukové i obrazové) je film navzdory konzervativnímu vyznění poměrně moderní. Vykolejená díky románku, příznačně započatého na místě věčného míjení a letmých setkání, uvědomuje si Laura, že celý její život nepatří manželovi. Promlouvá-li vnitřním hlasem k němu, své dojmy adresuje zároveň divákům, které takto stejně jako svého muže žádá o pochopení a odpuštění. Pro její komentář je příznačná snaha racionalizovat učiněná rozhodnutí, dodat prožitému jeho převyprávěním smysl. Díky retrospektivnímu vyprávění si film může od událostí po celou dobu držet lehký odstup (první polibek je například snímán v celku), který je ovšem vyvažován subjektivními scénami prudkých citových pohnutek (expresivní naklonění kamery v závěru). Napětí mezi odměřeností a podléháním emocím napomáhá společně se střídmým zapojením klasické hudby (Rachmaninoff) a prokládáním hlavní dějové linie komickými epizodkami s výraznými vedlejšími figurkami výborné rytmizaci filmu, který je navzdory žánru se sklony k nestřídmosti nejen krátký, ale také má spád. Délka filmu odpovídá jeho původnímu názvu a vystihuje také nedlouhou dobu, kterou Laura a Alec strávili společně. Jestli si nebudete přát, aby film nemusel skončit a oni spolu mohli zůstat déle, můžete si gratulovat k tomu, že vás nedojal jeden z žánrově nejčistších a vypravěčsky nejbrilantnějších romantických filmů všech dob. 85% Zajímavé komentáře: Anderton, Cimr

Budou SPOILERY (ačkoliv většina podstatného je prozrazena v traileru). Stylový a intenzivní ekofeministický rape-revenge flick, jehož protagonistka by mohla být mladší sestrou Furiosy z posledního Šíleného Maxe (spíš než nová Lara Croft, která není zdaleka tak cool). Coralie Fargeat své hrdince neupírá právo chovat se vyzývavě, ale zároveň rozhodně netvrdí, že by si za znásilnění mohla sama (jak naznačuje člověk, od kterého by čekala podporu a z něhož se vyklube nejkrutější svině). Na vině je pouze frustrace muže, který si potřebuje potvrdit svou dominanci. Jediný svědek zločinu, který se v podstatě odehraje v domácím prostředí, se tváří, že nic nevidí a neslyší. Podobně jsou následně vymazány veškeré důkazy o znásilnění, k němuž jakože nikdy nedošlo, což je pro přístup společnosti k sexuálním zločinům stále dost příznačné.___ Až krajní zkušenost každopádně iniciuje ženinu proměnu ze sexy objektu v subjekt. (Přičemž v závěru, zejména během mimořádně dlouhého jednozáběrového procházení domem, kdy se společně s dosud neohroženým mužským antagonistou bojíme toho, co by mohlo číhat za rohem, se objektem stává (zcela nahý) muž.) Po většinu filmu nicméně působí vystrašeně, občas propukne v pláč a první výstřel pušky ji odhodí metr dozadu. Ani poté, co se z ní stane mstitelka, zkrátka není nelidsky neomylnou a chladnokrevnou vražedkyní. Zároveň ale snese víc než běžný smrtelník a může díky tomu vykonat náležitě krvavou pomstu.___ Proměnlivá míra její zranitelnosti odpovídá potřebám vyprávění, nikoliv realitě. Rejpalové neuznávající ontologickou svébytnost fikčního světa můžou namítat, že kdyby šestadvacetiletá holka ztratila tolik krve, je dávno tuhá (o dalších jejích výkonech nemluvě), ale řešit realismus u záměrně nadsazené exploatace (nabízející mimo jiné libovou splatterovou poctu scéně s vytahováním střepů z nohy ze Smrtonosné pasti) mi přijde dost pomýlené. Podobně mimo jsou výhrady k předvídatelnému příběhu, v podstatě shrnutému jednoslovným názvem. Není důležité, k čemu dojde, to víme (a režisérka ví, že víme a s konvencemi a diváckým očekáváním si proto neustále pohrává), ale jak to bude vypadat.___ Pomsta je jedním z těch filmů, kde i záběr mrtvoly s vypíchnutýma očima plující po hladině vypadá „pěkně“ a chcete se jím chvíli kochat (což díky nadstandardní délce záběrů taky můžete). Subjektivní hlediska, velké detaily vedle velkých celků, viscerální efekt umocňující zesílené zvuky, ironické prostřihy z jedné akce na jinou... Vedle některých extrémních evropských a belgických hororů film výtvarně připomíná tvorbu Toma Forda nebo Nicolase Windinga Refna a navíc má perfektní soundtrack od člověka, který dělal neméně boží hudbu k remaku Maniaka. Je proto radost se na to jenom koukat a poslouchat.___ Pokud by vám to nestačilo, můžete přemýšlet nad biblickými symboly (nakousnuté jablko hříchu, hrdinčino znovuzrození začíná hořícím keřem, svou první oběť oslepí) a střetem techniky a přírody. Na jedné straně jsou muži se svými auty, vysílačkami a střelnými zbraněmi, kteří znásilňují ženy a loví zvířata (a topí pavouky ve vlastní moči). Okolní svět si podmaňují a ničí jej. Ženě oproti tomu postupně pomůže oheň, voda a „indiánská droga“ peyotl, pod jejímž vlivem si v jedné z nejdivočejších scén filmu, zahájené stylově Mozartem, na břicho vypálí orla z pivní plechovky (podobně divoký je následný dojezd, připomínající tu nejradikálnější filmovou avantgardu). Technika ji opakovaně zrazuje (na čtyřkolce jí dojde benzín, první puška není nabitá, druhá ji odhodí). Krajinu si nepodmaňuje, splývá s ní a čerpá z ní sílu, o kterou byla muži připravena. ___Když k ní nebudete apriori přistupovat jako k blbému béčku, zjistíte, že Pomsta je poměrně chytrý film od režisérky poučené (zejména) evropskou exploatační tvorbou, která se nebojí tnout do živého. Jsem hodně zvědav, co natočí příště. Zejména hororovým fanouškům vřele doporučuji. Diváci, kteří mají během podobných filmů nutkavou potřebu dávat i během vážně míněných scén hlasitým smíchem najevo svou domnělou intelektuální převahu, nechť raději zůstanou doma. 80%

