Matty

Další cenu poroty z Cannes po svém prvním filmu Small Deaths obdržela Ramsayová za Gasmana, který vypráví prostý příběh otce a dětí účastnících se vánočního večírku. Pokud jste z prvních dvou krátkých filmů této skotské režisérky nabyli dojmu, že neměla moc veselé dětství, trpěla emocionálním deficitem a vyrůstala v neustálých obavách z psychického či fyzického násilí, po Gasmanovi už o tom pochybovat nebudete. Vedle motiv vytoužené, ale nedosažitelné harmonie, je film v kontextu filmografie Ramsayové pozoruhodný útržkovitým sdělováním informací o postavách s pomocí dialogů a detailních záběrů. Velmi výmluvná je, jako vždy u Ramsayové, volba písničky, tentokrát No Place Like Home z Čaroděje ze země Oz, kterou si prozpěvuje malá hlavní hrdinka.Víme dost na to, aby byla probuzena naše zvědavost, ale ne tolik, abychom znali odpovědi na všechny nabízející se otázky. Podobně enigmatičtí budou hrdinové všech následujících celovečerních filmů Lynn Ramsayové.

Druhý krátký film Lynn Ramsayové, oceněný tentokrát cenou poroty festivalu krátkometrážních filmů Clermont-Ferrand, je klaustrofobní studii paranoie bývalého feťáka, který přežívá díky kradení kreditních karet. Na filmu, který nás uzavírá do omezeného prostoru protagonistovy nestabilní mysli (který je zejména vězněm svých vzpomínek), je patrný příklon Ramsayové k výrazně subjektivizovanému vyprávění (které se projevuje v intimním stylu snímání i záměrně nepevné formě vyprávění) a její schopnost vyjádřit vnitřní neklid postav skrze jejich tělesné projevy. Pozoruhodná je rovněž práce se zvukem v obraze i mimo něj, více naznačující než vysvětlující.

V Glasgow narozená fotografka Lynne Ramsay absolvovala studium kamery na londýnské filmové škole krátkometrážním triptychem zpracovávajícím tři její vzpomínky na dětství. Film byl uveden v Cannes, kde obdržel cenu poroty. Zastřešujícím tématem všech tří krátkých příběhů, pracujících podobně jako pozdější filmy Ramsayové s motivy násilí, odloučení a samoty, je zánik nevinného dětského pohledu na svět při konfrontaci s drsnou realitou, ať už jde o konflikt mezi rodiči, smrt zvířete nebo kruté dětské hry. Vše očima dívky, pro kterou jsou tyto události nečekaně a nepříjemně brzkou přípravou na dospělost.

Podnětně problematický film. Začíná jako Sladký život a končí jako Občan Kane, ale to, co se odehraje mezitím, nikam zařadit nedokážu. Přestože Všechny prachy světa obsahují řadu scén jako z procedurálního thrilleru, podrobně mapujících určitý pracovní postup, jako klasický dramatický útvar, který by měl promyšleným dávkováním informací vtáhnout diváka a držet jej v napětí, jsou vinou roztěkaného (zejména v první polovině se neustále skáče v mezi různými místy, časy a postavami) a zároveň velmi přímočarého vyprávění, přerývavého rytmu a cyklické výstavby, poněkud monotónní výstavby s opakujícími se situacemi dost neuspokojivé.___Paulův únos je zejména záminkou k vytváření situací, při nichž dochází k monetizaci něčeho, co si za peníze běžně nekoupíte (důvěry, pozornosti, mateřské lásky), a k diskuzím o chamtivosti a hodnotě člověka. Vyznění a naléhavost těchto scén, snažících se zpravidla dialekticky zohlednit hlediska obou stran, se mění s tím, jak stoupají sázky a klesá pravděpodobnost, že se syn matce vrátí celý. Napříč filmem je rozvíjeno zejména téma dopadu kapitalismu na mezilidské vztahy, pojímané zde v čistě transakční rovině (do někoho se investovat vyplatí, do jiného ne). O vztahy samotné až tolik nejde, o vývoj postav, z nichž většina (s výjimkou matky) jsou jen karikatury, také ne. Ačkoliv zároveň neplatí, že by o ně nešlo vůbec, což by filmu paradoxně prospělo.___Jedná se dramaticky podivně nevyrovnaný tvar, který svou strukturou směřuje naši pozornost spíše k argumentům tvůrců než k postavám a jejich trápení. Nejsem si jistý, jestli to byl záměr, ale jako cynická, nemoralizující disputace o moci peněz mě Všechny prachy světa bavily. 65%

