POMO

Dánské Statečné srdce aneb všechno, co si od historického dramatu s Madsem Mikkelsenem můžeme přát. Zásadový hrdina s dobrými úmysly, s kterým se ztotožníme a chápeme i s jeho chybnými rozhodnutími; dvě ženy které ho milují (jedna platonicky); adoptovaná kočovní holčička, která do příběhu vnáší rodinné hodnoty; záporák, kterého bychom i za ztrátu vlastní svobody nejraději sami vykuchali. Většinu stopáže se film pohybuje v bezpečných, předvídatelných klišé, ale nakonec se vnitřní motivace a osudy všech postav smysluplně protnou v katarzní a emocionální výsledek s hezkým myšlenkovým přesahem. Silný film, hodný kino plátna. [San Sebastian FF]

Milá, ale tak trochu ufňukaná a ne příliš výrazná melancholická komedie o třech Newyorčanech - tátovi a dvou synech - kteří tápají v samotě, rozpadajícím se vztahu nebo manželství. Černohumorné náznaky Woodyho Allena, lidská hřejivost Jamese L. Brookse, ale bez scén či hereckých kreací, které by film vyšperkovali a udělali ho více zapamatovatelný. [San Sebastian IFF]

Stroze inscenované, ve formátu 4:3 nasnímané drama z nevlídného prostředí Ohňové země v historickém období její kruté kolonizace. Minimalistické obrazově i herecky, syrové v brutalitě násilností a sexuální zvrhlosti. Postava skotského poručíka, trefně obsazená Samem Spruellem, je výživným vrcholem pochmurné a zkažené duše filmu. Velký potlesk iberofonního publika na festivalové projekci naznačil, jak důležitá je pro něj reflexe temných stránek jihoamerické historie. Všechny národy se v nějaké míře vypořádávají se svojí minulostí. [San Sebastian FF]

Jemné vyprávění, pokrývající hned dvě společenská témata - absurdní nastavení školního systému, ve kterém mají děti větší práva než učitelé, a queer problematiky ve formě počátků uvědomování si vlastní sexuality u vystrašeného dítěte. A to celé ve sledování několika klíčových okamžiků ve školním prostředí z více úhlů pohledu zúčastněných, kterým zasáhnou do osobního či pracovního života. Výborně napsaný dialogový film s tichými silnými momenty. [San Sebastian IFF]

Intimně ujetý, ale sympaticky originální nápad, zpracovaný do poměrně tradičního melodramatického klišé o neschopnosti společnosti akceptovat ve svých řadách jinakost. A o dvojici, která v sobě nachází sblížení, bojujíc s onou vesnickou zabedněností. Francouzi se nebojí ničeho. Kdyby odvaha režisérky / scenáristky sahala i do nečekaného a adekvátně k námětu šokujícího vyústění příběhu, zanechal by film na festivalové scéně výraznější stopu. [San Sebastian IFF]

Temný patologický thriller, který zabředá do hororu nikoliv strašením či hrůzou, ale znepokojivým námětem v mrazivě realistickém pojetí. Atmosféricky trefně zasazený do pochmurného New Yorku, vedený creepy postavou skvěle nastylované Marin Ireland. Psychologicky vyvážený, motivace postav obou lékařek jsou i přes rázné překročení etických mantinelů pochopitelné. Jenom režijní vedení dětské herečky pokulhává, a závěr filmu se líně vyhýbá divákem očekávanému vyhrocení.

Maika Monroe jako jediná drží jakž takž pohromadě toto ne příliš funkční drama o hledání unesené dcery / thriller o souboji smrtelníků s bandou pošahaných grázlů / nečekanou romanci dvou duševních ztroskotanců. Emocionálně i napětím nepříliš funkční film s komicky nesedící brutalitou a neúspěšnou snahou šokovat excentrickými záporáky. Z nich Karl Glusman jediný dobře hraje a vyznívá efektně. A Jamie Foxx ve vedlejší roli překvapivý. Jinak zde není moc o co stát, dialogy plují po povrchu, režie je rozháraná a hlavní postava Nikolaja Coster-Waldaua mdlá.

Kinofilm od DreamWorks / Universalu na kvalitativní úrovni podprůměrných Netflix bejkovin. Slibný rozjezd s hezkou výpravou, propracovanými a ve tmě dobře nasvícenými interiéry lodě. Efektní první zjevení Dráculy a atmosférické mordy prvních obětí. V druhé polovině se ale film začne dějově rozpadat, gradující napětí vystřídají blbě sestříhané dramatické scény, pěkné CGI vystřídá laciné hoření při východu slunce a postavám se díky zoufale upadajícímu scénáři vytratí původně budované smysluplné kontury. Sebevědomý vanhelsingovský epilog je pak už jenom ke smíchu.

Škoda méně akce a především formálně odbytého zúčtování s hlavním padouchem. Charisma Denzela Washingtona a boží stylizace jeho postavy coby alfa mecenáše spravedlnosti od konfliktu s italskou Camorrou nabízeli větší a delší jatka s početnějším body-countem. John Wick nás holt rozhýčkal… Equalizer 3 ale přesto baví i v klidných pasážích fajn postavami, italskou atmoškou a hlavně gradujícím napětím v blížícím se střetu brutálního místního podsvětí s ultimátním americkým hrdinou. Epilog pak je zbytečně patetický (Itálie) a naivní (San Francisco).

Alternativní, zajímavě atmosférické “tiché drama” v atraktivním tropickém prostředí upršených tahitských ostrovů. S neotřelým příběhem i postavami. Jen potřeba politických statementů autora může působit otravně. A pomalé plynutí takřka tříhodinového děje s někdy mdlými dialogy usínavě. Ležérnost ovšem odpovídá životnímu stylu postav a dotváří unikátní ostrovní charakter filmu. Fajn osvěžením jsou překvapivé, parádně ozvučené scény u surfařských mega-vln.