Havelkův film postrádá silnější konflikt, postupně gradující drama (kamenování v závěru přichází znenadání) a větší tajemství (identita osoby pobíhající lesem a obsah dřevěné skříně moc zvědavosti nepodněcují). Kvůli tomu ztrácí na síle také ústřední vztah. Milenci nejsou okolnostmi nuceni, aby jeden o druhého bojovali a hájili své city a taky není zřejmé, co – kromě jakési animální přitažlivosti a čtenářské vášně – je k sobě vábí. On a ona jsou natolik odlišní, že mezi nimi chybí jakákoliv chemie a vše pouze předvídatelně směřuje k odhalení pravé identity jedné z postav. Je toho zkrátka málo, co diváka zaměstnává. Subjektivní stopáž hodně přes dvě hodiny. ___ Jistý rytmus vyprávění, které místy úplně stagnuje, dodává akorát knižní a poněkud mechanicky působící dělení do kapitol podle tradic spjatých s danou roční dobou (postupně stále více iritující je také uvozování každé kapitoly písní a kamerou letící nad rybníkem – což je bohužel Havelkův oblíbený a proto velmi nadužívaný stylistický prostředek). Stejně knižně působí vesměs zbytný voice over. Přitom by scénář stačilo dramaturgicky pročistit, zamyslet se nad tím, k čemu daná scéna ve vyprávění slouží, kdo je vypravěčem (a uzpůsobit tomu fokalizaci) a dopilovat logiku návaznosti sekvencí (i záběrů, protože občas jsou patrné chyby v kontinuitě).___Kombinace vzletného romantismu, projevujícího se vedle hudby kompozicemi à la Der Wanderer über dem Nebelmeer a patetickými dialogy, a lehké nadsázky, přítomné zejména v šibalství některých postav, moc nevyšla. Film působí rozháraně, trpí podobnou krizí identity jako protagonista. Některé humorné momenty jsou pak úplně mimo celkový tón filmu (zmínka o „blinkání vody“, předstíraná autoerotika). Nejlépe pro mne Hastrman fungoval jako baladicko-hororová kronika života na českém venkově ve třicátých letech 19. století, výrazně zohledňující pohanské zvyky a lidové umění (písně, divadlo). Dost filmu pomáhají herci (zejména ve vedlejších rolích, ale Simona Zmrzlá taky dokáže potěšit, když dá průchod Katynčině divokosti a živočišnosti), kamera a pěkná hudba. ___Kdybych znal předlohu, kterou mám stále chuť si přečíst (už kvůli oné druhé rovině odehrávající se v současnosti, která je ve filmu odbyta bizarně enigmatickým epilogem), možná budu kritičtější. Takhle jsem docela smířlivý, protože mě Hastrman oproti mnoha jiným českým filmům svým obsahem ani řemeslným zpracováním neurážel, nezáměrně směšný mi přišel jen párkrát (stromový sex à la Antikrist) a některé scény, převážně spjaté s oněmi pohanskými rituály, byly vcelku působivé. 55%

"Fuck me gently with a chainsaw." Škola je peklo a kdo chce přežít, musí zabít. Heathers se občas nechtíc octnou za hranicí hodně černé komedie, což nám film dnes, po mnoha školních masakrech, na druhou stranu umožňuje vnímat jako mírně stylizované, jinak však pravdivé zachycení středoškolské mikro-společnosti. Sociologický výzkum, z něhož se nikdo nepoučil. Jeden z mnoha. 75%