„Nemířím vůbec nikam.“ Nevím, zda Francouzi tak rádi řeší sebe a své vztahy, nebo je o tom jenom baví točit filmy, ale rozhodně díky mnohaleté praxi dovedou trefně vyjádřit komplikované životní situace. Pialatovsky syrové vztahové drama Odloučení se jenom vzácně obejde beze slov. Jsou to ale scény, v nichž spolu postavy komunikují gesty, pohledy, doteky nebo naopak tím, že se navzájem nedotýkají, které vám nejdéle utkví v paměti. Pierre i Anne mají sami problém s hledáním slov pro své pocity. Ani jeden z nich nebyl na něco podobného připraven a ani jeden neví, jak pokračovat. Tématem filmu tak vlastně není samotné odloučení, ale snaha o jeho uchopení a pojmenování, snaha nějakým způsobem jej „komunikovat“. Pierrovi vedle rozhovorů s kamarádem, profesorem filozofie, pomáhá natáčení videodeníku, v němž může říct to, co Anne sdělit nedokáže. Pocitem dominujícím tváři Daniela Auteuila, který při bloumání nočními ulicemi stále více připomíná Ala Pacina v Carlitově cestě, je přesto zmatení, nejistota, obava ze ztráty dosavadní životní opory. Film napsaný dvojicí scenáristů celkem pochopitelně upřednostňuje mužskou perspektivu, Pierre je ale v zásadě zvýhodněn pouze tím, že s ním strávíme více času než s poněkud příliš chladnou Anne (což je možná dáno i odtažitým herectvím Isabelle Huppert). V kritických momentech se naopak chová více hystericky než žena a mnoho sympatií nevzbuzuje. Také neochotou postavám situaci jakkoli ulehčovat a vést je k uspokojivému řešení je Odloučení chvílemi nepříjemně bolestivým filmem. K jeho autenticitě přispívá i vyvarování se většině klišé podobných filmů – nového partnera si nachází žena, nikoli muž, namísto hádek se pár krizi snaží zprvu řešit racionálním rozhovorem, vztah s mladou a pohlednou chůvou se nevyvine podle očekávání atd. S délkou necelých devadesáti minut jde o velmi úsporný snímek, který přes množství slov říká poměrně málo, ale zároveň vše, co potřebuje. Dlouhé dialogové sekvence končí zatmívačkami, které zvýrazňují nevyhnutelnost konce a ponechávají prostor pro naše domýšlení, co se dělo „mezitím“. Na minimum byly zredukovány skutečnosti přímo nesouvisející se vztahem (například zaměstnání), díky čemuž se film nerozbíhá se do všech možných stran, je velmi koncentrovaný a vybízí k opětovnému zhlédnutí a hledání dalších slov, která zůstala nevyřčena. Jestli si nechcete sypat sůl do otevřené rány, v době během nebo krátce po vlastním rozchodu Odloučení nesledujte, ale na seznam nejlepších „rozchodových“ filmů si jej bez obav připište. 75%

