Fantastická žena

Křehký, chtělo by se říct až introvertní film o loučení se s milovanou osobou. V tomto případě navíc bolestivě umocněným nemožností rozloučit se s ní důstojně, a uvědomováním si, že najít další podobně blízkou osobu bude takřka nemožné. Podobně jak tomu bejvá u jihoamerických umělečtějších filmů, nehraje se tady na ždímání divákových emocí, ale spíše na akademickou decentnost. Třeba symfonický soundtrack zaznívá jen poskromě, minimalisticky, bez melodických motivů. (24.12.2018)

Fantastická žena začíná tam, kde většina melodramat končí – úmrtím jednoho z partnerů. Smrtí Orlanda pro Marinu začíná několikafázový proces obhajoby vlastní identity. Před lékařem, policejní vyšetřovatelkou, členy Orlandovy rodiny musí bránit vše, co utváří její „self“ – jméno, tělo, hlas. Skoro nikoho nezajímá, co Marina chce. Nikdo se nezeptá, co cítí. Ostatní v ní nespatřují sobě rovného člověka, ale anomálii, ohrožení statu quo. Každá z postav, kterou je Marina souzena, zároveň zastupuje určitou instituci, čímž příběh jednoho odloučení získává politický rozměr. Marina nehájí jenom právo žít plnohodnotný život. Reprezentuje každého, kdo se lidem jako Orlandova exmanželka nezdá být dostatečně normální. ___ Lelio vyprávění zakládá více na paralelách a variacích než na kauzálním řetězení událostí a dějových zvratech. Marininu nahotu vnímáme během jejího milování s Orlandem odlišně než během pořizování policejní dokumentace či zmíněné scény v sauně. Když v nočním klubu objímá neznámého muže, moment postrádá vřelost jejího dřívějšího, podobným nájezdem kamery zachyceného tance s Orlandem. Hrdinčino hledání silného hlasu je motivováno nejen touhou po rovnoprávnosti, ale též snem o pěvecké kariéře. Právě v nenásilném propojení individuálního a emancipačního příběhu se projevuje Leliův režisérský um možná ještě výrazněji než ve scénách, kdy opouští dominantní realistický styl a umožňuje hrdince alespoň pomyslný únik do světa, ve kterém může být sama sebou. ___ Fantastická žena patří k filmům, v nichž každý záběr vyniká svou promyšleností. Barvy, rámování, objekty v mizanscéně nesou významy a vypovídají o životní situaci, v jaké se postavy nacházejí. Marina například během většiny filmu nosí na krku řetízek ve tvaru půlkruhu. Když si uvědomí, že svou identitu nemůže zakládat na ne/přítomnosti kompatibilní druhé polovičky, vyměňuje poloviční kruh za klíč. Nejde o nejsubtilnější metaforu pro nalezení klíče k vlastní duši, ale Lelio o jemnost neusiluje. Jeho odvážný, v detailech přesný, v závěru povznášející snímek stejně jako hlavní hrdinka nic neskrývá a svému publiku se nebojí jít vstříc. Současně se nepodbízí a nežadoní o soucit. K tomu, abyste Marinu přijali ve vší její rozmanitosti, vás nenutí. O to větší hodnotu má závěrečné uvědomění, že byste s touto fantastickou ženou rádi strávili mnohem víc času. 90% (14.12.2017)

Filmová výzva 2018 - Chile. Nečetl jsem si obsah a pořád jsem si říkal, že je něco jinak než obvykle. A buď jsem natvrdlý anebo jsem tak liberální, že nemám předsudky a podvědomě přijímám jakoukoli odlišnost. Jak se věci mají, mi došlo až asi po hodině od začátku a tehdy jsem pochopil, proč se k Marině všichni chovají tak divně nebo hnusně. Částečně zvláštní, částečně zajímavý, hodně intimní, umělecky bravurně zvládnutý a herecky velmi dobře zahraný snímek. Čistě subjektivně bych ale v případě Oscara za nejlepší zahraniční film upřednostnil Nemilované, jenže ruský film Oscara asi hodně dlouho nedostane. Holt politika, nicméně ocenění pro Fantastickou ženu mě nijak neuráží. (29.03.2018)

Na první pohled poněkud kostrbaté a stylově srovnatelné třeba s některými dílky studentů FAMU. Na druhý pohled práce vnímavého tvůrce s citem pro obrazovou symboliku. Na třetí pohled odvážný, nepodbízivý film o celoživotní samotě, kterou neutiší ani případná podpora nejbližšího okolí. Velmi trefně napsána je role Gaba - ztvárňuje hlas, který ve společnosti zní, ale s nedostatečnou intenzitou. Kdo se aspoň trochu orientuje v situaci silně katolického Chile, pochopí, proč je existence Fantastické ženy nejen pro tuto zemi tak důležitá. (20.11.2018)

Prostory [sauny] jsou společný? A jsou i oddělený? Popularitě filmů tematizující neběžné sexuálně identitní trable rozumím - osudy postav zrcadlí v aplifikované podobě úkoly, s nimiž se v éře posedlostí souběhu sama se sebou musí popasovat každý divák; snad i ten, který si může dovolit tyto úkoly považovat za poněkud triviální. Škoda nastává, když film nepřináší nic, co divák nezná z banálních heterosexuálních vztahů a zavdává tak důvod k podezření, že byl ve hře přinejmenším samoúčel. Hlavní hrdinka, civilně a citlivě ztvárněná Danielou Vaga, totiž nezažívá nic moc jiného, než co by v odpovídající situaci mohlo potkat netranssexuální, o mnoho let mladší milenku muže tváří Francisco Reyese, který s brýlemi vyhlíží ironicky jako kdosi na průsečíku Jeremy Ironse a Woodyho Allena. Spíše tedy Una mujer regular :-). Řemeslný způsob, kterým se zhošťuje přiblížení stresu z náhlého úmrtí staršího, milovaného partnera je nicméně slušný, decentní a poučný. Psychologická linie si drží úroveň a divák přehlcený almodóvarovkými excesy uvítá, že jich není moc, i když vůle zjevně byla, např. v podobě tanečních čísel. Santiago (de Chile, nikoliv de Compostella) navíc vypadá jako moc zajímavé město... :-) (23.11.2017)