POMO

Saw X se ve dvouhodinové stopáži snaží nejdříve o drama o umírajícím na rakovinu a později chce knokautovat sofistikovanými zvraty, ale při všudypřítomné scénáristické a režijní tuposti je to k ničemu. Tupostí myslím stylizaci sadistického masového vraha do role mučedníka a soudce, se kterým máme souciíit, když hledá záchrannou léčbu; a kterému máme následně držet palce ve zmasakrování těch, kteři s ním vypekli. Přičemž potrestání hlavní záporné postavy, na které čekáme celý film, je nejméně “uspokojivé”. Tupostí myslím komicky přepálenou scénu se střevama, anebo že postavy při waterboardingu krví nenapadne natočit hlavu do strany, aby jim netekla do obličeje. O schopnostech jedné z obětí při chirurgickém výkonu na sobě samém nemluvě. O co více než většina diváků mám rád HOROR, o to více mi vadí, když je s ním nakládáno jako s žánrem pro idioty.

Film dává protagonistce slušně zabrat. V něčem to až prvoplánově přehání (porod), ale jinak se pohybuje v mezích uvěřitelnosti. Jen mohl být uvnitř kontejneru o něco kratší. Jinak řemeslně dobře zvládnutý survival na vodě, ne tak důstojný jako All Is Lost, ale dostatečně zábavný, dobře využívající malé dějiště s jeho možnostmi a rekvizitami, které má hlavní postava po ruce. Chladnokrevná brutalita v prvním dění filmu překvapivá, ale odlehčuje ji béčkové vyznění zobrazeného totalitního světa.

Atmosféricky plíživý krimi-thriiler se správně pochmurnou a v detailech originální hudbou, zajímavými střihovými hříčkami a dokonalým obsazením, včetně všech vedlejších postav. Královský herecký výkon Benicia Del Tora. Pravděpodobně letošní nejlepší americký příspěvek do žánru, se skvělým balancem mezi odkrýváním podezřelých postav a permanentní nejistotou v tušení, že všechno bude jinak. Na celovečerní debut režiséra videoklipů unikátní počin, Grant Singer má nakročeno do elitního klubu (Villeneuve, Fincher). ****1/2

Zhlédnul jsem jenom kvůli Islandu. Metaforické vyobrazení pocitů obav ze ztráty nejbližšího při operaci srdce, skrze dialogy dcera/otec zasazené do přírodně a atmosféricky nadpozemského místa, coby drama absolutně nefunguje. V žádném směru. O to větším zklamáním pak je, že film po několika hezkých dronových záběrech v první polovině zůstává monotónně po celou stopáž ve stejné lokalitě Islandu a ani přírodně tak netěží jeho potenciál. Přitom správně zvolené, vizuálně dramaticky gradující lokality mohly lépe podtrhnout vyznění komorní linky filmu.

Přihlouplý béčkový klon Války světů a Matrixu se slušným rozpočtem. První kontakty s mimozemšťanem jsou fajn, ale postupně začne přibývat neadekvátních výrazových reakcí protagonistky a nepřehlédnutelných nesmyslů. A ve výsledku místo aby scénář všude přítomný průměr zachránil nějakým nápadem, zazdí film směšnou pointou jak od někoho, kdo viděl v životě dva filmy (ty výše zmíněné). Ani mimozemšťané zde nejsou nijak originální.

Překvapivě průměrné sci-fi které nevtáhne, nepřekvapí a ani bůhvíjak nenadchne výpravou. Z velké části se totiž odehrává v chatrčích na asijských polích a navíc ve tmě. A když dojde na futuristické město, to vypadá přesně z Blade Runnera. A těžké stroje, brodící se džunglí, přesně jak od Camerona. Problémem je ale taky John David Washington s jeho omezenými hereckými možnostmi - uvědomeného běžence na stranu rebelů, ani ochranáře dětské nevinnosti mu nejde uvěřit. A repetitivním smutněním za bejvalkou, které navíc nedokáže vyvolat emoce, časem otravuje. Jediným hereckým elementem, který do filmu vnáší kousek života, je malá Madeleine Yuna Voyles. **1/2

Vyznat se ve vlastním srdci je někdy složité. A v tomto filmu to bolí obzvláště :-) Další mile originální romance nejenom nápadem s měřením intenzity lásky mezi lidmi (aby věděli na čem jsou), ale i dějovým vyústěním, které se vyhne nabízenému zjednodušenému klišé. Ne tak abstraktní a výtvarná romance jako Věčný svit neposkvrněné mysli, ani tak harmonická a poetická jako Ztraceno v překladu, občas navíc trochu zdlouhavá (prospělo by zkrátit o 10 minut), ale ve výsledku stejně vyspělá, chytrá a se stejně velkým srdíčkem. Opět fantastická Jessie Buckley, za ní dávám čtvrtou hvězdu. P.S.: Trhání nehtů spousta diváků protrpí, některé (jako já) ale dobře pobaví. [San Sebastian IFF]

Malé, komorní, procítěné drama o dvou pošrámaných duších, které v sobě najdou lásku. Studie postavy famózní Jessicy Chastain baví pokaždé, ale zde dvojnásob. Herecký výkon, ze kterého jsem měl husí kůži. Peter Sarsgaard taky výborný, chemii mezi nimi cítíte v každém jejich doteku. Film ale nemusel skončit tak rychle, mohl více rozvinout postavy rodičů a paralelu s dětstvím, a vygradovat v ještě intenzivnější a komplexnější psycho-drama. [San Sebastian IFF]

Celý čas film směruje k nepříjemnému násilí a thrillerovému survivalu či hororu s kastrační pomstou, ale nakonec zůstane při zemi a těmto žánrům se vyhne. Přičemž není ani bůhvíjak sofistikovanou psychologickou hrou, kterou by šlo označit za protiproudařský art, chytře si hrající s diváckými očekávanímy. [San Sebastian IFF]

Hlavní postava filmu netuší, co zdědí. A o to více si to s ní “užijete”, když to taky nebudete vědět. Kamera z něj prakticky nespustí oči, sleduje ho procedurálně v několika dnech, kdy se letí vypořádat s majetkem zemřelého otce a které mu změní život. Trefná kolize úspěšné kariéry v módním průmyslu s nečekanými negativním událostmi, které by se mohli stát, i když s mikroskopickou pravděpodobností, komukoliv z nás. Film by byl zajímavější ve formálním podání např. Michaela Hanekeho, ale i v této konvenční žánrové podobě spolehlivě knokautuje, díky skvělému námětu s překvapivými zvraty. Velmi pravděpodobný adept na hollywoodský remake. [San Sebastian IFF]