Napsat a natočit drama, ve kterém skoro není scény, kde by někdo neřekl "bitch", "fucker" nebo "cunt" (a většina postav si o moc milejší oslovení ani nezaslouží), ve kterém vidíme provrtávání nehtu zubní vrtačkou a které je přesto vtipné, pravdivé a dojemné (téma nepřekonatelného žalu je zde podle mne zpracováno nuancovaněji než ve Wind River), považuji za umění. Three Billboards Outside Ebbing, Missouri je pozoruhodně proměnlivý film a zatím ten nejlepší od Martina McDonagha (a to mám V Bruggách opravdu rád).___Chvílemi mě to sice iritovalo pro svou divadelnost (přesně načasované příchody postav na scénu, pauzy na smích, operní árie) a trochu infantilní snahu o nekorektnost, ale ten film zároveň nabízí tolik překvapení a tolik osvěžujících změn tónu a má tak důmyslnou vyprávěcí strukturu (tři jsou nejen billboardy, ale také postavy, jejichž příběhy McDonagh rozvíjí a různě proplétá), že jde o přijatelné nedostatky. McDonagh zvolenou kompozicí a tím, že se podstaty dobírá mnoha oklikami, sleduje vyšší cíl, podle pravidel nehraje jen proto, aby nehrál podle pravidel a byť to stylisticky není kdovíjaký skvost (v paměti utkví asi jen jednozáběrová scéna s naštvaným Rockwellem), stavba příběhu to alespoň v mých očích bohatě vynahrazuje. ___ V kontextu jeho dosavadní tvorby mi přijde pozoruhodné, jak si McDonagh opět pohrává s klasickými vyprávěcími konvencemi a diváckým očekáváním (rozhodně nečekejte přímočarý příběh o bezchybné hrdince, která překoná pár překážek, odhalí původce svého trápení a najde vnitřní klid), jenom tak činí méně explicitně než v Sedmi psychopatech, díky čemuž jsou postavy přes absurdní nadsazenost celého světa uvěřitelnější a film sděluje něco podnětného také o naší přítomnosti, nejen o fikčních světech. 90%

Kdyby Joe Wright dokázal vyprávět stejně efektivně, jak efektně režíruje, šlo by o mnohem méně bolestivou diváckou zkušenost. Ambiciózní britský filmař se bohužel opět projevuje jako velký kýčař, pro kterého je hlavní, aby každá scéna stůj co stůj dobře vypadala a nenudila, ne aby měla smysluplnou náplň a byla nějak nápomocná vyprávění. Vizuální gimmicky jako jsou záběry z ptačí perspektivy, zpomalené záběry nebo velké detaily vteřinové ručičky působí hlavně jako projevy skoro panické obavy ze všednosti, kterou bych čekal spíše u debutujícího tvůrce, snažícího se předvést, co všechno se naučil na filmové škole. Docela obyčejné scény, spoléhající se jen na dobře zvolenou kompozici a Oldmanovo herectví (velmi solidní, ale pořád musíte myslet na to, že sledujete štíhlého herce pod tlustou maskou), jsou přitom mnohem působivější, neboť v nich myšlenky nepřekrývají efekty. Kromě občasných vítězství formy nad obsahem film doplácí na nevyrovnaný rytmus (po svižné první hodině se tempo před operací Dynamo výrazně zpomaluje), zjednodušování historie na klíčová rozhodnutí velkých a neomylných mužů, zoufalý nedostatek soudnosti (i kdyby scéna v metru vycházela ze skutečnosti, nic to nemění na faktu, jak strašlivě nepřesvědčivě je vystavěná a napsaná - něco tak blbého nepamatuji ani z britských meziválečných propagandistických filmů, kam by to patřilo spíš) a urážlivou návodnost. Ten film nám skrze vedlejší postavy (zejména vyjukanou sekretářku) neustále sděluje, jak máme na Churchilla pohlížet, co si o něm máme myslet, abychom snad nezačali pochybovat o jeho genialitě. Špetku uvěřitelnosti v sobě mají akorát scény Churchilla s manželkou, které scénář nepředepisuje, aby jen žasla nad jeho pronikavým intelektem a smála se jeho bonmotům. Sebelepší práce herců a maskérů (a návrhářů kostýmů a architektů) bohužel nedokáže zachránit to, co zanedbal scenárista (Anthony McCarten napsal i Teorii všeho, trpící podobnými nedostatky) a režisér. Nejtemnější hodina je prázdná, naivní a falešná lekce patriotismu, která se dvě hodiny klopotně dobírá ke stejnému sdělení, které dokázal Christopher Nolan s mnohem větší úderností shrnout do posledních deseti minut Dunkerku. 45%

Alexander Payne v posledních letech natáčí stále tentýž příběh o postarších bílých mužích, kterým dost pozdě dochází, že většinu života promrhali. Pročež se vydávají na cestu, aby našli smysluplnou náplň svých prázdných životů. Zmenšování, odehrávající se ve světě, kde se lidé pro zlepšení svých životů a záchranu planety mohou nechat zmenšit na nějakých 13 centimetrů, v podstatě nepředstavuje výjimku, pouze má ambicióznější záběr a vedle krize jednotlivce se snaží postihnout také krizi západní společnosti, potažmo celého světa , čemuž uzpůsobil žánr i strukturu vyprávění. ___Film hned v úvodu přepíná z individuálního hlediska na globální perspektivu a následně stejný postup uplatňuje u postavy Damonova fyzioterapeuta, který řešení svých problémů nachází v tom, že se začíná víc zajímat o okolní svět, aby v závěru pochopil, že je třeba začít s menšími cíli (tedy u lokálního, ne u globálního). K základu tvořenému hořkou komedií zpochybňující víru v americký sen a nikdy nekončící americkou prosperitu se přidává sci-fi satira a (melo)drama s poměrně explicitním politicko-ekologickým poselstvím. Občas jsem si tak nebyl jistý, zda má scéna vyznít jízlivě (protože postava říká něco strašně kýčovitého a doslovného a Christoph Waltz se při tom usmívá jako jeliman), nebo dojemně. ___ Větší potíž je v tom, že Payne a spoluscenárista Jim Taylor se chvílemi nedokážou rozhodnout, zda je víc zajímají postavy, anebo zmenšený svět, který pro ně vymysleli a jehož zákonitosti nyní společně s hrdiny objevujeme. Celý nápad se zmenšováním mi přišel jako gimmick, sloužící víceméně jen k jízlivému komentáři, co jsou lidé ochotni podstoupit kvůli zlepšení svého sociálního statusu. V jádru jde o variaci známého payneovského příběhu, která by se mohla odehrát i v reálném světě. Sci-fi rovinu vnímám hlavně jako způsob, jak si usnadnit práci a postavy rychleji postavit před dilemata, která chce scénář řešit.___Výsledný hybrid drží pohromadě zejména díky Mattu Damonovi, který umí být jako pupkatý čtyřicátník s lehkou depresí stejně přesvědčivý jako tajný agent se zabijáckými schopnostmi. Žánrové transformace, které film prodělává, pak částečně odrážejí vývoj jeho postavy, ke které je Payne v porovnání se svými dřívějšími snímky až příliš shovívavý (často na úkor stereotypních ženských figur).___Zmenšování je v mnoha ohledech dost problematický film a rozhodně ne dokonalý, ale zřejmě i tím mi imponuje. A možná je pravým důvodem, proč mám potřebu jej spíš hájit než hanit, vysmátý Christoph Waltz jako srbský pašerák jménem Dušan Markovič, jemuž skvěle sekunduje Udo Kier. 75%

Dokument o životě bohéma, intelektuála, dandyho a člověka s mimořádným výtvarným cítěním a literárním talentem realizoval Janek v úzké spolupráci s Brdečkovou dcerou Terezou, čemuž odpovídá výrazně osobní ladění filmu. Hlavní slovo patří samotné Brdečkové, komentující fotografie z rodinného alba, Brdečkovy rané kresby a další artefakty. Chronologický průřez Brdečkovým životem ve druhém plánu slouží jako výpověď o vztahu dcery k otci, který byl vším možným, jenom ne rodinným typem (málokterý rodič by zřejmě svému osmiletému potomkovi dal číst Kafkovu Proměnu). ___Brdečkovo vlastní dětství je přiblíženo vzpomínkami jeho dědy, učitele Otakara Brdečky, které dotyčný zaznamenal ve knize vydané vlastním nákladem. Podobně Janek postupuje během celého filmu. Využívá dochovaných fotografií, kreseb a textů, které Brdečku v daném životním období popisují co nejvýstižněji. Struktura filmu sice není perfektně semknutá, občas dojde k většímu skoku v čase nebo delší odbočce mimo hlavní směr životopisného vyprávění, ale rozbíhavost odpovídá pestrosti Brdečkových zájmů. ___Nepřeberné množství oblastí, v nichž se Brdečka dokázal realizovat, v dokumentu dlouhém necelou hodinu a půl neumožňuje věnovat každé kapitole jeho života náležitý prostor, Universum Brdečka ale každopádně dokáže probudit zájem o život a dílo dotyčného a slouží jako velmi solidní rozcestník k dalším zdrojům. ___Byť zvolená perspektiva neumožňuje do větší hloubky a v širších souvislostech poznat například Brdečkovy tvůrčí postupy, vnímavě, s lehkostí a bez patosu natočený film projevuje pochopení pro objekt svého zájmu, jaké je u dokumentárních poct tohoto typu poměrně vzácné. 75%

Fantastická žena začíná tam, kde většina melodramat končí – úmrtím jednoho z partnerů. Smrtí Orlanda pro Marinu začíná několikafázový proces obhajoby vlastní identity. Před lékařem, policejní vyšetřovatelkou, členy Orlandovy rodiny musí bránit vše, co utváří její „self“ – jméno, tělo, hlas. Skoro nikoho nezajímá, co Marina chce. Nikdo se nezeptá, co cítí. Ostatní v ní nespatřují sobě rovného člověka, ale anomálii, ohrožení statu quo. Každá z postav, kterou je Marina souzena, zároveň zastupuje určitou instituci, čímž příběh jednoho odloučení získává politický rozměr. Marina nehájí jenom právo žít plnohodnotný život. Reprezentuje každého, kdo se lidem jako Orlandova exmanželka nezdá být dostatečně normální. ___ Lelio vyprávění zakládá více na paralelách a variacích než na kauzálním řetězení událostí a dějových zvratech. Marininu nahotu vnímáme během jejího milování s Orlandem odlišně než během pořizování policejní dokumentace či zmíněné scény v sauně. Když v nočním klubu objímá neznámého muže, moment postrádá vřelost jejího dřívějšího, podobným nájezdem kamery zachyceného tance s Orlandem. Hrdinčino hledání silného hlasu je motivováno nejen touhou po rovnoprávnosti, ale též snem o pěvecké kariéře. Právě v nenásilném propojení individuálního a emancipačního příběhu se projevuje Leliův režisérský um možná ještě výrazněji než ve scénách, kdy opouští dominantní realistický styl a umožňuje hrdince alespoň pomyslný únik do světa, ve kterém může být sama sebou. ___ Fantastická žena patří k filmům, v nichž každý záběr vyniká svou promyšleností. Barvy, rámování, objekty v mizanscéně nesou významy a vypovídají o životní situaci, v jaké se postavy nacházejí. Marina například během většiny filmu nosí na krku řetízek ve tvaru půlkruhu. Když si uvědomí, že svou identitu nemůže zakládat na ne/přítomnosti kompatibilní druhé polovičky, vyměňuje poloviční kruh za klíč. Nejde o nejsubtilnější metaforu pro nalezení klíče k vlastní duši, ale Lelio o jemnost neusiluje. Jeho odvážný, v detailech přesný, v závěru povznášející snímek stejně jako hlavní hrdinka nic neskrývá a svému publiku se nebojí jít vstříc. Současně se nepodbízí a nežadoní o soucit. K tomu, abyste Marinu přijali ve vší její rozmanitosti, vás nenutí. O to větší hodnotu má závěrečné uvědomění, že byste s touto fantastickou ženou rádi strávili mnohem víc času. 90%